Suzuki DL 1000 V-Strom (2007)

3...2...1...odjíždíme...konečně jsem se dočkal!!! Tento rok to ale je odjezd na můj milovaný Zakyntos ve znamení nervového vypětí v pracovní rovině a tím pádem časový pres. Odjíždíme...ale...spoustu věcí jsem nedotáhl do konce,včetně pečlivé přípravy jak své motorky,tak i kontroly Alešovi (syn) motorky. V pátek k večeru,před sobotním odjezdem,teprve čistíme,mažeme a seřizujeme řetězy. Snažím se namontovat držák navigace. Třesou se mě ruce nervovým vypětím posledních 2 dnů,kdy musím řešit spoustu pracovních věcí a zároveň předodjezdového stresu. Potím se jak prase v neckách. Ještě dochystat věci...čas letí jak splašený...(proč to tak neletělo,když jsem toužebně vyhlížel v únoru termín odjezdu?)...Díky Lence,která spoustu věcí nachystala,připravila,vyladila,vymyslela a zapakovala mám o hodně starostí méně.Usínám hodně po půlnoci a budík mám na 5:30. Stejně se vzbudím ještě před zvoněním. Den "D"...jedeme. Přes Slovensko,Maďarsko do Srbska a první noc máme zabukovanou v Novem Sadu v hotelu Fontana.
Přijetí více než srdečné. Pan provozní nám každému podává na uvítanou orosené,malé pivko,které bodlo,protože venku je 27°C. Jdeme se ubytovat a těšíme se na pivo a večeři. Motorky jsou zaparkované v podzemní garáži. Využíváme hotelovou restauraci a nelitujeme!! Dáváme si nějakou srbskou baštu a k tomu studené pivo. Pak jdeme na zmrzku...dáme ještě po panáku a jdeme spát. Ráno přesun ke kosovským hranicím a ještě v Srbsku máme zajištěno další ubytování.
Ráno vyrážíme směr Bělehrad. Plánované muzeum Nikoly Tesly musíme oželet,protože prohlídka je jen s průvodcem,museli bychom dlouho čekat,neberou karty a Eurama se nedá zaplatit. Takže zkouknem pravoslavný chrám sv. Sávy a míříme do Smederova,kde je pevnost z nějakého století.

Přijíždíme do Rašky a hledáme hotel Karavan. Po troše hledání nakonec nalézáme. Čím více na jih,tím více Balkán. Ubytování ve druhém patře a i když to má mít 3 hvězdičky,tak já bych to viděl tak na jednu a půl. Ale na přespání dobrý. Kuchyně ale všechna čest,byla dobrá. Ráno nás berou na hůl,kdy musíme doplatit snídani,která měla být v ceně ubytka,ale nebyl to majlant,tak jsem se nechtěl dohadovat.
Míříme směr Černá Hora a od tama do Kosova,kde jsem vyhlídl návštěvu vodopádů a jeskyně. Po cestě musíme do nepromoků,páč v horách se motá nějaká bouřka a sem tam nás trochu opláchne
Na obou hranicích to jde jak po másle. Akorát černohorský policajt chce ať si sundáme helmy. Na Kosovských hranicích se potkáváme starší manželský pár ze Slovinska. Ptáme se jak je to z pojištěním do Kosova. Borec machruje,že má super pojištění a že platí i pro Kosovo. Za chvíli jdeme svorně k okénku udělat pojistku Slovinec nadává jak špaček a já se jen uščuřuju
Našli jsme ty vodopády a jsme tam za exoty. Moc Čechů tam asi nejezdí a už vůbec ne na motorkách. Dojíždíme skoro až k jeskyni. U restaurace parkujeme a dva mladí číšníci se zájmem ukazují,že to máme zaparkovat k hospodě. Potřebuji schovat tankvaky kde máme doklady a zašité peníze,helmy a navigace. Lenka má obavy,ale s klukama se domlouvám,že to pohlídají. Děj se vůle boží!! Jdeme na prohlídku.

Vracíme se z prohlídky a věci jsou na svém místě. Dáváme si jídlo,pití a číšníci okolo nás běhají jak okolo státní návštěvy. Za hlídaní věcí jim dávám jedny české Sparty "s mrtvolou" na které čučí jak husa do flašky a 5,-Eur spropitné. Kluci jsou v sedmém nebi a loučí se s náma jako se starýma známýma. Jedeme směr Makedonie do Skopje. Obloha se opět mračí. Kosovo je zajímavé co do silnic. Ze silnice nevím jaké třídy se udělá dálnice,která po chvíli končí polňačkou a za chvíli je z toho zase silnice. Dohání nás déšť. Měním trasu. V takovém počasí se mě nechce venkovem,ale vezmem to po dálnici na Prištinu a před ní uhneme směr Makedonie. Pořád se motají dvě bouřky a více,či méně prší. Už ty nepromoky ani nesundáváme a spíše zastavujeme u benzinky,protože obloha je úplně černá a začíná krápat. Právě včas. Za 5 min lije jak z konve.

Lije asi půl hodiny,pak to přestane a tak ještě čekáme asi 15min a jedeme dál. Z kopců je na silnici splaveného plno bordelu a po chvíli opět začíná pršet. Už ne tak silně,ale prší. Kosovci jezdí jak šílenci. Nespočetně krát nás pěkně ohodili špinavou vodou z obrovské kaluže na silnici. Dojíždíme na Kosovsko-Makedonské hranice. Jedou 2 okénka,ale na silnici jsou 4 proudy aut. Nemáme se kama protáhnout dopředu a musíme popojíždět ve frontě s autama. Přicházejí cikáňata a chtějí ať si koupíme vaničku malin za 1,-Eur. Slušně odmítám,že to nemáme kam dát. Jsou neodbytní a chtějí ať zavrkáme plynem. V Strom není žádný vytuněný dělo,ale Alešův Bandit s laďákem už zní jinak. To se jim líbí a chtějí si to také zkusit. Aleš neprozřetelně dovoluje a cikáně mu prohrábne plyn pěkně do "červeného". Řvu na něj ať ho pleskne po ruce ať toho nechá. Kdyby se tady něco stalo s motorem,tak by to bylo fatální. Bohužel to přilákalo další dva cikánky a začal kolotoč přemlouvání,řvaní a mezitím popojíždíme. Čtyři Kosovci vedle nás v autě se baví. Já už mám nervy,chci to hodit na stojan a nakopat cikánům do prdele. Jsou otravní jak prášky na blití. Najednou ten jeden Kosovec houkl na toho cikána. On totiž Alešovi sebral z pod síťky na topcasu PETku s pitím. Chlapíci v autě je zjebali a pak už byl pokoj. Do Skopje jsem dojeli zasraní jako z motokrosu. Naštěstí pan domácí dovolil,že si můžeme opláchnout motorky hadicí s vodou.
Skopje...někdo řekne balkánské město,ale tam všechno tak spravují,budují a zvelebují,že jsem měli v plánu zůstat jeden celý den ve Skopje.


Aleš si dává k obědu Gravče Tavče. Jsou to zapečené fazole. Lenka jen zavrátí oči a řekně že to bude zase noc. Aleš bude z těch fazolí pěkně prdět a já jí budu do ucha pěkně chrápat
Další ráno odjíždíme ze Skopje. No...chceme odjet ze Skopje. Všechno navěšený,my oblečení a Aleš nemůže nastartovat motorku. Hned mě bleskne hlavou,že voda udělala neplechu v elektrice. Tak zase vyslíct a začít hledat. Jako první jdu po čidle stojánku. Hned potom po čidle na spojce. Bingo!!! Asi zateklo do spínače. Odpojuji spínač a spojuji kabely natvrdo. Aldo,zkus to ...áááá...vrčí!!! Hurááá...a jedééém směr Řecko,Ioannina. Z těžkým srdcem jsem tam zamluvil hotel za 80,-Eur se snídaní na noc pro náš tři.Oproti polovičním cenám na balkáně je to příprava na návrat do normálního života
Přejíždíme do Řecka a kousek od hranic se dáváme do hor a jen se kocháme těma panoramatama. První cesta byla sice uzavřena,ale další je OK,tak jedeme tama a tak nějak tuším,že to bude ta cesta přes vojenský prostor na vrchole hory,kde se nesmí stát a fotit. Za chvíli je jasné,že je to tak. No nic...tak si to zopáknem jako před 2 roky rok,akorát pojedem z druhé strany.
Za vojákama v zatáčce zastavujeme na čurací a kochací zastávku. Za chvíli k nám míří vojenský autobus. A jeje...tady se nesmí stát a už jdou po nás. Ale autobusem??? Zastavuje u nás a černovlasý,opálený,svalnatý Řek se ptá jestli nepotřebujeme pomoc a jestli jsme v pořádku. Mám strach kvůli tomu zákazu zastavení ve vojenské prostoru a hraju debila z Čech a ptám se jestli ta cesta vede do Kastorie. Vycení na mě bílé zuby a ujistí mě,že jedem určitě dobře a že do Kastorie vede více cest,ale tato že je nejlepší. Tak říkám světácky "all right" (čti ólrajt a mysli jako že "v pohodě"). S tím busem po tak úzké cestě,to ti čoveče nezávidím...si říkám,když se za nimi dívám jak odjíždí. Stejně je za chvíli budem předjíždět a budeme na sebe mávat. V Kastorii mě navigace povodila městem a tak jsme na sebe troubili a mávali znovu,když jsem je podruhé předjížděl za Kastorií.
Míříme do hor podél Albánské hranice směr Ioannina. Pěkný,široký cesty,sem tam dědina. Valíme 120km/hod mimo dědiny a v dědinách 70-80km/hod.
Za jednou dědinou je zastávka v poli u ní strom,vedle kaplička a pod stromem tmavý Passat. Ještě si říkám: To je jak u nás kdy fízlové měří...
Táhlá zatáčka mírně z kopečka a už nás berou policajti a odstavuji na vedlejší cestu. Ani nemluvím sprostě jak jsem překvapený. Ale jsem vyvalený jak fakan co viděl čerta s mikulášem. V hlavě počítám,co tam může stát pokuta 120 na osumdesátce? A násobím to x2,protože Aleš jede samozřejmě za mnou stejnou stopou a rychlostí. Řecký policajt mě začne cosi říkat v řečtině. Jsem tak vyvalený,že mu česky říkám že jsme turisti a jedeme k moři (taková kokotina,ale nic chytřejšího mě nenapadlo). Zezadu slyším policajtku jak mu říká,že máme na SPZtkách "CZ". Ptá se mě: Where are you from?? (čti verarejůfrom-chápej Odkud jste). Tentokrát už anglicky odpovídám že We are from Czech republik,ale tvářím se vyděšeně. Poodstoupí a neutrálně řekně So go (tak jeďte). Blekotám něco jako super..thank you...we teda gou a jak jsem z toho všeho vedle,tak mu říkám...Naschle... Já jsem fakt starej vůl... Mají nás tady rádi a je to pěkné zjištění. Otřásl jsem se hrůzou,co by nastalo,kdyby nás takhle vybrali v Chorvatsku,kde prej nás mají taky rádi Chtěl jsem si představit jak mám záda rozbičované do krve od karabáče chorvatského policajta,který po každé druhé ráně špitne: Rádi vás tady vidíme...druhý policajt by nemilosrdně dojil peněženku...ale přijíždíme na úpatí dalších hor,začínají zatáčky,panoramata,musím dávat pozor,tak si raději tu lásku v Chorvatsku ani raději moc nepředstavuji...FUJ...úplně se mě udělala husina...


