Aprilia Tuono 660 Factory vs Ducati Monster+: když dva dělají totéž, není to totéž

Dodnes přemýšlím, jestli jsme se v závěrečném hodnocení těchto dvou strojů s Vláďou shodli, nebo ne. Naše setkání při společném focení totiž začalo drobnou názorovou rozepří. Po prvním prohození tehdejších soupeřek jsem nahlas přemýšlel: „…co by mě asi tak přinutilo kupovat si Tuono, když za stejné peníze můžu mít Monstera?“ Vláďa měl ale v tu samou chvíli užuž na jazyku úplně stejnou myšlenku, jen stroje u něho byly naprosto v opačném gardu! Za chvíli jsme ale už mluvili stejnou řečí, protože i když bychom si vybrali každý něco jiného, tak na to, jaké má ten který motocykl jízdní vlastnosti, charakter, jaké nabízí svezení a kterému motorkáři bude tedy lépe vyhovovat, jsme se shodli naprosto přesně. A od toho přeci srovnávací testy jsou - nejenom kvůli porovnání dvou rozdílných strojů, ale i kvůli konfrontaci názorů dvou rozdílných jezdců. Jaká Italka by lépe sedla právě Vám?

Ducati Monster+ jsem osedlával s rozporuplným pocitem, který se ale už za několik okamžiků a po pár ujetých kilometrech ukázal jako naprosto neopodstatněný. Všechny „současné“ Monstery totiž trpěly, trpí a trpět budou tím, že je budeme srovnávat s někdejšími Galluzziho příšerami – vzduchem chlazenými, suchými spojkami chřestícími a trubkovými rámy honosícími se motoskvosty. Asi se většinou shodneme na tom, že nové generace Monsterů nemají takové charisma jako ty původní, ale nezbývá než to vzít jako fakt a smířit se s tím. Naštěstí krev není voda a geny těchhle hardcore strojů v hojné míře podědily i nastupující generace – jen zkrátka v uhlazenější podobě, vyžehlené i pomocí tří jízdních módů, kontrolou trakce a zvedání předního kola, Launch Control, oboustranným quickshifterem, či nastavitelným ABS s funkcí brzdění v náklonu. Já si tak díky těmto vymoženostem už krátce po jeho převzetí mohl užívat příjemného sportovního zážitku i v přecpané Praze, která by byla spíš utrpením na kterémkoliv (byť charizmatičtějším) předchůdci z přelomu tisíciletí. Posed jako by ušili na míru přímo mně a řekl bych, že je to ideální kompromis mezi naháčem, motárdem a silničkou – nohy jsou sice ve sportovní pozici, ale v žádném případě nejde o nic krkolomného nebo unavujícího, řídítka mají příjemnou šířku, tvar i umístění, ovládací prvky jsou neitalsky poddajné... Průjezdu městem je nadmíru nakloněn i celek - motor, převodovka, spojka - žádný jeho z prvků nemá při kličkování mezi auty a popojíždění u semaforů tendenci protestovat, nervózně reagovat na plyn, cukat řetězem, a převodovka je poskládaná tak, že nemusíte kvůli dlouhým kvaltům výkon motoru mírnit spojkou – prostě paráda! Dálnice… no, na tu se člověk nemůže těšit ani ve chvíli, kdy řídí Gold Wing, tím méně nahatou Ducati, jejíž ochrana proti větru je díky mikropikoštítku naprosto nulová (tenhle štítek je spolu s krytem spolujezdcova sedlo tím, co činí rozdíl verze „plus“ od té základní). Takže nezbývá, než se za řídítky pořádně skrčit - jenže v tu chvíli můj pohled neustále směřuje na nevzhledný kus plechu, který upevňuje displej.

