BMW R 1200 ST (2006)

11. den úterý 18. července
Ráno jsme se sbalili a došli si na snídani. Nanosil jsem věci k motorce a nacpal zase kufry, oblékli jsme se, udělali nějaké fotky a hurá na cestu. Město se pomalu chystalo na další horký a slunečný den. Jeli jsme po malé klikaté silnici nahoru nad Budvu, a pak jsme se vrátili na hlavní, která vede tunelem do Kotoru. Už asi v půlce tunelu začínala kolona a kvůli hustotě provozu a šířce naší motorky se jen těžko předjíždělo, a tak jsme se pomalu posunovali k městu, a po té co jsme se dostali do města provoz ještě zhoustl. Motorka se zase začala přehřívat, a tak jsem zastavil. Bylo děsné vedro, záliv byl zakouřený od okolních požárů a já toho měl dost. Změnili jsme tedy plán, protože při pohledu na druhou stranu zálivu to vypadalo, že tam je provoz minimální. Po zchladnutí mašiny jsme se tedy vydali opačným směrem než byl původní plán a byla to dobrá volba. Provoz skoro žádný, a tak jsme byli za chvilku u přívozu. Loď se chystala k vyplutí, nevěděl jsem jestli nás ještě vezmou, a tak Jíťa seskočila a utíkala koupit lístky, na mě námořníci gestikulovali, že mám jet a vesele pokřikovali go go go go. Najel jsem na loď Jíťa přiběhla s lístkama, zvedla se rampa a už jsme pluli. Tahle objížďka se nám podařila skvěle. Plavba proběhla v poklidu a my se tak dostali na druhou stranu bez kolon a stresu. Pokračovali jsme doprava na silnici E65 a po pár kilometrech jsme odbočili doleva do hor na silnici P11, začali jsme stoupat nahoru a prokousávali se zatáčkami a tunely stále výš a mířili ke Grahovu a dál k Vilusi. Zakouřený Kotor se nám pomalu vzdaloval a my mířili vstříc novým dobrodružstvím, tentokrát v Bosně a Hercegovině. Před Vilusi jsme ještě zastavili natankovat našeho koně a pokračovali dál k hraničnímu přechodu. Dělají zde novou silnici, a tak jsme projížděli stavbou, někdy byl už nový asfalt, někde bylo vyfrézováno a někde byla nově vystřílená cesta a na ní makadam. Byla to pěkná enduro vložka. Na hranici nás potkal nějaký pěší turista a celý veselý se s námi dal česky s legračním přízvukem do řeči. Říkal že je Čech, a že cestuje pěšky a stopem do Turecka. Doufám, že v pořádku svou cestu dokončil. Z Bosny přijížděli nějací frantíci na R1200RT a paní se strachovala jestli to jde projet, ujistili jsme jí, že pokud je její druh trochu šikovný je to v pohodě. U žabožroutů, ale člověk nikdy neví a tak také doufám, že svůj stroj protáhli tímhle rozestavěným kouskem Černé Hory v pořádku. Hraniční kontrola proběhla jako vždy rychle a bez komplikací a už jsme si to mířili dál přes Župu podél řeky Trebišnjica do Trebinje. Jízda pokračovala po silnici M6 na Staro Slano a dál přes Tulje. Okolo jsou hory a staré domky. Výhledy a scenérie jsou zde nádherné. Za Veličani jsme odbočili doleva na silnici R248 a jeli přes Ravno směrem k Hutovu. Okolo se začaly postupně objevovat v dáli hořící kopce byl to docela smutný pohled. Jeli jsme k Hutovu Blatu a cestou míjeli zcela spálená místa, pohled na vyhořelé staré kamenné domky byl skličující. Mířili jsme dál a jeli okolo nádrže Vrutak, pokračovali jsme k Parku Hutovo Blato po R246. Touto malou klikatou opuštěnou silničkou jsme se dostali až k Hutovu Blatu a příroda se změnila z vyprahlé a spálené na hezky zelenou. Bylo to jako když mávne kouzelným proutkem. Jeli jsme okolo jezera a vychutnávali si výhledy a krásné scenérie. Všude okolo vody byla spousta políček a farem a vše bylo krásné. Dojeli jsme až nakonec tohoto krásného zeleného ostrůvku v té suché pustině a dali se doprava na Višiči, kde jsme se dali doleva přes starý úzký most po kterém jsme už při poslední balkánské cestě jeli. Tímto mostem jsme překročili řeku Neretvu. Za mostem jsme se dali doprava a v Čapljině jsme se opět napojili na silnici M6 a mířili přes Trebižat dál. Podjeli jsme velký most dálnice a pokračovali dál až k odbočce k vodopádům Kravica. Při poslední Balkánské výpravě jsme odbočili o pár kilometrů dřív, a tak jsme dojeli jen k nějaké malé kaskádě, letos jsem si cestu dobře naplánoval a tak jsme se k vodopádům Kravica dostali snadno a bez bloudění. Příjezd k parkovišti mě už však zklamal, všude spousty turistů a aut a tak jsem nečekal nic extra. Týpek na bráně nám řekl, že za bránu nás s motorkou nepustí. Zaparkovali jsme, odsvlékli svršky zaplatili vstupné a vydali se k vodopádům po svých. Protože vedro bylo stále spalující, byla to velmi namáhavá cesta a po příchodu k vodopádům jsem byl otráven hned několikrát, protože dole bylo mnoho motorek a navíc davy turistů. Takový trochu Disneylend. Dali jsme si něco studeného k pití a Jíťa fotila a fotila. Já se pohoršoval nad muslimskými muži, kteří se vyletnění procházeli se svými ženami zabalenými od paty až k hlavě do černých pytlů. Tenhle zvyk a truhle tradici asi nikdy nepochopím. Pak už jsme se celí skoro uvaření vyšplhali zase zpátky nahoru na parkoviště a pokračovali v cestě. Přiznám se, že mě vodopády díky hordám turistů dost zklamaly. Vrátili jsme se tedy na silnici M6 a pokračovali dál přes Ljubuški směrem ke Grude. Kousek před Grude jsme uviděli poutač na hotýlek a ekofarmu i s bazénem a tak to byla jasná volba. Volno měli a byli jsme skoro jediní hosté a cena byla příznivá. Zaparkovali jsme a šli se ubytovat. Pokojík jsme měli moc pěkný s klimatizací a tak jsme se osprchovali a šli na večeři, protože den už se pomalu chýlil ke konci. Já jsem si dal žáby v pršutu a Jíťa nějaké maso. Moc jsme si pochutnali a po večeři se vydali k bazénu. Celý areál této farmy je velký a moc hezký. Všude vinná réva a staré olivovníky, kterých tam mají podle informačních cedulí přes tisíc. Večer už jsme jen popíjeli a užívali si pohostinnosti místních. Dnešní den se opět povedl na jedničku