Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

UNESCO v zemi české...
08.06.- 09.06.2019

Aktivita se dává do pohybu už v pátek. Od Toníka (www.antoninsklenar.cz ) poštovní smskový holub přinese v pátek v sedm hodin ráno zprávu, že hřebeček je ošetřený, což znamená nový olej, nový filtr a nová řetězovka. A taky očista. Bylo mi hanba, s jakou vrstvou mrtvýho masa Toník hřebečka na servis zase dostal. Nekomentuje to, ale co si myslí, snad radši nechci ani vědět. Slíbil, že do víkendu bude připravený, a slovo tradičně dodržel. Jen ty pokyny na zajetí novýho retězu... mankote...
Takže kam? Kam? „Co bys chtěla vidět?“ „Já? Ani nevím... nemáme moc času... třeba... Telč je přece vyhlášeně krásná. Telč je vlastně součástí památek UNESCO. Copak českýho v UNESCO ještě máme?“ Šmejdím na netu a helemese: Dvanáct českých divů světa – České dědictví UNESCO. Hhhmmm... to by mohlo být fajn. Zajímá mě, co bude dojezdový, jelikož odmítám sesedat a vstoupit do svazu turistů. Na seznamu našich divů nacházím Holašovice... waaauuu... a je rozhodnuto. To je tak krásný, že tohle musím vidět. Hlásím cíl a okamžitě Banditovi pod rukama v noťasu roste na mapě trasa. Bude to komínovka bez přespání, s návratem a cestou zahryzneme čtyři české historické skvosty: Litomyšl, Žďár nad Sázavou, Telč a třešinka Holašovice... ooooouuhhhhjéééé...

