Honda PCX125 vs. Peugeot Speedfight 4 125i vs. Yamaha Nmax 125: Kdo je města král?

Text: František Hadt , Jan Rameš | Foto: Jan Altner | Video: Honza Zajíček | Zveřejněno: 10.10.2019 | Zobrazeno: 28 917x

Kapitoly článku

Vzhled a dojem – krása i užitek

Hondu PCX znám z dřívějších testů docela důvěrně, a tak mě ani poslední modelové provedení ničím zásadně nepřekvapilo. V krásné červené metalíze jí to hodně sluší a z naší testované trojice mi přijde prostě nejhezčí a nejvíce elegantní. Oblé moderní linie a velké množství lakovaných ploch navozují dojem luxusu. Co se Hondě opravdu povedlo, je prostor pro posádku. Obdivuhodné, jak dokázala doslova vykouzlit tolik místa pro dva dospěláky. Řidič si dokonce může pohodlně natáhnout nohy, za což dávám jednoznačně palec nahoru. Myšleno bylo i na spolujezdce, který má i přes malé rozměry skútru dostatek místa. Chválím šikovně zapracované a ručně vyklápěcí stupačky pro spolujezdce. Kvalita zpracování je vysoké úrovni. Na PCX oceňuji, že pokaždé když na něj přesednu z jiného stroje, cítím se na něm okamžitě jako doma.

To při pohledu na Yamahu je jasné sportovnější zaměření oproti konkurentům. V šedé matné barvě barvě to Nmaxu moc sluší. Dynamický vzhled zkrátka nezapře geny této značky. Ani nevadí větší množství plastových dílů, které však vypadají kvalitně. Také Nmax nabízí hodně místa pro posádku a dovoluje řidiči natáhnout si nohy ještě pohodlněji než Honda. Sedlo je rozměrné a docela pohodlné. Dva dospělí se na skútr poskládají celkem v pohodě.

Od získaného dojmu při prvotním setkání se často odvíjí další hodnocení a kolikrát se kvality motocyklu projeví až při delším ježdění. A přesně to je případ Peugeotu Speedfight 4. Tenhle skútřík menšího vzrůstu na mě od prvních okamžiků působil dojmem čínského zboží z obchoďáku. Tvrdé, lacině vyhlížející plasty, chatrné ovladače a rezonující sportovní nášlapy ve mně právě moc nadšení nevzbudily. Hodně asijský mi přišel i celkový, byť sportovní vzhled, který hodně napovídá, že tenhle „mrňous“ bude v našem triu hrát roli rebela. Svými rozměry se jedná o nejmenší skútr v našem testu, což se ukazuje v praxi ihned po prvním usednutí. Pozice sezení mi příliš moc nevyhovuje a místa pro postavy nad 180 cm výšky tu rozhodně moc není. Peugeot má ze všech testovaných strojů nejvýše položené sedlo. Místo pro spolujezdce je tu spíše jako nouzové řešení, stupačky jsou plnohodnotné výklopné. Zajímavě řešená jsou madla pro druhého člena posádky.

Na palubě ve znamení LCD

Samozřejmě záleží na vkusu každého, ale za mě nejhezčí přístrojovku má Honda. Dobře čitelný inverzní LED přístrojový panel poskytuje všechny základní potřebné informace, hlavně přehledně a úhledně uspořádané. Navíc se perfektně čtou i na ostrém slunci. Displej zobrazuje údaj o rychlosti, denní počítadlo ujetých kilometrů, ukazatel stavu paliva, údaj o průměrné spotřebě či indikátor funkce Idling Stop. Co se mi nelíbí, je ovládání nulování tripu a hodin gumovými tlačítky na palubovce. To je vlastně zároveň to jediné, co lze na přístrojovce ovládat.

Ztvárnění a pojetí LCD velkého budíku Yamahy mi moc neučarovalo. Nabízí ale ještě více informací než Honda ‑ dva tripy, ekonoměr, stav paliva, spotřeba okamžitá i průměrná. Mimochodem funkci ekonoměru jsem moc nepochopil, protože při jakémkoli svižnějším pohybu jde ukazatel na doraz a signalizuje neekonomickou jízdu. Také v tomto případě se mi nelíbí ovládání dvěma gumovými tlačítky.

Přístrojovka Peugeotu působí ve srovnání s oběma soupeři hodně minimalisticky a nabízí také nejméně údajů. Rychlost, stav paliva, trip a pár kontrolek. Tady je prostě vidět snaha ušetřit co nejvíc kaček. Situaci trošku zachraňuje zajímavě řešený a také užitečný držák na telefon. U všech tří skútrů ovladače jsou přesně tam, kde mají být, jen u Nmaxe a Speedfightu mi chybí spínač varovných světel, který považuji u městského vozítka v dnešní době téměř za nutnost.

Úložné prostory, praktičnost – nákupní přeborníci

Opět je to Honda, kdo v této disciplíně diktuje tempo. Velký prostor pod sedlem hravě pohltí integrálku a tašku s nákupem k tomu. Sedlo po odklopení drží ve vzpřímené poloze díky pružině. Otevírá se tlačítkem před koleny řidiče. Navíc je spínací skříňka opatřena krytkou, která znesnadňuje nenechavcům snahu o zničení. Další možností, kam si na Hondě odložit věci, je neuzamykatelná, ale uzavíratelná schránka, která spolkne malou petku či drobnosti, jako jsou doklady, telefon apod. Škoda jen, že schránka nejde zamknout.

O něco méně prostoru pod sedlem nabízí Yamaha. Sice se do něj také vejde přílba, jen to chce trošku cviku a je potřeba si její ukládání nacvičit. Během hledání vhodné polohy při manipulaci pak může dojít k poškrábání, což se podařilo i mně. Ne v každé poloze jde pak prostor zavřít. Před koleny řidiče je pak k dispozici velká, ale otevřená schránka schopná pojmout i větší PET lahev. Výhodou takto otevřené schránky je možnost snadno se napít například během čekání na semaforech. Bohužel doklady ani telefon bych do této kapsy raději nedával.

Peugeot dle očekávání díky svým rozměrům nabízí nejmenší úložné prostory. Nicméně i pod jeho sedlo lze vtěsnat přilba, ale víc prostoru pro další věci už nezbývá. Sedlo se otevírá klíčkem ve spínací skříňce, prostor pod ním se chlubí i užitečnou 12V zásuvkou. Druhým a také posledním místem pro uložení maličkostí je chytrá maličká vyklápěcí schránka s USB zdířkou. Pokud víčko schránky otočíte, máte k dispozici XGrip držák na telefon. Blbinka, která ale dokáže potěšit. Alespoň že zde máme praktický háček.

Motory, jízdní výkony – hbitý a hbitější

Naše skútry pohání kapalinou chlazené jednoválce s hodně podobnými výkonovými parametry, přesto se každý z nich projevuje odlišně. Honda i Yamaha dokázaly z malého motůrku vydolovat 9 kW, zatímco Peugeot o necelý kilowatt méně. Největší zábavu z našeho tria nabízí motor Yamahy. S Nmaxem pěkně cvičí už od nejnižších otáček, díky variabilnímu časování ventilů ze sebe ale to nejlepší odevzdává v horním pásmu. Není sice zdaleka tak kultivovaný jako motor Hondy, ale bohatě to vynahradí svojí živelností. Čím mě Yamaha doslova dostala, jsou jízdní výkony při jízdě ve dvou. V obsazení sólo je jízda s ním velice dynamická a chuť do života neztrácí ani při jízdě s batůžkem, kdy není problém držet tachometrovou stovku kopec-nekopec. Proto se Yamaha neztratí ani při jízdě za městem a může posloužit jako plnohodnotný dopravní prostředek při dojíždění za prací i zábavou desítky kilometrů z okolí měst.

Opravdovým překvapením v testu byly jízdní výkony Speedfightu. Nejméně výkonný, ale o to více zábavnější motor se jeví jako zdroj skvělé zábavy a dokáže rozpohybovat 121 kg vážící stroj nečekaně hbitě. Jízda s ním je prostě cool a moc mě bavila, takže jsem v tu chvíli úplně zapomněl na těch pár nedostatků, které tenhle prcek má. Nejlépe se cítí ve městě, kde dokáže vytěžit výhody svých menších rozměrů ať už při proplétání městskými zácpami či při parkování. Oproti konkurentům se jedná vyloženě o městský skútr a dojíždění na větší vzdálenosti není jeho silnou stránkou.

Motor Hondy se projevuje tak nějak nevýrazně. Ale zase je to největší tichošlápek s minimem vibrací. Kolikrát jsem při zastavení ani nepoznal, zda motor běží či nikoli. K celkovému uhlazenějšímu a elegantnějšímu image Hondy se ale motor perfektně hodí. Jediný z trojice nabízí systém start-stop, který se nechá velice jednoduše vypnout. Normálně tenhle systém moc nemusím, ale tady u Hondy mi nějak nevadí. Možná je to i tím, že opětovné spuštění motoru probíhá téměř nepozorovatelně. Stejně jako Nmax může také Honda posloužit při dopravě do vzdálenějších periferií města, i když na Yamahu jízdními výkony trošku ztrácí. Mé subjektivní dojmy se potvrzují při jízdách, kdy si s dalšími kolegy navzájem skútry měníme a zkoušíme, co který umí. Bohužel jsem těžší než oba mí kolegové a téměř vždy mi prostě všichni ujedou. Ne o moc, ale jsou věci, které prostě okecat nejdou. Největší nálož dostávám, když jedu na Hondě. Naopak když sedím na Yamaze či Peugeotu, Honda s lehčím kolegou mi nikdy moc neujíždí.

Podvozky, brzdy, ovladatelnost – lehké váhy

Jestli jsou skútry někde hodně rozdílné, pak je to právě v chování podvozkových částí a brzd. Každý z testované trojice se popral s nastavením jinak a výsledkem jsou tři různé osobnosti. Nejpohodlnější a nejkomfortnější mi v našem testu přišla Honda. A také výborně ovladatelná. PCX dostalo nová lehčí kola, která jsou nyní obuta do širších pneumatik, čímž jízda získala na jistotě i pohodlí. Kde Honda trošku pokulhává, jsou brzdy. Ne že by brzdila špatně, ale tandem ve složení přední dvoupístková brzda a zadní bubnová brzda nedokáže zastavit stroj s takovou razancí jako dva soupeři. Jednokanálový systém ABS působí jen na přední brzdu. I přes to se z mého pohledu jedná o celkově nejvyváženější stroj tohoto testu.

Podvozek Yamahy se nese ve znamení sportovnější jízdy. Má o palec menší, ale zato širší obě kola, která nabízí sportovnější jízdní vlastnosti při zachování slušného komfortu. Ten ale nedosahuje kvalit pohodlí Hondy. Zato nabídne více jistoty v zatáčkách. Na kvalitním povrchu je jízda s Yamahou super, ale v okamžiku, kdy jedete rozbitou cestu či po „kočičích hlavách“, litujete, že nesedíte na Hondě. Brzdy fungují na jedničku, navíc má Nmax kotouče s ABS na obou kolech. Já jsem si s ním užil asi nejvíce zábavy ze všech třech strojů.

Tak jako mě moc příjemně překvapil motor Peugeotu, po prvních stovkách metrů mě doslova nadchnul jeho podvozek. Tuhý rám a malá široká kola předurčují Speefight ke sportovní jízdě. Je skvěle ovladatelný, a velice mrštný. Během krátkého přesunu po městě se mi podařilo nechtěně „trefit“ několik obzvláště podařených kanálů a Peugeotek mě velice mile překvapil svými schopnostmi tlumení. Brzdy vybavené kotouči na předním i zadním kole jsou pěkně ostré, a přestože jako jediný v testu nemá systém ABS, dokáže zastavit doslova na „pětníku“. Všechny tři skútry umožňují snadnou manipulaci na místě, kterou bez problému zvládnou i dámy.

Spotřeba – všichni pod tři

Běžným standardem konzumačních nároků dnešních stopětadvacítek je průměrná spotřeba blížící se magické hranici dva litry na sto kilometrů. Naše testovaná trojice v tomto ohledu rozhodně nezklamala. V mých rukách je tentokrát vítězem spotřeby Honda PCX s průměrem 2,3 l/100 km. Yamaha Nmax se drží v těsném závěsu s průměrem 2,7 l/ 100 km, a nakonec nepatrně žíznivější Peugeot. Nutno podotknout, že zatímco spotřeba Hondy je hodně imunní vůči stylu jízdy, Nmax dokázal při krátkých dynamických jízdách vycucnout z nádrže klidně tři litry na sto kilometrů. Nádrže Hondy a Peugeotu pojmou shodných 8 l benzinu a Yamaha se musí spokojit s objemem nádrže 6,6 l.

Závěrečné zhodnocení

V nelítostném souboji, kde ani jeden ze soupeřů tomu druhému rozhodně nic nedaroval, se v mých očích dělí o první dvě příčky oba japonští konkurenti. Není snadné jednoznačně určit vítěze. Každý z těchto dvou skútrů dokáže zaujmout, ale nabízí trošku jiný pohled na věc. Honda PCX boduje svou elegancí, pohodlím a celkovou vyvážeností. Yamaha Nmax vyhoví spíše sportovněji založeným uživatelům, kterým nabídne ostřejší vzhled, sportovní a jistější podvozek a je tak nějak více zábavná. Třetí pozici si v tomto klání vyjezdil Peugeot Speedfight 4. Rozhodně není špatný, ba naopak. Podvozek, motor i brzdy určitě za svými soupeři v ničem nezaostávají. Oproti konkurenci však ztrácí v prostornosti, která jej předurčuje spíše pro jízdu v obsazení pouze řidičem. Na druhou stranu je to zajímavá volba pro ty, kteří se chtějí trošku odlišit od běžné rozšířené konfekce. Všechny tři testované skútry nabízí přesně to, co se od nich čeká – obratnost, úspornost, úložná místa.