Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Jen tak se dotknout čtyř zemí...
18.05.- 19.05.2019

Ve čtvrtek navečer už bylo jasno. Jasno v tom, že je bezuzdně volný víkend. Méně jasno v tom, kterou část rosničky ve svých předpovědích myslí vážně. Jestli polojasno, oblačno, zataženo, přeháňky, nebo bouřky. Alibisticky vše v jednom, teplotně přijatelno. Bandita je věčně připravenej, takže vytáhl z rukávu trumfové eso „vezmeme čtyři státy, mám nástřel, dalo by se to na jeden zátah...“ ….. no ty kráso. V pátek dopoledne smska „kolegyně ze Slovenska jede na víkend dom, mám u ní domluvený nocleh, trasa je na dva dny...“ …. no ty kráso. V pátek večer konečně prohlížím mapu, co nás čeká... luxusní mazec, zhruba tisíc kilometrů protne Polsko, Slovensko, Rakousko, Čechy...

Sobota – 18.05.2019

Naivní představa, že si ráno cestou vyfotím východ slunce, bere za svý. Budík prostě nenávidím, po týdnu v modrákách o to víc a ráno nefunguju, i když mě čeká taková lahůdka. A pohoda má prostě přednost. Zabaleno, trasa zapsaná, směr jasnej, naleštění koně v poservisním stavu už pofrkávají na slunci před maštalí. Vzhledem k některým státům si ujasňujeme technickou- nemáme dálniční známku ani homologovaný laufy. Teda Bandita má, jenže to by si musel dát tlumič. Drží se mnou basu a jednohlasně je přijato riziko přejezdu Rakouska na pruďáka. Mám podmínku, že se musíme pokusit každý překročení státní hranice zdokumentovat. Pokud to půjde. Vyjíždíme přes Pastviny na Mladkov a odtud na hraniční přechod Mladkov-Petrovičky/Kamienczyk. Cedule sice žádná ale hraniční patníky drží věčnou stráž spolehlivě. V Miedzylesiu tankujeme, je neskutečně modrá obloha a nádherný dopoledne. Míříme na sever a v obci Źelazno uhýbáme zpět k hranici a horám na Lądek-Zdrój. V centru městečka netrefuju hlavní silnici a projíždíme vyklidněnou ospalou částí lázní kolem Parku tysiąclecia a jakýsi kolonády, kde podtočený brbláky dle pohoršených pohledů korzujících působí jak masařky na dortíku. Odtud až skoro po Złaty Stok Bandita vybral serpentýny. To jo, byly tam, pěkně zatáčka za zatáčkou. Jenže tak nějak bez silnice. Vlastně silnice tam byla, ale odhaduju, že ji stavěli těsně po třicetiletý válce. Věřím Tondovi (www.antoninsklenar.cz ), že v rámci servisu je pevně utažený všechno, co nemám cestou ztratit. Ve Złatym Stoku najíždíme na route 46, je široká, dost dobrá, táhlý zatáčky, auto před námi během chvilky ani jedno, i když se snažím nekoledovat si o pohovor s polskou uniformou... fakt se snažím. Zastávka na gáblík a kofein je mezi jezery Otmuchowskie a Nyskie, obloha je bez poskvrnky modrá od kraje ke kraji, teplota letní. Bez velkýho vzrůša prolétáváme polskou placatou plackou, kosti si srovnáme párminutovkou ve stínu čerpačky Większyce, párvteřinovka je na okraji Krzyźanowic, poněvadž Bandita si dokumentuje na tacháku padesátkový kilometrový kulatiny. S blížící se hranicí se pomalu smiřuju s tím, že tady fotka nedopadne, protože na několikaproudým mostě přes hraniční řeku Odru v místě Bohumín-Chalupki při sebelepší vůli nejde zaparkovat. Proplétáme se provozem města přes Dětmarovice do Karviné, kde plníme nádrže a jelikož je plno, rozhoduju parkovat na vyvýšeným chodníku podél budovy, nikdo nedržkuje takže kofein a gáblík. Sever Moravy vůbec ničím nepřekvapuje. Žebráním otravuje bezdomovec, ulice lehce vaří připravovaným utkáním a výkřiky „Baník piˇo!!!“, všude zní ostravske kratke zobaky, azurová obloha zůstala v Polsku a z našeho plánovanýho směru se stahují černočerná zlověstná mračna. Na lavici kousek od nás sedí věková směska chlapů a ten nejstarší nedá pokoj „zmoknete“ „aaale nezmoknem“ „řikam, že zmoknete“ „nám to nevadí“ „vam řikam, že zmoknete“... Mně se to černo před námi moc nelíbilo, navrhovala jsem, že počkáme, ale Bandita řekl, že to dáme a korunoval to „pojď, ty moje prasátko, pojedem...“ Co? Cooo? Cooože? Jaaaak prasátko??? Ten je drzej!! No... ujeli jsme 5,8 km... Karviná-Louky, ulice Těšínská, kostel svaté Barbory, autobusová zastávka – slejvák jako prase, v mžiku skrz naskrz jako vodníci (nepromoky samozřejmě bezpečně uložený v kufrech), dál už to nešlo ani o metr. A nebyli jsme sami. V zastávce před bouřkou schovaný policajt i s motorkou, sklouzli jsme z motek, nechali je v lijáku na silnici, vlítli k němu a se smíchem se pozdravili. Jen jsem utrousila „doufám, že nás neoflastruješ, že stojíme v buszastávce!