Around Afrika stage III

23.3.2015

Snídáme a ač je teprve půl osmé je hic, že by jsme nejradši vlezli zpátky do klimatizovaného pokoje. Dnes chceme dojet do Kasane, to je něco kolem 600 kilometrů. Zadáváme si kratší cestu, která je jen 320. Říkáme si, že zkusíme tu kratší a horší. Zjišťujeme, že pojedeme tím parkem, kde jsme byli včera na safari. Je tu varianta, že nám průjezd parkem nepovolí, pak by jsme se vrátili asi padesát kilometrů, což není tak hrozné. Jdeme do toho tedy a vjezd do parku prošel bez zastavení, vrátný nám jen otevřel a zamával. Takže dobrý, cesta je písčitá a s roletkami ale dá se to v prachu si to drncáme dál. Říkám si- včera jsme tu potkávali spoustu zvěře, co když mi skočí třeba kudu do cesty, to bych mohl mít problém. Trochu zvolňuji a radši se rozhlížím. Antilopy a jiná drobnější zvířata jsou vidět, jak vždy utíkají od cesty, atypický zvuk jednoválce je spolehlivě plaší. Tak je to gut, drobet zrychluju, lépe to letí po pistě a méně drncá. Místa na manévrování je dost. Ale pak se kouknu doprava a byl tam….Slon a obrovskej, brzdím a chvilku se rozhlížím kam to začnu točit ale není třeba. Chlapák si přechází přes cestu a mizí v buši. Zážitek na pár metrů. To je safari říkám si a když jsem se rozjel vidím v zrcátku zase slona a dalšího a dalšího. Byl to jen předvoj na průzkumu a přechází celé stádo. Krása. Po několika kilometrech jsme se dostali zase na cestu předchozí kvantity. Ale máme problém v cestě je rameno řeky, šíře asi dvaceti metrů. Je vidět že vody je málo. Říkáme si, že to pro jistotu přetlačíme a budeme se jistit navzájem. Zbyněk se jako jediný svlíká. Já mám vysoké boty, říkám si, že to nebude tak hrozný, takových už jsem brodil. Jdeme na to Poubes startuje a se zařazenou jedničkou vede stroj do vody a my jistíme. První metry cejtíme bahno a pak krok motorka po sedačku ve vodě a my po rozkrok v bahně a už cejtím jak se mi hrne bahýnko do bot vrchem. Volám na Martina přidej plyn, bere za něj a krmí nás vzadu další dávkou bahna. Hop, hop a jsme na druhé straně. Kurňa říkám, měl jsem brýle navlečené na ruce a mám je plný bahna,tak to nevím jak teď pojedu. Oplachuji je v kalné vodě, no nic snad to brzy uschne. Ještě dvakrát do bláta a máme všechno na druhé straně. Vypadáme jako po bahení koupeli. No, není čas ztrácet čas. Jedeme dál odbočka naším směrem se zdá ještě horší cesta, po pár metrech v písčitých kolejích popadáme jako hrušky. Pereme se s terénem a vítězíme. Staví nás brána dalšího parku. Černoch u ní nám hlásí, že na motorce do parku nesmíme. Co teď? Zkoušíme na něj že projedeme a bude dělat, že nás neviděl. Říká, že další kontrola nás odstaví a on bude mít problém. Takže 130 kilometrů zpátky a zase ta řeka, teď když jsem si vylil boty? Jsme zklamaní, proč nám to neřekli už při vjezdu do prvního parku. Jsme zpět u řeky a chystáme se do bahna, v tom nás dojíždí pickup a chlapík za volantem se ptá co tu děláme a odkud jsme. Dáváme se do hovoru a říkáme, že potřebujeme přes řeku. On říká že to nejde, načež ho vyvádíme z omylu a říkáme, že už jsme přebrodili bahnem sem. On se diví a pak říká proč to neobjedete a my jen čučíme, jak jako objet řeku? A on pokračuje, přijel jsem z druhé strany a vidíte auto mám suché. Necháme si poradit kudy a opravdu. Jak jsem se zmínil v předchozím dni delta řeky Okavango se ztrácí nikam nedoteče a rozleje do slepých ramen močálů v buši a na jednom z ramen jsme my. Takže se držíme instrukce a opravdu ji objedeme. No, škoda že tu nebyl před hodinou měli by jsme suchou nohu. Po celém dni jízdy jsme nakonec tam, odkud jsme vyjeli. Doplňujeme benzín, ať se zítra nezdržujeme. Ráno si plánujeme budíček brzy. Musíme nahnat tuhle ztrátu.

24.3.2015

Na šestou ráno jsme si objednali snídani, na recepci nám jí slíbili. A jak bývá v Africe zvykem, vše se nejen v Botswaně řídí pravidlem „slibem nezarmoutíš“. Takže vstáváme v půl šesté a vidíme jak se personál až v šest trousí do práce. Takže snídaně v šest OK?, znamená že se po šesté začne dělat. Nakonec vyrážíme před osmou hodinou, což je i tak úspěch. Směr Kasane, druhý pokus. Máme to šest set kilometrů. Cestou opět sloni, opice a jiná zvěř. U jednoho stáda slonů u cesty jsem zastavil a mladý samec stojící jen přes silnici se chvilku natřásal, pohazoval hlavou a zatím, co jsem si s ním dělal selfíčko, vyrazil ke mně, kluci to jen sledovali z povzdálí. V tu chvíli jsem nevěděl co dřív. Říkám si „Nasednout a zahodit foťák nestačím, tak alespoň nastartuju“. Jak jsem nastartoval motor, sloní samec změnil směr a udělal kolem mě oblouček.Chobot vzhůru a troubil, abych věděl kdo je vítěz. Když už jsem se rozjížděl, vítězně mě vytroubil znovu a vrátil se zpět ke stádu. Kluci se smáli že doma se mi může stát, že mi vytroubí na silnici kde jakej cholerik, ale být vytroubený slonem, komu se to stane. Po tři sta kilometrech stavíme na oběd a natankovat. Klasika která nezklame, kuře a hranolky baštíme před obchodem. V tom dojíždí cyklista. Sám jede z Belgie, akorát musel přeletět z Nigerie do Demokratického Konga, protože byli zavřené hranice kvůli Ebole. Odpoledne kolem třetí hodiny jsme v Kasane. Rozhodujeme se, že zkusíme dojet na loď a jestli ještě nějaká jede přes řeku Zambezi. Na druhé straně je hranice do Zambie. Zjišťujeme, že loď jezdí kyvadlově a než se nadějeme, jsme bez větších komplikací v Zambii. Rozhodnutí je, že popojedeme k Livingstone, abychom to měli blízko na Viktoriiny vodopády. Nakonec jsme dojeli až do města a vzali si kemp Jolly Boys ,o kterém se zmínil dnes potkaný cyklista. Nadrtili jsme dnes úctyhodných sedm set kiláčků.

25.3.2015

V noci nám v kempu omladina z německa popíjela a dělala brajgl kousek od stanů. Každou chvíli jsme byli vzhůru. Skončili k ránu, my jsme v šest vstali, zabalili jsme si věci a došli si koupit snídani do obchodu. A pak jsme nastartovali motorky a Helmutum jsme nechali taky poslouchat naše tři kovadliny. Pro ty z kocovinkou to určitě byl zážitek. Pak jsme se vydali na point Viktoria Falls. Viktoriiny vodopády nebo Mosi-oa-Tunya, jsou jedny z největších vodopádů na světě. Šířka vodopádu je 1800 m. Voda padá dolů z útesu vysokého 120 m. Musíme nechat motorky za bránou, protože řeka dělí Zimbabwe a Zambii. Necháváme si orazítkovat nějaký papírek, na který jsme museli ukázat jeden pas ,ale papírek platil pro všechny tři. Asi abychom neutekli do Zimbabve a nenechali jim tady motorky napospas. Vodopády jsou exklusivní, ale bohužel naháněči a prodejci cetek, dost kazí dojem. Navíc přes most jezdí auta ze Zimbabve a chodník tu není. Náklaďáky různě kličkují a objíždí se. Člověk se musí mít na pozoru. Zbyněk malou lstí nechal orazítkovat karnety. Abychom měli výstup ze země, pro případ ,že by se nám něco porouchalo a museli by jsme tady nechat nějaký stroj. Bohužel teď nás nutili opustit Zambii do Zimbabwe, to ale nechceme. Jeden oficír se rozhodl, že si na to dohlédne a postrkuje nás k bráně. My ale nemáme víza do Zimbabwe. To je blbý, děláme že ještě máme něco na práci. Nakonec úředníka volají dovnitř. Na nic nečekáme a ujíždíme. Vyšlo to. Potom už jen jedeme na jeden point s vyhlídkou na vodopády z dálky a hltáme kilometry. V poledne stavíme na oběd, potkáváme zde Američana, který byl tři roky v čechách. Umí drobet česky a teď žije tady v Zambii. Horko nás odstavuje na dvě hodinky. Večer dojíždíme do městečka Mazabuka, kde hledáme Camp nebo nějakou Lodge. Už je to problém nehemží se to tu turisty, zato ale přibývají večer komáři a smrad ve městech.

