Yamaha SR 500 (1989)

Japonský Brit v každém gramu .

Více fotografii

První dojmy - Kde je sakra tlačítko startéru. Už mě bolí noha :-) Aha, ono tam žádné není.

Motorku bych doporučil pro - Motorka na silnici i do lehkého terénu, lehká a obratná, prakticky pro kohokoliv. Prostě naprostá klasika!!

Doplňky na motorce - laděný výfuk

Recenze

I v čase kdy Kawasaki byla po ulití svíček a poruše karburátorů nepojízdná jsem chtěl jezdit. Můj občasný sklon k lenosti prodlužoval dobu opravy, ale touha po ježdění byla veliká. Padlo tedy rozhodnutí pořídit další stroj, který by jezdil okamžitě a nestál by moc peněz. Myšlenkou také bylo něco, co by šlo v budoucnu přestavět.
Nastal problém s výběrem vhodného stroje. Kapotovaného japonce jsem nechtěl. Můj motorkářský vkus ustrnul na klasických poválečných strojích, na kterých převládá železo a všechno je pěkně vidět. To vše nejlépe posazené na drátěná kola, nebo na litá kola s rovnými loukotěmi. Při koupi klasického japonského čtyřválce ze 70. a 80. let jsem se obával ze sklouznutí k podobnému průběhu jako u KZ1300. Tedy spousta práce, spousta peněz a spolehlivé ježdění v nedohlednu. Modernější japonské klasiky už se zase odkláněli od mojí představy vzhledu. Nebudu vás napínat. Volba nakonec padla na Yamahu SR 500. Vzhled naprostá klasika, takže můj požadavek splněn. Jednoduchá, vyzkoušená a spolehlivá mechanika, takže můj požadavek splněn. Navíc kdyby to přestalo jet, je na rozdíl od šestiválce jasné, který válec nepálí Cenová hladina, ne u nás ale v zahraničí, byla také příznivá a navíc možnosti přestavby SR 500 jsou v podstatě nevyčerpatelné.
Chvíle hledání a v Polsku jsem u jednoho prodejce objevil hned dvě na prodej. Brácha (leopold) v té době zrovna hledal něco na přestavbu, pojízdnou motorku měl, takže nakonec bylo rozhodnuto a v Polsku jsme koupili obě.
Hned po příjezdu jsem si chtěl Yamahu vyzkoušet, ale nastal menší problém. Jak ten motor nastartovat. Nohou jsem startoval maximálně Jawu 350, ale tohle bylo něco úplně jiného. Ze začátku mi to vůbec nešlo. Na moji první projížďku mi ji musel nastartovat kamarád. Po nějakém čase a několika méně či více úspěšných startech jsem se to nakonec naučil a zjistil jsem, že ani není potřeba moc velká síla, chce to jen správně nastavit píst před horní úvrať a potom mít správný švih. V nastavení pístu do správné polohy navíc slouží malé okýnko se značkou na vačkovém hřídeli.
V mezičase, kdy jsem čekal na přihlášení motocyklu jsem na Yamaze provedl základní údržbu. Vyměnil jsem olej, olejový a vzduchový filtr, promazal řetěz, prohlédl brzdy, ventilové vůle a provedl celkovou očistu a rozleštění laku. Zároveň jsem sundal ošklivou německou plácačku. Na Yamaze je namontovaný laděný výfuk určený přímo pro SR 500, dostal jsem k němu i TUV.
Ten účel, pro který jsem si Yamahu SR 500 koupil splnila beze zbytku a ještě přidala něco navíc. Povozil jsem se na ní rok a půl a za tu dobu se nevyskytla, kromě povoleného blinkru, jediná závada. Starty jsou bez problémů i po delším stání. Moto se vodí krásně lehce do zatáček, drží stopu a ani se moc nekroutí. I vibrace jednoválce jsou spíše jako bonus, než jako otravná záležitost. Zvuk jednoválce je klasika a je to i celkem oceňovaná rarita v dnešní záplavě 2 a 4 válců, na jejichž zvuk jsou všichni zvyklí. Navíc roztočení motoru startpákou je věc, která vždycky přiláká pozornost okolních lidí.
Bohužel touha po cestování ve skupině mě nakonec donutila ke koupi dalšího motocyklu na delší cesty (popíšu v dalším článku). Nejde o to, že by to SR 500 nezvládla, ale na dálnici ten stroj prostě není. Nejlépe se cít na okreskách, v serpentýnách.

Po koupi Moto Guzzi stála Yamaha skoro rok bez hnutí, takže jsem se rozhodl ji poslat dál. Teď bude dělat radost novému majiteli v Praze.