Yamaha FZS 1000 Fazer (2001)

Díky svátku v úterý jsme si udělali takový menší výlet po ČR. Domluva byla jasná, v sobotu kolem desáté vyrážíme. Já s Jíťou měli opět malinko skluz, ale Charlie tentokrát zaperlil. Před odjezdem jsme se bavili o baterkách a já, že už jí mám v kelu, že mi nevydrží týden nabitá a Kája se kasal, že on baterku nedobíjí, že se mu dobíjí jízdou na motorce, no co myslíte, že se stalo, když jsme usedli na stroje a zavelelo se k odjezdu, startér Karlovi udělal cvak a baterka prázdná, no roztlačilo se, a pak už jsme ujížděli podle předem dohodnuté trasy na Opařany , Bechyni a Týn nad Vltavou. V Českých Budějovicích jsme se poměrně usmažili, protože horko bylo solidní. Zastavili jsme až v Českém Krumlově na oběd. Slušně jsme se najedli a pokračovali jsme krásnými silničkami do Rožmberka nad Vltavou a odtud dál přes Dolní Dvořiště až do obce Hojná, kde jsme měli naplánovanou první kulturní vložku ve formě vyhlídkové věže na Kraví hoře. Odbočili jsme na cestu a pokračovali lesní šotolinovou cestou vzhůru k rozhledně. Fazer se statečně držel. Po chvíli se však cesta začala prudce zvedat a Poměrně se zhoršila. Adrenalin vyhrál, a tak jsem hnal Fazera dál vstříc kopci, až jsem vyjel i s Jíťou za zády téměř pod rozhlednu. Karel se divil, jak jsem to vůbec vyjel, že on s endurem to měl celkem dobrý, ale že tohle opravdu ode mě nečekal. Každopádně jsem Fazera přejmenoval tímto výkonem na enduro. Vysvlékli jsme se z bund a vyšlápli si na rozhlednu. Počasí nám přálo, slunce pálilo a my si užívali pohody a výhledů do kraje. Cesta dolů byla však také oříšek, z mého pohledu daleko složitější než vyjet nahoru. Vše se ale podařilo a bez nejmenší újmy na zdraví mém i Fazera jsem sjel až na silnici. Pokračovali jsme přes Nové Hrady a námi oblíbenou silničku až do Českých Velenic, kde jsme v místní večerce nakoupili u milých vietnamců proviant na večerní kloš. Spojili jsme se s Baníkem a domluvili jsme se, kde se sejdeme. Pokračovali jsme k místu, kde jsme se chtěli utábořit. Karel s jíťou jeli obhlídnout terén a já jsem čekal u silnice až pojede Baník. Za chvíli se Charlie i s jíťou vrátili plní optimismu, že našli to nejlepší místo na přespání co si jen člověk může představit. Baník dorazil a jelo se tábořit. Po menší offroad vložce jsme dorazili ke kouzelnému místu u vody a dali jsme se do táboření. Kdo měl postavil stan, vybalil spacák a karimatku. Rozdělali jsme oheň otevřeli jsme si pivka napíchli buřty na klacek a byla to pohoda. Během večera jsme se v rámci opilecké pýchy předháněli, kdo přinese největší klacek do ohně. No vyhrál jsem se svým polenem, které měli asi rybáři na sezení a my jim ho spálili. Postupně jsme upadli do komatu. Ráno bylo krásné veselé jen já bez karimatky jsem byl tak rozlámaný, že jsem se sotva mohl hýbat. Po snídali jsme zabalili, uklidili jsme po sobě a vyrazili na cestu. Přes Chlum u Třeboně jsme jeli do Rakouska, protože městečko Josefstahl pro mě bylo magické a museli jsme jím projet. Do republiky jsme se vrátili v Nové Bystřici a jeli přes Slavonice dál na východ do Vranova nad Dyjí, kde jsme se vydali k Bítovu. Oběd jsme si dali V Bítově v krásném penzionu a pokračovali k rozhledně Rumburk. Tam jsme se rozhlédli po krajině a už jsme pokračovali dál k Moravskému Krumlovu a k Dukovanům. Místní elektrárna je opravdu gigantická. Pokračovali jsme k Dalešicím. Navštívili jsme filmový Postřižinský pivovar a sháněli jsme nějaké přespání. Já se svojí neskutečně rozlámanou kostrou jsem potřeboval spát v posteli a tak jsme se domluvili na přespání v kempu u Dalešické přehrady. Baník však v kempu přespat nechtěl, a tak se rozhodl, že už pojede domů. Rozloučili jsme se s ním a jeli jsme se ubytovat do přidělené chatky. Následovala klasika, vybalování a koupel v Dalešické přehradě. Chvíli jsme s Charliem seděli na břehu a dodávali si odvahu vlézt do vody, když přišel takový malý chlapeček a řekl nám, že je pes, a že mu máme do vody házet klacek, měli jsme na chvíli o zábavu postaráno. Pak přišla k vodě Jíťa a my museli vlézt do vody. Ledová byla hrozně, ale dokázali jsme to, já přitom roztrhl pantofle, když mi to podklouzlo. Perfektně osvěženi jsme si zakoupili žetony do sprchy a provedli konečně hygienu po 2 dnech v sedle, kdy slunce jen pálilo a my se celou dobu koupali ve vlastním potu. Došli jsme do místní občerstvovny dali jsme si pivo k němu smažák a hranolky a pili jsme až do konce otvírací doby. Ráno bylo perfektní díky luxusním matracím, na kterých se spalo dokonale a my byli odpočati jako už dlouho ne. Klasika hygiena, balení a už jsme si to mířili k hrázi přehrady. Pořádný kopec sypané hráze to je. I s přečerpávací elektrárnou. Žaludky si žádaly svá práva, a tak jsme cestou hledali nějaký ten COOP. Nakonec jsme v jedné vesničce obchod našli nakoupili a po dalších pár kilometrech jsme se nasnídali v Náměšti nad Oslavou, v takovém parčíku nad zámkem. Vydatně posíleni jsme pokračovali k Pernštejnu, který jsme si zvolili za cíl naší další trasy. Jeli jsme na Velkou Bíteš a dále na Osovou Bítýšku, Křižany, Dolní Rožínku a odtud do Pernštejna. Zkasíroval nás místní děda a řekl kam si máme zaparkovat, my si zaparkovali kam jsme chtěli a šli jsme na hrad. Po menších dohadech jsme si zakoupili vstupenky coby studenti školou povinní a čekali jsme až přijde průvodce. Většího buzíčka jsem snad v životě neviděl, ale to co věděl o historii a o hradu a jeho majitelích to byla pecka., takže jsme ho vzali na milost a poslouchali jeho zajímavý výklad. Po prohlídce jsme si v hradní restauraci dali oběd a dohodli jsme se kam pojedeme dál. Namířili jsme si to k rozhledně Karasín. Opět s jazyky vyplazenými jsme vyšplhali až nahoru a kochali se výhledy. Byla to paráda, lehký vánek nebe bez mraků krásný výhled. Dole pod rozhlednou jsme si udělali krátkou odpočinkovou pauzu a na posečené trávě jsme si zdřímli. Domluvili jsme se jakým pojedeme směrem, a protože už se odpoledne nachylovalo začali jsme pomalu přemýšlet, kde složíme hlavu. Jeli jsme na Nové město na Moravě, Žďár nad Sázavou a v Havlíčkově brodě už jsme mleli z posledního. Já jako navigátor výpravy jsem selhal coby hledač ubytování. Koukli jsme tedy do mapy a rozhodli se co dál. Ve Světlé nad Sázavou musíme vzít kemp stůj co stůj. Já opět selhal když jsem přehlédl ukazatele na kemp, ale Charlie se svýma novýma ostřížíma očima vše zachránil a dovedl nás do kempu. Byl to takový mini kemp ve vsi Žebrákov, kde byli ubytovaní jen samí Holanďané. Domluvili jsme se na noclehu za stovku, a protože byl den upalování čarodějnic byla připravena i pořádná hranice. Dojeli jsme si do Světlé ještě nakoupit buřty pivo a rum a hurá zpět do kempu. Došli jsme se vysprchovat, po tom horkém dni jsme to potřebovali a postavili jsme si přístřešky. Pak už přišli majitelé kempu se svými holandskými přáteli zapálil se oheň a pilo se. Nabízeli nám domácí pálenku, Holanďané se chtěli družit, ale my na ně nějak neměli náladu byli jsme pěkně unavení po tom horkém dnešním dni. Usnuli jsme celkem brzo. Ráno jsme však byli odpočatí a plní sil. To možná asi i proto, že jsme nestihli vypít ten rum, a také jedna pet láhev piva nám zbyla. Sprcha snídaně a balení klasický to rituál. Já už jel dnes s propadlou technickou na mašině a k tomu gumy už začínají pomalinku odkrývat plátno. Dnešní cíl byl naplánovaný na návštěvu Blaníka. Navigace nás vedla cestou necestou, ani si nepamatuji kudy jsme jeli, jen vím, že jsem tudy nikdy nejel. Zaparkovali jsme, zaplatili parkovné a u obsluhy jsme si schovali věci. Začal výstup na Blaník, dole byla cedule s věkometrem, kde bylo napsáno ať si změříme čas, za který vylezeme nahoru a nahoře si přečteme, na jaký věk nám odpovídá fyzička. Hnali jsme se do kopce jak blázni abychom nahoře zjistili, že mě a Charliemu je 63!!! Jíťa , jako žena na tom byla kapku lépe 58. Nahoře na Blaníku byla otevřena mimo rozhledny i občerstvovna, a tak do nás zasyčelo pivo a kofola jako nic. Vylezli jsme na vrchol rozhledny a kochali se výhledy, byla to paráda, jen už se nám do myšlenek vkrádala smutná pravda o tom, že náš výlet je u konce. Cestou dolů jsme už šli v poklidu. Na parkovišti jsme si vyzvedli věci, oblékli se a vyrazili naší známou cestou k domovu. Jeli jsme přes Jankov do Votic až do Sedlce. Rozloučili jsme se něco po poledni. Já a Jíťa jsme se vybalili a Charlie jel za rodiči na oběd.
Tento 4 denní výlet byl nádherný, užili jsme si spoustu legrace, najezdili přes 700 kilometrů a navštívili jsme mnoho zajímavých a hezkých míst v naší republice i mimo ni. Škoda jen, že Baník odjel tak brzy. Nyní už se pomalu připravujeme na dovolenou, kterou bychom rádi strávili cestováním po Rumunsku.