Hory byly opravdu nádherné a v Ioannině přijíždíme k hotelu. Lenka za mnou mě poklepe na rameno a udiveně se ptá co jsem to objednal za luxus. Sám se divím...na fotkách to tak nevypadalo. No nic jdem se nahlásit,ubytovat,vysprchovat a hurá do města na večeři.

Ráno po snídani se zapakujeme a jedeme poslední etapu do Kyllini.
Zastavujeme se na pstružích farmách,dáme si pečeného pstruha a také se zastavíme u románského aquaduktu. Potom už jen s přestávkami míříme do přístavu,abychom přepluli na Zakyntos.

Tak jsme na Zakyntosu. Je to jako bych přijel domů. Co k tomu psát?Asi nic,stačí se jen dívat. Byli jsem na výletě na Kefalonii,jako každý rok jsem si půjčili člun a jinak jsem se povalovali a odpočívali.


Až na vyrážku ze slunce a slané vody to bylo jako v ráji.

A také to středomořské jídlo. Mňam...

Všechno pěkné jednou musí skončit a i nám pobyt v ráji končí
Dopoledne jsme ještě u moře,ale už je to takový neslaný nemastný,protože pořád myslím na odjezd. Trajekt ze Zakyntosu do Kyllini nám odplouvá v 15hod a trajekt z Patry do Benátek v 19hod. Máme to časově našlápnuté a to se odráží na tom,že mám nervy. V poledne jdem od vody,navěšíme si věci na motorky,pustíme klimatizaci na pokoji na plno a odpočíváme. Pípne SMS,že trajekt Patra-Benátky bude mít hodinu zpoždění. Tak aspoň ten čas nám vychází vstříc. Po cestě do přístavu si ještě koupíme sebou na trajekt gyros v pitě a už jsme na trajektu do Kyllini. Tentokrát jedem oranžovým
V Patře jsme včas. Jdem na check-in a už tak jen zevlujem než připluje Minoan Lines,který nás doveze do Benátek a tím udělá definitvní tečku za naší letošní dovolenou.
Na moři nás chytli 3 bouřky. První pěkně pohoupala i lodí a cítím lehkou nevolnost. Naštěstí to bylo jen chvíli. Při druhé děsně pršelo. A při třetí foukal uragán.
Jídlo na lodi bylo jako vždy excelentní.

Do Benátek připlouváme ve 2:30hod. Ještě s jedním Rumunem,který dělá v Salcburku a jeden na BMW 1200RT jedeme směr Tarvisio. Moc jsme nespali,ale už chceme být doma. V Alpách je 10°C a po dešti. Hrozná kosa!! My jsme jen v letních hadrech,tak na každé zastávce oblékáme trička,vycházkové kalhoty pod kevlarky a snažíme se tu hroznou zimu zmírnit. Až teprve když vyšlo sluníčko,tak to začalo být lepší,ale do půlky cesty jsme klepali kosu.
Po poledni jsme konečně doma. Pes nás vítá. Sousedi nás vítají a my jsme šťastní,že jsme doma. Všude dobře,doma nejlíp.
Naše trasa.