Ducati 1199 Panigale S & BMW S 1000 RR

Vzájmené face to face souboje sportovních motorek na závodní dráze jsou téměř vždy vítaným zpestřením každého testování. Jeden takový, na který by se musel tešit snad každý, koho okouzlilo okruhové ježdění, byĺ naplánovaný na polovinu června. Už jeho obsazení budilo lehké mrazení a zároveň taky trochu husí kůži. V hlavních rolích byly totiž dvě nejdiskutovanější a nejnadupanější sériové motorky historie. Ducati Panigale 1199 S a BMW S 1000 RR. Ještě teď při psaní, po pár tydnech odstupu na rozležení pocitů, mě tak nějak svrbí dlaně. Pro objektivitu a jako reakci na četné dotazy čtenářů musím zmínit že – ano, myslím si že sestava těch nej... motorek není komleptní, že tam opravdu chybí Kawasaki ZX 10 R. Ale věřte, snaha byla.

Na sever Čech jsem si přivezl BMW, které jsem měl uz několik dní doma. Jednalo se o poslední evoluci, model pro rok 2012. Změn proti staršímu provedení je poměrně dost a oč méně jsou viditelné, o to víc upravují charakter motorky. V rychlosti zmíním přepracovanou řídící jednotku s upravenou charakteristikou kontroly trakce a ABS, modifikace podvozku a geometrie s jiným úhlem hlavy řízení a změněným uchycením zadní kyvky a rozetu větší o jeden zub. Nový je i tlumič řízení a také byla upravená odezva na pohyby plynové rukojeti. Tedy věci podstatné pro lepší jízdní výkony, především právě na okruhu. Novinek je samozřejmě více, včetně mnoha pouze kosmetických, ale o tom všem se dočtete v samostatné recenzi.

Na první rozjížďku jsem vyrazil - jak jinak než - právě na Báwu. Od jisté doby moc nevěřím studeným gumám, takže první kola byla opravdu zahřívací. Druhý průjezd cílovkou už ale odstartoval úvodní čtvrthodinu čisté a ničím zásadním nerušené radosti. Vlastně to ani nemohlo být jinak. BMW nabízí všechno co si může jezdec na motodromu přát.
Můžeme začít třeba u motoru. Řadový čtyřválec s výkonem, který se blíží dvěma stům koním, řízený chytrou elektronikou, reaguje na pravé zápěstí právě tak jak je potřeba. Přísun síly je bez agresivních kopanců, s tím že když ručička otáčkoměru přeleze přes mrtvý spodek a přeběhne po probouzejícím se středu, následně pekelně ožije nad cca devití tisíci. Tam se začínají dít ty správné věci a tam je to místo, kde by měla být rafička stále. Ve srovnání s Panigale je motor BMW o něco přátelštejší a nechá si víc líbit. Mimochodem, naprosto s přehledem zvládne městskou jízdu na šestku, s tím, že za cedulí stačí otočit pravým zápěstím a bez cukání, vztekání a dalších nepříjemných projevů vás motorka přenese daleko za rychlostnmí limity, někam kde mozek ze světa okolo vnímá jen barevný čmouhy ... Už tohle je samo o sobě dost neuvěřitelný výsledek pečlivého naprogramování řídící jednotky.
Tady na okruhu se ale tenhle motor se musí držet pod krkem a točit. Odměnou je těžko popsatelné ale naprosto návykové zrychlení. Je to o to lepší, že ruku v ruce s výkonným jádrem jde i šestistupňová převodovka. Řazení nahoru totiž zrychluje a usnadňuje quickshifter, sametový a přesný, a vůbec nejlepší na tom je, že funguje stejně dobře ve třech tisících při ocmrdávání po padocku, i na dráze, když tam padá pod plným plynem jeden kvalt za druhým. Je to paráda, když motorka bez zakolísání letí a neustále zrychluje a při řazení si jen práská do výfuku.

Řadit dolů je samozřejně až na výjimky nutné pěkně postaru, ale i tohle je na eReRu snadné a jednoduché. Rychlosti se sklepávají bez násilí a omylů, spojka se ovládá jemně a lehce a všechno navíc hlídá dobře nastavený antihop.

Dostáváme se tak k brzdám, které byly snad jedinou slabinou předchozí generace. Příliš brzo se unavily a zvadly a páčka se po pár kolech propadla až na heft. Na loňských testovačkách bylo jediným řešením problému přestavování páčky, to ale pochopitelně nešlo do nekonečna. Letošní motorka na tom je o něco lépe, jenže jak jsme se přesvědčili, konkurence je úplně někde jinde. Zmínil bych ještě důležitou věc, nezapomenout na vypnutí ABS. Když se pohybujete na limitu a zpomalení pomáháte i tím, že se očima opíráte o kraj dráhy nebo o záda toho před vámi, může se stát, že antiblok zasáhne v tu nejméně očekávanou chvíli a nějaký ten metr vám přidá. Na suchu a na dromu tohle platí stoprocentně.
Konstruktéři se (v dobrém) nově podepsali také na podvozku. Rrko nikdy netrpělo nějakými nepříjemnými manýry a vždycky se dalo přesně vodit s tím, že pilot měl pokaždé přehled o tom, co se pod ním děje. Tohle všechno zústalo a ve výsledku je jízda přesná a neochvějně stabilní. Možná maličko na úkor obratnosti, ale to jen v porovnání právě se štíhlými dvouválci z Borgo Panigale.
Při jízdě v zásadě samozřejmě nejvíc záleží na obutí, protože je jasné, že na špatných gumách se jet nedá, ale pokud je nazuto kvalitně, tak precizní podvozek posune jízdu o level výše. Na Báwu byly Metzelery Racetec, žádná závodní lepidla, ale solidní sportovní obutí v dobrém stavu. Bylo tedy možné bez velkých obav tahat a tahat a užívat si ... i to klouzání zadní gumy v levé za Matadorem.

Jízda byla zážitkem jednoznačně pozitivním i díky pozici jezdce, v uvozovkách přirozené. Zalehnutí za štítek není ani pro čahouny nepříjemné a vlastně je skoro superbikově komfortní. BMW S 1000 RR je fantastická motorka disponující obrovským výkonem a úžasnou stabilitou.