Kawasaki ER 6F (2006)

Po prvních trénincích ve vojenském areálu mimo provoz, ještě před tím, než jsem si vyzvedla nový řidičák, kde jsem kawušu hned na poprvé položila, přišel den, kdy mi bylo na úřadě řečeno, že moje papíry jsou hotový a já si je můžu dojít vyzvednou. Na řidičáku bylo razítko ještě horký a já začala přemýšlet, že bych měla kawu vyzkoušet v provozu. Bála jsem se toho. Motorka bez padáků, já měla problém a stále mám na motorce v racingových botách, tím pádem bych vyjela v ryflích, nechráněná a po té první zkušenosti, kdy jsem hned hodila držku jsem popravdě měla docela strach. Strach, kterej by byl jen váháním, kdyby mi pár lidí nezávazně na sobě neřeklo: Bez bot nikam nejezdi, hodíš talmu a budeš v háji! Honilo se mi to hlavou a měla jsem chuť se ńa to vyprdnou a počkat, než motka bude mít padáky, než ji snížíme a posuneme výš řadičku aby se mi pod ní boty vešly... s tím, že nejdřív potrénuju mimo provoz boty a pak porvé vyjedu. To by ale znamenalo minimálně další dva týdny bez vyjížďky. Byla jsem domluvená, že na první výlet vyjedu s kámoškou Denisou, ta má Hondu CBR600RR a jejím přítelem Lukášem Ninja šestka. A tak jsem sedla k icq a psala jí, že tu cestu asi odpískám, protože se bez oblečení a padáků bojím a že asi radši počkám. No jo, jenže to by nebyla Deny ta mi to hned vysvětlila! Že dřív kombinézy nebyly a začínalo se normálně na ryflích a že to bude určitě v pořádku, ale jestli mám strach, že se na to mám teda vyprdnout. A tak jsem to vymyslela jinak. Oblékla kombi a k ní příšerný pohorky sice jsem vypadala jak spadlá z Marzu, ale boty se utáhly, jsou kotníkový, takže přeci jenom lepší než kecky a na těle byla kombinéza a nakonec jsme opravdu poprvé vyjeli. Největší boj bylo vyvézt motku z garáže, protože je kolem ní přišernej terén s ďolíkama, kde si netroufám jet, musím vytlačovat a pak první rozjezd, prní zastavení na křižovatce... vybraly jsme na poprvé jednoduchý terén. Rovinu a hezkou cestu, kde se nemusí dávat přednost a polovina cesty je přivaděč, kde se dá štrádovat přes kilo. Jihlava - Havlíčkův Brod. Cesta tam 30 km. Nejdřív jsem myslela, že se hned na kraji města otčíme na benzíně a pojedeme zpátky, ale jela jsem první, tak jsem to ještě vzala centrem, abych potrénovala křižovatky, zkusila si kruháč a potom zpátky. Je fakt, že Deny a Lukáš úplně nadšení nebyly, protože moje rychlost jízdy na těch jejich supersportech pro ně byla krapet utrpení, ale pro mě to byl asi zatím nejhezčí moment co jsem zažila. Prních šedesát kilometrů a zaváhala jsem jen jednou, když jsem zastavovala na křižovatce a krapet jsem zaváhala s balancem. A pak ten výjezd a vjezd do garáže, ale jinak, krása nesmírná ))