Ducati 1199 Panigale S & BMW S 1000 RR

Text: Tomáš Mikšovský , Tomas Mysliveček | Foto: Jiří Jevický | Foto: Tomas Myslivecek jr., Lucka Čermáková | Zveřejněno: 20.8.2012 | Zobrazeno: 56 895x

Kapitoly článku

Ducati Panigale 1199 S

Neuvěřitelně krásná motorka má jediný cíl, sesadit BMW z trůnu a sebrat ji renomé toho nejlepšího, co se dá za peníze v krámě koupit. První randez-vous s Panigale jsme si dali už při Ducati dnu, takže jsme si mohli odpustit první oťukávání a rovnou vyrazili na trať. První dvě kola standardně na turistu, přeci jen ustlat si kvůli studeným gumám, na motorce s cenou hodně přes půl mega, to by ze mě v práci asi neměli moc velkou radost.

Dost ale rozjímání. Pokud si dáte nějaká kola na rozbruslení, pravděpodobně začnete závodit výjezdem na cílovku už pod plným plynem a tak prvním opravdovým kontaktem s realitou skutečných schopností motorky bude full gas. S 1199 pod zadkem se v tom okamžiku budete cítit jako třešňová pecka vystřelená z praku. Naprosto nový motor vyždímal ve dvou válcích z dostupného objemu asi maximum. Daní za výkon bez pár poníků 200 koní je poměrně úzké rozpětí ve kterém se děje to nejdůležitější. V porovnání s předchozí 1198, která začínala trhat asfalt už ve středních otáčkách, Panigale se opravdu musí točit. Nebavíme se tu o absolutních číslech, myslím tím, že se musí točit do plných dvouválcových. Na papíře to vypadá takhle:

BMW 193 k / 13.000@ a 112 Nm/ 9.750@
Ducati 195 k / 10.750@ a 132! Nm/9000@

Ale ať je to jak chce, je to masakr. Stejně jako u BMW také tady je k dispozici quickshifter, opět bezvadně fungující. Blížící se konec cílovky znamená jediné, uklapnout a naplno brzdit. Speciální, a po další dva roky jiným výrobcům zapovězené brzdiče se zahryznou do kotoučů .... a něco je jinak. Brzdné body doladěné jízdou na Bavoráku jsou k ničemu. Přestože rychlosti dosažené na konci rovinky budou hodně podobné, Ducati stojí o poznání dříve. Čas navíc ukázal, že nějaké vadnutí naprosto nehrozí, takže v disciplíně zpomalování je červená raketa lepší. Je také o poznání mrštnější. Její přehazování za strany na stranu, teď v retardéru i později v technické pasáži je přirozenější a jednodušší.

Vlastně je to opačně než u soupeřky. Jedna je stabilnější v neprospěch obratnosti, druhá je mrštná jako Bruce Lee, ale nepatrně nervózní. A ano, obojí je správně. Dál jízda už pokračuje podle ustáleného rytmu. S ohledem na pomalejší jezdce a pokud možno pořád co nejrychleji. Proti BMW je to jízda o poznání živější a temperamentnější. Na nájezdech mívá rozevlátý zadek, na výjezdech, hlavně z poslední zatáčky na cílovku zase často kmitající řídítka. Nic nepříjemného, nicméně je to tak.

Bylo by lépe brát to ne jako nedostatek, ale jako součást charakteru. K němu patří i to, že se vám asi jen tak nepoštěstí sedět na motorce s lepším podvozkem. Ohlins je špičkou ve svém oboru a Panigale je díky tomu více než dobře připravená na všechny nástrahy závodních okruhů. Přesně vnímáte co se děje, navíc možnosti individuálního nastavení jsou díky elektronice zase o něco dál. Co se týká jízdní pozice, místa je o trochu míň než u konkurence, takže seskládání se za bublinu je mírně složitější, tedy alespoň pro dlouhány.

Subjektivně hodnoceno, Panigale, vykročila ze stínu BMW. Obě motorky jsou si hodně podobné v tom, co nabízejí, ale naprosto rozdílné v tom, jakým způsobem to dělají.
Nedá se napsat která z nich je lepší, ale jen to, že onoho červnového odpoledne na mosteckém okruhu, mě víc bavila ta červená.