Ducati Scrambler 1100 Sport vs. Indian FTR 1200 S: Špagety nebo burger?

Ducati Scrambler 1100 Sport PRO a Indian FTR 1200 S  si u nás střihli hlavní roli v samostatném redakčním testu, kde se o nich dozvíte vše od A do Z. Teď jsme si je postavili bok po boku, protože nás zajímalo, jestli nám bude víc chutnat americký šťavnatý burger nebo voňavé italské špagety. Musím říct, že jsou to parádní kousky a při pohledu na ně se tetelím blahem. Už první kochačka jasně říká, že Indian ctí DNA značky a je paráda, jakým stylem FTR designéři pojali. Prostě flat track k americké značce neodmyslitelně patří, a to se do eftéerka promítlo tím nejlepším způsobem. Koneckonců, když jsem ho viděl poprvé, těšil jsem se na svezení jako malej kluk a hlavu jsem měl plnou otazníků.

Ducati Scrambler 1100 Sport PRO je trošku někde jinde a opět musím konstatovat, že filozofie boloňské značky z něj jenom čiší. Uhlazený čistý design, vymazlené detaily nebo elegantní lakování s lesklou číslicí 1100 na nádrži dokážou zabrnkat na city, a to nejen hrdému majiteli při šálku italské kávy, ale také všem kolemjdoucím. Myslím, že právě vzhled a charakteristické prvky jedné či druhé značky budou prvním faktorem, který vás požene k prodejcům a celkem zásadním způsobem vám odlehčí peněženku. Přeci jen více než čtyři sta tisíc kaček je pořádný ranec a je tedy bez debat, že za to musí mašina stát. A stojí? To nejlépe prozradí svezení, které každému musím doporučit! Jen pozor, v tomto případě pár desítek kilometrů nebude stačit.

Dva dvouhrnky dráždíme na asfaltkách za městem a užíváme si nevšedního svezení na plné pecky. Přesedání z Itala na Amíka je plné kontrastů a přiznávám, že větších, než jsem si před první ochutnávkou dovedl představit. Dobře, profláknu to hned a na rovinu říkám, že Indian FTR působí jako sveřepý individualista, na kterého si chvíli musím zvykat. Naopak Ducati Scrambler pasuje rychle do ruky, ovšem svou čitelností a uhlazeností nebudí tolik emocí, jak bych si přál. Vše celkem spolehlivě zachraňuje nádherný zvuk a každé prásknutí do výfuků, které má na svědomí husinu jako pralinky. Jaj, to je krása a v duchu si říkám, co teprve, kdyby tam byly bandasky od Termignoni?!

Víceméně vzpřímená jízdní pozice je u obou motorek dost podobná, o tom žádná, ale Indian i Ducati působí tak trošku jinak. Na rovinu říkám, že Ducati Scrambler je vyloženě silniční záležitostí a tomu odpovídá i posed, takže název Scrambler není z mého pohledu úplně na místě. Pozice situovaná nad přední kolo, níže položená řídítka a zubaté stupačky situované více dozadu, tak to je dojem, který Ducati Scrambler 1100 Sport udělá při prvním usednutí a je pravda, že mi s celkovou charakteristikou motorky jde výborně dohromady. Ani Indian nemá stupačky zrovna nízko a vepředu, to ne, ale díky vyšším a širokým řídítkům dává pocit o něco méně „racing“ mašiny a má tedy blíže strojům kategorie scrambler. Ergonomie je naprosto v lati, nicméně gripy „eftéerka“ stojí za starou belu a hned bych si je vyměnil za něco příjemnějšího.

Zásadním rozdílem jsou sedla, tím spíš jejich výška. Sedlo Indiana leží ve výšce 840 mm a to by mohlo být pro menší postavy celkem limitujícím faktorem, stejně jako celkově větší stavba, kterou si určitě budou pochvalovat větší chasníci. Naopak sedlo Ducati leží o tři centimetry níže a jeden by neřekl, jaký rozdíl dokáže udělat pár čísel. Také v tomto případě se dá říct, že Ducati Scrambler nebude dělat problém větším motorářům, ale je potřeba počítat se silničářskou pozicí situovanou více nad přední kolo. Displeje jsou vyloženě digitální záležitostí a mně se více líbí styl Ducati, který se k motorce podobného ražení vyloženě hodí a navíc poskytuje dobrou čitelnost. Indian nic originálního nenabízí a asi bych čekal nějaký pikantnější panel. Na druhou stranu je dobře čitelný a přehledný a pochvalu si zaslouží menu v češtině. Jeho slabší stránkou je potom pomalejší nástup a celkem nudná prodleva, veliké nadšení nebudí ani ovladače, konkrétně joystick a více bodů naděluji Ducati.

Přiznávám se, že u mašin takového ražení mě nejmodernější elektronika nechává chladným a celkem dobře si vystačím s jednou palivovou mapou, protože maximální výkony nejsou ničím kosmickým, a tím pádem nemám potřebu si nechat něco redukovat počítačem, všechno si v klidu řídím pravačkou na plynu i na sportovně střiženou mapu. Ať Ducati nebo Indian, oba jedou s elektronickým plynem. Je pravda, že reakce na plyn je u Ducati pocitově příjemnější a reaguje o něco citlivěji než „eftéerko“, na jehož odezvu plynu si musím chvíli zvykat. Pravda, ona to není jenom plynová rukojeť, ale vlastně celý amík jako takový. Jelikož jsem před prvním prohozením mašin nakroutil víc kilometrů na Ducati, je to celkem logický a premiéra v sedle je plná rozpaků.

Dvouventilový Desmo Scrambler je neskutečně hladký a překvapuje mě svým učesaným projevem. Věřím, že nejen mě padne jedenáctkový Scrambler do ruky na první dobrou, a že se na něm okamžitě bude cítit jako doma zkušený jezdec, ale i méně vyježděný borec, který si ho pořídí jen kvůli šmrncovnímu stylu a doporučení lifestylových magazínů. Okresky za městem jsou velkou parádou a musím vyzvednout jednak tuhý podvozek, ale také to, jak umí být precizní v zatáčkách a jak lehkým dojmem na zakroucených silničkách působí. Už jsem to jednou zmínil a také teď říkám, že Ducati Scrambler 1100 Sport PRO je jasnou silniční záležitostí a na kvalitním asfaltu nabízí dokonalé svezení.

Dvouválcový desmáč s necelými devadesáti koníky tahá hezky od spodu a lineárně pokračuje až do nejvyšších pater. Když to tak vezmu kolem a kolem, jeho vůbec nejlepším hřištěm je určitě střední pásmo a tam má síly na rozdávání. Ptáte se na vibrace? Na to je jednoduchá odpověď a možná se budete divit, že u této dvouvačkové Ducati prakticky neexistují.  Prostě ji v Boloni vyžehlili po všech stránkách a je pouze na vás, jestli to takhle berete, anebo necháte ležet. Jedno je ale jisté, díky takovému charakteru dokáže oslovit hodně široké spektrum zákazníků a díky tomu umí být příjemným společníkem pro každý den v ucpané metropoli, ale určitě nezklame také na asfaltkách za městem.

Indian je na tom tak trošku jinak a přiznávám, že jsem při prvním přesednutí z Ducati koukal jako puk. Jednou věcí je vyšší stavba se vzpřímenějším posedem a druhou pak motor a jízdní projev. Když teď popoženu čas o pár desítek kilometrů dopředu, ušetřím článek několika vět s otazníkem na konci. Pomalu, ale jistě si začínám s „eftéerkem“ rozumět a přicházím mu na chuť a to je chvíle, kdy startuje festival jednostopé zábavy. Jasně, jsou tu vibrace do řídítek a cítím je i v poctivých kovových zubatých stupačkách, jenže já je v této míře beru a u mašiny takového kalibru mě rozhodně neurážejí. Motor dává jasnej odkaz na sourozence značky, tím mám na mysli především jeho živelnej a vlastně až návykovej zvuk. Při nižších otáčkách dvouválec dává najevo, že se necítí úplně nejlépe a chce trošku víc, protože jinak si sem tam zacuká. Do pěti tisíc se dá jet hezky na pohodu, ovšem jakmile jdou otáčky výš, je to celkem cvrkot a v hlavě se mi promítají borci ve flanelových košilích na flattrackových oválech s pravačkou dvakrát omotanou kolem plynové rukojeti.

Před svezením jsem byl zvědav na kola většího průměru nazuté do „levotočivých“ gum a musím říct, že nejsou vůbec špatný, i když to zadní to má pomalu za sebou. Je fakt, že ovladatelnost není tak jednoduchá jako u Ducati a vnímám také vyšší hmotnost, ale i tak mi nezbývá než konstatovat, že se Indian moc hezky řídí a dává mi potřebnou zpětnou vazbu. Fakt se mi jeho syrovost, dá-li se to tak říct, líbí a užívám si jeho chlapáckej projev, kterej je ale stále v mezích dobrých mravů. Ducati i Indian jedou s radiálními brzdami Brembo a na účinek i dávkování si vlastně nemůžu stěžovat, i když Indian brzdí překvapivě o fous lépe. U obou mašin mám přední válec mezi nohama a přesto, že během testu nebylo horko, „eftéerko“ trošku do stehen zatopilo, což jsem tak zásadně u Ducati nevnímal.

Ať je to jak chce, Indian evokuje k nějaké vylomenině v lehčím terénu. Vzhledem k ergonomii a poslání motorek se to týká vlastně pouze jeho, protože Ducati Scrambler na to zkrátka není a ani si na to nehraje, tedy pominu-li jeho název. Sporťák ze států umí vyřadit ze hry kontrolu trakce i ABS a díky tomu si nechá líbit i jízdu ve stupačkách, něco málo driftů, nezalekne se ani lehčích skoků a to je víc než sympatické.

Myslím, že závěr je jasnej, ať si každý vybere sám, co mu je blíže. Chápu, že někdo sáhne po vymazlené Ducati, která je hodně ve stylu a dokáže zaujmout čistým propracovaným vzhledem, ale i technikou a komponenty, jako je pérování Öhlins nebo radiální brzdy Brembo. Prostě šmrncovní holka, která umí čapnout za srdce, strašně jednoduše padne do ruky a vlastně umí dělat život jednodušší. To se o Indianovi rozhodně říct nedá, protože je jiný a všechno si dělá po svém. Nutno dodat, že v dobrém slova smyslu a je fakt, že jsem si k tomu musel dojít. Chvíli mu totiž trvalo, než si mě omotal kolem prstu a já mu po nějakém čase totálně podlehl. Sám za sebe tedy říkám, že mám rád rozmanitou evropskou kuchyni a stoprocentně jí dávám přednost před americkou, ale dneska volím krvavý burger s pikantním dipem. 

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Tomáš Procházka (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 177 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

Který model byste si vybrali vy?

1. Ducati Scrambler 1100 Sport PRO
   Hlasováno: 54x
2. Indian FTR 1200 S
   Hlasováno: 87x

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE