Suzuki DL 1000 V-Strom (2007)

Přes rok plánovaná Albánie konečně vyšla. Rozhodl tak Standa,který si to tak nějak vzal na starost,a já byl rád,že po dlouhé době nebudu muset mít zodpovědnost "vedoucího skupiny",nebudu muset nic řešit,jen pojedu tupě za tím před sebou a prostě si to jen užiju,zrelaxuju a s čistou hlavou se vrátím domů. To jsem si teda aspoň myslel! Proto píšu k nadpisu i dovětek..."panu učiteli s láskou".
Níže bude pochopeno.
V sobotu vyrážíme v 9hod z Brna a jedeme na Rajku,kde nás čeká Pepa.
Přilítnem na starou Rajku cca 10:45hod a Pepa nikde. Za chvíle pípne zpráva,že čeká na pumpě,že se mu chtělo kadit Trochu jsem popletl směry a povolávám Pepika na tu starou Rajku. Takže dojel zase z Maďarské strany na čáru a tam jsme se teprve přivítali. Jsme pohromadě a frčíme nezáživným Maďarskem na Györ,Szekeszfehervár a na Srbsko. Standa si trasu doma připravil doma v počítači a přehrál do navigace. Podle toho to tak vypadá a leckde nás to táhne přes střed měst a dědin,byť tam je obchvat. Někde jsem to vychytal a objel to obchvatem a někde jsme se prcali přes města. Na jednom kruháči jede Standa zase do města a já vím z léta,že je tam obchvat. Chtěl jsem je překvapit a odbočuji na obchvat s tím,že na ně na dalším kruháči počkám. Čekám...čekám a ti dva stále nikde. Znejistím...že by teda jeli až na ten další kruhák?? Odškrábnu to a letím na ten další. Nikde nikdo. Cítím se jak blbec. Tak co včíl?!?! Nic...jedu na hranice H/SRB a píšu sms že tam na ně počkám. Chtěl jsem jet na hranice kudy jsem jel v létě na dovolenou a navigace mě zavedla na úplně nějaký malý přechod,kde jsou brány a provoz do 17hod. Vůbec nevím kde jsem. A kluci nikde. Za 10min pípne sms že jsou v Somboru. Kurnik šopa,kde já to jsem?!?! No nic...hop na Stroma a letím směr Sombor. Po cestě si nadávám,že jsem starý kokot. Po jízdě jako kdybych měl vyhrát nějaký závod, zastavuji v Somboru u benzinky. Hledím na telefon a tam sms že: Sraz na hotelu v Novim Sadu. Ááááá...do prdele...no nic...letím na hotel. Ještě za světla dojiždím k hotelu Fruškogorska terasa .
Projíždím po šotolinovém parkovišti v docela prudkém svahu a hledám to potvrzené bezpečné parkování pro motorky. Na konci musím zastavit. Držím přední brzdu a po té šotolině kloužu dozadu. Snažím se "brzdit" i nohama a vypadá to že budu mít asi první pád hned v první den cesty.Naštěstí se to po chvíli zastavuje,já se opatrně obracím a sjíždím dolů. Kde jsou ti dva?!? Rozhlížím se...nikde nikdo...Jdu se ubytovat. Kluci pořád nikde. Sedám na terasu,dám si pivo a kafe...už mám druhé pivo a začíná tma. Ježišmarja kde jsou ti dva?!? Konečně zahlídnu v zatáčce na silnici světla a slyším motor Standovy KTM. Ulevilo se mě a jdu jim naproti. "Kde jste,už jsem o vás měl strach?!?" No co myslíte. V navigaci si dali nejkratší trasu,tak je to táhlo takovýma prdelema,že je to hrozně zdrželo. Všimli si toho až byli skoro u hotelu. No hlavně že jste v cajku. Dáváme večeři,nějaké to pivo,plánujeme cestu na zítra a po desáté jdem spát.
Dnešní známka asi tak 3.
Po snídani vyrážíme. Ještě se válí mlha a je chladno. Standa jako vedoucí jede vpředu. Však on zná cestu. Plánoval jí Do zatáček jezdí zvostra a za ním Pepa na špuntech na svém BMW 650. Snaží se ho držet. Já za ním a nestačím se divit co na těch špuntech dokáže v zatáčkách. Pak přišla osudová vracečka. Pepa rejpne stojanem do asfaltu,lekne se,trochu to narovná a vjede na kraj kde je plno štěrku od nedalekého kamenolomu. Snaží se brzdit a řítí se na svodidla. Sleduju to zezadu a jen křičím do helmy sprostá slova (jako by to mohlo Pepovi pomoct,ale byl jsem v takovém pološoku a měl jsem o něj hrozný strach). Už je totálně rozhozený,dává nohy ze stupaček,jako by chtěl brzdit i nohama. Pak se otře o svodidla a v panice omylem přidá plyn. Vlítne do příkopy,BMW se tam zapíchlo předkem,zadek nadskočil,celé to padlo na pravý bok a Pepa pod motorkou. Zastavuji a letím k němu. V hlavě mě hučí,jsem ochromený strachem,nic nevnímám jen se dívám do helmy na Pepovi doširoka otevřené vyděšené oči,které jakoby vyplňovali celé hledí. Mluvím na něj a pomáhám z něj dostat motorku. Pepa se konečně vyhrabe zpod ní a třaslavým hlasem oznámí že je OK. Ulevilo se mě jak sviňa. Okamžitě začínám chladně kalkulovat jak BMW dostat z příkopy,jaké jsou škody,co budeme potřebovat na opravu,kolik času na ni budeme potřebovat. Zároveň něco komentuji nahlas,abych na toho Pepu nějak mluvil a nějak mě neupadl do šoku.

Standa o tom neví a jede dál v zatáčkách. Mě by teda bylo divné že po 50km nevidím za sebou své kamarády. Ale aspoň že počkal ve městě na pumpě
Takže jako ve škole-za 4.
Pepa má zrcátko vyskočené z držáku,rozbitý pravý zadní blinkr,pravé lešení na kufr s kufrem je navalené k motorce a nahoru. Boční kufr udělal rohem lavor do topcasu,pravý zadní šprajc držáku je ohnutý skoro do pravého úhlu.. Vidím to tak,že jak to budeme chtít narovnat,tak to praskne. Nemýlil jsem se. Pepa sundá kufry,které sundat jdou a snažíme se malé GSo vytáhnout z hluboké příkopy. Pomáháme si motorem,ale po menším hrábnutí zadním, si GS sedá na motor. Nemůžem s tím hnout. Odpočíváme a já mu na oko nadávám (abych to celé odlehčil) jestli nemohl havarovat někde ve stínu a ne zrovna v poledne na slunci . Trochu jsme nabrali sil a na podruhé se podaří motorku vystrčit z pangejtu a začít opravovat. Chvílema jsem si připadal jak v NASA když se jim někde potentuje raketoplán,dají si součástky na stůl a pak zkouší zvládnout opravu v Houstounu,aby to pak poradili kosmonautům My měli součástky na zemi a vymýšleli jak to udělat,aby to zase bylo na cestování Nakonec pomohla hrubá síla,která narovnala držák kufru. Daní za to bylo,že se ulomil zadní šprajc. Ale s tím jsme počítali. Do trubky po šprajcu jsme nacpali malou montérpáku a oba držáky stáhli kurtou,aby se to zpevnilo a netřepalo se to Houstone...hlásím,že oprava se povedla
Takže Pepa jako řidič za 5 a já jako opravář 2.
Pokračujeme v cestě. Pepa už tak nedivočí a jak jsme dojeli Standu u pumpy,tak se zcela zklidnil po návštěvě WC a požití osvěžujícícho nápoje. Chudák ještě netušil,že to není jeho poslední vyplavení adrenalinu
Oprava nás zdržela a už dnes nedojedem tam kam jsme původně zamýšleli. Stojíme ve Zlatiboru pumpy a na pomalé wifi hledáme ubytování. Nakonec se podaří zajistit motel Grbo Je to z nouze ctnost. Na jedno přespání dobré,ale to je tak asi vše. Ráno čekáme hodinu a půl na snídani. Mladý Srb nás těžce ignoruje. A nejen nás. Chová se jako debil i ke starším lidem,co přišli také na snídani,nebo jen na čaj. Asi ho ta práce velice nebaví. A je to vidět
Konečně po snídani a z menším zpožděním odjíždíme. Ještě si pobloudit po městě,ale pak konečně chytnem ten správný směr a jedéééém
V nějakém městě přijíždíme na křižovatku ve tvaru T. Standa jede trochu nejistě a i když jsme na hlavní,tak Standa trochu zbytečně opatrně zastavuje. Pepa za ním už se mezitím díval doprava,jestli tam nic nejede a jak otočil hlavu,tak Standa před ním už stál. Narazil do něj zezadu a oba padají v křižovatce na levý bok. To snad není pravda!!! Pomáhám zdvihnout oboum motorky a dáváme je ke straně. Pepa je na pokraji zhroucení a Standa spíš vyděšený. Ale škody nejsou úplně velké. Standa trochu odřený levý držák kufru a vyskočený blinkr z držáku. Jediné co má rozbité,tak plastový držák SPZ. Stříbrná páska to vyřešila.
Pepovi škody také nejsou velké. Vytržený přední blinkr který se zase našroubuje zpět a trochu porovnáme tu první opravu. Nejvíc co je asi rozbité je ego
Jen mě blesklo hlavou,že Pepa už havaroval 2x,Standa 1x a teď je řada na mě. Jsem se trochu orosil a z tepla to nebylo!!
Jedeme do Kotoru. Sjíždíme z hlavní silnice a jedeme silničkou jak nitka.
