BMW R 1200 ST (2006)

Den 3.
Pondělí 16. června
Ráno bylo zase zatažené, ale bylo teplo, a tak jsme se vydali na další výlet. Tentokrát jsme se chtěli podívat i do sousední Bosny. Jeli jsme směr Benkovac a odtud po silnici 56 až do Žažviče, kde jsme odbočili na silnici 59. Cesta ubíhala pěkně, dokonce se i vyčasilo a sluníčko nám ukázalo svou tvář. Krajina okolo byla kopcovitá a poměrně vyprahlá, ale zajímavá. Provoz byl mírný a my se blížili k městečku Knin. Do města se sjíždí dolů a je na něj krásný pohled. Natankovali jsme ještě tu naší kobylku a už jsme mířili k přechodu Strmica. Silnice jsou zde pěkné, zatáčka střídá zatáčku a šplhali jsme se nahoru k přechodu. Na hranicích jsme potkali Bosenský pár, který cestoval na jawě 350. Popřáli jsme si šťastnou cestu a každý opačným směrem jsme se vydali vstříc dalším zatáčkám. Je to tu nádherné, provoz minimální silnice perfektní. Určitě každému doporučuji. Obloha se zase trochu zatáhla ale nepršelo, a tak jsme se kochali nádhernými výhledy na ještě krásnější a oproti chorvatsku daleko zelenější a hezčí krajinu. Takto jsme dojeli až do Bosansko Grahovo, kde jsme nabrali směr Drvar. Tato silnice byla také téměř bez aut a vine se po jaké si náhorní plošině. Okolo jsou louky, pastviny a hory. Téměř nikde není vidět osídlení , všude je pusto a nebo zřícené opuštěné budovy. Mě se zase zastesklo po šotolinových cestách, a tak jsem odbočil směr Lička Kaldrma, to jsem netušil, že ta odbočka na cesty necesty bude přes 30 kilometrů, kde dám maximálně dvojku. Výmoly obrovské louže a les, který vykazoval známky nedávného požáru. Cesta to byla strhující a adrenalinová byli jsme hluboko mimo civilizaci, Přijeli jsme na jakési rozcestí. Byl zde betonový bunkr a nějaké zchátralé budovy. Jedna cesta se svažovala dolu a navigace hlásila mnoho serpentýn a následně chorvatské hranice druhá cesta vedla po vrstevnici. Nechtěl jsem riskovat, nějaký uzavřený přechod a strmé serpentiny a tak jsme jeli tedy vpravo po cestě která vedla po vrstevnici. Jeli jsme tak dalších asi 20 kilometrů, potkali jsme cestou obrovského orla a zastavili abychom se občerstvili a vyprázdnili měchýře. Ze silnice jsme nescházeli, protože okolo byly cedule upozorňující na miny. Tak jsme se pomalu dostali až do civilizace. Místní lidé na nás koukali jako na zjevení odkud jsme se tam vzali. Pak už jsme se opět napojili na silnici a dojeli do Drvaru. Za Drvarem jsme odbočili na silnici R408, kde zase téměř nejezdila auta a byly zdé krásné výhledy. Po této moc pěkné silničce jsme dojeli až na krásné vyhlídkové místo nad Martin Brodem. Byl zde nádherný výhled a altánek. Šuměly zde vodopády a bylo tu krásně. Pak už jsme sjížděli dolů do města. Protéká tudy řeka Una, přes kterou je zde postavený provizorní most po mostu, který zde asi vyhodili za války do vzduchu. Zajeli jsme k místním vodopádům, ketré jsou velmi krásné a také určitě doporučuji toto místo navštívit. Je tu mnoho míst k vidění, pak už jsme pokračovali dál směrem na Kulen Vakuf podél řeky Una Přírodní rezervací Una. Asi 6 kilometrů zase nebyl asfalt, ale to nám nevadilo spíše naopak, byli zde však dělníci a zeměměřiči a předpokládám, že příští rok už se tam bude jezdit po novém kabátku. Po najetí na hlavní silnici jsme před Bihačem odbočili doleva na Lohovo a mířili zpátky do Chorvatska. Přechod hranic proběhl bez čekání a my se vraceli zpátky k apartmánu. Počasí nám však nepřálo. Obloha potemněla ješté víc, že bylo skoro tma a spustil se takový slejvák jaký jsem v životě nezažil. Samozřejmě nepromoky zůstaly v apartmánu a my tak i přes veškerou impregnaci a promazávání bund byli asi během 5 minut totálně durch. Po silnici tekly potoky vody blesky střídaly hromy a nikde ani náznak světlejší oblohy. Projeli Jsme Donji Lapac a pomalu mířili na Gračac a Obrovac. No do apartmánu jsme přijeli naprosto vyčerpaní a promoklí a promrzlí. Rychle jsme se vrhli do sprchy a stáli dobu pod horkou vodou pak jsme si uvařili kotel horkého čaje popili několik panáků meruňkovice a šli jsme ležet.