Yamaha FZS 1000 Fazer (2001)

Neděle
Ráno jsme se probudili do pořádné zimy, a tak jsme se vydali ke sprchám, bohužel byly na jedno eurovku a tu jsme samozřejmě neměli. Tak jsem tam zkoušeli nacpat desetikorunu, ale bohužel její šířka se nerovnala velikosti otvoru pro mince. Naštěstí panímáma od vedle nám rozměnila, a díkytomu jsme měli celkem tři eura. Karel hodil minci do automatu jako první a co se nestalo, nestalo se totiž nic, no zkusil jsem to tedy já a hle sprcha ožila a tak jsme si s Jíťou vlezli do jedné a Karel zkusil štěstí u třetí sprchy a ta už naštěstí fungovala. Sprchování bylo výborné až na to, že voda došla ve chvíli, kdy už jsem byl umytý, ale Jíťa byla namydlená a tak chudák dokončila očistu v ledové vodě. Sbalili jsme věci a chtěli jsme jet, když máčknu na startér a ten točí nějak podezřele pomalu. Říkám si, že já blbec včera nevypnul světla a zároveň jsem kompresorkem nafukoval matraci. Co se dá dělat, Karel mě musí roztlačit. Pár kroků a vrčela, teda když pominu pokus s vypnutým chcípákem. Sedli jsme tedy na mašiny a vydali se ke Krimmelským vodopádům. Na parkovišti jsme nechali stroje a vydali se k vodopádům. Cesta byla fajn, skoro po rovince a chvílemi i z kopce. Ale jakmile jsme přišli ke kase bylo hůř. Řekli si o 5 euro na osobu a ten kopec, co nás čekal to v Čechách nenajdete. Vydali jsme se tedy vstříc vodopádu do šíleného kopce. Foťák cvakal a z vyhlídkových plošinek byl pohled na padající vodu úchvatný. Vystoupali jsme z výšky 1080 metrů až do výšky 1245, pěšky je to strašná dřina. Za tu námahu to ale stojí, vřele doporučuji. Pak už nás čekala cesta dolů, ta už byla o poznání méně namáhavá. Dole jsme zašli do hospody Hanke a dali jsme si vydatný oběd. Pak už jsme se vydali k motorkám, tam nás ještě místní pohůnek stáhnul o tři eura a jeli jsme dál. Objeli jsme Gerlos Pass po místních odlehlých silničkách a mířili jsme směrem na Insbruck a dál na Brenner, kde jsme překročili Rakousko – Italské hranice a nechali za sebou chladno i mraky. Rázem se oteplilo a bylo teplo čím dál tím víc, také mraky nebyly vidět skoro žádný a slunce pálilo jak zběsilý. Jeli jsme vstříc dalšímu passu a tím bylo Passo Giovo. Všude byly krávy, kam oko dohlédlo byly louky a krávy. Kousek před vrcholkem jsme zastavili na kávu (spíš mini kávu, kterou objednal Charlie a kochali jsme se nádherným počasím. Karel vzal Jíťu k sobě na tandem abych se mohl trošku odvázat a já ti Charlie tímto moc děkuji. Plně naložený Fazer se dvěma lidma je spíš očistec v takových podmínkách než pohodová jízda. Další následovalo Passo Palade – prostě nádhera. To už ale bylo pozdní odpoledne a my se blížili k městečku Sarnonico do kempu, který Charlie znal a který jsme nazvali „u Roberty“. Ubytování proběhlo v pohodě, vybalili jsme se, postavili stany, převlékli se do kraťasů a šli jsme do sprch vyhnat vlky. Pak jsme se nakvartýrovali do místní restaurace, kterou jsme díky obsluze nazvali „u dvou teploušů“, poručili si jídlo, víno a zábava začala. Grilovaný párečky s hranolkama chutnaly výborně a víno ještě líp, a tak jsme lili jak zběsilí a kluci teplí nestačili nosit další a další karafy s vínem. Večer nás zahnali dovnitř do baru, že moc hlučíme a tak jsme lili až do zavíračky. Nutno podotknout, že jsme si s obsluhou i skvěle pokecali. Ve stanech jsme si ještě cucli rumu, a to už se mi tak roztočila hlava, že sem hodil kachnu rovnou před stan a v klidu usnul. (pozn. Jíťi: ještě, že to nebylo rovnou do stanu, to bych šla spát k Charliemu. Karel s Jíťou ještě kecali prej až do dvou a přišel tam na ně i nějakej chudák, co nemohl spát s tím, že jsou moc hluční a mají zmlknout. Byla to výborná akce. Karel opět nechrápal – nebo jsme to aspoň po té kalbě nepostřehli.