Honda CBR 1100XX Blackbird (2002)

CBR 1100XX, perfektní, luxusní, pohodlná, sedlo jako kráva, pohodlné madlo... mazlík jak se patří

Více fotografii

První dojmy - Nádhera, je těžké popisovat dojmy. Nejdříve jsem nebyla úplně nadšená stříbrnou barvou, ale skutečnost předčila mé očekávání. Krásná, s plnými tvary, strojovna... při první jízdě jsem prožívala orgastické stavy a moje záda se mnou :-). Pohodlí vyvažuje naprosto adrenalinový zážitek...

Motorku bych doporučil pro - Pro mně :-). Z pohledu baťůžku pro každého, komu už záda naslouží jak za mlada, nebo preferuje pohodlí před skrčením na supersportu, ale tak úplně se toho vzdát nechce. Je to jako na gauči u telky!

Doplňky na motorce - Měnili jsme páčky, máme krááásné černo stříbrné, gripy, těžítka, teď jsou na řadě kufry, takže se dělají držáky. Taťoušovi se koupila nová komboška a přilba, páč původní se k tomuto mazlovi moc nehodila.

Recenze

CBR 1100XX – GSXR 1300 – ZZR 1400 dlouhé rozhodování a konečně koupě tohoto mazla:

Letošní rok byl ve znamení dlouho plánované motodovolené v Chorvatsku a tak se veškeré úspory ubíraly tímto směrem. Dovolenou jsme absolvovali na naší Zuzance (GSXR 750), která šlapala jak hodinky - toliko asi komentář mého muže. Ano. Není k tomu co říct. Já bych jen krapet , z pohledu baťůžku rozvedla poslední větu. Bylo rozhodnuto. Páč po 1200km na jeden zátah (donutila nás k tomu rodinná situace), jsem nevěděla, jestli zadek ještě vůbec mám, a to ho už tak skoro nemám ), nebo mě to bolí něco úplně jiného. Byl to masakr a krásný zážitek, ale dostávala jsem se z toho tři dny. Jj, hold už nejsem nejmladší. A protože nejezdíme jen okolo komína a spolu s náma stárnou i děti, rozhodli jsme se, že je načase, koupit si něco pohodlného, kde dáme kufry, kde bude madlooo (po tom toužím hlavně já, si člověk může aspoň narovnat záda), ale bude to pořád sportovní motorka. Jak už to tak u nás bývá, o zásadních věcech se rozhodujeme společně. Zasedli jsme k rodinné radě. Manžel přišel s Hayabusou, jeho sen. Já bych zase radší ZZR 1400, můj miláček. Rozebrali jsme inzeráty, bazary, servisy, či kýho hroma, ale nic neodpovídalo našim představám. Manžela zajímal technický stav, padlá, nepadlá, kolik km, kolik stojí... Nechápu . Copak nikoho nezajímá barva, jaké má pěkné čudlíky, pěkný potah, že se mi hodí k nehtům... no nic no. Jak už to tak bývá, jen tak jsme koukli na CBR 1100XX a bylo rozhodnuto. Láska pro blackoška vzplála.

První zkušenosti?
Když mi ji manžel poslal na fotce, bylo to takove hmmm. Představovala jsem si motorku jako kráááva a on stál vedle normální, ještě k tomu stříbrné mašiny. A po naší Zuzance, mojí lásce největší, mi to připadalo nějak ošizené chudé, malé ptáčátko. No mohla jsem si uvědomit, že vedle 100 kilového chlapa, bude většina motek vypadat tak nějak menší . Ten kdyby si koupil R1, tak vypadá, jako by si ji půjčil od mladšího bráchy. Nemohla jsem jet pro motku s ním, ale o to intenzivnějii jsme s dětma vyhlíželi našeho nového člena rodiny (manžela tedy nemyslím, toho znám). Pak ji přivez. Ten nádherný zvuk bylo slyšet už z dálky. Takový obr, ta náherná barva, ten zvuk... Bože, co říct. Kdo má motorku určitě mi dá za pravdu, že pocity se popisují fakt blbě. A po jedné zkušební jízdě kolem baráku bylo rozhodnuto. Znovu jsem se zamilovala.
Teď bych opět ponechala pár komentářů mého taťouše, páč i když jsem si vždycky myslela, že si koupím motorku taky, proto jsem si dělala papíry, tak to nějak nevyšlo. Myslela jsem si, omluvte to prosím, jsem blond, že si koupím mášu a budu jezdit. Gumy? Lauf? Řetězovka? Páčky? Oleje? Benzín? Jsem netušila, že to motka potřebuje. Takže když jsem zjistila, co to všechno obnáší a představila jsem si naše večerní diskuze u vínka: ´´Miláčku, potřebuju nové papučky na motorku´´, ´´Tak to asi nepůjde zlato, kotoučovka dosluhuje, řetězovka potřebuje vyměnit, musíš počkat´´. No, tak buď by jsme museli dát naše tři nebohé děti k adopci, nebo koupit motku jen jednu, zato do ní investovat naplno a né jen lepit díry. Takže o zátahu zespoda, zvrchu, či zprostředka moc nevím, proto si dovolím (rejpalové odpustí mou troufalost), okopčit pár manželových vět:
První jízda byla ohromující, naprostá paráda, zátah jako blázen, už od spodu to jede jako raketa. Naprosto parádní pocit z jízdy, do zatáček to padá samo, parádní zvuk sériových laufů. Brzdy po zahřátí, naprosto dostačující už v sérii, není nutno dávat pancířky. Na to, jak těžce XX vypadá a působí cca 260Kg, je to suprovně ovladatelný stroj. Jen manipulace na místě je trochu horší, ale na motkách se jezdí a né stojí, že jo. Momentálně jsou tam pryže, které mě moc nesedí, ale to se vše dá do pucu. Trošičku mi vadí, že při pořádném zátahu, se dost citelně odlehčí přední vidle a jdou do nich trochu více vibrace, nevím, jestli je to zatím o zvyku, ale možná by to chtělo tlumič řízení, vše ještě ukáže čas. Po prvních cca 600 km, naprostá spokojenost, spotřeba 5l/100km, to teda čumím, nebyla to žádná kochačka, prostě normální svezení, na cestování naprostá paráda. Momentálně probíhá malá úprava doplňků jako čiré zadní světlo, koupě cestovních kufrů, nějaké těžítka, gripy, atd. Na zimu chystám přešití sedla pro vzhled a lepší posezení. Jinak není celkem co řešit. Letos už toho asi moc nenalítáme, ale pokud to počasí dovolí, budeme se seznamovat dál. Jakmile se něco nového dozvíme, budeme psát co a jak .

Tak už jsem tu zase já .-). K těm kufrůůům. Děcka, jak já se těším. To víte, ženská v mém věku už toho potřebuje krapet víc. Jak říká náš motokamarád, ty paštiky na ksicht. Jj, mladá kočka se na srazu vzbudí, opláchne se vodou a jede. Mně trvá půl dne, než se mi vyrovná otlačený ksicht, o zbytku těla ani nemluvě, takže nějaké ty proprietky sebou tahat musím. A jet na dovču jen s jedněma botama a jednou kabelkou??? Tsss, tak s tím je teď konec. Do toho kufru narvu i děcka. Jsou krásné, černé, velké. Ty kufry, ne děcka. Ty jsou malé a bílé . Úplně se vidím, jak tam skládám ty boty, kabelky, uaaa.
Jak už jsem psala, jsem na cestování krapet omezeni dětma a pracujícími prarodiči, takže i s hlídáním je problém a výprava do Chorvatska vyžadovala plán jako výprava na Klondaik, tak to určitě nebyla výprava poslední a těšíme se, až to opět hlídání a finance dovolí. Pak třeba Korzika, Gibraltar... kdo ví. Každopádně na tomhle mazlovi to bude určo hračka a nebudu muset sbírat své vytřesené kosti, až pojedeme do Chorvatska příští rok i s dětma .
Letos už toho moc nestihnem, ale vdávala se má moc dobrá kamarádka jen v úzkém rodinném kruhu a ještě 100km daleko a v horách, Karlov pod Pradědem. No ideální na vyjížďku. Ráno nám moc nepřálo, zima, mokro. Ale já ji v těch šatech prostě musela vidět. Cesty krapet oschly, hupsli jsme na motku a jelo se. Děěěckaaa, to byla paraaada. Kochačka jako blázen. Lišky, srnečky, bažanti, králíci, jooo, já vím, zajííci, si to budu plíst vždycky. Sluníčko, cesty skoro prázdné. Vnímala jsem jen zvuk motorky, pohodlí a komfort... Kamarádi byli náherní, slušelo jim to. Dostali jsme najíst a frčeli zase zpátky k rodince. Zážitky euforické. Nechci si stěžovat na věk, znám dámy o 20 let starší, které drandí na supersportu, ale jak už to tak bývá, zdraví tak úplně neslouží, jak bych si přála, takže pro mé záda to byl ráj. A doufám, že ještě bude. Příští rok, až se sluníčko jen trošku ukáže, to rozjedeme ve velkém . Těšíme se na vás na cestách i s naším čtvrtým děckem Beckoškem.