BMW R 1200 ST (2006)

Pátek 7. června

Ráno klasika vstát, umýt, sbalit a jít na snídani. Číšník nám neustále vnucoval popelník a nechtěl pochopit, že taky existují nekuřáci. Po vydatné snídani jsme nasedli na mašiny a pokračovali v cestě. Samozřejmě hned od začátku jsme jeli trochu jinak než bylo původně v plánu. Jeli jsme směrem na Sipovo a dál na Kupres. Byla to jízda neskutečně krásnou krajinou a po velmi dobré silnici. Nikde žádný provoz a my si to užívali. Byla to taková nádherná náhorní planina, kde nerostlo moc stromů a všude byli jen pastviny ohraničené takovými nízkými kamennými tarásky. Všude jen tráva a kamení jak z Mayovek. Protože jsme už od rána jeli jinou trasu než původně plánovanou, dostali jsme se až do města Tomislav Grad a pak odtud dolu k vesnici Lipa. Někde za vsí jsme zastavili abychom ukojili žízeň a odlehčili utrpení našim močovým měchýřům a já na těch místech prohlásil památnou větu. „Všimli jste si, že tu mají všude úplně parádní silnice?“ Na toto se mi dostalo odpovědi abych to nepřechválil. Opět jsme se usadili na mašiny a pokračovali jsme po silnici dál vstříc nějakým horám pokrytým sněhem v dáli. Za zatáčkou však silnice skončila a nastoupila šotolina a kamení. Pokračovali jsme neohroženě pořád vpřed, až jsme přijeli k nádhernému jezeru, které se blyštilo ve slunci jako zrcadlo. Byli jsme ohromeni. Na břehu byl altánek, a tak jsme zastavili fotili se a oddávali se vší té kráse, která nás obklopovala. Potom už jsme opět pokračovali dál, a kde se vzala tu se vzala zase silnice úplně nová. Jeli jsme tedy dál směrem na Jablanici, a když už jsme si mysleli, že silnice povede až do jajce, tak za jedním horizontem zase zmizela a následovalo jen kamení a štěrk. Sjížděli jsme do nádherného údolí a přes vesničky Sovici a Doljani jsme přijeli až dolů do Jablanice. Tam jsme se napojili na původně plánovanou cestu a kousek za městem jsme zastavili na oběd v jedné moc pěkné restauraci a dali jsme si vinikající grilované jehněčí.
Přejedeni jsme pokračovali dál k Mostaru, kde jsme měli v plánu podívat se na ten profláknutý most. Chtěli jsme se na motorkách dostat až pokud možno k mostu, ale po chvíli nás zastavil místní náhončí, že dál už nemůžeme, a že za mírný poplatek nám umožní zaparkovat motorky a dokonce nám i pohlídá helmy a oblečení. Ač neradi zaplatili jsme, svlékli jsme se a vyrazili k mostu, který už byl vzdálen jen asi 100 metrů. Vedro bylo jako v pekle, lidí mraky jako u nás na staromáku, všude stánky s cetkama a tretkama, mě osobně to dost vadilo. Most byl krásný, a tak jsme chtěli vidět i Karadozbegovu mešitu, ale po shlédnutí cedule s nápisem vstup 3 euro jsme si to rozmysleli a bič a pryč z tohodle blázince. Celé městečko už je po válce docela pěkně opravené a už jen pár domů připomíná hrůzy války.
Pokračovali jsme tedy dál k Pramenu řeky buna u kterého je i Klášter Tekija. Na hulváta jsme přijeli až k pramenu před brány kláštera a zaparkovali. Šli jsme k řece a z vody šel velký chlad a bylo jí docela hodně, restaurace u vody měla dokonce terasu pod vodou, skoro by jsme netypovali, že ta voda vytéká ze skály naproti. Vše jsme si prošli vyfotili, a pak nenápadně odjeli. Nikdo po nás parkovné nevyžadoval, tak jsme asi měli štěstí.
Po menší průtrži mračen jsme jeli k Vodopádům Kravica, musím zkonstatovat, že zde asi nazývají vodopády kdejakou peřej, protože já vodu, která padá do ukrutné hloubky celý půl metr nepovažuji za vodopád. Na internetu to měly být vodopády velikosti jako v pokladu na stříbrném jezeře, ale asi jsme nenašli ty správné. Už bylo pozdní odpoledne a my pokračovali podél řeky Neretva k Hutovu Blatu. V jedné zatáčce mi uklouzlo zadní kolo a já měl co dělat aby jsme si nelehli. Přiznám, že jsem si téměř nadělal do trenek, naštěstí jsem to ustál, ale od té doby už jsem si na Balkáně pořádně zatáčku neužil. Jeli jsme úzkou klikatou silničkou okolo blat a stoupali jsme na hřeben kopců okolo a blížili se k Chorvatským hranicím. Příroda zde byla zase jiná a také neskutečně krásná. Občas se objevil nějaký starý bunkr či pevnost a Kája zde Překročil hranici 80 tisíc najetých kilometrů na tachometru. Překročili jsme hřeben a sjížděli jsme dolů k Chorvatské celnici. Byl to malý odlehlý přechod, kde nám však celník sdělil, že nás nemůže pustit, že je to přechod pouze pro místní. Otočili jsme to a jeli jsme k hlavnímu přechodu na pobřeží. Tam už byl provoz jako blázen a celé dnešní poježdění v horách nám to patřičně kazilo. Jeli jsme po pobřeží až do vesnice Slano, kde jsme měli v plánu se ubytovat. Bylo už k večeru a po asi půl hodině hledání jsme našli penzík, kam jsme mohli složit hlavu. Ihned jsme si poručili jídlo a víno a po vyčerpávajícím dni jsme ulehli a usnuli jako zabití.