BMW R 1200 ST (2006)

Na sobotu 18. října jsme si naplánovali poslední vyjížďku. Chtěli jsme navštívit Hrad Švihov, kde se zrovna konala výstava papírových modelů, a pak jsme chtěli okruhem přes Německo okolo Javorového jezera do Petrovic u Sušice, kde jsme měli zamluvené ubytování. Jak celá vyjížďka dopadla se dozvíte v následujících řádcích.
Dopoledne bylo celkem ošklivo, bylo zataženo a mlhavo. Předpověď počasí však slibovala postupné vylepšení a tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme byli rozděleni do dvou skupin, Taťka Dobeš s kamarádem Danem jeli až dýl a já, Jíťa a brácha Pája jsme jeli už dopoledne. Jeli jsme celkem pomalu a opatrně, protože mrholilo a byla docela zima. Jeli jsme do Milevska, odtud jsme jeli směr Mirovice a Březnici. Pak jsme jeli dál směr Nepomuk, Měčín a potom už jsme to měli do Švihova jen kousek. Počasí se opravdu vylepšilo a ukázalo se i sluníčko. Zaparkovali jsme za hradem naproti služebně policie a vydali jsme se na hrad. To už krásně svítilo a hřálo sluníčko. Bylo to velmi příjemné, protože celé dopoledne bylo opravdu dost nevlídno a byli jsme celkem dost vymrzlí. Na hradě probíhala výstava papírových modelů, která byla velmi pěkná, musím říct, že i já jsem tam měl dva své modely Britských tanků. Potkali jsme se tam s mnoha přáteli, dali jsme si horkou polévku a oběd, a pak už jsme zase usedli na mašiny a vydali jsme se dál. Ve Švihově byly nějaké uzavírky, tak jsme trochu bloudili než jsme našli správnou cestu směr Klatovy, dál už jsme jeli do Železné rudy, za hranicemi jsme to vzali doprava na Neuhutte, a pak jsme odbočili k Velkému Javoru. Počasí nám přálo a všechno bylo perfektni. U jezera jsme zastavili a udělali si krásnou procházku okolo jezera. Foťák cvakal a my se bavili o tom jak krásné a čisté to tam je. Po procházce už jsme zase sedli na motorky a vyrazili jsme dolů směr Regenhutte. Jeli jsme pomalu za nějakým českým Peugeotem, a když se asi 2 kilometry před Regenhutte objevila velmi mírná dlouhá levotočivá zatáčka řekl jsem si: „tady předjedu já i pája naprosto pohodlně“ dal jsem blinkr, přidal plyn a pak už to bylo rychlé. Najednou jsem byl na levé krajnici, vyneslo mě to z asfaltu na ten štěrkový kraj. V hlavě mi blesklo: „je to v háji, v levo je sráz a les a v pravo asi 10 centimetrů vysoký okraj asfaltu.“ Pak už si jen pamatuji jak se mi rozkmitaly řidítka, která mi to vyrazilo z ruky a jak nás to vykoplo ze sedla. Jen si pamatuji jak jsem se najednou kutálel vedle toho auta a říkal si: „snad pod to auto nezajedu“ když jsem se dokutálel, zjistil jsem, že se mohu hýbat a celkem nic mě nebolí, sundal jsem si helmu a rukavice a najednou jsem si všiml Jíťi, jak leží bezvládně uprostřed silnice. Běžel jsem k ní a pokoušel jsem se zjišťovat co jí je. To už jsem si všiml bráchy a dvou češek, které vyběhly z auta. Volaly že jsou zdravotní sestřičky. Jíťa se probrala a začala komunikovat, pomalu a velmi opatrně jsme jí sundali helmu, někdo zavolal záchranku. Jíťa říkala, že jí bolí rameno a ruka ale jinak jí nic nebolí. Za chvíli nad námi kroužil vrtulník, který neměl kam přistát, protože jsme byli uprostřed lesa. Počkali jsme ještě chvíli a pak přijeli hasiči a záchranka. Začali se věnovat Jíťe, rozstřihali jí bundu a pak jí naložili na vzduchové lůžko a odvezli jí pryč. Policista říkal, že jí vezou do nemocnice do Degendorfu. Pak jsem se začal věnovat motorce. Chudák mašina skončila kolama vzhůru, v lese mezi stromama asi 10 metrů dole pod silnicí. Jeden hliníkový kufr byl někde v lese, druhý byl zle pomačkaný, padací rámy byly silně obroušené, přední světlo a přední kapota byly rozlámané a byla ulomená komplet celá páčka brzdy včetně nádobky na kapalinu. Přístrojová deska byla také někde v lese. Horní plastový kufr byl komplet rozlámaný. První pohled na motorku byl opravdu nehezký. Já jsem začal cítit levé rameno a pravý kotník, ale nebylo to nic co by se nedalo vydržet. Hasiči udělali rojnici a našli jak druhý hliníkový kufr, tak přístrojovou desku. Kufr byl pomačkaný a přístrojovka měla jen nějaké škrábance, jinak vypadala že je v pořádku. Policisté mi dali dýchnout, udělali několik fotek, a pak už měli největší starost, aby bylo vše co nejdřív odklizeno. Hasiči mi pomohli s motorkou na kola a za padací rámy jí uvázali a vytáhli z lesa. Všechny věci odpadlé z motorky mi dali do modrého igelitového pytle a dotlačili mi motorku na takovou lesní cestu, pak poklidili silnici a všichni odjeli. Dámy které jsem předjížděl říkali, že Jíťa bude určitě v pořádku, a pak už jsme se věnovali jejich autu, protože moje motorka jim obouchala strop. Domluvili jsme se, že druhý den se navštívíme a všechno sepíšeme pro pojišťovnu. Já jsem už měl zavolanou asistenční odtahovku, a také jsem už přes asistenci zjišťoval jak je na tom Jíťa, a kde vlastně je. Když přijel chlapík s odtahovkou byla již tma. Motorku jsme naložili uvázali a brácha mi řekl, že jede za tátou a Danem do Petrovic napřed. Já s odtahovkou jsme tam jeli také. Zdálo se nám to jako nejlepší řešení pro tento den, protože už byla tma a jet až domu a znova se pak vracet by bylo zbytečné. A tak jsme přijeli kolem osmé hodiny večerní do Petrovic. Kluci říkali, že ta motorka zase tak strašně nevypadá, že kdybych si u vietnamců koupil čelovku místo světla, že bych snad i dojel na motorce domu, to byla ale jen nadsázka hlavně kvůli té chybějící brzdě. Z asistence mi sdělili, že Jíťa už má hotová vyšetření. Že je v pořádku, že má jen zlomeniny klíční a vřetení kosti, které však bude nutné operovat. Také mi sdělili, že Jíťa si přeje převoz do Čech, a že vše zařídí na neděli 9 hodin ráno. Tak jsem s klukama v hospodě popili, zapili jsme že se nestalo nic horšího a šli jsme spát. Mě se pomalu rozleželo to naražené rameno a kotník. Druhý den ráno přijel tchán s vozíkem, který jsme nechali v Petrovicích a vydali jsme se do Degendorfu za Jíťou. Zařídili jsme vše potřebné, pomohli naložit Jíťu do sanitky, která jí převážela do Příbrami, a pak jsme jeli zpátky do Petrovic. Zastavili jsme se ještě u dam, kterým jsem pomuchlal auto a vše jsme sepsali. Pak už jsme naložili motorku na vozík a vydali se domů, kde na nás už čekal taťka Dobeš a brácha Pája. Tím skončila moje poslední vyjížďka roku 2014.