Do zatáček jedu opatrně,protože mám na paměti,že teď jsem na řadě já Je to trochu psycho,ale asi po hodině vyjíždíme na pobřežní silnici v Risanu. Moře...kolébka života...miluju moře!!! Nemůžu se na něj vynadívat
Standa jako vedoucí skupiny nějak neřeší kde budeme spát. Po cestě do Kotoru jsme míjeli jak luxusní hotely,kde podle Bookingu chtějí 120,-€/osoba/noc,tak i obyčejné apartmány,kde na 3 umouněné motorkáře na jednu noc nebyli zvědaví
Standa je ledově klidný...však uvidíme. Přijíždíme do Kotoru a začíná se stmívat. Projedeme město a říkám si,že jestlipak všichni ty lidí ví,že je po sezoně?!? Je tady mraky lidí a město ucpané. Doskáčem k benzince na výjezdu z města a tankujeme. S Pepou se otáčíme na Standu co jako s tím ubytováním?!? Standa vypadá bezradně a ptá se největšího vemena co na té pumpě dělá. Jen kousek a už by spadal do kategorie vrozeného kretenismu. Jen fakt že chodí po dvou a zná pár slov v lidské řeči ho zařazuje mezi lidstvo Pozorujem Standu jak se baví s tím exotem a řechtáme se. Standa, který umí v cizí řeči akorát Hilfe a Gutten Tag, po 5ti minutách přichází s pohledem psa,který dostal nařezáno rákoskou za loužičku a sděluje,že ten pán o ničem neví a máme jet do info centra do města. To mě bylo jasný už když se s ním bavil,ale chtěl jsem nechat Standu ať se projeví jako vedoucí skupiny
Proplítáme se zpět do města ucpaným městem. Info stánek je objeven a Standa dělá jako by se ho to netýkalo. Už není na co čekat,protože tma začíná padat a my fakt nevíme kde složíme hlavu. Svoji skvělou angličtinou domlouvám ubytování. Znělo to asi tak: My být 3 osoba a potřebovat spát na jednu noc...ne moc draho...ano?? Ne auto...my na motorkách...Ano...my čekat... [lol]
Za 10min přišel nějaký mladý chlapík a chtěl nás odvézt na apartmán. Nemohli jsme pochopit,proč máme nechat motorky na parkingu u info stánku. Polopaticky,jako debilovi mě tedy pomalu vysvětlil,že budem spát ve starém městě a tam se motorovými vozidly nejezdí. Ahááá...tak to pak jo. Moc nadšení nejsme a odděláváme bágly z motorek. Zvláště Pepa je rozladěn. Táhne sebou krámů jako kdyby jel na severní pól [lol] Ale borec nekecal a fakt to bylo kousek. Odměnou nám byl apartmán se dvěma ložnicemi a každá byla s klimatizací. Atmosféru doplňovalo,že jsme byli přímo v uličkách starého města Kotoru. Za 20,-€ na osobu??? A na poslední chvíli??? Luxus!!!

Vykoupali jsme se,hurá do města na pivo a nasát té přímořské atmosféry. Nejdřív jsme se nalívali pivem v přístavu na promenádě a pak se přestěhovali do uliček starého města,kde mě zachutnalo červené víno.

Kromě Standy jsme se s Pepu pěkně přivožrali [lol] Standa moc nepil a proto neměl ani pověstné "štěstí opilcovo" a uklouzl na ošklivé šavle nějakého anglického mladého gentlemana,kterému očividně nesedly mořské plody zalité asi 3 hektolitry piva [lol] [lol] Ale přece jen trochu toho štěstí měl. Uklouznutí na blijancu ustál a nespadl do něj. Takže ho čekalo jen opláchnutí podrážky tekoucí vodou a vyškrábání zbytku krevet a mušlí ze vzorku [lol]
A co dnes...pane učiteli? No já bych to milé děti viděl na 3 pro Standu a 3 i pro Pepíka. Sobě bych si dal 2. Přece jen jsem měl trochu větší zásluhy,než se bavit s debilem o ubytování a stejně nic nevědět [lol]
Ráno snídáme u supermarketu sedíc na rampě,když jsme před tím minuli voňavou pekárnu,kde bychom jistě dostali koupit nějakou lahůdku. Sedíme s Pepou na té rampě a cpeme se nějakým salámem a rohlíkem. Místnímu řezníkovi dovezli zboží,tak si jde pro něj a se zálibou nás pozoruje, Podvědomě si utřu hubu,jestli mě třeba náhodou nevisí z koutku 5dkg šunky a jemu to připadne divné [lol]
Za chvíli jde znovu okolo a nese flašu slivovice,rakije,nebo co to měl za utrejch. Od pohledu se k tomu měla podávat bílá hůl a černý brejle a on nám to dobrá duše ,nabízí jako že chlapci tož dajte si po štamprdli,líp se vám pojede do těch kopců a nebudete se bát v zatáčkách až pojdete z kopce. Pantomimicky mu naznačíme jízdu na motorce a pád na bok. On to hned pochopí. Ještě na nás něco zavolá ve smyslu ožralý řidič-veselý vrah a nechá nás na pokoji [lol] Dosnídali jsme a vyrážíme do národního parku Lovčen,kam se Standa těší do zatáček. Nějak jsem se zpozdil,trochu se mě navigace protočila,tak se tam motám jak hluchá sviňa,ale pak jsem chytl směr jako notorický alkoholik mířící do pálenice a letím za Standou s Pepou. V Lovčenu je zatáček tolik,že mám skoro mořskou nemoc. Ale ty výhledy a panoramata stojí za to. Lovčen jsme projeli a zase míříme k moři.

