Ducati Scrambler 1100 Sport vs. Indian FTR 1200 S: Špagety nebo burger?

Text: Vláďa Novotný , Tomáš Procházka | Foto: Jiří Jevický , Tomáš Procházka | Video: Honza Zajíček | Zveřejněno: 7.7.2020 | Zobrazeno: 18 555x

Kapitoly článku

Úžasný a ještě jednou úžasný! Indian vyrobil téměř z nuly fantastickou motorku a já se pokusím říct, proč tomu tak je. Jedna věc je, když výrobce piplá své stroje k dokonalosti. Ano, je to správná cesta. Ty roky dřiny a naslouchání zákazníkům jsou znát. Takže si můžete být jistý, že dřív nebo později dostanete, co chcete. Chybí vám výkon nebo elektronický podvozek? Nebojte, všechno bude. Ale pak je tu ještě jedna cesta. Trnitá, dost často to nevyjde tak dobře a moc lidí o ni nestojí.

Proč tomu tak je? Vždyť každý v komentářích prohlašuje, že konečně je tu poctivá motorka nebo tohle tu chybělo. Jenže kolik z nás si ji nakonec koupí? No nic, je tu zkrátka Indian se svým FTR 1200 a dějou se věci.

Vysoko posazené sedlo, sportovně zalomené nohy a pohodlná řídítka. Tušíte, že to mohli udělat nepohodlný, ale nechali jen ty stupačky, abyste s nimi nedřeli v hlubokém náklonu. Takže si tu sedíte rovně a pohodlně. Tady bych klidně mohl skončit, ale ono to je úplně jinačí pocit, než jsme zvyklí. Americký styl se nezapře, nebo taky můžeme říct flat track styl jak řemen. Je to jako sedět na závodní motorce pro průjezdy bokem, jen upravené pro běžný provoz. Tedy i pro evropský provoz. Tak jak řekl výkonný ředitel Indianu Steve Menneto, že motorky pro Američany u nás tolik frčet nebudou a že chtějí dat Evropanům to, co je zajímá.

Od začátku to tady ale je jako na horské dráze. Přijdete k motorce, která je na fotkách jak ze škatulky s krásným stylovým lakováním, abyste naživo zjistili, jak drsně dnes už motorky moc nevypadají. Pořádný trubkový rám a když píšu trubka, tak myslím trubka. Zadní kyvka to samé. Je to výstřední, elegantní, ale i drsné. Nic moc extra načančaného jako to umí Ducati, přesto vše zapadá do siluety svébytného stroje. Rozměrné dvojsedlo, na testovaném stroji doplněno o trubkové madlo, na kterém se rozvalí každý, drapáky a nízká nádrž. Tam, kde by jiný výrobce automaticky nacpal do názvu Scrambler, že Ducati? Tak, tam je zkrátka FTR, tedy flat track. Paráda! Už to je něco, co mě dokáže probrat ze všech těch metrosexuálních strojů. Sedlo až 840 mm vysoko, kde to mám se svými 177 cm tak tak. Zmáčkneš o něco tužší spojku, loupneš jedničku a poposkočíš dopředu. Tvl, dal bych si facek jak máku! Zapomněl jsem, že motor potřebuje minutku dvě zahřát na místě a klidnou jízdou ho dostat na provozní teplotu! On mi to ale po nastartování svým chraplavým zvukem dával jasně najevo. To já jsem ten, kdo se musí taky zapojit a ne jen tupě vyrazit vpřed.

Tohle jsem zažil na Ducati Monsterech v letech 2007, kde jsem psal, že by se motor mohl ohřát dřív. Dneska je mi to sympatické, zvláštní! Scrambler 1100 dnes tohle nepotřebuje a je tak uhlazený, že jsem až žasnul, jak se podařilo výrobci zjemnit dodávku výkonu. A to se ale nebavíme jen o studeném motoru. Tam, kde dneska Ducati předvádí jemnost a uhlazenost, tam Indian přichází s charakterem. Pod 3000 otáček se vám nebude chtít, protože motor pocukává. Není to špatné, ale vnímáte to. Na 4000 už to je plynulost a klid. Tady se lze pěkně kochat krajinou, kdy okolo 5 000 už máte slušně nabito a cítíte i rostoucí vibrace. Tvrdé gripy rukojetí jsou nekompromisní a ihned bych je vyměnil. Potom byste vibrace vnímali jen do stupaček a trochu na vašem těle. Opět ale nejde o nic, co by rozhodlo o tom, že takhle teda ne! Vzpomeňte si, kolik čtyřválců umí naštvat mravenčením, tady to není zdaleka takové. Vibrace ze dvou válců jsou často dobré. Pokud rozumíte rovnici, že dva válce jsou víc než čtyři, tak víte, o čem mluvím.

Každé spektrum, každých tisíc otáček tu něco znamená a vy to vnímáte. Motor je dole klidný, ale rozhodně není nevýrazný. Jeho soustředěnost a zpětná vazba, i když ne úplně stoprocentní, dělá jízdu zajímavou. S příchodem hrubšího chodu motoru přijde i střední pásmo a vy se zde zabydlíte povětšinu času. Najednou si užíváte pohodlnou jízdní pozici, dobrou odezvu na plyn a charakter motoru. Není to jen nudné proplouvání krajinou, ale poctivá jízda na motocyklu. Málokdy toto spojení použiju, protože se toto vytrácí, ale tady a teď toho dostávám vrchovatě. A to jsem ještě neokusil maximální pásmo otáček a vymetání vinglů. Jdeme na to!

Tam, kde Ducati sedí jak přibitá a soustředěně kopíruje vaši vysněnou trajektorii, tam klouže FTR zadek. Ve velkém tempu se Američan začíná ukazovat jako na rodeu. Je to show. Neřekl bych, že tlumení nemá dostatek progrese. Co se týká tuhosti, jsou motorky velice podobné až téměř identické. Ducati bývala tvrdší, ale dnes je tu citelný náznak jemnosti a Indian to dokáže také. Možná to nemá tu preciznost a nedostanete tolik informací, ale práci odvede stejně a v určitých momentech i lépe. Zkrátka nejsme zvyklí u “naháče” na ty ojedinělé rozměry pneumatik a na ty vyšší zdvihy.

Tuhost a přesnost vedení předního kola je ale perfektní. I v této pohodlné pozici vím, co se děje s předním kolem. Ano, jezdec na Scrambleru je více položen nad předek a přední vidlice je o něco jemnější a poskytne víc informací. Jenže jakmile jsem na své oblíbené silničce, tak zjišťuji, že kde jsem se rozplýval nad tím, kolik informací mi Ducati dala, tam se na Indianu tlemím a je mi fuk, že to jen “stroze” cvaklo do řídítek. Jako kdyby Ital zůstal u své teatrálnosti a liboval si ve zbytečnostech se zaměřením na jezdce typu “hračička” a Indian chtěl pouze a za jakýchkoli podmínek show a tak trochu ‟rednecka„ v sedle.

Zábava však končí v momentě, kdy přijde bouřka. Projel jsem se dvacet minut šíleným lijákem a mohu s klidem říct, že díky za to, že sedíte o něco výš a pohodlně. V momentě, kdy není vidět na krok a ani stěrače u auta to nepobírají, je dobrý vědět, že tahle sranda umí ukázat, že není všechno jen o blbnutí. Přepínám na palivovou mapu Rain a dostávám to, co očekávám. Naprosté utlumení výkonu, plyn má jakoby delší chod, respektive křivka narůstá o dost pomaleji. Jakmile přestane pršet a zůstává jen mokrá vozovka, je čas mrknout do menu.

Palubní přístroj je přehledný, já bych jej udělal ještě jednodušší, ale dá se celkem rychle zorientovat. Vstup do menu se provádí několika způsoby, a to buď vlevo joystickem nebo na palubním přístroji, ale také lze na pravé rukojeti. Zajímavé, jak dát na výběr, kdy každý jezdec má jinak dlouhé prsty a je mu i bližší jiný způsob ovládání. Orientace je rychlá, ovladač je intuitivní a reaguje přesně. Vzhledem k jeho velikosti jsem teda čekal horší cit. Jezdec si může pak navolit mezi moderním a retro vzhledem.

Plesk a už tam mám režim standard. Změna je znatelná, dostávám plnotučný výkon, ale reakce plynu není tak agresivní. Výjezdy z vinglů jsou pod kontrolou, ale zadek už lehce naznačuje, že chce, abyste se bavili. Plyn však nepůsobí tak přehnaně zapálený do akce. Dalo by se říct, že tady by se Scramblerem mohl vést rovnocenný souboj. Ducati totiž dohání menší výkon svojí větší ochotou se vytáčet a jemností. Jenomže Indi má ještě jedno eso v rukávu a tím je režim sport.

Chtít jezdit na režim sport budete nebo půjdete o dům dál. To je to, co dělá z FTR tak svébytnou motorku. V pohodlí si to přihasíte před vingl, skopete dva kvalty dolů. Ředička vám rozhodně nedá jemnost, ale taky nepotřebujete nákop skotského ragbisty. Je to poctivá síla a nutno říct, že jsem ale nikdy nedal falešnej neutrál. Pokaždý to tam spadne, z kotlů Akrapovič zde vedených nestandardně horem se ozve několikanásobný zaprdlání a prskání jak v rallye autě. Sakra! Takhle normálně mašina nezní. Najednou ale taky honem nevíte, jestli z tý vejšky tam radši nevystrčit nohu. Jenže to už jste v apexu jak přikovaný, dáte full gas a za doprovodu blikající kontroly trakce začne zadek lítat sem a tam. Boží! Nemá to totiž tu kousavost sportovních naháčů. Je to děsná sranda, přitom ale jste rychlí a chcete ještě víc.

Pak přijde oblíbený esíčko, tam musím ale zatlačit víc na motorku, aby se správně překlopila a já zůstal ve svém pruhu. Jako kdyby to u nás, kde se jezdí v protisměru, mělo větší význam. Má to ale správný feeling, že jakmile jste soustředěný a jdete na vše s předstihem, tak se vám ta vynaložená snaha vrací v perfektní jízdě. Neuvěřitelný, jak se rázem z funny boye stal racing maniak! Nebudu vám ale tvrdit, že tohle je sportovní náčiní. Na to je moc těžká. Jenže ta její poctivá váha 230 kilogramů si skvěle sedí na našich horších silnicích. Ano, umí v trapu zatancovat a tuhost nezapře a i ten “americký” způsob tlumení není stoprocentní. Jenže já taky nejsem na okruhu a stoprocentní, potřebuju od motocyklu jiné věci než stáhnout vteřinu na oblíbené trase.

Nicméně, ale mám k tomu dobrý stroj. Výkonu totiž není tolik, abych se z toho hroutil, že když dám plnej knedlík na okresce, tak je to přes hubu. Je ho prostě akorát a na maximum vám ukáže 200 km/h. Dlouho jsem neměl takovou radost z maximální rychlosti jako tady. Pokud mám opět po dlouhé době říct, že motor rádi drtíte, jedete fofr a nemáte z toho bobky, tak to musí být teď. Brzdy to beztak dobře snáší. Tady Indian taky poráží Ducati, kde ovšem klasicky není u Itala nic špatně. Opět u Ducati dostanete jemnost a sílu v tom nejlepším poměru. Američan ale přišel s větší agresí a citem na páčce. Tam, kde se Scrambler zakousne a konstantně drží, tam FTR ještě v druhé půlce brzdného účinku přispěchá s okamžitou neochvějnou silou.

Scramblera 1100 jsem měl na samotný test před měsícem a dostal mě svou vstřícností, relativně pohodlnou jízdní pozicí, ale i ztrátou charakteru. Funguje velice dobře a nemá výrazné slabiny. Není potřeba jej srovnávat s Indianem, kde je na papíře větší výkon, pohodlnější a rozměrnější jízdní pozice řidiče i spolujezdce a ojedinělý fun factor. Budete překvapeni, jak moc dokáže být tenhle Ital dokonalý společník po městě i na okreskách. Pokud se vám líbí a věřte, že já jeho design opravdu miluju a nic bych neměnil, tak do něj jděte. Italové se zde opět dotkli dokonalosti a správné barvy jednotlivých částí motocyklu už jen dokreslují perfektní cit pro detail.

Pokud však chcete zažít něco jiného než “jen” jízdu po kolejích a dokonalou zpětnou vazbu od podvozku, tak to musí být Indian. FTR 1200 S ve verzi Race Replica okořeněná Akrapoviči vedenými horem je po dlouhé době motocykl, na který si chvilku zvykáte, přemýšlíte nad ním, zkoumáte jeho odlišnost, aby vás pak dostal svým ojedinělým stylem. Za mě je to lepší volba, protože žijete jenom jednou, abyste pořád jezdili na tom samém. Zkuste tohle, buď vám to sedne, nebo ne. Škoda té 13 litrové nádrže, kdy se při zábavné jízdě musíte co 100 kilometrů dívat po pumpě. Taky stojánek je špatně umístěný, respektive jeho vyklopení doprovází pokaždé kontakt vašeho lýtka se stupačkou. No a zasunout a vysunout klíček ze spínačky je taky majstrštyk. Každopádně bravo Indian!