Yamaha FZS 1000 Fazer (2001)

Sobota
Ráno jsme se probudili brzy, bylo pořád zataženo a že by bylo velký teplo, to se říct nedalo. Okoupali jsme se a šli na královskou snídani. Pořádně najedeni jsme se sbalili a vyrazili směrem na Salzburg. Tam jsme prokličkovali městem a až na mé extempore při jízdě na červenou vše proběhlo jak má. Ještě jsme vzali benzín na místní Šelce, kde obsluhovala celkem marná slovenka. Déšť se nám vyhýbal, svítilo slunko a bylo teplo, rychle jsme se tedy blížili k Obersalzbergu. Vyjeli jsme až na parkoviště odkud jezdily autobusy k Hitlerovu Orlímu hnízdu. Bylo krásně a tak jsme každý dali 15 euro a nakvartýrovali jsme se do autobusu. Jízda byla obrovský zážitek, je neuvěřitelný, jak se nacpaný autobus hrne do toho šíleného kopce. Výhledy byly parádní a my tušili, že na vrcholku to bude teprve výhled. Nahoře jsme vystoupili z autobusu a nastoupili do výtahu. Zkušený liftboy nás vyvezl až nahoru. Ta nádhera co nás čekala nahoře se ani nedá popsat. Slunce pálilo, mraky byly okolo, jen nad námi ne, a výhled byl jedním slovem famózní. Chodili jsme po hřebeni fotili a kochali se tou krásou. Ani na vteřinu jsme nelitovali, že jsme sem jeli. Asi po hodině kochání jsme začali sestupovat k nástupišti autobusů, vzali jsme to tentokrát po pěšině a můžu říct, že nahoru bych to jít nechtěl, ale to jsem ještě netušil, co nás čeká zítra. Pod Orlím hnízdem jsme čekali na autobus, když se začalo zatahovat (Salzburg byl zahalený v totální tmě) a hromy z dálky nevěštily nic dobrého. Akorát když jsme nastupovali začalo krápat a vrcholek se zahalil. Cestou dolů propukla průtrž mračen a Karel litoval, že si nechal helmu na motorce a že mu do ní určitě naprší. Po příjezdu dolů k parkovišti už však skoro nepršelo, a tak jsme si zašli do místí občerstvovny na oběd. Objednali jsme si místní specialitu a povídali si o tom co nás dnes ještě čeká. Mimochodem holky co nás obsluhovaly by stály za hřích . Po vydatném obědě jsme na parkovišti ještě pokecali s krajany a vydali se na další cestu. Jíťa vytáhla foťák a za jízdy fotila a fotila tak až do konce dovolené. Déšť se nám opravdu parádně vyhýbal a jen jednou jsme museli čekat než mraky ustoupí stranou, využili jsme tedy čas a na chvíli si sedli do jednoho gasthausu. Za chvíli se mraky umoudřili a pustili nás dál. V Kitzbühelu Karel zastavil, že si vyfotí ceduli a ukázal nám že máme jet dál, jel jsem tedy pomalu a čekal, kdy nás dojede. Po několika kilometrech jsem zastavil a bylo mi divné kde je. Přijel za nedlouho a povídá: „já byl ve škarpě“ při focení cedule si popošlápl a bohužel do prázdna a tak tedy šel i s mašinou pěkně do příkopu. Při tomto incidentu si utrhl sluchátko od navigace ve kterém cestou poslouchal své oblíbené hity. Díky bohu se nikomu nic nestalo a Charlie ani jeho mazlík Advík si neodnesli žádné šrámy které by stály za zmínku. Projeli jsme dnes své první passo a to neslo název Pass Thurn. V městečku Wald im Pinzgau, jsme si zařídili spaní v kempu Viktoria. Děda, který nás ubytovával se rozkecal a mluvil by pořád, byl velmi přátelský. Dokonce jsme z něj vydyndali noc v jeho recepci a tak jsme ani nemuseli stavět stany. No ono se nám ani nechtělo, bylo totiž celkem chladno. Ještě nám řekl, že v nedalekém gasthausu dobře vaří, a když řekneme, že jsme od něj z kempu dostaneme šnaps. A tak jsme se ubytovali a šli na jídlo. Vařili opravdu dobře a najedli jsme se opravdu velmi dobře. Karel dokonce myslel i na naše narozeniny, a tak nám servírka přinesla dortík s římskou svící. Byli jsme tak překvapení, že jsme ji ani nestihli vyfotit hořící. Bylo to moc milé, Kájo díky. Pivka do nás padalo jedno za druhým, šnaps byl výborný a večer jsme lokál opouštěli jako poslední. Karel opět nechrápal – super .