Cagiva Mito 125 EVO (2003)

Poctivá motorka ze staré školy, která navždy zůstane ve vzpomínkách uložená jako nejlepší začátek, co jsem mohl mít...

Více fotografii

Výška jezdce: 192 cm

První dojmy - Když jsem ji poprvé uviděl, bylo to jako zjevení, protože jsem ji naživo nikdy zblízka neviděl a jsem navěky zamilovaný do Ducati 916. Tohle bylo trochu jako vzít na rande její mladší ségru – ostatně je to taky Tamburiniho kráska, jen menší. :-D A ten zvuk naštvaného dvoutaktu je úchvatný, zejména pak pro tehdy 16letého puboše, co od mala četl ze starých časáků o Foggym na 916 a taky ve starém časáku koukal na to Mito, kde je popisovaná jako ikona taliánských puberťáků. Jízda na ní byla ze začátku kostrbatá, protože jsem vysoká čára... takže jsem se musel naučit skládat to origami v podobě mých nohou – ale jak jsem se to naučil, motorka mi nehorázně přirostla k srdci. Je to přímočará, prostá a neskutečně ryzí mašina, která je přesně tím, čím má být... tedy ostrou 2T žiletkou, lehkou jako pírko a překrásnou jako – ...no prostě ku*va vážně krásná je! :-D

Doplňky na motorce - Kovaný píst Wossner (kvůli lepším vlastnostem)
Pancéřové brzdové hadice HEL vpředu i vzadu
Sintrované přední destičky Brembo
Otevřený laděný výfuk z italského Mita bez zaškrcení + leštěná koncovka a tlumič

Recenze

Motorku mi pomohl vybrat můj otec, který ji taky našel. Nikdy mu to nezapomenu, protože bez něj bych ji ani neměl doma (vezli jsme ji přes celou ČR) a ani bych ji ais tehdy sám do pořádku nedal, alespoň ne tak dokonale...

Měla najeto necelých 8000 km, když jsme ji dovezli. Stála víc jak dekádu zapomenutá ve stodole jednoho starého Itala (Belani Gianfranco se tuším jmenoval), který ji koupil pro syna. Syn pak vyrostl a motorku nechali stát... no a dostala se do ČR přes dovozce, který vozil skútry z Itálie. A tak potom ke mně...

Motorka byla špinavá, chtělo to servis, výměnu náplní, seřízení... měla vyteklou baterii na zadní kyvku. Jinak jí ale nic nebylo a nikdy nebyla padená, což bylo v roce 2015, když jsme ji v říjnu dovezli, celkem výjimečné. O tom, že většina dvoutaktních pil pro 16leté je „někde do trávy vypelešená“ alespoň jednou asi nemusíme diskutovat...

Po tom, co šla kyvka do komaxitu, jsme dali kovaný píst Wossner a udělali očistu a důkladnou kontrolu všeho. Přišla řada na nová gufera na motoru, ale celkově se toho dělalo víc, a to z větší části preventivně. Motorka byla stále zaškrcená, což jsme tak na první sezónu nechali. Jezdila skvěle... a vypadala ještě lépe.

Po krátké době jsem se s Mitem sžil, bylo jedním slovem úchvatné, daly by se tu o tom psát slohovky. A koncem první sezóny přišlo na řadu odškrcení. Tehdy jsme s otcem našli starší odškrcený výfuk z Itálie, který byl z Mita, jež se prodávalo nezaškrcené, takže to byl vlastně tovární „laďák“. Dali jsme větší trysku a naladění jsem konzultoval s jedním pánem, co jezdil přírodní okruhy právě na Mitu. Odškrcení jsme provedli podle dokumentů přímo z továrny, ostatně kvůli Mitu jsem se aktivně učil italštinu a technické pojmy z italšitny. Co to znamenalo? Že takhle odškrcená Cagiva jezdila spolehlivě a velmi svižně, ale taky že naladění neničilo motor a nepřesahovalo jeho „komfortní zónu“. Nevím, kolik koní Cagiva měla, ale jela 170 na tachometru (měl jsem ještě o dva zuby do akcelerace) a při rozjezdu z místa se na jedničku zvedalo přední kolo. Obecně to do 140 až 150 jelo skvostně. K tomu se Cagiva dočkala pancéřových hadic HEL a sportovního filtru sání, který jsme udělali z vložky Stage6. S gumami Mitas SportForce a ve skvělé kondici všeho ta motorka lítala – na poměry kategorie A1. V horách, kam jsem pravidelně jezdil v létě (Jeseníky a Beskydy), mi postupně začalo ježdění jít a časem jsem držel tempo i s lidmi na větších kubaturách, protože lehkost Mita byla velkou výhodou v zatáčkách. Sice nejsem nějaký „kolínkář“, ale to není na 125ce podstatné, vodila se skvěle a seděla vždy jako přibitá.

Motorku jsem po téměř 5 letech prodal (tak nějak do soukromé sbírky) jednomu pánovi ze severních Čech, doteď je mi to trochu líto, ale už jsem ji neměl kam dát a doma akorát kvůli studiu medicíny stála... Přiznám se ale, že kdybych tehdy mohl, nechám si ji, ale kdo takto neuvažoval co... prostě to nejde no. Cagiva byla téměř v muzejním stavu, měla jen prasklinku na otáčkoměru a pod zrcátkem od vibrací, ale jinak kromě komaxitu na kyvce byla zcela původní a nesmírně zachovalá.

Vzpomínám na ni často a upřímně se těším z toho, že jsem měl takové štěstí a mohl jsem ji sedlat. Byla skvostná... a díky přehnané péči z mé strany a absenci pádů či nevhodného mládežnického zacházení se dochovala v krásném stavu. Byla taky hodně spolehlivá a neměl jsem s ní nikdy problém. Je to o péči... a taky trochu o štěstí. Dnešní 125ky jsou jiná liga, v porovnání s těmito 2T dinosaury už se jedná o jiné stroje – 4T nejsou takovou přehlídkou techniky, všechno se dělá na rozpočet a nejsou to bůhvíjak vymakané stroje. Ale taky nemají takovou spotřebu a nepotřebují tolik péče. Mito mi po odškrcení v horách bralo běžně kolem 8 i 10 litrů, taky jsem to smažil ostošest a výfuk byl vypálený do sucha, žádný olej... To už je dneska neudržitelné a rozhodně bych s cenami paliv nenajezdil tolik, jako kdysi. Proto i chápu, že tyhle motorky mizí, ale je to škoda. Ten charakter vulgárních italských 2T stopětadvacítek tu na světě docela chybí... (a samozřejmě i těch japonských)