Sbohem, kamaráde! Moto Guzzi V7 Classic

Vlastník	Metal_Heart
Vloženo	24.10.2020
Aktualizováno	18.1.2024
Zobrazeno	3 696x

Dneska to bude smutné povídání. Hodně smutné.

V pondělí, 14. června 2021, nás navždy opustil můj nejlepší kamarád Honza, nadšený sportovec, výletník, motorista. Honza, milovník starých aut, starých filmů a starých písniček, veteránista, chatař, všeuměl.
Honzu jsem poznal někdy v létě 1995, možná o rok dříve, možná později, už přesně nevím. Začínali jsme jako kdekdo, občas jsme se byli svézt na kole, pak zašli na pivo, a čím víc jsme se potkávali, tím víc jsme poznávali, kolik toho máme společného. Postupem času jsme spolu začali probírat své radosti i trable, úspěchy i prohry, starosti s penězi, se šéfy i se ženskými. Honza byl zkrátka mnohem víc, než jenom parťák na sport a na pivo. Byl svědkem na mé svatbě, mým nejbližším přítelem, mým druhým bráchou, stal se nedílnou součástí mého života. Naše přátelství přežilo řádku přítelkyň a jednu manželku, a bylo jedním z pevných bodů v mém vesmíru.
Nakonec i tu motorku mám tak trochu díky němu. Vždycky, když na to přišla řeč, říkal, že bych si ji měl koupit, že je to můj sen, a teď mám šanci si ho splnit. Kdo ví, co bude za rok, říkal loni na podzim, a mně teď běhá mráz po zádech, když si uvědomím, že tehdy už mu nezbýval ani ten rok.

Léto 2020 na Žďákovském mostě. To byl můj svět ještě v pořádku.

Potom mi pípla na whatsappu zpráva, a můj svět se otřásl v základech. Honza je pryč, nikdy se nevrátí, a není nikdo, kdo by ho nahradil.
A tak, když jsem se trochu oklepal z toho šoku, rozhodl jsem se věnovat jeden víkend na své osobní rozloučení, a vymyslel jsem vzpomínkovou cestu po Honzových oblíbených místech. Ve skutečnosti tedy dvě cesty, jednu pro motorku a druhou, kratší, pro horské kolo. A protože předpověď na víkend 10. – 11. července nakonec nebyla tak špatná, rozhodl jsem se neotálet a vyrazit.
Po poslední konzultaci s meteoradarem jsem v sobotu dopoledne vytáhl z garáže motorku a vyrazil z Písku po staré pražské výpadovce. Projel jsem obec Dubí Hora, kde měl Honza chalupu po rodičích, tam jsem za ním v minulosti často jezdíval, odtud jsme potom vyráželi na kolech, někdy třeba až na Šumavu. Pokračoval jsem do kempu Milava u Velké Turné, to bývala naše oblíbená zastávka na koupání, tentokrát jsem si ale jenom koupil nanuka, sedl na chvíli do trávy a vzpomínal. Potom jsem se vydal dál, nedaleko Sedlice jsem projel okolo Honzovy chaty, která najednou vypadala nějak opuštěně, a pokračoval dále přes Blatnou kolem rybníka Labuť do Mirovic. Tam jsem se napojil na silnici č. 19, a vydal se na Žďákovský most. Nedaleko od něj mám chatu zase já, a tak jsme se tam u kiosku taky pravidelně stavovali na pivo při naší každoroční letní "Akci chata". Tentokrát jsem si ale mohl dát jenom kofolu, takže ještě fotku a vzhůru na kopec jménem Onen Svět (jak příznačné!). Tentokrát nešplhám na rozhlednu, jednak se mi nechce platit vstupné, druhak už se těším na pizzu do Milevska, i tam jsme se spolu párkrát zatoulali. Po výborné pizze se vracím zpátky na devatenáctku a pokračuji až k odbočce na Opařany, kde dále odbočuji na Stádlec s jasným úmyslem, vyfotit si motorku na stádleckém řetězovém mostě, který byl Honzovým (a nejen jeho) oblíbeným místem pro focení veteránů. To jsem měl ostatně v plánu už ode dne, kdy jsem motorku koupil, akorát Honza už tu fotku neuvidí. Přejíždím most a pokračuji po zadních silnicích na Bechyni, kde jsme se taky kdysi zastavili na pivo v minipivovárku. Ten tentokrát míjím bez povšimnutí, ale aspoň si fotím krásný most "Bechyňská duha", a pokračuji směr Dražíč, sídlo dalšího minipivovaru, který také míjím bez zastavení. K čemu pivovar, když nemůžu na pivo, že jo. Ale i k němu se váže vzpomínka na jedno společné zastavení před několika lety. Z Dražíče se vydávám směrem na Bernartice, a pak už rovnou za nosem po silnici 29 zpátky domů, už jenom s jednou zastávkou u Podolského mostu, kde tentokrát fotím motorku z opačné strany, než loni na podzim.

O rok později tamtéž. Zbylo jen prázdné místo...

V neděli jsem vyrazil na horském kole po turistických značkách podél řeky na Krkavčí skálu, Honzovo nejoblíbenější místo v jižních Čechách. Odtud už to není daleko na Zvíkov, kde jsem si dal pivo v Pivovarském dvoře (a jedno malé malinové i za Honzu), pokračoval k Vltavskému mostu a dále přes Kučeř k odlehlému kostelíku Svatý Jan. Tohle místo, ač vypadá nenápadně, má veliké kouzlo, kdo tam byl, dá mi za pravdu. Potom se po značkách vracím zpátky k mostu, pokračuji na Svatou Annu, krásné místo uvnitř meandru řeky Otavy, a potom už po asfaltkách a kameňačkách zpátky k řece a domů.
Celkem jsem v sobotu najel přibližně 180 km na motorce v nečekaně slunečném počasí, až jsem se při zastávkách v té kůži zapotil, a přesně 80.03 km na kole. To už tak slunečno nebylo, ale zapotil jsem se taky pěkně. Kupodivu i nedělní vyjížďka se obešla bez deště, pršet začalo až asi hodinu po mém návratu. Zjevně tam nahoře někdo ocenil můj dobrý úmysl, a nachystal mi podmínky, že jsem si o moc lepší ani nemohl přát. Díky moc!
Přehrady musely tentokrát počkat, ale i tak jsem navštívil šest velkých mostů, z toho tři monumentální obloukové a jeden historický řetězový, jednu rozhlednu a jeden pivovar (a dva další minul cestou), a vyvolal z paměti nespočet vzpomínek na jedinečného kamaráda, což byl ostatně hlavní účel celé cesty.
Sbohem, Honzo, a díky za všechno!