Hyosung GF 125 (1999)

Trochu upravená, aby se na ní dalo jezdit Teď to vyrábí Indové v licenci pod názvem Kinetic.

Recenze

Cesty: Loni GrossGlockner. (viz níže)



Cestopis: Cca před rokem a půl jsem si na dopravním inspektorátu konečně vyzvedl růžovou „kreditku“ s vyplněnou kolonkou A1 a nadobro tak propadl všemu, co má předponu moto. Ale na plánování jakékoliv dovolené bylo už dost pozdě, tudíž to nakonec skončilo „jen“ u brněnské Grand Prix. Ale myšlenka a touha dlouhou zimu přežily a s prvním motopočasím jsme s motokamarádem začali plánovat naši první motodovolenou v zemi halušek, ale tak nějak se to postupně kvůli akčnímu radiu změnilo na rodiště vídeňského řízku. Sraz byl naplánován na středu 13.7. ve 3 hodiny odpoledne, ale jak bývá zvykem, vyskytly se při nakládání zavazadel na moji motorku jisté potíže, takže na místo srazu, do Tábora, přijíždím skoro s dvouhodinovým zpožděním. Po dotankování ihned vyrážíme do jednoho kempu nedaleko Českých Budějovic se záměrem přespat zde a druhý den ráno vyrazit směr Österreich. Ale potvrdilo se rčení, že „v Českých Budějovicích by chtěl žít každý“, a kvůli dámské společnosti a plzeňskému pivíčku hranice překračujeme až v pátek dopoledne a ne bez problémů. Pánům celníkům na rakouské straně se nezdá, že se dva sedmnáctiletí blázni na stopětadvacítkách přestrojených za železniční vagóny jedou rekreovat do jejich kopců. Ale nakonec asi po půl hodině vulgarismů z našich úst nás přeci jen pouští. Už po ujetí prvních pár kilometrů jsme ohromeni zdejší přírodou, kvalitou silnic a množstvím tunelů a tunýlků, které nás přivádí na sklonku odpoledne až do Hallstattu, kde v kempu rozbalujeme stany a posbírajíce poslední zbytky sil vyrážíme shlédnout historický střed města. Druhý den ráno po vydatné snídani sušenek a konzervy s neznámým obsahem vyjíždíme objet pohoří Dachstein. Hned po pár kilometrech nás překvapuje náhlá změna počasí a můj nápad, vzít si raději něco teplého na sebe, co kdyby náhodou pršelo, se ukázal jako velice prozíraví. Za dva euráčky zdoláváme nejvyšší místo pohoří, kam se dá po dvou kolech dostat, ale dát dalších 25 za výjezd lanovkou o tisíc metrů výše jednohlasně zavrhujeme. Při bloudění cestou zpět mi můj provizorní přerušovač ze žigula podává výpověď, a tak jeho práci nahrazuje můj palec na levé ruce. Zároveň se mi tentýž den daří vytrhnout jeden z blinkrů ze závitu o druhou motorku, což v kempu spravuje stahovací pásek a jeden z tamní cedulky ukradený šroub. A poněvadž jsem zatím neměl čas a náladu na důkladnější opravu, funguje to tak spolehlivě dodnes. V podvečer, stejně jako ve 4 předcházejících dnech, se snažím přemluvit kamaráda na Grossglockner, ale moje snaha jde opět „do kytek“. A jelikož je odjezd naplánován již na neděli, vydávám se sám ještě za tmy v 5 hodin následujícího rána směr nejvyšší vrchol Rakouska, abych se stačil do oběda vrátit, sbalit si a překonat dalších 500 km směr domov. Po ujetí 200 km pod kopcem se stávám opět chudší o17 euro, které ale jsou naprosto přiměřené následujícím zážitkům. Bezpočet serpentin, kde tvoří jakási „svodidla“ několik miniaturních patníčků, desítky uchvacujících vyhlídek do údolí, průjezd mrakem, zmrzlé sněhové zavěje, četná setkání třetího druhu s živou odrůdou místního sviště, desítky volně se pasoucích krav a ovcí ve výškách nad 2500 metrů. To vše doplněno téměř naprostou samotou a zdůrazněno větrem vanoucím 15m/s (aneb jak jsem přišel o kuklu). Hrdost, zadostiučinění a vnitřní spokojenost na vrcholku však nemají mít dlouhého trvání. Rozhodnut již vydat se na cestu dolů mi v zatáčce pod řadou státních vlajek u zadního kola něco zachrastí a kvalt přestává zabírat. Dojíždím pod „fáborky“ a při pohledu na roztržený a zohýbaný řetěz se mi dělá až mdlo. Vnitřní radost vystřídává stres a bezpočet otázek probíhajících mozkem rychlostí pístu motoru vytočeného daleko za začátek červeného pole v čele s opakující se větou, že jsem pěkně v háji! A že jsem nebyl zase až tak daleko od pravdy! Dolů to jede samo, ale následných 5 km střídavého odstrkování levou a pravou nohou se stotřicetikilovou motorkou při 30 stupních není můj životní sen! Při sháňce nejbližšího servisu zjišťuji fakt, že ani fyzické vyčerpání ze mě duši motorkáře nedostane a zaparkovanou bimotku db6 prostě nelze nevyfotit! Po pětihodinovce čekání na příjezd mechanika je mi oznámeno, že v neděli mám smůlu a že obyčejný řetěz, u nás v každé garáži tak běžný, je v Rakousku asi vzácnost. To odpoledne mi zároveň dochází kredit na mobilu a tím i jediné spojení se světem. Tu noc přespávám v místním kempu pod širákem nabalený ve 4 vrstvách oblečení (stejně to bylo málo) s hlavou na sundaném sedle a podložený starými výtisky ČMN, abych neležel na holé zemi. A navíc vystaven „obdivným“ pohledům mých kempsousedů při otvírání záložní „kuřecí“ konzervy šroubovákem a kleštěmi. Poslední konzerva v mém životě! Ráno nalézám v nedalekém městě nechutně drahý řetěz, ale koupit ho je nutností. Avšak při vidině zbývajících 20 euro, 700km domů, prázdné nádrže a za 3 dny nezaplaceného kempu je mi více než zle! Po cestě do kempu vymýšlím možné i nemožné katastrofální scénáře. Ale co se nestává! V tunelu před Hallsttatem na mě troubí motorka a tak jí uhýbám z cesty. Motorka mne předjíždí a já v ní poznávám kamarádovu mašinu v sedle s ním. Myslel jsem si, že již dávno přejel hranice a nejspíše už bude doma, ale očividně se na mne konečně usmálo štěstí. Má i dost na to, aby za nás oba zaplatil kemp a zbylo mu ještě na benzín. Vyrážíme tedy konečně na cestu zpátky a hranice překračujeme v podvečer za znuděných pohledů celníků a jejich mávnutí rukama. V ČB se rozdělujeme a já se cestou ještě stavuji ve Lnářích na letišti udělat poslední fotečku, co zbyla na kartě a v 9 večer přijíždím k našemu domu a okamžitě mířím rehabilitovat brnící ruce, nohy a přesezenou zadek, nacpat do sebe pořádné jídlo a zároveň vychvalovat vymoženosti moderní doby jako je kupříkladu měkoučká postel. Tak na tuhle první dovolenou opravdu nikdy nezapomenu! Ono to snad ani nejde! A letos? Zaručeně Glockner!



Další info: Už má novou majitelku.