“, kdepak, byl úplně v pohodě. Prokecali jsme bouřku i kus času, kdy jsme se snažili oschnout na vykukujícím slunci. Nakonec nám nabídl, že nás může doprovodit do Třince. Což o to, nebylo by špatný mít v hejnu policejní motorku. Bandita zlomek vteřiny napjatě čekal, jestli ze mě vypadnou nějaký kecy, a pak raději zachránil situaci a sám ve vší slušnosti poděkoval s tím, že budeme ještě chvíli osychat. Uniformovaný motorkář na nás bliknul majáčky na pozdrav a zmizel. Jsem vybuchla smíchy „no ty kráso, přece mu nemůžu říct na pruďáka, že kdybychom jeli s ním, tak se nebude moct vůbec prasit!“ Když jsme vydýchali záchvat smíchu, houpli jsme do opláchlých sedel. Nabíráme časový manko, jenže další černo nás kotví na čerpačce na kraji Jablunkova. Nekompromisně velím, že omrkneme radar. Je navečer, teplota padá, další prolití si nemůžeme dovolit, máme před sebou ještě dvěstě kiláků. U stojanu pro kamiony si děláme dočasný bivak, déšť, který během chvilky přichází, sem zahání další motorkáře a našim uším zazní lahodná slovenština. K „našemu stojanu“ přijíždí náklaďák a ptá se, jestli tankujeme. Kápneme božskou, že se jen schováváme před vodou, on kývne hlavou, ať zůstaneme a najede ke stojanu v protisměru z druhé strany. Díky, chlapíku. Radar hlásí volnou oblohu, Moravskoslezské Beskydy vyměníme za Javorníky a hranici přetneme v Mostech u Jablunkova-Svrčinovec. Tam mě Bandita při pohledu na pastvinu ve stráni a pasoucího se poníka upozornil, kde mám hřebečka. Je trvale drzej. Ukrajujeme slovenské kilometry a já nemám ani tušení, co mě za necelou hodinu čeká. A že to drtivě převálcuje naprosto všechny vizuální zážitky spojený s motkou. Čadca, Kysucké Nové Mesto, Žilina... Je po osmé hodině večer, šeří se, Žilinu proklouzneme okrajovým tahem, mineme vodní nádrž Žilina, kopírujeme tok Váhu a zahryzáváme se do Malé Fatry. V pomalém proudu aut se proplétáme neskutečnou krajinou, horský masiv svírá těsně cestu do uzoučkýho údolí, kde je místo jen pro pokornou poslušnost, jsem naprosto ohromená... jako bychom procházeli obrovskou přírodní katedrálou... velikáni Malé Fatry se dotýkají soumraku a jejich obrysy je dělají ještě majestátnější... slunce skryté za obzorem barví nebe a vychází měsíc v úplňku... masakroidní kokteil, který mě dostává do kolen... neskutečně silnej zážitek... Vrútky a první příležitost zastavit. Pomalu se otáčím a dívám se směrem, kterým jsme přijeli. Vůbec to nedokážu vstřebat... syrová hrdá krása, která si je vědoma svý síly. Snažím se to všechno kolem sebe spoutat do foťáku, ale nejde to... waaauuuuu... Hlásí se realita, průšvih je čas. Snažíme se kontaktovat náš nocleh, že přijedeme pozdě, protože nás od něj dělí ještě zhruba stotřicet kiláků. Odpověď je nekompromisní „Neopovažte sa neprisť!“. Hory nás stále doprovází, po levý straně Velká Fatra a Kremnické a Štiavnické vrchy, po pravý Malá Fatra a Vtáčnik. Kraj zahalila noční tma, kterou úplně rozbíjí zářící měsíc, a horský masivy osvětluje jak reflektor herce v hlavních rolích na divadelních prknech. Provoz na silnici prořídl a my máme volnou cestu přes Turčianske Teplice na Žiar nad Hronom, v něm se napojujeme na dálnici R1 a jako dva meteority letíme nocí za úplného ticha v éteru na exit 87. První obec a já prosím o pauzičku. Hronský Beňadik a bus zastávka „horný koniec“, ztuhle sesedáme a protahujeme kosti. Za okny se začínají hýbat závěsy, budíme pozornost, je dávno po večerce a my neumíme jezdit potichu, co naděláš. Sjíždíme na Tlmače, Čajkov a jsme v cíli – Nová Dedina. No jo, jenže v cíli jsme jen pocitově díky ceduli. Telefonát ve stylu „kde jste?“ „na návsi, je tu kostel, hned vedle hospoda a škola, kam máme jet?“ „tam a tam, jdu ven, budu na vás čekat u hlavní cesty.“ Fajn, prokřižovali jsme vesnici jak při válečným tažení a nic. Před hospodou jsme zkusili jednoho evakuujícího se tvora zeptat na cestu. No ty kráso, to jsme si dali. Chtěl svézt na motce a že nám ukáže kudy, i když vlastně neznal lidi, ke kterým jedeme. Jeho nápad jsme okamžitě rezolutně zamítli, čímž jsme ho značně rozzuřili. A to až tak, že z něj byl v cukuletu použitýma výrazama certifikovaný fanoušek Baníku. Nocleh jsme nakonec vypátrali a složitost navigace pochopili. Nová Dedina totiž vznikla spojením pěti vesnic, každá má náves a kostel a hospodu a školu a lidi se neznají. Motory ztichly uvnitř zelené zahrady kolem půlnoci. Nikdo se na nás nezlobí za pozdní příjezd, přijetí je neskutečně vřelé, čeká nás čerstvý chleba, slovenský vepřový guláš s místníma houbama, pagáče a slovenské pivo. Žvaníme do dvou do rána a pak na pár hodin padáme do bezvědomí.


18.05.2019 – 507 km.
Trasa: Žamberk, Pastviny, Mladkov-Petrovičky CZ/ Kamienczyk PL , Miedzylesie, Źelazno, Lądek-Zdrój, Złoty Stok, Paczków, Nysa, Prudnik, Głogówek, Większyce, Racibórz, Bohumín CZ/ Chalupki PL , Dětmarovice, Karviná, Český Těšín, Jablunkov, Mosty u Jablunkova CZ/ Svrčinovec SK , Čadca, Kysucké Nové Mesto, Žilina, Martin, Turčianske Teplice, Žiar nad Hronom, Tlmače, Nová Dedina

Neděle – 19.05.2019

Budík dostane ránu ve snaze ho utišit, všude se ještě spí. Zabalíme věci, natáhneme hadry, musíme vyjet co nejdřív, je neděle a trasa před námi více než slušná. Odhlasujeme si, že kafe dáme až příležitostně cestou, a využijeme ranní klid na silnicích. Motky v tichosti vytlačíme ze zahrady před dům na „hlavní tah“ vesnicí, ale ani tak neujdeme sousedský pozornosti. Jeden bodrý ujko okukuje motorky a čte nahlas značky „suzuki, hhhmmm, yamaha, noo jooo to je značka!“, olalaaa pán je odborník na slovo vzatý! Jasná věc, Yamaha! Obec pomalu ožívá, protože kostel volá. Rychle se loučíme a koně zahřmí na pozdrav. První, co hledáme, je plnotučný palivo, poněvadž nádrže zejou prázdnotou. V Levicích tankujeme, ale na kafe můžeme zapomenout. Čerpačky jako kráva velký a v nich jen automaty na mince. A my samozřejmě ani cent, zatraceně. Kofeinový hlad nás vede na Šarovce, Nové Zámky, záchrana čeká až v Šaľe. Parkujeme u cedule, která nás nesmírně baví „Pre zákazníkov CS“, což si volně překládáme jako rezervaci pro Čechy. Je krásnej den lehce pod mrakem, příjemná teplota, pusy od ucha k uchu úplně ze všeho. Máme před sebou silnice zralý na přelety, jedu první a nechávám hřebečkovi volnost, rychle máme za zády Galantu, Sládkovičovo, Senec, Pezinok. Krajina se mění a zase začíná být velmi zajímavá. Počet motorkářů napovídá, že se blíží úsek, na kterým si pochutnáme: pokoříme Malé Karpaty přes Pezinskou Babu, famózní serpentýny až do Perneku. Malacky máme jako záchytný bod. Bandita totiž vypátral, že je tam červená benzina, takže se tam těšíme na kafe, a plánujeme natankovat. Ve městě se sice napojujeme na správnou silnici 2, jenže já na ni najíždím na opačnou stranu, na konci města je jasný, že tudy teda ne. Otočka a zpátky. No jo, fakt jo, červená benzina na Slovensku, brzda, kotva, plním nádrž a jdu objednat kafe. Jeeenže tradiční automat sem ještě nedorazil, takže nám uvařili na baru pidišálky a z toho jsme se naprosto zbořili smíchy. Čeká nás poslední stát, připravujeme se na předpisovou poslušnost, abychom na sebe naprosto ničím neupozorňovali. Přeci jen ty nehomologovaný laufy... a ty dálniční známky, co nemáme... Se Slovenskem se loučíme přes nádhernej hraniční přechod, vlastně spíš přechůdek Moravský Svätý Ján-Hohenau, státní hranici tvoří řeka Morava, pár fotek a jedeme být ti nejvzornější ze vzorných účastníků silničního provozu. Krajina je členitá a zvlněná, překvapuje mě množství větrných elektráren, tudíž mi do intercomu ulítne „to už jsme v Holandsku? Se asi nevrátíme včas...“. Na obloze se štosují zlověstná mračna. Ejhle, dálnice. Sakra, po tý jsme neměli jet. No nic, když už teda. Víme, že musíme na Poysdorf, a blbě na něj odbočíme. Vlastně ve finále dobře. Mohli jsme ho jen minout a mazat dál. My ho projeli cikcak, prostudovali mapu a došli k závěru, že musíme zpátky na hlavní tah. V helmě jsem nasála vzduch a říkám „tyyyjo, cítím vodu a jakože dost“ a v ten moment projíždíme místem, který jsme před chvílí absolvovali špatným odbočením do městečka Poysdorf, na něm valí proudy vody, vzduch je čerstvý a na obloze mají černý mrakoušové upuštěný přetlakový ventil. Poysdorf nás vlastně zachránil před totálním prolitím. A že bychom se tomu nedokázali vyhnout ani tomu ujet ani to rychle projet, je jasná věc, protože po zmáchaný silnici jedeme pěkně dlouho. Takže kdybychom chtěli být za machry, můžeme tvrdit, že radar hodil avizo a my se mazaně schovali v Poysdorfu, než se to přežene, olalaaa. Hraniční přechod Mikulov-Drasenhofen a poslední protnutí čáry. Jsme doma v Čechách. Na čerpačce u sjezdu na Bavory do sebe konečně klopíme milovaný český kafe a taky zjišťujeme, že má službu zase obsluha, která nás minule odzbrojovala absolutně flegmatickým přístupem. Je to dobrý, nic se nezměnilo, obsluze je stále (a vypadá to na trvalý stav) úplně všechno jedno. Snažím se motku trochu vyčistit od nánosu bahna a musíme sebou hodit, hodin je spousta a my pořád hodně daleko od doupěte. Ukrojíme porci a další zastávka je za stodvacet kiláků, v Brně se pomyslně klaním autorovi systému průjezdních tahů velkoměstem, i přes houstnoucí provoz se prosmýkneme metropolí Moravy jako horký nůž máslem. Až do Svitav začínám přicházet na chuť nekonečným kolonám. Stejně se jich nezbavíme, takže každý ulovený auto je přede mnou jako kořist a za mnou jako trofej. Není to špatný. Svitavy a poslední tankování. A taky kafe. Čas neúprosně tlačí, ale Vamberák za odměnu musí být. Hřebeček letí jako prase před řezníkem. Před Žamberkem Bandita pronese, že chybí pár kiláků do tisícovky. Mankote, dooobře tak ještě na kruhák na Šedivec a zpátky. Hřebeček kapánek podměřuje, takže mu tam litr stejně nepadl, ale finální jízda byla lepší než kulatá kilometráž. Ty kráso, dojezd v sedm večer. Vlastně můžu být ráda, že to není za tmy. Bylo by mi to podobný...
Dost dobrej víkend...

19.05.2019 – 475 km
Trasa: Nová Dedina, Levice, Kalná nad Hronom, Šarovce, Nové Zámky, Šaľa, Galanta, Sládkovičovo, Senec, Pezinok, Pernek, Malacky, Sekule, Moravský Svätý Ján SK/ Hohenau A , Hauskirchen, Grosskrut, Poysdorf, Mikulov CZ/ Drasenhofen A , Pohořelice, Rajhrad, Brno, Černá Hora, Letovice, Svitavy, Třebovice, Ústí nad Orlicí, Vamberk, Žamberk, Šedivec, Žamberk