Gas Gas Cami vs AJP PR5 250

Lehká endura jsme si už před časem oťukli každé zvlášť v rámci klasických redakčních testů a teď se nabízí příležitost vyzkoušet obě endura hezky bok po boku. Vyrazili jsme na menší enduro trať nedaleko Liberce, ale i na polní a lesní cesty rozmanité Vysočiny. Odhaduji, že právě v takovém prostředí se bude pohybovat převážná většina prodaných kousků. Prostě žádné brutální terény, žádné ostré výjezdy a polety vzduchem.
Když se netlačí na pilu a jezdí se výletním tempem, jsou na tom obě mašiny hodně podobně. Camí se zdá o něco lehčeji ovladatelné a o chlup pohodlnější. Poměrně široké a níže položené sedlo oceňuji hlavně při delších přejezdech v sedě. S tím koresponduje také pevně nastavený podvozek, který působí oproti AJP o chlup měkčeji. S Camí už jsem měl co do činění v Šiklově mlýně a také tentokrát musím konstatovat, že jeho podvozek je povedenější, než jsem čekal. Vývojáři nalezli rozumný kompromis nastavení, takže se dokáže popasovat i s temperamentnější jízdou a lehčími polety vzduchem. Jakmile se jde do větších akcí, podvozek přestává stíhat a ukazuje, kde je jeho limit. Děje se tak hlavně při skocích nebo při rychlejším projíždění rozbitých rovinek. Asi bych teď měl Španěláka zdrbnout, že? Ale to by bylo nespravedlivé. Jednou se zrodil jako civilní enduro a přesně to plní do posledního puntíku. 
Jako přes kopírák je na tom s výkonem. Gasík nabízí velice vyhlazenou výkonovou křivku a všeobecně jemný a především neagresivní projev. Nikdo se absolutně nemusí bát, že by ho při nechtěném vrknutí plynem vyhodil ze sedla. Camí se vůbec nejlépe cítí ve středním pásmu otáček a celkem dobře si počíná ve spodku. Především jednička zpřevodována hodně do síly dělá z Gasíka buldozer, co se těžším terénem hrne hlava nehlava. Do vysokých otáček nejde Camí s větší razancí a právě tady má lehce navrch AJP.
Všechny tyto vlastnosti jasně potvrzují, že Gas Gas Camí je postaven pro dennodenní použití a zábavu v lehčím terénu. Nemá cenu ho stavět do role závoďáka a něco lámat přes koleno. I tak se ale při jízdě v terénu nevyvarujete jízdě ve stupačkách. Camí není proti, ale trošku to znepříjemňují široké plasty pod sedlem, které omezují pohyb dozadu. Ještě více vadí stupačky spolujezdce, o které se opírají lýtka a paty bot. Také stojan trčící do strany není úplně nejšťastnějším řešením.
AJP PR5 toho v terénu snese o něco více. Těží ze své vyšší stavby a stavitelného pérování s vyššími zdvihy. Ne že by byl podvozek kdovíjakou špičkou, ale po doskocích nebo na rozbitých rovinkách vyžehlí mnohem více, což zaručuje větší klid a jistotu při rychlejším tempu po rozbitých cestách. Možná právě proto se v jeho stupačkách leckdo postaví na start nějakého vytrvalostního závodu nebo crosscountry. Uvidíme, třeba se v budoucnu naskytne šance přesvědčit se na vlastní kůži a zjistit, jestli ájépéčko bude v závodním tempu stíhat. Stupačky spolujezdce pak půjdou bez milosti dolů, protože při jízdě ve stoje vadí. V náročnějším terénu se hodí také vyšší světlá výška, protože břicho si tak rychle neškrtá, což se právě u Gase sem tam stává. Když se však jezdí v pomalejším tempu, není PR5 tak lehce ovladatelná jako Camí, což platí hlavně v utažených zatáčkách. 
Motor se vstřikováním působí pocitově hodně podobně jako u Gasíka. Reakce na plynovou rukojeť je ale o něco ostřejší a například přizvednutí předního kola před louží se dá jakž takž zvládnout. Neobejde se to ale bez pomoci škubnutím za řidítka a lehčím zaspojkováním. Ájépéčko se citelně rychleji dostává do vysokých otáček a motor působí pružněji. Je to znát hlavně na krátkém enduro okruhu, kde se dá lítat jedno kolo za druhým a všímat si rozdílů v chování obou mašin. Právě tady je možné nejlépe pozorovat kontrast mezi oběmi endury, a to zejména mezi podvozky. AJP lépe zvládá doskoky a nerovnosti trati. Gasík zase lépe zatáčí a reaguje na všechny podněty jezdce.
Jak se ukázalo, obě motorky jsou si v mnohém hodně podobné, avšak každá jde trošku jinou cestou. AJP PR5 je totiž stavěna hlavně pro zábavu a sportovnější lítání. Pochopitelně nemá ambice konkurovat ostrým endurům jako jsou ostré soutěžáky EXC, EC, WR a podobně, ale s terénem se chce porvat zuby nehty a offoradového panice ve svém sedle přesvědčit, že bláto rozhodně stojí za hřích. Gas Gas Camí jde cestou většího civilisty, které svého pána nenechá na holičkách při povinnostech všedního dne a po náročné šichtě ho slušně povozí po lesních a polních cestách. Právě tam se ukáže mnohem použitelnější, než se na první pohled může zdát a je jen na jezdci, do čeho se pustí. Pokud by někdo chtěl lehčí enduro se kterým by se čas od času postavil na start lehčího enduro závodu nebo cross country, asi by měl sáhnout spíše po portugalském AJP, které to s motosportem myslí o něco vážněji. Pravděpodobně bude jakýmsi odrazovým můstkem do světa ostrých soutěžních endur, protože  po nějakém čase přestane sportovně laděnému jezdci stačit a to je fakt. Gas Gas bude zase vstřícnější ke každodennímu použití, což si bude žádat o chlup silničnější bačkory. Kromě toho mnohem vřeleji uvítá ve svém sedle spolujezdce. Teď už záleží, co je vám bližší a, jakou cestou se vydáte. Kromě těchto dvou jižanů by vás mohla zajímat jejich konkurence, kterou jsou například Yamaha WR250R, Honda CRF250L nebo Kawasaki KLX250.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE