Voxan 1000 Café Racer

Text: Filip Tichý | Foto: Jarda Ducháček , Jiří Jevický | Zveřejněno: 20.10.2008 | Zobrazeno: 33 127x

Kapitoly článku

Jízda, vlastnosti

Musím přiznat, že k Café Raceru jsem přistupoval velkým respektem. Přeci jen jde o značku, která se v ČR vyskytuje v počtu pouhých pár kusů, a nabourat takovou lahůdku by byl neodpustitelný hřích. Navíc se nám letos podařilo všechny testovací stroje vrátit bez sebemenších škod (honem to zaklepat na dřevo!), takže by bylo škoda si pokazit skóre posledním testíkem na studených podzimních silnicích. Opatrně tedy manévruji s 224 kg těžkým strojem (se všemi náplněmi, suchá váha je udávána na pouhých 185 kg) z garáže a chystám se poprvé probudit francouzské vraníky.

Zapnout zapalování, ťuknout na startér a motor svérázné francouzské konstrukce ožívá tlumeným duněním. Je znát, že jde o starší model a před 8 lety nebyl homologační dohled tak přísný, díky tomu ze z výfuků po přidání plynu line svádivé burácení. Nic extrémního, ale ucho milovníka dvouválců určitě potěší, přestože se do něj také dost mísí mechanické zvuky rozvodů. Při běžných teplotách se startování obejde i bez ručního sytiče vedle páčky spojky. Motor ale potřebuje důkladně zahřát, přeci jen je to vodník a ranní probuzení mu chvíli trvá. Konečně můžu dát za jedna a vyrazit z Pankráce ven z města. Při jízdě v městském provozu se hned musím vypořádat s dost dlouhými kvalty, extrémně malým rejdem a trochu vratkým řízením při otáčení. Naopak velkým pomocníkem je perfektně fungující a pohodlná spojka, přesné a kultivované řazení a hodný a pružný motor.

Motor poskytuje opravdu zvláštní pocit, s ničím podobným jsem zatím nejezdil. Již od dvou tisíc otáček plynule a měkce zatahuje a nijak se nepodobá nemilosrdným litrovým rotaxovým či ducatím bucharům. Okolo 5-6 tisíc už má slušnou sílu a kolem 8 tisíc ze sebe ještě se sportovním zavytím vydá plný nářez maximálního výkonu 100 koníků, přestože tahle sportovní špička je dost krátká a využijete ji jen zřídka. Navíc se k ní dostanete prakticky jen na první tři kvalty, díky dlouhému odstupňování působí vše od čtyřky výše tak trochu jako rychloběh.

Šestistupňová převodovka je ovšem jinak hodně povedená, je přesná a rychlá a vše se odehrává bez jakéhokoli rušivého zvuku, tohle jsem od značky s tak krátkou tradicí opravdu nečekal! Hlavní dojem z motoru je ovšem neobyčejná pružnost a zvláštní „měkký“ pocit, kdy se všechno odehrává bez cukání, bez rušivých vibrací či jakéhokoli škubání do řetězu. Café Racer také umožňuje docela účinně brzdit motorem, ale ani zde se při podřazování nekoná žádné bloknutí zadního kola.

Na dálnici a při cestování jsou dlouhé kvalty a dostatek síly od spodku prima, ve 180ti si motor stále ještě poklidně přede ve středních otáčkách a má dostatek síly pro slušné zrychlení, krouťák má maximum 91 Nm při 6500 ot/min. Maximálku v udávané výši 235 km/h jsem ani nezkoušel, polokapotáž je tu především kvůli designu a delší jízda vysokou rychlostí není ani po zalehnutí nic lákavého, takže při první příležitosti opouštím dálnici a jdu ochutnat první zatáčky. Neobvyklá konstrukce rámu, kterou jsem zmínil v úvodu, není nijak znát a po nějakém kroucení není ani stopy. Průjezdy táhlých zatáček jsou stabilní, lákají ke stále větším náklonům a naznačují, že tohle je to pravé prostředí, kde se Café Racer cítí nejlépe - samozřejmě pokud zrovna není zaparkovaný před nějakým Café, vystavujíc na obdiv své odvážné křivky.

Poměrně velký rozvor kol (1475 mm) a nepříliš radikální geometrie předního zavěšení se ale projeví v ostřejších zatáčkách v pomalejší rychlosti, do kterých se musí Racer trochu energičtěji nutit a nedává tak velkou jistotu jako jiné stroje této třídy. Při ostřejší jízdě si musí řidič zvyknout, že navádění tohoto projektilu vyžaduje větší spolupráci ze strany jezdce. Motocykl si říká o alespoň mírné vysednutí s posunutím těžiště dopředu a přenesením váhy na stupačku, pak se najednou do zatáček vrhá v mnohem větší chutí - nehledě na to, že také majitel si jízdu mnohem více užije než u někdy až příliš poslušných japonských bajků, které dělají všechno za vás - inu všechno zlé na něco dobré.

Dlouhý rozvor nejvíc vynikne při otáčení, které je ve spojení s hodně malým rejdem opravdu Achillovou patou tohoto stroje. Do vraceček na Gross Glockneru bych se s tím tedy asi prát nechtěl.
Odpružení představuje dobrý kompromis mezi sportovními a cestovními zdvihy a docela dobře se hodí na naše nepříliš kvalitní silnice. Obrácená přední vidlice zvládne odfiltrovat i větší díry, aniž byste si je vyžrali do rukou, a zároveň dává dostatečně dobrou odezvu od kol a drží stopu v zatáčce. Osobně jsem si musel trochu pohrát s nastavením, než jsem našel tu správnou kombinaci tuhosti předních a zadních tlumičů. Myslím, že pro každého jezdce bude správné nastavení někde jinde a novému majiteli bude u tohoto stroje chvíli trvat, než najde přesně to pravé.

Brzdy

Bohužel tato kapitola nepatří k nejsilnějším stránkám Café raceru. Čtyřpístky Brembo jsou při běžném cestování příjemné, ale pokud zrychlíte a chcete brzdit trochu ostřeji, musíte pořádně vzít za brzdovou páčku a při razantnějším brzdění systém trochu ztrácí citlivost a nepoznáte, kolik ještě můžete brzdě naložit. Podobně jako v tom starém vtipu: „Škoda že nekouříte, pomohlo by vám přestat“, jsem si i tady říkal, že by pomohla výměna hadic za pancéřové, ovšem pak koukám, že brzdové hadice již jsou pancéřové. Zadní brzda je vcelku v pohodě a ve spolupráci s brzdnou sílou motoru zastane svůj kus práce, zvláště při přesunech ve dvou.

Spolujezdec, cestování, spotřeba

Na pravidelné jízdy se spolujezdcem raději zapomeňte, o tom tahle mašina prostě není. Což o to, v nouzi není problém shodit kryt zadní části sedla a odvézt třeba kámoše na sraz, ale počítejte s ještě náročnějšími rozjezdy a otáčením, v zrcátkách uvidíte pouze kámošova kolena a motorka se sundaným krytem spolujezdce vypadá podstatně méně lákavě. Naproti tomu delších cest v jednom bych se nebál, ale bez zavazadel, protože věšet na Racera kufry či tankvak by bylo skoro znesvěcení ;-)

Při testu jsem stroj nijak zvlášť nešetřil a spotřeba ve výši 7,5 litru/100 km mi tudíž nepřijde nijak přehnaná, při turistické jízdě by asi nebyl problém jezdit pod šest litrů, což při velikosti nádrže 18,5 litru poskytuje slušný dojezd. Při současné ceně 339 000,- (říjen 2008) asi zájemci o tuto francouzskou výjimečnost nebudou z těch, kteří by řešili finance na benzín.

Co dodat na závěr?

Voxan 1000 Café Racer mě v souhrnu příjemně překvapil a ukázal, že kromě Itálie a Japonska ve třídě litrových dvouválců existuje ještě další sféra zážitků a pocitů z jízdy. Jde o ryze francouzský stroj s celou řadou výjimečných řešení a s opravdu špičkovým zpracováním, které jen tak jinde nenajdete. Ty v souhrnu dávají svérázný pocit z jízdy, který vlastně nelze k ničemu podobnému přirovnat. Mezi zájemce patrně budou patřit motorkáři, kteří už toho dost vyzkoušeli a mají chuť zkusit něco trochu netradičního, co nemá každý a co díky omezené produkci a vyšší ceně také každý hned tak mít nebude.