Yamaha FZS 1000 Fazer (2001)

Úterý
Vzbudili jsme se opět do slunného rána, došli jsme se vykoupat. Protože mě a Jítě to balení trvalo jako vždy déle, dal si Charlie snídani. Jíťa nemohla použít fén díky proklatým švýcarským zásuvkám a já nějak nemohl naskládat všechny věci do brašen. Nakonec se však podařilo všechny věci poskládat a s úsměvem na rtech, a obzvlášť na Karlových, jelikož platil náš pobyt kartou, jsme kemp opouštěli. Tato noc v kempu byla nejdražší za celou dovolenou, zato ale odpadla byrokracie v podobě evropských formulářů, pokynů pro třídění odpadu a podobných euro nesmyslů. Švýcarsko je prý drahé i pro Švýcary, každopádně je tam velice pěkně. Pokračovali jsme tedy směr Albulapass a cestou do sedla jsme zase projížděli místy, kde pokládali úplně novou vozovku. Zdejší krajina byla najednou úplně jiná. Nahoře v sedle byly jen pastviny, kde se pásly krávy a vrcholky byly šedé a kamenité. Pokračovali jsme dál na Offenpass, ale nakonec nám značka Livigno a vidina levného benzínu učarovala, a tak jsme odbočili k tunelu, který byl patrně velmi dlouhý a jednosměrný, řízený semaforem. Navigace nic nenamítala, ale Karel zkušený to cestovatel povídá: „počkej, to ona určitě na konci bude mýtná brána a naúčtujou si 10 euro“. Přestože to bylo řečeno s nadsázkou, byla to slova naprosto přesná. Na semaforu se rozsvítila asi po 15 minutách zelená a po cca dvou kilometrech jsme se ocitli na druhé straně hory jakoby v úplně jiném světě. Stála tam zmíněná mýtná brána a chtěli po nás 10 éček. No co, to nás ten benzín vyšel pěkně draho. Zaplatili jsme tedy a pokračovali dál k Livignu. Při výjezdu na Passo d'Eira jsme si to opravdu užívali. Z tohoto směru se jelo naprosto dokonale a my byli jako v agónii. Natankovali jsme plné nádrže a hurá směrem na Passo dello Stelvio. Dorazili jsme do Bormia a pak jsme konečně odbočili na Stelvio. To, co následovalo byl masakr, prostě motorkářský orgasmus. Zatáčka střídala zatáčku, výhledy a zase zatáčky. S vypětím všech sil jsem vyjel nahoru a čekal na Karla s Jíťou, až přijedou, protože zhruba v polovině cesty zastavili a fotili všechnu tu krásu, jednoho sviště a taky mě. Passo Stelvio bylo oproti Passu Gavia absolutně přeplněné lidmi, motocykly, auty, cyklisty a já nevím čím vším ještě, prostě hlava na hlavě. Zaparkoval jsem a čekal, Karel tu ale byl coby dup, zaparkoval vedle mě a tak jsme se všichni ocitli ve výšce 2760 metrů nad mořem. Já a Jíťa jsme měli hlad, protože jsme nesnídali a i Karel už měl hlad, a tak jsme si koupili klobásu v bagetě se zelím. Klobásy tam prodával týpek, co byl věrnou kopií našeho známého Brožíka, dokonce uměl i česky říct „dobrá klobása“. Posilněni klobáskou jsme se vydali ke stanici lanovky, která vedla na ledovec Livrio. Zakoupili jsme si jízdenky a hurá vstříc výšinám. Vyjeli jsme do mezistanice přestoupili na další lanovku a ta nás vyvezla do lyžařského střediska do výšky 3174 metrů. Musím říct, že tam už byla výška znát a pár kroků člověka poměrně lehce zadýchalo. Měli jsme celé Alpy jako na dlani. Slunce pálilo a výhled do okolí nás přiváděl k úžasu. Zejména pohled na sjezd ze Steliva, který nás čekal. Pobyli jsme nahoře asi tak hodinu a půl a udělali hromadu fotek. Byli bychom schopni se tou krásou kochat ještě hodně dlouho, ale čas byl nekompromisní a lanovka nás svezla dolů k motorkám. Vydali jsme se tedy vstříc nekonečným serpentinám. Značka 43 tornati (serpentin) mě doslova omráčila. Kdo to nejel nepochopí. Karel s Jíťou nejdřív jeli pomalu, aby bylo možné fotit, ale pak si to rozmysleli a nasadili ostřejší jízdu. Dole v nížinách pak na mě čekali. Trochu jsme si oddychli a nechali vychladnout brzdy. Co motorka nebo auto, které přijíždělo shora, to smrad z brzd. Ještě jsme vykonali malou potřebu a pokračovali v cestě k Passu Resia. Karel mi docela ujel, a tak jsem za dvěma autobusy a kamionem projel velmi pěkné zatáčky krokem. No co se dalo dělat. Počkali na mě u jezera, kde se tyčila z vody věž kostela. Opět jsme si oddychli, zkusili jak ledová je voda v nádrži a pokračovali dál k Rakousku. Cesta ubíhala docela v poklidu a nezábavnými silnicemi. O zajímavost jsem se postaral až já, když mě navigace i přes zákaz placených silnic navedla na nájezd na rakouskou dálnici. Karel za mnou pochopitelně nejel, protože dálniční známky jsme neměli, ale pro mě už nebylo cesty zpět. Tak jsem vjel do asi pětikilometrového tunelu a pak jsem najel na dálnici. Hned na prvním sjezdu jsem sjel do městečka Imst. Naštěstí mě žádná policejní hlídka nekontrolovala, tak jsem si oddychl. Navigace mě vedla na Hahntennjoch. Po asi 5 kilometrech, kdy byla rychlost omezena na 30 a všude byly značky měření radarem jsem vjel do lesa na odstavné parkoviště a přečetl jsem si SMS zprávu, že se sejdeme v Imstu. Otočil jsem motorku a jel zpátky opět rychlostí 30 kilometrů za hodinu. No asi tak půl hodinu jsem Karla s Jíťou hledal a jezdil okolo nich jako blbec a nevšiml si jich. Nakonec jsme se na odpočívadle za městem šťastně shledali a povyprávěli si své zážitky. Původně jsme chtěli na Hahntennjoch vyjet, ale poté co jsem řekl, že polovina cesty je omezena na 30 km/h, jsme tento plán vynechali a pokračovali jsme k Fernpassu. To bylo poslední sedlo, které jsme na naší dovolené projeli. Podle plánu jsme dojeli až do městečka Ehrwald, kde jsme se ubytovali ve čtyřhvězdičkovém kempu příhodně nazvaném Zugspitzcamp. Byl to kemp přímo pod onou horou, která ale měla zrovna svůj vrchol zahalený do mraků. Byl to luxusní kemp a také náležitě drahý. Celý krásný dojem kazila jen docela nevrlá a protivná slečna na recepci Taková typická německá Gertrůda. Ubytovali jsme se až na druhý pokus, protože nám ta holka přidělila místo, které již bylo obydleno. Rychle jsme postavili stany, vybalili vše potřebné a hurá do plavek. Byl tu totiž bazén a tak jsme ho i my asi hodinu okupovali. Prostě parádní relax. Tam jsem si uvědomil, že mám pěkně spálený obličej. Poté, co jsme se osvěžili, zašli jsme do místní luxusní restaurace na večeři a pivko. Prošli jsme se po okolí a skončili zase v baru na pivku. Pak už se Jíťa vsázela s Karlem, že nezvedne zadek u karavanu, který stál vedle našeho ležení. Samozřejmě prohrála, s Karlem není radno se vsázet. Do spacáků jsme ulehli celkem znaveni. Karel, a to už je mi opravdu divné, zase nechrápal