Těším se na koupel. V Petrovacu jsme zajeli až k moři co to šlo. Všude místa k zaparkování,lidí poskrovnu, vzduch 28°C a voda 22°C. Labužíme si v moři a říkáme si,že je na světě přece jen krásně

Standu nechává ledově klidným,že potřebujeme na dnešní noc někde spát. Však prý nějak bude. Staníku...Staníku...to je na propadnutí z oboru ubytovacích kapacit při cestách na motorce!!! [lol]
Moře se snad nedá nabažit,ale musíme jet dál. Pokračujeme po pobřeží na Shkodër. Kousek od Shkodëru se zastavujeme u cesty na jídlo a potkáváme 3 motorkáře z Čech. Dali jsme si společně kafe a pokecali. Kluci byli v pohodě a jsem rád,že jim můžu poradit krasovou jeskyni a vodopády v Kosově kousek od hranic z Černou Horou. Já na wifině zamlouvám hotel v Kukës,protože Standa jako vedoucí skupiny nic neřeší. Kluci odfrčeli po své trase a my pokračujeme dál na Kukës.

Vzhledem k pokročilému stavu to bereme po hlavních tazích a to znamená i po kusu dálnice,která končí kousek před Kukës a za kterou platíme směšných 60,-Kč v přepočtu na Kč. Dálnice měla zatáčky jak závodní okruh,takže se poměrně velkou rychlostí dalo jet pěkně dlouho v náklonu. A to se za těch 60,-Kč vyplatí...a mám chuť stejně mávnout rukou jako Přemek Podlaha [lol] V Kukës se proplítáme uličkami a chtělo by se říct,že jsme v prdeli i s celou navigací. Mezi těmi oprýskanými baráky a bytovkami,kde nás vyprovází neurčitým pohledem místní,se dostáváme k omítnuté bílé budově,která připomíná,že by to snad mohl být ten náš hotel. Žádná reklama ani vývěsní štít to nemá. Zajíždíme za roh a už vidíme stolky. Kousek dál zastavujeme a mladý boreček už k nám letí se širokým úsměvem a že už nás očekává. Jen se přesvědčuji že je to námi objednaný Oda Kuksit Hotel Chlapec se usmívá jak sluníčko a kýve hlavou že jsme dobře.

Máme prý si dát motorky do dvora. Tak nasedáme a objíždíme budovu a vjíždíme do dvora. Pořádek je tady sprosté slovo,ale co...jsme na návštěvě a děláme že je to OK. Chlapec nám mermomocí chce vzít zavazadla. Už má 3 tašky v rukách a ještě chce vzít tankvak a jednu další tašku. Chceme mu odlehčit,že si něco vezmem. Ne...ne a ne...je to prý jeho džob. Tak aspoň že si můžeme nést helmy. I když chlapec má v zubech ještě místo,tak bysme ty řemínky od helem nějak mezi zuby nacpali [lol] Jdeme jak tři králové a chlapec jak dromedár na Sahaře. Ještě nás uvítá "staršina rodu" - zřejmě dědeček. Vítá nás v Albánštine a nabízí v misce zelené broskve. Kluci nějak otálejí,tak tam šáhnu jako první,abych neurazil muslimskou pohostinost a říkám si,že podle té zelené barvy,měli být ještě tak měsíc na stromě. Ale tradice jsou tradice a beru si hned dvě,aby viděli že i my pohanští psi umíme vzít za muslimské tradice pohostinosti [lol] Asi jste zvědaví proč nám dával nezralé,zelené broskve?!? Nebyly to nezralé broskve. Byly jen zelené a byla to taková odrůda. Chutnali skvěle sladko-nakysle. Jiná chuť než jsme zvyklí u nás na žluté,masité odrůdy.
Pikolík vyfuněl se všema taškama do prvního patra a ukázal nám pokoje,jestli se nám líbí. Velké pokoje s napohled pohodlnou postelí s takovým orientálním šmrncem nám pochopitelně vyhovovaly. Však jsem věděl,co objednávám
Akorát sprcha bez sprchového koutu a závěsu hned mezi umyvadlem a mísou nás trochu zarazila. Ale co...jiný kraj-jiný mrav. Můžete sedět na míse,kadit a přitom se sprchovat [lol] Někteří z nás to hned takhle vyzkoušeli a už spěcháme do hospody na pivo a večeři. Všichni máme nějaké speciální přání. Já jen salát se sýrem. OK. Standa jen kousek pečeného masa,bez hranolků,bez ničeho jen trochu salátu a chleba. Po chvíli vysvětlování a pantomimy také OK. Pepa jedno co,hlavně ať je to maso,klidně s hranolkama a ať se toho nají [lol] Také OK. A pak to přišlo. Pikolík se ptá jestli chceme hovězí (beef) nebo kozí (goat). Nebyl jsem si jistý tím kozím v angličtině vyslovováno jako "gout". Pro jistotu se ptám beef je BŮŮŮ a gout MÉ É É...??? Vedle od stolu se ozve smích...Také jsem mohl zamečet trochu tišeji... [lol]
Tady si nás asi budou pamatovat. Chtěl bych fakt moc ochutnat kozí steak,ale nemám k tomu odvahu. Navíc jsem si objednal jen salát se sýrem. Snažím se do toho postrčit Pepu,který je takový,že by zkusil nové věci. Chvíli váhá i Standa,ale nakonec zvolíme oboje BŮŮŮ... [lol] Po večeři ladíme zítřejší cestu a jdeme spát.
