Yamaha FZS 1000 Fazer (2001)

Úterý 10.7.

Klasika ráno, snídaně, balení a už jsme se vymotávali uličkami od moře. Dnes jsme se chtěli dostat až pod samotný drákulův hrad, a tak byla cesta naplánovaná z veliké části po dálnici. Ještě jsme se v eforii vyfotili s motorkami na pláži a pokračovali jsme zpátky k Dunaji a na dálnici. Než jsme se dostali k dálnici vyděsil nás Kája svou hrůzostrašnou nehodou, která však dopadla relativně dobře. Kája chtěl předjet starou pomalu jedoucí, nesvítící dacii, když však přidal plyn, dacie začala odbočovat vlevo, bohužel ani neblikala. A tak Kája brzdil advíka vším čím mohl snad i očima a po předním kole dojel až k onomu starému vyrezlému autu. lehce ho ťukl, a protože byl ve svíčce rozhodilo mu to rovnováhu a spadl. Odneslo to přední světlo, plexisklo, a promáčklý kufr. To byly asi největší škody. Ujistili jsme se, že je Kája v pořádku, protože hodil slušný parakotoul. Nechtěli jsme se tam zdržovat, a tak když jsme zjistili, že je vše v pořádku rychle jsme zmizeli. Opět jsme projeli mýtnou bránou a nastoupili jsme cestu po dálnici až do Bukurešti. Zastavili jsme až na benzince, kde jsme dotankovali a zhodnotili škody po pádu. Světlo jsme zalepili průhlednou izolepou a plexisklo jsme vyspravili americkou páskou. Kája po telefonu zjistil, kde je v Bukurešti servis BMW a tak jsme plán upravili. Dojedeme se podívat na palác lidu a pak dojedeme do servisu. K paláci lidu nás parádně zavedl místní vekslák, bylo zde neskutečné horko, 40 stupňů bylo minimum, a tak jsme si palác lidu jen vyfotili a pokračovali jsme dál servisu BMW. Jíťě už z toho vedra začínalo být zle, a tak jsme byli šťastni, když jsme servis nalezli. Bylo zde krásné klimatizované prostředí, které nás zregenerovalo. Kája se domluvil na opravě motorky, kterou však provedou na druhém konci města, a tak jsme se rozdělili. Já s Jíťou jsme pokračovali pod hrad a Kája jel s motorkou na opravu s tím, že mi zařídíme ubytování a kája někdy večer dorazí. Pokračovali jsme tedy ještě 200 kilometrů po dálnici, a pak jsme sjeli a pokračovali jsme už po klasických silnicích, směrem na Piesti, k pevnosti Poenari. Pod hrad jsme přijížděli za deště, neboť se během několika minut zatáhlo a začaly padat tlusté kapky deště. Naštěstí v tomto dešti jsme ujeli jen asi jeden kilometr než jsme dojeli k penzionu pod hradem. Tam Jíťa zkušeně vyjednala krásnou mansardu pro nás všechny a už nám chyběl jen Kája. Naštěstí už poslal SMS že vyráží na cestu, a že má vše opraveno. Já s Jíťou jsme se mezitím osvěžili sprchou a shlédli jsme v televizi díl Ordinace v růžové zahradě s rumunskými titulky, nejspíš nemají dostatek financí na dabing . Potom jsme sešli dolů do restaurace na terasu, bylo již opět jasno a po průtrži mračen už nebylo ani památky. Charlie dorazil okolo 7 hodiny, vřele jsme se přivítali a Kája nám přiznal, že má po pádu naklepaný bok a trochu loket, že to není nic vážného, ale že cítí že na ta místa dopadl. Dali jsme si večeři a já s Jíťou jsme vyrazili na hrad, Kája totiž prohlásil, že už tam byl a že tolik schodů by bylo na jeho otlučené tělo moc. Bylo čtvrt na devět, když jsme začali stoupat do schodů. Měli jsme jich před sebou přes 1400 a lidé co šli dolů nás upozorňovali, že je již zavřeno. My nedbali rad a dál jsme si to šinuli krok za krokem nahoru k hradu. Byl to namáhavý výstup a jaké bylo zjištění, že ještě v lese na cestičce odkud není ani hrad vidět je brána která byla samozřejmě zamčená. No obhlédl jsem situaci obešel bránu a zjistil, že tam není živá duše. Jíťa tedy bránu také obešla a už jsme se kochali tímto monumentálním středověkým hradem. Foťák cvakal a začínalo se šeřit. Co se dá dělat musíme dolů. Než jsme sešli dolů byla už v podstatě tma a my byli šťastní, že jsme se na hrad dostali a nemuseli tam lézt znovu zítra. Kája mezitím dole za pomoci šikovného hlídače penzionu vyklepal poslední neopravenou část a tou byl kufr. Ještě jsme si sedli do restaurace a víno do nás teklo jako vždy po lahvích.