Sobota – 08.06.2019

Trapnej budíkovej pokus. Beze změny, prostě vstávat nejde. Průšvih je, že čas probrání z bezvědomí byl narafičený podle předpovědi radaru na mezeru mezi zákeřně letícími modrozelenými fleky nad Českou republikou. No nic, jedno kafe, druhý kafe a pořád prší. A hele, nekonečná přeháňka se konečně přehnala, takže hadry na sebe, helma, kufr nepotřebuju, hřebeček si užije volnost. Je po poledni a my teprve vyrážíme. Sákryš, to bude vtipný, kiláků před námi dosyta a hodina je víc než zralá. Přes Českou Třebovou míříme k prvnímu cíli, Déšť je minulostí, silnice suchý, obloha pod mrakem, teplota akorát. Litomyšl... moje rodiště. Což ovšem neznamená, že se tu rodí feny jak na běžícím pásu. Na náměstí je jasný, že nefungují sluneční hodiny, protože je zataženo. Prokličkujeme uličkou pod zámek a vmáčkneme se na vyhrazené parkoviště mezi svatebčany. Mankote, zase svatba. Fotíme, kam objektiv dohlédne. Bandita dostává záchvat smíchu, protože rezolutně prohlásím „za mě dobrý, mně to stačí, Litomyšl znám, nikam dál pěšky nejdu, jedem!“. Vyměknu a čekám ještě před samotným zámkem, než si záběry Bandita doloví, ale odmítám chcípnout motku a sesednout. Čeká mě oblíbený kousek asfaltu z Litomyšle na Poličku... doooprčic... vlastně ty pokyny na novej řetěz... pppffffff. Ale musím být hodná, řekla jsem, že budu... a je to pro dobro hřebečka a mojí peněženky. Vlétáme do Poličky a s úsměvem míjíme zákaz vjezdu i dědouška, který na nás mává a gestikuluje „tudy ne!“ Proč ne? Nooo jooo... Husova ulice na průtahu městem je zavřená, poněvadž opravují kruháč směrem na Svitavy. Tak se tedy vracíme a poslušně klopýtáme objížďkou na čerpačku doplnit kofein. Kotvíme a za námi za chvilku parkuje bílá dodávka. Olalaaa! Na jejím boku se skví nápisy „SUZUKI“ „YAMAHA“! To se musí zvěčnit. Chapíkovi za volantem vysvětluju, ať se neleká, že si jen vyblejsknu auto, protože to vypadá, že máme osobní servisní doprovodný vůz. Měl pusu od ucha k uchu a hned povídal, že měl Suzuki, ale teď má Yamahu. Ooouuyééé, Yamaha day, to je přece jasný! Bandita je mým jásotem kapánek pohoršenej, ale poněvadž se pohoršujeme navzájem, tak je to v pohodě. Před vyplutím Bandita spouští kameru na helmě, ty kráso, videopremiéra. Elektronicky se sice stále upgradujeme, nicméně na jetou papírovou klasickou mapu nedám dopustit, je součástí každý toulačky. Z Poličky to bereme konečně na Jimramov. Loni byla tahle cesta zavřená kvůli novýmu koberci a objížďka lehce šílená. Dneska dobrý, cesta je volná a hlaďoučká jak dětská prdelka. Ssssssakra, ten novej řetěz na hřebečkovi... Na řadě je druhý úlovek: Žďár nad Sázavou, Zelená hora, kostel sv. Jana Nepomuckého. Trošku se motáme městem, střed je uzavřený kvůli nějaký místní akci, značení objížďky tristní. Začátek a konec uzavírky hlídají orgáni, tzn že to neprojedem. Vystoupáme nad město, dojedeme až k památce a zaparkujeme tradičně až v zákazu vjezdu. Nevím, že ty cedule dávají pořád všude na tak blbý místa, kde se to vůbec nehodí. No ty kráso, nádherná lokalita, nádherný výhled, nádherná historická stavba, šílený vedro. Kamera přesídlí z hlemy na kufrový rám Banditovy motky, to si asi budu muset dávat bacha na ksichty, a jedeme hledat, kde nechal tesař díru ve směru na Jihlavu. S všudypřítomnýma uzavírkama se to moc nedaří a korunu tomu dává na kruháči starší paní v malým osobáku, která ani nemrkla okem, natož aby pohnula hlavou doleva, nedejBože se před vjezdem na kruháč rozhlédla. Vlítla do objezdu a v tu ránu byla vedle mě a teprve v tu chvíli mě zaregistrovala. Lekla se jak prase, zacloumala volantem a mě napadlo „tyyy kráááso, ona mě snad sejme až poté, co mě úspěšně minula!“. Jsem nadávala jak špaček, že se mi ty orgány a názvy zvířat ani nemohly vejít do helmy. Asi v půlce cesty mezi Žďárem a Jihlavou se kolem mě mihla cedule s názvem obce „Stáj“. Jsem se začala hlasitě dožadovat naprosto nutnýho a neodkladnýho zastavení na konci obce, abych si mohla hřebečka vyblejsknout, že byl ve Stáji. No nekončila ta vesnice křižovatkou? Jasně že jo! Tož jsem musela zastavit skoro v křižovatce, záběr je záběr. Telč je sice na Vysočině, ale přivítala nás teplotami ryze jižními, tzn. vedro na padnutí. Řídíme se směrovkami „Centrum“, poněvadž to nás hlavně zajímá, ale kofeinový absťák nás stočí na čerpačku, kam vjíždíme v protisměru. Ale nevšimla jsem si, že by nám to výrazně vadilo. Poslední dobou jsou ty dopravní značky tak nějak jakože opačnýho názoru. Divný. U kafe studujeme mapu, kde je ten telčský poklad ukrytý. Navigace nás dovede ke kamenné bráně, na který ty krásný stavební kameny nejsou skoro vidět, poněvadž jsou všude naplácaný cedule „Zákaz vjezdu“ „Zákaz vjezdu motorových vozidel“ „Vjezd je monitorován kamerovým systémem“... cccssssss. Chvíli tam váháme, různě chytře si to zdůvodňujeme a pak se ozve prásknutí jedničky a basta. Pomalu po velkých dlažebních kostkách vjíždíme do neskutečných historických kulis. Pomalu neznamená potichu. Budíme značnou pozornost, protože na terasách hospůdek vysedávají hosté, na náměstí se snad zastavil čas a je tu úžasný klid. Projedeme až skoro na konec, ztichneme motory, fofrem lovíme záběry kolem sebe, nasáváme atmosféru a za neutuchajícího smíchu opět necháváme rozeznít čtyřvály a snažíme se rychle zmizet. Hlavně nenápadně, že. Večer pomalu klepe na kapotu a my máme před sebou ještě skoro stočtyřicet kiláků do cíle. Do toho cíle, který jsem chtěla vidět především, a především za světla, což začíná být značně nahnutý. V Jindřichově Hradci musíme nakrmit koně, už se hýbou silou výparů. Na parkovišti u kafe Bandita zjišťuje, že domek ve žlutým kabátě hned vedle je bývalý krmelec, doost dobrý. Chvilku jsme tam zůstali viset za jazyk s motorkářema, houpli do sedel a ztrestali Třeboň, České Budějovice a do cíle cílovatýho nejhlavnějšího jsme vjeli úderem desátý za naprostý tmy. Holašovice. Náves jak z malovaný pohádky - to jsem si pamatovala z fotogalerie obce na netu. My toho viděli o poznání míň, přeci jen denní světlo je denní světlo. Trochu to bylo lepší, když jsem sundala helmu, poněvadž jsem na plexi měla souvislou vrstvu naplácanýho masa se zbytky křídel a střev. To, co ze tmy vykukovalo do kuželů osvětlení lamp, bylo fakt pěkný. Ale nejspíš se tam budu muset vrátit a omrknout to líp. Začala jsem hledat vodu, abych zprůhlednila plexi. Před každým stavením pumpa a žádna nefungovala. Podvodníci. Prostě jsem v tý tmě nevyšmejdila nic, čím by šla helma vyčistit. Až doma mě odbourala skutečnost, když jsem si znovu na netu prohlížela prezentaci Unesco o Holašovicích, že uprostřed návsi byl rybník, a já kolem něj v noci kroužila jak sestřelený satelit, a nenašla ho. No nic, pomoct musela až čerpačka v Českých Budějovicích a kýbl u stojanu. Teplota padla na lopatky a my skoro taky. S sebou lautr nic, jen smích a smích, jak jsme praštěný. Navigace nabízí několik variant tras, rozhoduju, že povalíme na sever. V Táboře se láme datum, je půlnoc, kosa jako prase, na benzínce do sebe lejeme horký kafe. Je jasný, že tohle bude způsob, jak teplotně přežít cestu. Osm devět stupňů fakt nejsou žádný lázně. Obsluha na čerpačce si za zamčenými dveřmi spočítala tržbu a pak nás zvala zase zpátky do tepla, ale pomáhalo to asi na sedm vteřin po návratu mezi tankovací stojany. Takže přitulit se k hřebečkovi a proříznout tmu dalšího úseku. V Humpolci vjíždíme do... noooo vypadá to jako centrální čerpací stanice pro ufo, dá se tu naplnit nádrž kdečím i baterie energií, jen polena pro případ parního vozu se tu neválely. Jsou dvě ráno, další horký kafe. Tankování si domlouváme až na Chrudim. Cestou si všimnu, že obloha není tak černočerná a tma tak tmoucí. No ty kráso, ono svítá! Takže žádnej budík. Pokud budu chtít záběry z časnýho rána, chce to na vstávání slunka číhat v sedle. Koně dostávají nažrat opravdu až v Chrudimi o půl čtvrtý ráno, na noc se prostě nemá přecpávat žaludek. Přeměna noci na den je dechberoucí a neskutečně blesková. A krásná. Kosa dostupuje svýho vrcholu a je děsná kolem sedmi stupňů. Poslední zastavení je před Českými Libchavami, vychází slunce a louky kolem nás se topí v ranní mlze. Nádhera. O půl šestý hřebeček odfrkne nad maštalí, už může odpočívat, spát bude venku. Po sedmnácti hoďkách si to zaslouží. Jsem šíleně ztuhlá zimnou, ale i tak cítím, že skoro necítím prdel...

08.06.2019 (s návratem 09.06.2019 ráno raníčko) – 586 km.
Trasa: Žamberk, Česká Třebová, Litomyšl, Polička, Žďár nad Sázavou, Stáj, Jihlava, Stonařov, Telč, Jindřichův Hradec, Třeboň, České Budějovice, Dubné, Čakov, Jankov, Holašovice, Jankov, Čakov, Dubné, České Budějovice, Veselí nad Lužnicí, Tábor, Pelhřimov, Humpolec, Havlíčkův Brod, Ždírec nad Doubravou, Chrudim, Choceň, Žamberk