Co dnes soudruhu učiteli?? Souhrně bych to viděl na jasnou 2.

Po snídaní vyrážíme na SH 31,36,6,30 a směřujeme na Shkodër. Chtěli jsme dojet do Kopliku,ale v horách a zatáčkách to nejde tak rychle. V horách se zastavujeme u jednoho z mnoha bister a dáváme si skvělé expresso a colu. Hospodský a 2 chlapíci u stolu nás pozorují a za chvíli nastane družba. Pepa dá hospodskýmu plechovku Plzně. Chlapi ji okukují,luští nápisy a hledají "volty". Ti dva dloubnou do hospodskýho a ten nese 3 albánské plechy [lol] Tak to je fakt blbý. Za jednu Plzeň 3 Albánský a od lidí,kteří mají v horách těžký život. Pepa to zachraňuje Tatranským čajem. Jen se pro jistotu ptám jestli nejsou muslimové a můžou alkohol. Chlapi se zasmáli,mlsně olízli a ujistili mě že jsou katolíci [lol] A družba začala My neuměli albánsky. Borci ani plk anglicky,ale moc krásně jsme si pokecali. Probrali jsme politiku,přírodu,život u nich a u nás. Loučíme se a pokračujeme dál a jejich tvrdé,horalské pohledy nás vyprovázejí zanechávajíc ve všech srdcích takové měkké pocity.
V jedné z milionu zatáček v horách je malý hřbitov. Zastavujeme a tiše fotíme panoramata a náhrobky lidí,jež jejich blízcí pochovali s výhledem na JEJICH milované i zatracované hory,které jim byly kolébkou,svědkem jejich šťastných i smutných dní a nakonec se stali i jejich hrobem a oni se stali součástí horských kopců. Budiž jim země lehká a nechť je jim země lehká,ať jsou jakéhokoliv vyznání. Lidi by se měli mít rádi a ne si podřezávat krky ve jménu náboženství. No tak...konec teologického sloupečku a jedeme dále [lol]

Silnice i hory jsou v Albánii báječné. A i ten svět je tady jaksi v pořádku. Děti na vás mávají když jedete kolem a i někteří dospělí potlačí stud a zamávají vám. Opravdu je to mávání,ne hrození jako u nás [lol]
Míjíme albánského tatínka,který jde po silnici a má v náručích dvě děti ve věku asi 2 roků. Jak projíždíme,tak obě mávají a tatínek se na nás usmívá. Zamávám a zatroubím na pozdrav. Pepa není vidět v zrcátku. Tentokrát se o něj nebojím. Tuším,že zastavil,aby dal dětem lízátka,které si veze pro tyto případy. Když jsem pak měli čurací zastávku,tak jsem se ptal,kde se ztratil v tom jednom místě? V duchu jsem si přál,aby to byly ty lízátka,protože by se mě potvrdilo to,co si už dlouho myslím,že Pepa je člověk s dobrým srdcem. Povídá svým hodonínským nářečím.Cituji: Tož viděls ty děcka s tým tatů jak šli po silnici proti nám a děcka mávali jak na prvního mája?! Za mého souhlasného pokývnutí pokračuje: tož já sem zastavil a dal sem tým děckám nejaké ty lízátka...(jsem rád,že jsem se v něm nepletl...To sem si myslel) Říkám: To jsi udělal dobře a já si to myslel. A co říkali...vyzvídám. "Tož co by řékali...hleděli na ňa jak na kosmonauta a tatík byl taky vyvalený"!!! Konec citátu. [lol]
Ještě za hodinu jsem se usmíval při představě tých vykulených děcek s pantatínkem jak to doma vyprávěli mamičce a večer usínali s těmi olízanými špelkami v ručičkách a měli pěkný zážitek
Zatímco Pepa rozdává radost v podobě lízátek,proti Standovi jsou zaujatý místní krávy. Paní vedla krávu po silnici. Projel jsem já,kráva se po mě podívala a paní ji švihla větvičkou,aby na mě tak nečuměla.že to asi není slušné [lol] Za mnou jede Standa a po něm ta kráva vyloženě vystartovala. Jestli se jí nějak líbil,nebo čert ví (zas takový vůl to není,aby mu chtěla dát francouzáka) Málem to bylo fatální. Kráva šla vyloženě po Standovi a paní se vytrhla z ruky. Standa uhne ke krajnici co to jde a kráva ho hlavou a rohama mine o půl metru. Taková pusa od krávy mohla Standu poslat i s KTM někomu do zahrady. Naštěstí to dobře dopadlo
Dochází nám benzín a do Shkodëru je to ještě přes 60km. Zatáčka za zatáčkou se vine a nebere to konce.Konečně začíná civilizace a i benzinky. Ale bohužel karty nikde neberou. Nemám už drobné Eura a nechce se mě platit 100,-Eurovkou a dostat zpátky albánský šušně. Pepa se Standou se mě ztrácejí a já v domnění že Pepovi už došel benzín jedu kupředu a zastavuji u každé benzinky a ptám se jestli berou karty. Natankoval bych si a dovezl benzín i Pepovi. U asi osmé benzinky konečně kývnou že berou karty. 3x se přesvědčuji,jestli opravdu berou karty a jedním dechem je straším,že nemám cash. Než se domluvíme,tak dojede i Pepa se Standou. Jen se zdrželi za nějakým autem. Pepa dojel ale skoro na výpary.
Natankujeme plné nádrže a vedou nás zaplatit kartou do vedle stojícího hotelu. 4 hvězdy a docela luxus už v recepci mě moc nepřesvědčují o tom,že bychom spali zrovna tady. Ale nedá mě to a ptám se kolik stojí cimra pro nás na noc se snídaní. 20,-Eur na osobu ve dvojlůžáku a 30,-Eur za jednolůžák nam připadá jako normální cena a tak se narychlo domlouváme,že zůstanem na noc zde.Luxusní pokoje a prostorná koupelna je investice,která se vyplatila. Po nezbytné sprše jdem na jídlo. V recepci zjišťujeme,že jsme v celém hotelu jen my a ptáme se tedy na jídlo k večeři. Řekli nám že kuchař je doma. Že prý tak za 40min až hodinu by mohl dorazit. Říkáme OK a jdem si teda sednou na pivo. mají jen třetinkové italské Peroni. No žádní sláva,ale žízeň si nevybírá. Říkáme pinklovi ať to teda nosí v kyblech a čárky píše hráběma [lol] Žízeň je věčná!!! Hodina pryč a kuchař nikde. Jsem hladní že když nám kručí v břichu,tak se po nás pinkl podívá,jestli náhodou nehrajem tu hru "Hádej co je to za zvíře" [lol] Aspoň pizzu bychom si dali. To je nápad!!! Jdu za recepčním a říkám mu ať kuchaře nechá v klidu odpočívat,že nám stačí objednat pizza z města. Chvíli hraje blbého,že by museli dovézt pizzu rozvozem a že neví kam zavolat atd. Jsem neoblomný!!! Chceme 2x pizzu!! Pak teda,všivák,šáhnul do šuflete a vytáhl letáček s nabídkou pizzy. Objednal jsem nějakou salámovou a nějaký mix. Za 15min je tam pizzař a chce 8,-eur. Dávám recepčnímu 10,-Eur že je to OK. Chtěl jsem dát spropitné. Vrháme se na pizzu jak vlci na uloveného koloucha a vyruší mě recepční a nese mě zpět 2,-Eura. Po česky říkám: Kurva...to pro vás mělo být spropitný!!! Ale když to nechcete,tak davaj a strkám je do peněženky. A pak prej že vás v Albánii okradou a podvedou. Hovno... Dřív vás podvede nějaký Chorvat u moře!! [lol]
Soudruhu učiteli...ještě známky než vytuhnete spánkem spravedlivým. Nojo...no jo...Co? Jak byste to viděli vy?? Standa opětovně pokulhává jako vedoucí skupiny tak za 2. Pepa díky lízátkům 1 s *. A já...Všude jsem trefil,vyptal jsem se na cesty když jsem zastavili v nějakém městě,našel benzinku na karty,domluvil hotel,pizzu...Mohl jsem toho asi udělat i víc,ale mě za 2 stačí...

Ráno snídáme. V celé hotelové restauraci jsem opravdu jen my 3! Omlouvají se,že nemají z pochopitelných důvodů švédský stůl. No to už by byl vrchol,kdyby měli i švédský stůl. Nejsme vládní delegace,ale tři výletníci.
Míříme na SH20. Standa z té silnice má lehké ztopoření. Za Koplikem mě navigace žene doprava a Standa ukazuje,že SH20 je rovně. Po zkušenostech s jeho plánováním si postavím hlavu,že ne,že pojedeme tudy. Chyba...chyba...chyba...ale to jsme ještě netušili. Silnice je úzká a bude se ještě zužovat. A nejen zužovat. Nebude ani asfalt. A když už jedeme po kamenité cestě,tak se ještě přidali kopečky. Standa jde statečně do stupaček a mizí v dáli. Já jsem posraný strachem. Pepa opět padá. No nepadá,ale má pocit že by mohl,tak z motorky vystoupí a nechá ji spadnout. Chudák pravý kufr. Nejdřív to schytal v příkopě a teď i na kamenité cestě. Pomáhám mu to opravit. Přijde se podívat i místní pastevec se psem. Ptáme se na asfalt. Šťuří se jak měsíček na hnůj,řekne 5km a pomalu odchází. Tak to už bude vysvobození,uklidňujem se navzájem s Pepou Standa se mezitím pro nás vrátil,protože tušil,že někdo z nás havaroval. Říkal že ještě kousek a už bude silnice. Zapakujeme nářadí a jedeme k vytoužené silnici SH20. Jsem rád že jsem tu hrubou šotolinu dal bez ztráty kytičky. Na SH20 se zastavujeme na vyhlídce a děláme pár fotek,které objevují všude. Tak se budou objevovat i od nás [lol]

Míříme na Černou Horu a začíná pršet. Počasí jak na houpačce.Chvíli prší,chvíli svítí slunce. Pak se počasí umoudřuje a přestane pršet,jen svítí méně,či více sluníčko...Člověk by řekl,že nádhera a nemá se co stát,když v tom prst osudu ukázal na mě a řekl si,že když už mají ostatní havárky za sebou,tak teď se zaměřím na toho machýrka na V-Stromu. A pak pan Osud napřáhl svoji mocnou paži a ještě mocnějším prstem ukázal na mě,zrovna když jsem letěl do levé zatáčky. Měl jsem bleskem překlopit do pravé zatáčky,ale něco se pokazilo. Rychlost,drobné zaváhání a překlopení z levé do pravé nešlo tak rychle a já se řítím na svodidla. Už v té levé jsem tak nějak cítil,že to není ono. Nabízí se takové to okřídlené "před očima mě proběhl celý život" [lol] ale mě neproběhl život před očima,ale jsem viděl do budoucnosti. V té setině sekundy jsem měl jako zpomalený film před očima jak to nedobrzdím,napálím skoro čelně do svodidel,lámou se přední vidle pod motor,tupě-plastový náraz,motorka padá na pravý bok...bez kecu...úplně jsem to viděl jako v kině...
Už při narovnání z levé,jsem věděl,že do pravé už to nedám. A jak jsem narovnal,začal jsem panicky brzdit...cítím jak mě plave prdel,zřejmě jsem na tom stál jak na rýču...tupě zírám na TY svodidla...před očima se mě promítá budoucnost...ne a ne odtrhnout oči od těch zasraných svodidel..."kam se díváš,tam také jedeš"...už vidím i kamínky v betonovém soklu těch svodidel...adrenalin můžu házet lopatou...NE,to nevyjde a teď...teď to přijde...
Nepřišlo to!!! Na asi 2mm zastavuji u svodidel.Soklík tomu ještě pomohl,že jsem se o nějak na těch posledních par milimetrů zarazil a jen jsem se začal kácet na levý bok. Zoufale nechci,aby to lehlo na ty svodidla a odřel jsem si motorku. Nemůžu ji udržet a už vidím levý blinkr,jak se na gumě ohýbá. Asi kvůli tomu adrenalinu jsem poskočil na levé noze,posbíral zbytky sil,trhl jsem řidítkama a V-Stroma postavil. Pravou nohou jsem holení asi kopnul do těch svodidel. Ale tupá bolest,moncl a bouli budu vnímat až za chvíli. V té chvíli se třepu jak sulc a hrdlo mám sevřené strachem Tak to bylo opravdu o pověstný vlásek... Jen proto že jsem to nerozmlátil o svodidla a jen se trochu posral strachem se známkuju za 4-,i když ještě tento den nekončí!!! Po SH20 jedeme až na hraniční přechod do Č.Hory-Vermosh. Starý celník je z toho na nervy. Klidný přechod v lese a teď tady vopruzuje 12 Poláků na kole a 3 motorkáři z Čech. Na Černohorské straně po kontrole dokladů začíná opět krápat. Pepa se oblíká přímo na čáře do nepromoku a albánská posádka nějakého jeepa ho s úsměvem pozoruje.
Konečně jedeme dál. Začíná znovu pršet a my máme před sebou ještě hodně kilometrů. Ubytování jsem zajistil opět přes Booking v chatách a hospodě u silnice z názvem Konoba Ognjiště. . V Plejlvlje tankujem a máme vybranou cestu na Goražde do Bosny. Cesta z Pljevlje vede do kopce a je mokro. Všímám si "duhy" na mokré silnici a snažím se na to upozornit i Pepu. Někdo trousil buď naftu nebo olej. V každém případě najet na to v zatáčce,tak je to vstupenka do příkopy. Vedení se ujímá Standa a nasazuje docela závodní tempo. Zjišťuji,že se cítím nejlépe na ne příliš rovné silnici a v zatáčkách neřeším jestli něco ujíždí,podjíždí,nebo ustřeluje. Drncá to,tak je hovno co poznat. Letíme jak 3 střely. Dojíždíme policejní auto. Ani jsme nemuseli ubrat plyn. Jak nás viděli v zrcátku za sebou,tak blikli pravým blinkrem a mávl rukou z okénka,že máme mazat Dovedete si to představit třeba v Rakousku,nebo u nás?? Přilítnem jak na Dakaru na hranice z Černé Hory do Bosny. Přechod v lese a zase nikde nikdo. Občanky,techničáky a táhněte odsud a nevotravujte. "Hej...a ty plešatej...no ty,ty...nevobechcávej nám tady to parkoviště!!!" Omluvně se usměju a letím s těma pár prostatickejma kapkama k lesu [lol] Na Bosenské straně to je také fofr. Začíná se stmívat a my to máme ještě skoro 100km. Neprší,ale za to se ochlazuje. Odškrábneme to a valíme dál. Dojíždíme ke Konobě Ognjiště za tmy a jektání zubů. Hrozná kosa!!! Ubytování z hospodou jsme našli hned.Je u hlavní cesty. Postarší pinkl je protivný jak prášky na blití Ukáže nám chatu,řekne že si máme dát motorky k chatě a jebe na nás. Ani se nesprchuji,na chatě nejede topení a je zima jak na Sibiři. Jdem na pivo a dáme si dohromady talíř pršutu. Až na ten můj šok jak jsem si prohlédl svodidla v Albánii a dal si osobní pokárání a známku 4- [lol] bych tento den zhodnotil na jako celek tak na za 2.
Domů to máme asi 750km. První se hrdinsky domlouváme v opilecké pýše,že za to ráno vezmem a večer jsme doma. Ráno,když z nás vyprchal alkohol,se škrábeme za uchem,co jsme to vymysleli za harakiri.
Protivného pinkla z večera vystřídal na ranní šichtu mladší kolega,který je úplně jiný jak jeho postarší kolega. I když nemluví anglicky,snaží se abychom rozuměli Bosňácky. A světe div se,pěkně rozumíme. Pepa snídá telecí polívku a my si se Standou objednáváme talíř pršutu a sýrů. Je tam i taková hmota něco mezi máslem a tvarohem. Je to dobrý jak sviňa. Ptám se číšníka co to je? Kajmak. Nevím co je kajmak,ale pochopím,že něco jako čerstvý,ještě neuzrálý sýr. Žereme až se nám dělají boule za ušima. A ta domácí marmeláda!!! Žrádýlko!!! [lol] Čumím do navigace a navrhuji tedy,že bychom se zastavili v termálkách v Harkány a nechali si prohřát naše staré,unavené kosti. Návrh byl jednomyslně přijat.
Zabukuji ubytování v hotelu Harka ,který je kousek od lázní,už jsem ho vyzkoušel a je to opravdu dobrý,normální hotel za solidní cenu. Jo...a mají tam skvělé snídaně. O ochotném a milém personálu ani nemluvě. Opravdu mohu doporučit. Po bědě jsme v Harkány a jdem do lázní. Ty brďo...to je žůžo...jsme tady nejmladší... [lol] Jen tak se povalujem v teplé vodě a plkáme o všem možném. V 17:30hod nás začínají vyhánět,že se bude zavírat. Pepa se diví,že tak brzo,ale při pohledu na ty "duchny" se není čemu divit. Jsou to termálky,které dělají dobře na pohybové ústrojí,tak jdou tam buď nemohoucí a nebo těsně před smrtí. zastávám se personálu,že také chtějí jít domů a než přeberou ty,kteří v té teplé vodě umřeli,nebo jen tak usnuli,nebo se jen šourají ven,tak to také chvíli trvá [lol]
Máme hlad jak vlci. Než se převlečem,tak se Standa stihne ztratit. Volá Pepovi a ptá se ho jestli se má dát doprava,nebo doleva. Pepa jen zavrátí oči a vysvětluje Standovi,že když neví kde je,nemůže mu poradit jestli se dát doprava,nebo doleva Nahazuje mu orientační bod na promenádě a vyhlížíme ho. Za 15min se konečně objevuje náš vedoucí výpravy,lehce vyděšený a lehce zpocený. Sedli jsme do hospody na jídlo a na pivo. Standa si dal hovězí perkelt,já vídeňský řízek se zelným salátem a Pepa pařížský řízek s bramborem. Když to donesli,tak jsme jen kroutili hlavou,že to nemůžeme všechno sežrat. Standa plný talíř perkeltu s nokami. Od půlky funěl a nedojedl. My s Pepu každý 3! řízky velikosti asi formátu A5. Také jsme to nedali. Odnášíme si to v krabičce sebou. Tento den byl takový odpočinkový,tak nevím jak to oznámkovat. Tak asi s láskou dám známku 1-.
Poslední noc,ráno skvělá snídaně a už jen cesta domů. Na Rajce se zastavujeme ještě na oběd,ale už bez Pepy. toho to táhne domů,tak se odpojuje a jede sám. My si dali se Standou poslední společné jídlo,loučíme se a jedeme společně na Brno,kde Standa pokračuje k domovu a já rozrazím dveře sladkého domova okolo 15hod.
Bezva strávený týden a i když to nějaké mušky mělo,tak mě to neuvěřitelně nabilo energií. A navzdory tomu,že se vracíme s nějakýma šrámama jak na motorkách,tak na pošramocených egách a Pepa tak trošku jako z bitvy od Stalingradu [lol] tak za mě to má na vysvědčení celkovou známku 1/2. Tedy horší jednička a lepší dvojka. Podepisuji vysvědčení a imaginárně zamykám sborovnu...
Na příští školní rok už vím,že Standu nemám nechat nic plánovat. Že Pepa je dobrý parťák na takové cesty a já...co vlastně já?? To asi musí zhodnotit ti druzí
Takže milé děti...Nehlučte děti ani muk,povím vám příběh z lesních luk. Bude to příběh pohádkový,o mravencích a o cvrčkovi...