Ducati Monster 1100

Jízda

Stojím v Olbrachtovce před prodejnou Ducati a v hlavě si promítám loňské poježdění v sedle monstří „šestdevětšestky“. Byla lehká, drobná, velice slušně ovladatelná a svou ergonomií si nezadala se sportovními stíhačkami. Tok vzpomínek však přerušuje její velký bratr Monster 1100 a v tu ránu mě zajímá jen přítomnost. Dávám vzducháči čas na zahřátí a čekám, až se na displeji vyplní prvních pár stupínků teploměru. Kromě teploty se z multifunkčního displeje dozvíme, jakou rychlostí pelášíme, dané otáčky motoru, čas, ujeté vzdálenosti, také za kolik dáme jeden okruh, napětí baterie nebo najeté kilometry v režimu rezerva. Mimo to se Monster vehementně přihlásí signalizací na modře podsvíceném displeji, když nastane nejvyšší čas vyrazit do servisu.
Za mohutného dunění a ševelení suché spojky (malý Monster má již spojku v olejové lázni) se dvouventilový vzducháč dostává do provozní teploty. Konečně přichází čas osedlat nejnovější přírůstek monstří famílie. Jakmile přehodím nohu přes sedlo položené 810 mm nad zemí, živě si vybavuji posed na „malé“ šestdevětšestce. Váha je situována dost na ruce, sedlo tvrdé s výrazným sklonem k nádrži a stupačky posazené poměrně vysoko směrem dozadu. Se vzpřímenou pozicí známou z ostatních naháčů má Monster jen pramálo společného.
První kontakt je plný dojmů tvrdého chrakteru, ať už se posedu nebo ovládacích prvků týče. Stavitelná páčka hydraulické spojky není výjimkou a překvapuje poněkud tuhým chodem. To už se však vzdaluje od rukojeti a za burácení desmodromického dvouválce vyrážím vstříc ulicím matičky Prahy. Při rozjezdu Monster žízní po větším pootevření plynu, velice rád mu tedy vycházím vstříc a on se mi na oplátku odvděčuje plynulou akcelerací bez škubání. Okamžitě zjišťuju, že tvrdému dojmu z mašiny nedá košem ani podvozek. Společně se zmiňovaným sedlem skloněným k nádrži mi dává na nerovnostech fest zabrat. Po chvilce kličkování v ucpaných ulicích se o slovo přihlásí unavené zápěstí. Není se čemu divit, sportovní posed s velkou váhou na ruce si nemilosrdně vybírá svou daň. Proto se už těším, až vypadnu ven za město a užiju si klikaté silničky s asfaltem jako koberec. Tam by se mělo zúročit všechno to, co není pro městský provoz zrovna přínosem. Na jedničku se proplejtám poslední ucpanou ulicí. Řadit dvojku nemá cenu, protože to se pak Monster v nízkých otáčkách klepe jak drahej pes. Skok mezi prvním a druhým rychlostním stupněm je opravdu velký.
Konečně dostává pravačka na plynové rukojeti více volnosti a mizím ven z města. Zátah motoru od nějakých čtyř tisíc otáček za minutu až do těch maximálních mi vykouzlí úsměv na rtech. Ten překazí pouze tři červeně svítící kontrolky na displeji a nekompromisní omezovač, jehož velká chvíle přichází v osmi a půl tisících. Nemá tedy cenu honit motor dál než do osmi tisíc ot./min., ale je lepší v klídku zařadit vyšší rychlost. Vůbec bych se nezlobil, kdyby šestistupňová převodovka fungovala o něco přesněji a především jemněji.
Jelikož ochrana proti proudícímu větru je nulová, upaluju si to kolem Vltavy s číslicí 120 na displeji. To se zdá jako naprosto ideální cestovní rychlost. Nepociťuji ani nepříjemné vibrace, jejich chvilky však nastanou, pokud je zařazen třeba pátý nebo šestý rychlostní stupeň a vy se rozhodnete z nízké rychlosti okamžitě akcelerovat. Motor se sebere, to jo, ale silnější vibracím se neubráníte. To prostě k dvouválcovým bucharům patří a rozhodně to nelze brát za vadu na kráse. Zpětná zrcátka s velice omezeným výhledem ovšem ano.
Po delších rovinkách začínám skládat Monstříka z jedné zatáčky do druhé. Konečně si užívám tvrdšího podvozku a skvěle čitelných dvoupístkových Brembáčů na plný pecky. Je fakt, že bych bral o něco jemněji ovladatelnou páčku, ale i tak se dá brzdný efekt parádně dávkovat a brzdit až na poslední chvíli. Do vinglů se „velký“ Monster vrhá s velkou chutí a není ho třeba přemlouvat větším tlakem do řidítek jako u jeho předchůdců. Také stavitelná přední vidle Showa převzatá ze sporťáku „osmčtyřiosm“ odvádí na ideálním povrchu přesně to, co od ní očekáváte. Na to jsem byl hodně zvědavej, protože u „malého“ Monstera mi předek až tak stoprocentní nepřišel…
Pokud mi v zatáčkách něco dělalo starosti, byly to stupačky, na kterých mi klouzaly boty. Do určité míry je to však chybkou bot a jejich tvrdé podrážky. Co mě ale dost bere, je desmodromický „elkáč“ a jeho úžasnej zátah mezi pěti a osmi tisíci otáčkami za minutu. Výjezdy ze zatáček v sedle „jedenáctistovkového“ Monstera prostě nemají chybu! Věřte tomu, že škádlení plynové rukojeti nebudete mít hned tak dost. Překlápění Monstera z pravé do levé za burácení dvouventilového desmáče je něco pro motorkářské srdíčko!

Spolujezdec

Jak už jsem zmiňoval, drobný zadeček podtržený dominantními výfukovými koncovkami skrývá pod plastovou krytkou sedlo spolujezdce. Pomocí nářadíčka ukrytého pod jednodílným dvousedlem můžete krytku během pár chvilek odmontovat a zvesela na palubě vítat spolujezdce. Tomu však blažený úsměv dlouho nevydrží. Marně hledá madla, kterých by se mohl za jízdy držet a kterými starý model disponoval. Nervózně ručkuje pod sedlem a snaží se něčeho chytit. Když už se mu konečně zdánlivě nemožné podaří, nebude to mít dlouhého trvání. Do rukou ho totiž začne pálit výheň z rozpálených koncovek. Věřte, že ze špinavých rukavic taky nebude zrovna happy.
Strávil jsem s „velkým“ Monstrem několik fajn dnů. Vyzkoušeli jsme si to v každodenním provozu rušného velkoměsta a zrovna tak na rozmanitých silničkách venku za městem. Právě na silničkách s povrchem jako bavlnka a zatáčkami, o kterých se vám bude ještě pár nocí zdát, se cejtí Monster vůbec nejlépe. Tvrdý podvozek společně se sportovním posedem jde takovémuto poježdění na ruku a v kombinaci s pružným dvouválcovým „desmáčem“ vás nechá vyřádit do sytosti. Bohužel universálnost je díky tímto vlastnostem až na druhém místě a alespoň z mého hlediska není Monster tím nejideálnějším bajkem pro každý den. Může za to tak trošku posed s velkou váhou na ruce a tak trošku tvrdý ráz stroje, ať už se podvozku nebo ovládacích prvků týče. Je to škoda, protože právě díky všestrannosti si Monstery předchozích generací získaly tolik srdcí. Jen si říkám, jestli všechny tyhle sportovní ambice neměli boloňský inženýři nechat na radikálního Streetfightera a jít původní všestrannou cestou…

Závěr

Pokud vás Monster 1100 uchvátil a máte pocit, že bez něj nemůžete žít, tak vězte, že si ho u Ducati cení na 289.000 Kč (květen 2009). Na výběr je pak ze tří barev-kompletně červené, kompletně černé a do třetice stříbrné s červeným rámem. Pokud se jen tak nespokojíte se standardem, můžete mít v garáži vyšlechtěnou verzi „S“. Ta dostala například podvozek od Öhlinse nebo pár vychytaných doplňků z karbonu. Vyrábí se v tradiční červené či stále populárnější bílé barvě se zlatými disky. A protože každá sranda něco stojí, budete muset za písmenko „S“ ještě 56 tisícikorun přihodit.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE