Yamaha FZ1 Fazer (2007)

Rande s Venomem…...

23.-24.07.2021

...vím, jak přede spokojená kočka…rrrrrrrr……. Nevím, jak popsat blahem předoucí slastně spokojenou Fenu…. RRRRRRR…… Kdyby se lidský tělo o váze 60 kilogramů rozložilo na prvky, který ho tvoří, vznikla by krychle kyslíku o velikosti malý (asi těžko plochý) televize, kus uhlí, velkej jako cihla, kilo vápníku, čajová lžička železa a malý množství dalších komponent. Voda je cca 60% váhy lidskýho těla. Tudíž tohle všechno ve mně vibruje a voda se vaří…… RRRRRRRR……….. Výraz mám nepřítomnej, o myšlenkách se radši ani nezmiňuju, zorničky rozšířený, v uších mi pořád zní brblavý dunění. Bestie není nastartovaná, byla jsem se podívat. Už několikrát jsem se byla podívat…… Stačily mi dva dny v sedle. 25 hodin „...we are Venom…“. Bože, to je strašnej nářez, kam se hrabe drogová závislost, tu chuť a hlad nejde ukojit. Narkoman by zabil lékárníka, aby se dostal k ampuli za jeho zády. Nemůžu přijít na to, koho mám odkrouhnout já, abych mohla zase do sedla….
Takže pěkně od začátku. Zjišťuju, že vlčice ve mně funguje skvěle. Čichová tkáň vlka obsahuje asi 200 milionů smyslových buněk, zatímco lidská bídných 5 milionů. Čich vlka je asi milionkrát lepší než u člověka. Příležitost cítím na míle daleko. Ostře sledovanej radarovej nástřel nejbližších pár dnů sliboval parádní počasí. Nastala pravá chvíle na masáž mláděte, že v takovým počasí nemůže jeho kroska ležet ladem. Dopadlo to na úrodnou půdu a už předem si domluvil pobyt a společnost na motorku. To bylo přesně znamení pro mě a už v neděli odpoledne jsem si u šéfa vyprosila den dovolený na pátek. Ve vší tichosti samozřejmě! Jakože svůj vlastní jeden den dovolený jen pro sebe, waauuu. Teď to jen vydržet. V práci (PAOLO Moto – www.paolo.cz ) není chvilička oddechu, takže čas letí tryskem. Motorkářská lavina se přelila od Alp směrem k Baltu, ale ať na jihu nebo severu pořád je hlad po veškerým vybavení. Snažím se plnit, co na očích vidím (teda skoro), a děsně mě to baví. Odezva je jak obrovská odměna, poněvadž přijíždí motorkáři bez rozdílu kubatur z čím dál větší dálky….“...mně o vás řekl syn, brácha, známej, tak jsem musel přijet… a nekecal…“… JO! Tak tohle má smysl. Blíží se pátek, mládě fakt odjelo a těšilo se na svoji krosařskou akci, nemůže to být ideálnější. Jsem tichučko, nikdo o volnu neví, nic nedomlouvám, chci si to urvat naprosto sobecky pro sebe. Tvl, já se tak strašně těším!!! Nemůžu vůbec spát, mám pocit, že mě všechno zdržuje. Konečně čtvrtek, končím v práci, všechno hotový, cestu dom vůbec nevnímám, myšlenky mám rozstřelený jak šváby po rozsvícení světla. Helma umytá, Venda jakbysmet, nabitej telefon, foťák, interkom (vlastně nevím na co, takže takovej fetiš na helmě), kůže na hromadě, mapa, doklady, karta…. Hlavou mi bleskne myšlenka, zlomek vteřiny váhám a pak vyrážím do maštale. Hřebečku, vím, strašně dlouho stojíš, promiň…. půjčím si z pod sedla lékárničku...jo? A ještě si půjčím chlívek na telefon, co máš na hrazdě…..jo? Sakra… Tohle teda není dobrý znamení, že ho začínám kostit, skoro mi připadalo, že má smutný světla…. Plán trasy nemám žádnej, jen by tam mohla být jedenáctka. Ráno je skoro zbytečnej budík, mravenčí mi celý tělo, brní prsty, ve střevech poplach. To vědomí, že mám volno, že mě netlačí ani jedna minuta času, že nic nemusím, to je taková síla, že si plavu v naprostý euforii. Veňas! Alou přes prahy a jdem si užít splynutí! Bože, to je prostě luxusní!!! Ještě že není v helmě pod clonou vidět čumák, by mě stoprocentně pacifikovala první orgánová hlídka s podezřením, co mi sakra koluje v těle. V Ústí nad Orlicí na benzínce nacpat nádrž po okraj a honem do sedla. Plánovaný zastavení jsou jen dvě. První je jen o pár kiláků dál – Dlouhá Třebová PAOLO Moto – www.paolo.cz , chci bestii ukázat kolegovi v práci, jo jo, líbí se mu, vysekává poklonu a já se topím v emocích. Na place se potkávám i se šéfem, chce Vendu slyšet, tak jen zavadím o heft a na place před skladem se přerovná štěrk. Šéf se na mě zlobí za to, v čem jezdím, poněvadž nereprezentuju firmu. Já vím... Napravím to, přísahám, jen musím postupně. Druhá stopka je za třetí zatáčkou v Český Třebový u skvělýho kamaráda, kterýmu jsem slíbila, že mu přijedu zkontrolovat pracovní nasazení a dodržování pracovní doby. Je vzornej :)
A teď už fakt začíná rande se vším všudy. Pod sebou Venoma, jeho sílu, dominanci, nadrženost a hlad, jenže výzvy, ty já miluju. Beru směr Polička, kde je pořád uzavírka na Jimramov, takže na čerpačce na vteřinu mrknu do mapy a je to jasný. Úsek přes Jimramov cca 25 km nahrazuju 120ti km oklikou. Provoz je čistokrevně páteční takže přehuštěnej, ale mně to je úplně jedno. Ve Žďáru rychle doplňuju kofein, smiřuju se se všudypřítomnýma oranžovýma objížděcíma směrovkama, ale to je mi taky úplně jedno, tudíž hned za Žďárem zkouším objízdnou trasu pro vozidla nad 3,5 t. Ne že bysme „...we are Venom…“ tolik vážili, spíš jsem si jistá, že má bestie pocit totální svobody, protože o mně v sedle ani neví. Do Bystřice nad Pernštejnem je to ze Žďáru jasně nejlepší přes Velký Meziříčí, něco jako ve stylu zkratky „je to sice delší ale za to horší cesta“. V Bystřici benzínka a pitnej režim pro oba symbionty. Lehám si do trávy do stínu koruny malýho stromku vedle zaparkovaný motorky. Ty kráááso…… tohle je nefalšovaný štěstí…. Lehce si načtu v mapě další cestu, příští oddychovka bude až za 180 kiláků. Devatenáctka se klikatí milosrdným stínem, provoz je minimální a až do Kunštátu se mě snaží nahánět jedno auto. Sice marně, ale alespoň byla posádka v pátek brzy z práce doma. Přetnu hlavní brněnskej zacpanej tah a k Boskovicím je to, jako když skončila směna v automobilce. Průjezd celým městečkem je masakr, dopravní situace je zralá na projímadlo. Ale nejspíš celá ta směna bydlí právě v Boskovicích, poněvadž za mnou z tý dopravní orgie už se takřka nikdo nevysmekl. V Protivanově mě oranžovky nemilosrdně odklání na adventure vložku, kde se kdysi možná moravský silničáři učili plácat na zem asfalt. Nooo, pánové, příště lépe. Lekci mně Morava dává jednu za druhou. Jestli se mi zdálo v Boskovicích husto, tak v Prostějově to je ještě mnohem výživnější. Tady snad skončila posílená směna v automobilce. No tvl dost, pryč, kde je ten nájezd na dálnici sákryš! Uuuž po něm valíme k Olomouci. Zbystřím a před sebou zaregistruju kus igelitový plachty, jak po všech jízdních pruzích tančí čardáš ve větrným víru projíždějících aut. A říkám si „...do řiti, tohle tak schytat….“ a křáááp!!! Jo už ji mám...tvl baník! Rána jako prase na vidle, klika byla, že se ta plastová hadra nedostala do předního kola, poněvadž to by bylo na dálnici jistý artistický vystoupení. I tak to byla celkem vtipná záležitost, protože během dálniční rychlosti jsem si střídala ruce na heftech, a snažila se tu plachtu sundat. Když jsem ji konečně servala, švihla jsem s ní za sebe a kdo další tím pádem dostal babu, měl smolíka. Heeej, Moravo, nezlomíš mě! Vlevo vbok a prcháme přes Šternberk na sever za jedenáctkou. Na její startovní čáře je Opava, benoš, kafe a skácení se do trávy u Venoma. Ty krááso, to je vrcholná pohoda….vůbec nechápu, proč se lidi ženou za dovolenou na slanej jih. Protože to dělají ostatní? Bych to nedala ani omylem. Ještě větší vedro, ještě víc lidí na jednom metru čtverečným, voda slaná tak, že hlavně při větší vlně nic nepolknout, moc nedejchat, aby se nevyvalila cejcha, především se v leže rovnoměrně otáčet a spálit se líp než sousedka, co už má fb plnej superšťastných fotek. Mankote! Je pozdní odpoledne, rovnám si v trávě kosti a je mi úplně ukradený, kolik psů se na tom fleku dnes vyvenčilo. Připadá mi překrásnej a legrační výhled, kterej mám před sebou. Každýmu, co potřebuje. Ne, fakt to není pohled přes sluncem opékaný tělo na mořský zvlněný nekonečno v pozadí. Dívám se přes kožený kalhoty s batikou od hmyzáků na toho svýho frajera, se kterým miluju kafe v kelímku, kterej mi způsobuje adrenalinový proplachy a tuze vrcholný pocity. A jak si tak pozoruju opavský mraky na nebi, musím si je vyfotit….prostě si svobodně plujou přesně tak, jak já se toulám. Tři, dva, jedna….jedenáctkaaaaaa! Jsem jak soustruh, Venom jak nabroušenej nůž v něm a cesta jak to, co spolu obrábíme. Waaauuuu…… Nemusím bestii krotit, je jak beránek a poslouchá na slovo, provoz je minimální, rovinky letí, zatáčky lehá jak pes na cvičáku, mám v sobě neskutečnou explozi. V Šumperku rychle na pár minut vydýchat a nedá mi to, ještě ztrestat klikatici ze Štítů na Lanškroun a pak už jen nechat sto padesát koní vyklusat přes Ostrov k doupěti. Pomalu sedá tma, Venda si odfrkne u doupěte v devět hodin večer. Dneska spíš, brouku, venku pod hvězdama, protože hned zítra ráno zase popojedem. Z doupěte je v mžiku motorkářská nora, všude se větrají hadry, dobíjí elektro, sem tam odpadlej hmyzák. Jedinej zádrhel je moje hlava, která třeští jako prase, takže první véča je růžová tabletka, což ani v nejmenším není obdoba chlapský modrý. Za chvíli se dostavuje úleva a s ní ožívá strašný těšení na druhej den…...už už už zase chci být „...we are Venom…“...
Konečně, konečně je ráno a druhej den bezbřehý svobody. Lomcuje to vědomí se mnou od rozednění. Kotel kafe, oblíknout a …..“Tak co, jak ses vyspal? Jo jo, nedupej, už jedem, máš hlad, vím to, snídat budeš v Žamberku na červený, tak šup šup!“. Ještě kupuju žárovku se slovy „Potřebuju háčtverku a hlavně dvanáctivoltovku!“ „Dvanáctivoltovou? Aha, proč? Jéé, tady mám dvacet čtyři V, to vám bude víc svítit!“ „CO?? To asi těžko. Dvacet čtyři je na náklaďák.“ „Ahaaa, tak to by bylo moc silný, to by vám praskla.“ „CO?? To asi těžko. To by se přece nerozsvítilo!“. No tvl! Není nad to, když člověk narazí na odborníka. Na parkovišti mě se zájmem sledovalo několik chlapů, jak Vendovi měním žárovku, patrně čekali na příležitost, aby mohli utrousit dobrou radu, jak se to má udělat. Naštěstí se k tý větě nestihli ani nadechnout. Sobotní směr je na západ, třeba Mělník, ještě jsem neviděla veřejnej styk Labe s Vltavou. Je parádní ráno. V Kostelci nad Orlicí nás vrací oranžovka, do Častolovic musím zpátky na Vamberk a přes Solnici a vůbec to není špatná cesta. Mám to za rohem a nikdy jsem tudy nejela. První cíl je Jičín, provoz značně houstne a teplota roste, lovíme skalp za skalpem. Před Jičínem na benzínce dostává Venda svačinu a já kofein. Všude děsných lidí, národ se víkendově přelévá. Venda se chladí v horkým stínu budovy, těsně před nás parkuje zájezdovej autobus. Ještě na dvounulku a radši zmiznem. Vyjdu z wc zpátky do přecpanýho obchodu benzínky a mezi regálama mě paralyzuje známej hlas „já jsem si říkal, že to seš určitě ty, když jsem viděl motorku!