Rozhýbání redakce s motoškolou Přijďte se projet

Když libovolnému motorkáři řeknu, aby za jízdy přehodil nohu ze sedla a postavil se pravou botou na levou stupačku, nebo aby si kleknul na sedlo, většina mi řekne, že jsem se zbláznil, a že oni přece nejsou žádní „tyhlety stuntrideři“. Když ovšem těm samým motorkářům vrazím do ruky motorku na volné louce s tím, že to mohou zkusit a když s motorkou plácnou, nic se neděje, trvá to jen chvíli, než se začnou dostavovat vlny nadšení. A když vám to pak navíc na louce s těžkou třináctistovkou předvede jedenáctiletý kluk s váhou třicet kilo, fakt nemáte na co se vymlouvat.

Začátek našeho redakčního rozježdění s Davidem Cardou z motoškoly Přijďte se projet vypadal jako nájezd artistů do cirkusového šapitó. Pomalu jedoucí motorky a na nich motorkáři, kteří si rozšiřují obzory tím, že dělají „kejkle“. Někdo si na sedlo jenom kleknul, někdo udělal holubičku, všichni se byli schopni postavit nohou na opačnou stupačku a z motorky „viset“ na jednu stranu. Je vlastně s podivem, jak jednoduché takové triky jsou. Stačí jen pracovat s hmotou a rychlostí motorky, a hlavně dodržovat jeden ze základních předpokladů jízdy na motorce – nesnažit se motorku křečovitě vést, ale místo toho ji nechat, aby jela sama, a pouze ji směřovat. Rozhodně bych nikomu nedoporučil, aby v provozu jezdil vysednutý z motorky, ale jsou to cvičení jako tyto, které motorkáře ohromně a velmi rychle posouvají v práci s motorkou.

Na zatravněné ploše následuje ještě cvičení se spojkou – potažmo samozřejmě i s plynem a zadní brzdou. Když se všechny tři ovládací prvky citlivě synchronizují, dá se na motorce zastavit, stát dokud udržíte rovnováhu, a pak se zase pomalinku rozjet. V reálném světě se to hodí nejen v terénu, ale třeba při proplétání mezi auty nebo v dalším „cviku“, který trénujeme, a sice při otáčení na pětníku. K tomu nám David pomáhá v každé situaci dodržet správný pohled, správnou polohu nohou na stupačkách a prstů na řídítkách, prostě tu spoustu drobností, které když se všechny sečtou, dokážou neuvěřitelně zpříjemnit jízdu a zjednodušit ovládání.

Blbnout na travnaté ploše je sranda, ale nevydrží to do nekonečna. Ideální je tedy zapnout ve zúčastněných trochu soutěživosti a rozjet „školu hrou“. Na louku tedy putují kužely, postavené v přímce několik metrů od sebe, a na vrchol jednoho se položí tenisák. Cílem je sebrat za jízdy tenisák z kuželu a po pár metrech ho položit na další. Velká sranda, která vám prostě nedá oddychnout, dokud se vám to nepovede opakovaně s naprostou jistotou. Z podobného soudku (doslova) je kutálení sudu před motorkou do „brány“ z kuželů. Plastový barel potřebuje paradoxně trochu „švunk“, aby se rozkutálel, takže první kontakt s předním kolem nesmí být tak rozvážný, jak jej na první pokus dělá celá redakce. Chce to určitou razanci, ale pořád s citem, aby barel neletěl pryč. No a potom už stačí jen pár korekcí směru předním kolem. Nakonec je tu disciplína nazvaná „kafemlejnek“. Z podstavce kouká sloupek, na který se kroužením kolem v těsných kruzích namotává lano. Problém je nasnadě – lano je potřeba držet jednou rukou, a sice tou pravou, takže plyn si nepřidáte. Chce to extrémní cit se spojkou a balanc, nemluvě o tom, že poloměr koleček musí být pořád menší.

 

Takhle jsme blbnuli a předháněli se notnou chvíli, než jsme byli nahnáni na finální zkoušku – motokrosovou trať. Až doteď je vidět jen z fotek, že jsme rozhodně nejezdili na žádných lehkonohých soutěžních endurech, ale na velkých cestovních adventurách v čele s několika BMW R 1300 GS. To je motorka, na které se vzhledem k její rozpohybované hmotnosti dobře drží balanc, ale že by se nám, redaktorům kteří do terénu jezdíme spíš v sebeobraně, nějak zvlášť chtělo na motokrosou trať? Jenže šlo to. Podstatné je správně naladit tempo. Do kopců nasadit rychlost a neubírat, z prudkých sjezdů potom brzdit motorem. A samozřejmě dodržovat všechny zásady – koukám kam chci jet, ne na to, co nechci trefit, a hlavně – a to je podstatné – opět platí, že řídítka slouží k citlivému ovládání, ne k tomu, abychom se za ně drželi na motorce. Jízda ve stoje je tak neustálý balanc, kdy je potřeba stát tak, aby byl tlak na řízení minimální. Není sranda vysvětlit to sám sobě a nekoukat na každý kámen před předním kolem – místo toho koukat dopředu a nechat motorku, aby si s nástrahami terénu poradila jak umí. A ukáže se, že to umí vlastně velmi dobře.

 

Na to, že jsme v žádný okamžik tréninku nepřekročili padesátikilometrovou rychlost, slézáme po několika hodinách z motorek všichni dost vyšťavení. Vyštavení, ale šťastní a hlavně zase s novou sadou zkušeností a znalostí. V tom je to kouzlo – rozhodně není potřeba jezdit rychle na to, aby se člověk učil něco nového a trénoval. Mnohdy se ty zkušenosti naopak skrývají v nízkých rychlostech a je potřeba jen správné vedení na to, abychom je rozkryli.

Nová třináctistovka GS s pořádnými padáky dokáže v terénu neskutečné věci, v našem případě byly rozhodně limitem spíš dovednosti jezdce. Přesednutí na druhou letošní novinku, F 900 GS, pak byl zážitek jako z úplně jiného světa. Hlavně kvůli konvenčnímu zavěšení předního kola, které dává úplně jinou odezvu od řízení než u třináctistovky.

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - (Odebírat články autora)
Dominik Valášek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE