Honda CRF 250 Rally - offroadový adolescent

Text: Martin Hakl , Vláďa Novotný | Foto: Jiří Jevický | Zveřejněno: 15.3.2018 | Zobrazeno: 42 412x

Kapitoly článku

Protože svoje dojmy z jízdy na motocyklu Honda CRF 250 Rally už podrobně vylíčil kolega Vláďa v předchozí kapitole, já svoji část testu pojmu trošku netradičně – cestovatelsky. Popíšu vám den, který jsem strávil v jeho sedle, a to nejenom pocity z motorky, ale i vlastní trasu, třeba někoho z vás inspiruje a vydáte se v mých šlépějích (tedy spíš stopách pneumatik čtvrtlitrového CéeReFka).

Začátek testovacího tripu proběhl v Ostroměři, kde jsem po natankování nádrže vynuloval i denní počítadlo na digitálním tachometru. Na něm kromě tradičních údajů (rychlost, otáčky, palivoměr) najdete i celkový počet ujetých kilometrů a dvě „denní“ počítadla. Z Ostroměře jsem to střihnul uzoučkými a nepříjemně oslizkými silničkami, na nichž jsem párkrát u zadní brzdy ucítil (a ocenil) zásah ABS, do novopacké Štikovské rokle, ve které jsem v mládí získal totální a nevratnou závislost na benzínu a adrenalinu.

Nejprve jsem omrknul autokrosovou trať, která je jednoznačně tou nejlepší, ale zároveň i nejobávanější v celém seriálu mistrovství Evropy. Povrch byl těžkou technikou uvláčený a připravený na nadcházející domácí mistrák, ale po proběhlých deštích hodně blátivý. Tempo a jízdní styl jsem tomu musel uzpůsobit a i když jsem pár kol obkroužil, rozhodně jsem si jízdu neužíval – pneumatiky by sice držely, ale podvozek byl pro moji váhu hodně měkký a mašina na mých 182 centimetrů pro jízdu ve stupačkách malá. Rozhodně ale svezení na téhle trati bylo zajímavé, když unikátní je na evropské poměry hlavně čtyřicetimetrové převýšení, které na žádné z jiných tratí rozhodně nenajdete. Hned vedle tratě pro autokrosové speciály je motokrosová, ale ani na ní jsem si to nijak zvlášť neužil, možná spíš naopak, víc nežli na dvousetmetrový přejezd z jedné lavice na druhou jsem si netroufnul – v blátivých kolejích a na roletách pérování s mými 88 kily prostě nefungovalo. Píšu sice pérování, ale myslím hlavně odpružení zadního kola, předek mi připadal celkem v pohodě, zadní bych potřeboval nutně tužší, bohužel možnost štelování není…

Po lesních cestách jsem vyrazil k Bělé u Pecky, a i když jsem nikdy nebyl příznivcem endurového ježdění v lese, tady jsem neměl žádné výčitky – mírumilovný motor a utlumený výfuk rozhodně nijak přírodě neublíží. Klidný přejezd ať už v sedle nebo stupačkách tenhle čtvrtlitr zvládnul o poznání lépe, nežli zdolávání auto(moto)krosových tratí. V Bělé je natažený nový asfaltový koberec, nádherně vyžehlený a hladký jak zrcadlo. Krásné roubenky rozeseté směrem k Vidochovu jsou jak kulisy z pohádky, tady by byla škoda kamkoliv kvaltovat a je lepší si vychutnávat klidnou jízdu a také skvělou ovladatelnost tohoto čtvrtlitru – v žádném případě bych netipoval, že motorka váží 157 kg – působí mnohem lehčí.

Horka u Staré Paky, Studenec, Vrchlabí a přesuny přes tyto obce po silnicích II. třídy směrem k nejvyššímu českému pohoří sice neposkytují žádné ohromující zážitky, ale pohled na zasněžené vrcholky Krkonoš je nádherný. Na pár delších rovinkách je dost času na vyzkoušení ochrany proti větru, která při mojí výšce není ideální – mašina je mi malá nejenom při jízdě vestoje, ale ochranný štít mi větrné turbulence posílá přesně pod kšilt helmy, takže pokud se chci nepříjemné meluzíně vyhnout, nezbývá mi, nežli se zkrátka o nějakých pět centimetrů skrčit. Z Vrchlabí se začíná silnice směrem ke Špindlerovu Mlýnu krásně klikatit a já začínám držet CRF trošku pod krkem, abych si rychlé zatáčky užil. Je to nutné, motor totiž funguje radši ve vyšších otáčkách, ale ani tak nesmíte čekat nic krkolomného, dvacetpět koní vám ruce rozhodně neutrhne. Zastavuji u přehrady na začátku Špindlerova Mlýna, fotím a sleduju řvoucí týpky, kteří si užívají pěknou dávku adrenalinu na lanové skluzavce, přemosťující oba břehy Labe. Tahle přehrada je prvním vodním dílem na našem veletoku a nachází se v nadmořské výšce 694 metry nad mořem. Pramen Labe, ležící v nadmořské výšce 1387 metrů je sice vzdálený nějakým pět kilometrů odsud, ale na cestu úchvatným Labským dolem budete muset vyrazit po svých. Tahle kombinace pěšího výletu a mototuristiky by určitě také nebyla špatná, Labský důl i s nejvyšším vodopádem u nás (Pančavský se 148 metry) patří mezi nejkrásnější přírodní úkazy, které jsou u nás k vidění. Já jsem ale zůstal věrný motorkářskému programu a v sedle testované Hondy jsem vyrazil až na samotné vrcholky hor ke Špindlerově boudě. To je pravděpodobně nejvýš položené místo u nás, kam se můžete legálně s motorkou vyrazit, protože i když je vjezd zapovězen známým červenobílým „lízátkem“, tak cesta nahoru je možná pro ubytované mnohých chat, které jsou rozmístěny podél téhle silničky. Pojedete samozřejmě pěkně piánko, jednak během čtyřkilometrové cesty plné nádherných serpentin a kamenných mostů potkáte hromadu pěších i cykloturistů, ale hlavně byste se připravili o úchvatné výhledy na okolní kopce. Vzhledem k tomu, že Kozí hřbety, Špičák, nebo Vysoké kolo patří k našim nejvyšším vrcholkům, zažijete tady atmosféru a pocity blízké zdolávání alpských či pyrenejských průsmyků. Po espresu vychutnaném v 1198 metrech nad mořem popisuju technické parametry CRFka několika turistům, obdivujícím jeho nádherné křivky, a opět sedám do sedla, abych se vydal na cestu domů.

Do Vrchlabí musím tou samou cestou – jiná varianta neexistuje, ale na téhle silnici teď zažívám jedny z nejhezčích chvil strávených s CRF. Silnice podél Labe je celou dobu lehounce z kopce a teď nedostatek koní vůbec nevadí, spíš naopak. Jízda je krásně plynulá a i když je mašina obutá do offroadových špalků, neustále se střídající a krásně rychlé zatáčky si skvěle vychutnávám. Rychlejší tempo mě nutí se nahnout na řidítka do aktivní pozice a helmu mám teď proti větru za ochranným plexi krásně schovanou. Určitě bych uvítal kratší chod plynu, protože občas musím na pravém heftu přehmátnout, když chci zatáhnout plyn až na doraz. V Horkách u Staré Paky měním směr a přes Mostek vyrážím směrem ke Dvoru Králové. Cestou nemůžu vynechat nádhernou přehradu Les Království s množstvím kamenných staveb a věží – kdo tady nebyl, musí sem rozhodně vyrazit! Ze Dvora Králové už frčím do dalšího města provoněného benzínem, a to Hořic v Podkrkonoší.

Silnice jsou většinou s pěkným povrchem, ale na pár kilometrech jsem jel po staré, hrbolaté a hodně záplatované silnici, a i tady pro mě bylo zadní odpružení hodně měkké, na poskakující mašině jsem si připadal jak na staré „dobré“ kývačce. Hořice snad ani představovat nemusím – všichni do jednoho určitě víte, že právě tady se jezdí legendární závod 300 zatáček Gustava Havla a já si samozřejmě musím nejkrásnější přírodní trať u nás v Hondou CRF 250 Rally párkrát projet. Ve městě radši pěkně v klídku, ale už „U křížku“ si můžu opět vychutnat skvělou ovladatelnost malého čtvrtlitru. Jen ty koně v motoru prostě chybí a argument, že sedím pouze na čtvrtlitru, zkrátka neobstojí. S ostrými offroady ji samozřejmě nemá smysl srovnávat, ale například i „soft endura“ jako Yamaha WR 250 R, nebo Gas Gas 250 Cami či AJP PR5 250 poskytují daleko větší odezvu motoru - byť mají papírově pouze o pět (Yamaha), respektive dva (Gas Gas, AJP) koně navíc. Z Hořic jedu kolem turistické rozhledny (ze které vidíte Krkonoše, Jizerky, Orlické hory, Český ráj, ale třeba i Žižkovský vysílač) po lesní cestě až do Ostroměře, kde po 195 kilometrech jízdy tankuji opět do plna, a to 7,2 litru. Spotřeba tedy vychází na 3,7 litru na sto kilometrů, a to jsem Hondici držel celou cestu spíš pod krkem, spíš než bych ji šetřil.

Komu bych po téhle cestě Hondu CRF 250 Rally doporučil? Vím jistě, že já ji doma mít nikdy nebudu, jednak je pro mě moc malá, a i když si umím užít i motorky, které neoplývají přebytkem výkonu, tak tady mi kobyly prostě chyběly. Už jsem tady zmínil tři čtvrtlitrová „soft endura“, která mají podobný výkon, ale zatímco jejich velikost a ergonomie jsou dospělé a výkon s využitelností někde na ¾ ostrých endur, tak CRF bych velikostí viděl jako „tříčtvrteční“ a její offroadové možnosti někde na polovině opravdu ostrých strojů. Zařadil bych ji do kategorie, kterou jsem si nazval „přejezdová endura“, se kterými můžete po polní cestě vyrazit za kamarády někam k pískovému lomu, kde ale budete pouze přihlížet, jak si v terénu s jinými stroji užívají. Pokud máte tělesné proporce jako já (a to rozhodně nejsem žádný Sylvestr Šteloun), zapomeňte na to, že jim budete při jejich radovánkách stíhat, byť motorka na první pohled vypadá opravdu hodně ostře. Její největší devizou je právě vzhled a image, a pokud s těmito kamarády vyrazíte na lov bábovek do sousedního města, vezměte jed na to, že si vás vyberou jako prvního. Dalším plusem CRFka je její skvělá ovladatelnost, takže pokud jste začínající motorkáři, neměříte víc nežli 180 centimetrů a v jejím sedle absolvujete svoje první kilometry, může být CFR dobrou volbou. Pokud jste navíc fanoušky dálkových soutěží, volbu máte o to snazší - tedy v případě, že vás nebude tížit cena 144.900,-Kč za ročník 2017. Model 2018 stojí 154.900,- Kč.