26.3.2015

Ráno rychlý výjezd a cestou zastávka na snídani v Arabském fast foodu. Cestou se místy pohybujeme pomalu kvůli náklaďákům a také projíždíme přes Lusaku. Město jako každé je pro nás zlo. V dalším větším městě Zbyněk vybírá z bankomatu peníze, protože většinou nikde neberou karty. Místní měna se jmenuje kwacha (kvača). Cestou jestě vyzkouší Poubesovu bdělost dodávka, která mu při předjíždění začne odbočovat vpravo a zkříží mu cestu. Ne, není to nesmysl, jezdí se vlevo. Jako v celé východní a jižní Africe. Naštěstí byl ve střehu a dobrzdil. Nakonec večer jsme se posunuli 530 kilometrů a zapíchli jsme to v Salala Lodge. Cena v přepočtu 150kč za stan je přijatelná.

27.3.2015

Ráno obvyklá vajíčka na oleji, já se Zbyňkem jsme si dali klasická oka, Poubes si poručil míchaná s cibulí, cibuli neměli tak mu do nich zamíchali rajče na kostičky. Pak vykouklo sluníčko a my si zabalili naše věci. A pomalu se připravujeme na cestu dál. Dnes máme v plánu dojet do Nondo a pokud to půjde ještě kousek dál, abychom se přiblížili na naši zajížďku k jezeru Tanganyika. Vše se samozřejmě každý den odvíjí podle podmínek dne, cesty i našich schránek. Celý den se pohybujeme kolem 1500 metrů nad mořem, tak se jede vcelku dobře. Během cesty zjišťuji, že můj únik oleje pod víkem ventilů se stupňuje, mám úplně promaštěnou nohavici a proklínám opět servis Iron Horse. Kolem poledne jsme se zastavili ve vesnici u silnice. Paní v krámku, prodávala rajčata a pekla koule ze sladkého těsta. Dali jsme si každý jednu kouli a jedno rajče. Rajčata nejsou nevzhledný ale chutnají skvěle, kouli nám paní podává hygienicky, napíchnutou na drát z výpletu jízdního kola. Tady se věci nevyhazují, vše si najde novou funkci. Celá Zambie mi připomíná Angolu, zeleno, lidi fajn. Kolem třetí odpoledne přijde tlaková níž a ve čtyři začne pršet. Takže dnes je to třetí den za sebou, co jsme zmokli. Večer jsme se přiblížili k Mbala, kde měla být podle navigace Lodge s campem. Camp byl vlastně dvůr u domu a sprcha není. Celkově mi zaráží, jak to tady funguje, když nabízené služby vlastně nefungují a přitom má paní zaparkovaného Hiluxe před vjezdem. Takový vůz si u nás běžně vydělávající člověk nedovolí a přitom dělá několikanásobně víc než tito zcivilizovaní černoši. O kvalitě jejich práce ani nemluvě. Ale paní se nad našim odmítnutím ani nepozastaví a s úsměvem se loučí. Nakonec jsem si vzpomněl, že na začátku města jsem zahlédnul jednu Lodge a tak jsme ji zkusili. Maník na recepci, která je zároveň bar kýve, že pokoj má a chce za ubytování stejně jako při předchozím pokusu za stan. Bereme to. V okamžiku, kdy jsme zjistili, že ve sprše teče jen studená voda, ještě vypnuli elektriku. Venku prší ale jedno pozitivum tuje, slíbili nám na baru večeři. Tak co, řešit studenou vodu, stejně nám teplou nevykouzlí a jinej nocleh těžko seženeme. K večeři má být jako vždy a všude, kuře a hranolky, což je výsledek civilizace v celé Zambii. Ještě večer nám došlo, že jsme se ubytovali v hodinovém hotelu, není to ostatně poprvé. No co, hlavně že mají pivo. Popili jsme a chystáme se na kutě. Dnes jsem si vylosoval dvojlůžko s Poubesem. Matrace je proleželá do lavoru. Takže ve dvou nemožné, a navíc děsný dusno. To mě nakonec donutilo si venku postavit stan. Příjemný vítr mi přispěl ke skvělému spánku. Majitel ještě s nějakýma černochama se ohromě bavili ,když mě sledovali, jak jsem si ze svého žlutého vaku postavil domeček. Ještě je dostalo samonafouknutí se karimatky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE