Velká cesta Balkánem 12. den BMW R 1200 ST

Vlastník	chuan
Vloženo	10.3.2013
Aktualizováno	25.1.2018
Zobrazeno	2 988x

12. den středa 19. července
Ráno bylo zase jako vymalované, horko a nebe bez mráčku. Dali jsme si zase královskou snídani udělali ještě pár fotek a hurá vstříc dalším zážitkům. Pokračovali jsme dál na Grude, a pak dál po silnici R420 pokračovali do Posušje, kde jsem odbočil na R419, protože jsme se chtěli jet podívat na Blidinje jezero, okolo kterého jsme posledně jeli a moc se nám tam líbilo. Cesta je to malá málo používaná a skýtá krásné výhledy. Provoz skoro nulový, a tak jsme se dostali až k jezeru. Zarazilo nás, že je v něm strašně málo vody, posledně byla hladina výrazně výš. Zastavili jsme zase u altánku a četli cedulku s oznámením, že hrozí požáry. Fotili jsme a užívali si. Pak jsme nasedli a vydali se po R419a, která je stále makadamová a jeli směr Tomislavgrad. Makadam šíleně práší, a tak jsme jeli co nejrychleji to šlo abychom tomu prachu ujeli. Bylo to parádní zpestření po asfaltu. V Tomislavgradu jsem špatně odbočil, a my najednou mířili na Kupres místo toho abychom jeli k Buško jezeru okolo kterého jsme chtěli jet. Po několika kilometrech jsem si chybu uvědomil a zastavil na benzince, napojil jsem zase našeho oře a dali jsme si lehkou sváču, kafe a colu. Vrátili jsme se zpátky do Tomislavgradu a už jsem odbočil neomylně. Nyní už jsme uháněli správně přes Vrilo a pak přes most k Livnu. Jezero je to zase krásné a veliké a výhledy zase jiné a zase dech beroucí. Jeli jsme po silnici R416 zase po vedlejší silnici a provoz byl zase malý a vedro šílené. Tahle silnice vede podél chorvatských hranic a přes vysoké kopce do Chorvatska není vidět. Vede malebnými vesničkami, které však tu a tam nesou pozůstatky balkánské války. A tak občas vidíte rozstřílené domy nebo odstavenou nebo jako pomník vystavenou starou bojovou techniku. Pokračovali jsme podél hranic a asfalt zmizel a my jeli zase po makadamové celkem široké a pěkné cestě. Jeli jsme stále dál a pomalu se ploužící dvě auta jsme doslova přeletěli. Bylo zde už i vidět, že místní se snaží sedlačit, a tak jsme potkali i nějaký ten traktor. Opět jsme míjeli místa, která byla poničena válkou a také nedávným požárem. Po několika kilometrech makadamu jsme najeli zpátky na asfalt a mířili stále dál tentokrát už po silnici M6.1 k Bosansku Grahovu, kde jsme měli v plánu navštívit rodný domek Gavrila Principa, známého atentátníka, který nám zabil arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu. Do Bosanska Grahova vede moc pěkná silnička a opět skýtá krásné výhledy na okolní kopcovitou krajinu. Před Bosanským Grahovem je odbočka na silnici R409 a dokonce je tam i ukazatel na námi hledaný dům, který se nachází hned v první vesničce Obljaj. Netušili jsme však, kde se ten domek nachází, protože v samotné vesnici už je jen jakýsi ukazatel v místní hatmatilce, který jsme nedokázali přeložit a prostě jsme ho minuli. A tak jsme tento domek nejdřív nevědomky dvakrát objeli aniž by jsme si ho všimli, a pak zastavili u nějakého církevního dětského tábora aby se Jíťa došla zeptat kde ten domek je a já mezitím otočil motorku. Jaké bylo překvapení když jí tam sdělili, že o žádném domku neví, no asi chtějí zapomenout. Zkusili jsme to tedy o kousek jinde a tam jsme byli úspěšnější. Domek jsme pak našli poměrně snadno. Je hezky opravený a v zahradě stojí Gavrilova busta. Udělali jsme nezbytné fotky a pokračovali dál v cestě. Projeli jsme Bosansko Grahovo a jeli dál po M14.2 směr Drvar. Občas jsme minuli cedule upozorňující na miny a dostali jsme se zase do hor, kde se silnice krásně klikatila. Za Drvarem jsme odbočili na R408 vedoucí do národního parku Una k Martin Brodu. Tahle silnice je málo používaná a po stranách hodně zarostlá křovím, takže výhledy jsou jen občas jinak si připadá člověk jako v zeleném tunelu. Před klesáním dolu k řece se však krajina otevře a vedle silnice se objeví malý dřevěný altánek, který nabízí nádherné výhledy a šum vodopádů, které jsou dole na řece. Zastavili jsme odpočinuli si pokoukali a udělali nezbytné fotky. Potom už jsme nasedli a jeli dolů do Martin Brodu, kde jsme posledně projížděli přes provizorní most postavený místo původního za války zničeného, a kde jsme se také byli podívat na místní vodopády, které jsou nádherné a nenajdete tam davy turistů jako v případě vodopádů Kravica. Vzhledem k tomu, že den se pomalu nachyloval a my už zde jednou byli, jeli jsme dál po námi již z minula známé šotolinové cestě směrem na Kulen Vakuf. Jízda v Parku Una údolím řeky Una je opravdu parádní a výhled na staré zříceniny hradů, okolní kopce a malebné vesničky s krásnou řekou stojí opravdu zato. Na křižovatce s hlavní silnicí jsme uviděli moc krásný ubytování s názvem Hajdučka Časma, a tak bylo rozhodnuto, kde dnes přenocujeme. Nocleh stál pakatel a příroda a prostředí bylo perfektní. Zajel jsem s motorkou až na dvorek a už se šlo bydlet. Chovají tu jako v zoo různé druhy domácího zvířectva a vše je tu moc pěkně udržované a čisté, je tu i kemp a chatky. Na jídle jsme si zase moc pochutnali a ulehali do postele opět s nádhernými vzpomínkami na právě proběhlý den.