“ No ty kráááso! Předseda vláknový komise!!! Jestli do tý chvíle přes množství lidí nebylo slyšet vlastního slova, tak teď jsme to vzájemnou reakcí totálně převálcovali, a strhli na sebe veškerou pozornost. „No to mě poser! Nazdáááár!“ V rámci platných covidových opatření jsme si uvnitř čerpačky padli do náruče. „No tvl! To snad není možný! Když se domlouváme na vyjetí, nikdy to neklapne, takže se musíme absolutně neplánovaně scházet sto kiláků od doupat!“ Rozesmátý míříme k motkám. „čau, čau, ahoj“ „kam jedeš? jedeš sama?“ „ani nevím, cíl není důležitej, měl to být Mělník, jo jo solo jízda“ „jasný, takže jedeš s náma do Liberce do muzea Porsche, ale jedem pomalu“-významnej pohled na tříkolku. „to je mi jedno, vůůůbec nikam nespěchám“ Mankote, to bude den, už na parkovišti je děsná sranda. Hadry na sebe, motory zaduní a rozvlní těžkej vzduch, tříkolka vyrazila napřed, jenže v cukuletu ji máme. Silnice jsou plný plechovek, rozkopaných úseků, semaforů a rychlostních omezení. Jedeme těžkou pohodu, tempo se přizpůsobuje předjížděcím možnostem trikeru a za to mají chlapi moje velký uznání. Přesně takhle má fungovat grupa, když vyrazí v jednom hroznu. Po poledni vpadneme do rozpálenýho Liberce, užívám si i to, že vůbec nemusím myslet na to, kudy jet. Předseda určuje směr a já ho jen sleduju jako svoji kořist. Kotvíme u muzea porsche, mlsám kafčo, chlapi birell, oni se chystají dovnitř, já ne, oni jdou a já si lehám na lavičku ve stínu. Oouuuuu…...slastný…..boží den…..je mi tak dobře….. Za chvilku slyším hlahol. „To už máte jako muzeum prohlídnutý??“ „Tvl, vevnitř je jedno auto!“ Mám záchvat smíchu. Další aktuální téma je žrací. „Jestli chcete jet zpátky na Hradec, tak s vámi nejedu, už mně ten silniční vopruz v jednom směru stačil.“ „Ne ne, vezmeme to vrchem přes Krkonoše.“ Tož to je jiná. Vedro je děsný, pravá chvíle na útěk z města. Kulisy jsou pořád stejný: oraniště místo asfaltu, semafory, plný silnice. I tak se přes Tanvald vyhoupneme na vršek v Kořenově. Mankote, ten poslední úsek mi ale zatraceně chutnal…. Parkujeme u motorestu Příchovice, chlapům vede kroky ke korýtku hlad, já beru foťák a jdu ulovit pár obrázků. A už mi šrotuje nápad. Vlítnu do hospody „hele, vám to jídlo chvíli zabere, já si jdu ještě projet ty serpentýny.“ Fofrem do sedla a pro plnou terasu motorestu začíná seriál ohlušujících odjezdů a příjezdů, poněvadž z Kořenova strouhám klikatici zpátky na začátek Desné, otočka a výstřel serpentýnama nahoru do Kořenova, na parkovišti motorestu otočka a zase do Desné, otočka a nahoru do Kořenova a znovu a znovu a znovu….juchůůůůů!!!…..vůbec nevím kolikrát….mockrát, chichiiiii, skvělý!!! A najednou jsou chlapi po gáblíku u motorek a mám utrum. „Prosím tě, kolikrát jsi to jela???“ „Nevíííííím ale božííííí!“ Pořád je hrozná sranda a každá i úplně obyč věta je důvod pro výbuchy smíchu. Popojedem. Teda hlavně parťáci, já popojíždím nepřetržitě. Máme před sebou stopade kiláků rozmanitou krajinou plnou zatáček a trapně se opakujících kulis z nekonečně rozvrtaných silnic, semaforů a front u nich. Jedu za tříkolkou a říkám si, na co ta tříkolová sekačka vlastně jezdí, protože ten smrad je děsnej. Vcelku si i dělám slušnou představu, jak je finálně někomu, když si strčí vývody z výfuku dovnitř auta. Je mi podobně zoufale v helmě. Tvl, to se nedá. Říznu ho při nejbližší příležitosti a dlouho větrám pootevřeným plexi. Po očku sleduju stav nádrže, poněvadž po blbnutí na serpentýnách jde její hladina dolů jak ve zdymadle. Benzínka v Dobrušce je v pravou chvíli a je jak napajedlo pro obří stádo orosených koní, všichni tankujeme. Chvíli ještě žvaníme, loučím se s bezvadným dnešním doprovodem, děkuju předsedovi za parádní den a naše cesty se rozdělují. Je kolem pátý odpoledne, no sákryš, v tuhle hodinu se dom teda ještě zásadně nejezdí! Odbočuju na Sedloňov a přes Deštné v Orlických horách a Neratov až do Mladkova kopíruju českopolskou hranici. Chalupy jsou plně vytížený a ze zahrad se linou šedý oblaka různýho původu, tudíž projíždím zápach tekutýho podpalovače, mračno cementu čerstvě nasypanýho do míchačky, vůni hořícího dřeva a opečených buřtů a grilovaných steaků. Nad Mladkovem si jednohlasně odhlasuju, že v žádným případě ještě neotáčíme k doupěti, i když je půl sedmý. Jasná volba…..ještě si na plný pecky užijeme sto šedesát kilásků „...we are Venom…“. Pojď, ty moje bestie, sežereme všechny hlavy, co nám budou stát v cestě! Takže zahryzneme Králíky, Zábřeh, Mohelnici, Moravskou Třebovou, na Hřebeči zkontroluju, jestli je pořád tak krásnej výhled, a letíme na Svitavy, Českou Třebovou. To, co mám za poslední dva dny za sebou musím pomyslně uzavřít tam, kde to začalo. Zapadající slunko už je za obzorem, zastavuju v Dlouhý Třebový na parkovišti u PAOLO Moto – www.paolo.cz a padne poslední toulavá fotka. Těžká romantika, prostě rande jak má být. Ještě ztrestám vamberák a u doupěte jsme zároveň s plížící se tmou ve čtvrt na deset. Pěkně za čerstva Venda maže na pelech, takže ložnici provoní jak to umí jen on. Zvědavě si prohlížím gumy, jestli jsme je v zatáčkách aspoň trošinku ocejchovali. Je vůbec možný, že jsme za ty pouhý dva dny zahryzli 1120 km ??? No ty kráááso, dobře MY…. Díky!
No a sem právě patří úvodní odstavec, ten popis rozkladu osobnosti na atomy……
Na pocity nemůžu najít adekvátně extrémní výraz, euforie maximální, energie mě trhá na kusy, na rukou mozoly od heftu, zadek odřenej od hran sedla, myšlenky pořád na cestě, v uších ozvěna z laufu. Návrat do reality je katastrofální dřina a vlastně to nejde. V noci nejde spát, v hlavě se mi přehrává znovu a znovu každej úsek, když konečně usnu, sny zážitkama úplně přetékají. Pochybuju, že se vnitřně takhle natřískanej někdo vrací z dvoutýdenního válení u moře. Mně stačil jeden den dovolený a poležet si na čerpačkách. Co to žvaním, nestačil! Nestačil! Vůbec nestačil! Chci ještě, co nejdřív, zase aspoň jeden den! …...být „...we are Venom…“……

23.07.2021 – 537 km
Trasa: Žamberk, Dlouhá Třebová (PAOLO Moto – www.paolo.cz ), Česká Třebová, Litomyšl, Polička, Hlinsko, Trhová Kamenice, Ždírec nad Doubravou, Žďár nad Sázavou, Ostrov nad Oslavou, Netín, Velké Meziříčí, Křižanov, Moravec, Strážek, Bystřice nad Pernštejnem, Kunštát, Boskovice, Protivanov, Niva, Plumlov, Prostějov, Olomouc, Šternberk, Moravský Beroun, Opava, Bruntál, Šumperk, Klášterec, Horní Studénky, Štíty, Lanškroun, Ostrov, Letohrad, Žamberk

24.07.2021 – 583 km
Trasa: Žamberk, Vamberk, Kostelec nad Orlicí, Vamberk, Solnice, Častolovice, Hradec Králové, Jičín, Turnov, Liberec, Jablonec nad Nisou, Tanvald, Desná, Kořenov, Desná, Kořenov, Desná, Kořenov, Desná, Kořenov, Desná, Kořenov, Desná, Kořenov, Jablonec nad Jizerou, Jilemnice, Vrchlabí, Trutnov, Úpice, Náchod, Dobruška, Sedloňov, Deštné v Orlických horách, Orlické Záhoří, Neratov, Bartošovice v Orlických horách, Mladkov, Králíky, Zábřeh, Mohelnice, Moravská Třebová, Hřebeč, Opatov, Dlouhá Třebová (PAOLO Moto – www.paolo.cz ), Vamberk, Žamberk