Monster to umí svižně i na pohodu

Naštěstí je to snad jediná věc, která mě na Monsterově designu vadila, byť se kamarád podivoval nad tím, proč téhle Ducati říkám naháč, když na něm není jediné místo „přiznané“ a nezakryté větším či menším kusem platu. Přesto mu to ve všech třech barevných kombinacích (červená, šedá a černá) fakt sluší, o tom žádná! Designu se ale moc věnovat nebudu, jakýkoliv popis je vždy subjektivní a fakt, že opravdu mu to sekne nevystihne tolik jako fotky, takže radši jdeme jezdit. Z protivné a nic neříkající dálnice frčím co nejrychleji do míst, kam Monster patří – na co nejvíce zakroucené silnice plné kvalitního asfaltu. Ve chvíli, kdy jsem si vezl Ducati domů, jsem měl vybranou už svoji mašinu, pro kterou jsem měl následující týden vyrazit, ale v tuhle chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, jestli koupi nemám zrušit a pořídit si právě Monstera! Tou mašinou je Moto Guzzi V7 Cafe, se kterou si teď užívám parádního kafíčkování – sice sportovního, ale pohodového ježdění v otevřené helmě, stylové bundě a džínách. Ale co si budeme nalhávat – od téhle Guzziny se žádný velký polet čekat nedá a pokud chcete vypláchnout trošku adrenalinu, tak za tím účelem musíte mít v garáži mašinu č. 2. Jenže Monster+ je schopný splnit do puntíku obě funkce a doslova zabíjí dvě mouchy jednou ranou! S litrovým svalovcem Testastretta, poskytujícím sto jedenáct koní a třiadevadesát newtonmetrů (které jsou navíc k dispozici v pouhých 6500 otáček) si můžete užívat jak pohodovou jízdu á la cafe racer, tak druhý den obléknout koženou kombinézu, integrálku a vyrazit na adrenalinový polet, kterému je víc než nakloněná i luxusní ovladatelnost, podporovaná i neuvěřitelnou váhou (tady se snad ani nedá mluvit o váze!) která činí 166 „suchých“ kilogramů.

Plný těchhle skvělých pocitů jsem vyrazil na společné focení, kam dorazil Vláďa se soupeřkou, kterou mu pro tenhle test tvoří Aprilia Tuono 660 Factory. Na první pohled mě „Tuňák“ příjemně překvapil, protože jestli mě nějaká mašina podle fotografií připadala, jako když sama neví, kam vlastně patří, byla to právě tahle Aprilia – něco mezi kočkopsem a ryborakem (tedy vlastně naháčem a čistokrevnou silničkou). Namontovat na silničku široká řídítka a nazvat to naháčem mi přišlo nejenom odvážné, ale i trošku přidrzlé. Jenže naživo je ten dojem mnohem lepší a já byl mile překvapení tím, že mašina působí velmi uceleným a smysluplný dojmem. K dispozici je sice jen v černém provedení Factory Dark, ale je to fakt fešák! Dobré pocity mě ale velmi rychle přešly ve chvíli, kdy jsem se rozjel… Zhýčkaný pohodlností a přívětivostí Monstera mě kompaktnější rozměry (i přes shodnou výšku sedla mají 104 mm rozdíl v rozvoru) Tuona moc nesedly a ještě větší problém byl ve chvíli, kdy jsem se s ním pokoušel jet stejně jako s Ducati – tedy s využíváním skvělého „spodku“ daného silným litrem. Najednou jsem si připadal jak na Jawě 350! Právě v tu chvíli jsem vyslovil myšlenku, kterou jsem už předestřel na začátku: „…co by mě asi tak přinutilo kupovat si Tuono, když za stejné peníze můžu mít Monstera?“ Jenže když jsme tuhle rozdílnost s Vláďou mezi jízdami řešili, bylo mi jasné, že chyba nebude v Tuonu, ale v mém přístupu k němu. Aprilka má zkrátka racingovou náturu a podle toho se s ní také musí nakládat - pořádně jí nakládat!

Od standardního Tuona se dodatečným šlechtěním odlišuje více, nežli je tomu u estetických úprav v případě Monster vs. Monster+ a tak slovo „nakládat“ skvěle vystihuje přístup, který má Tuono rádo. V jeho spodku jsem se fakt nemýlil, tam se opravdu nic zásadního neděje i proto, že má k dispozici „pouhých“ sedmašedesát newtonmetrů (navíc až v 8500 ot/min.), ale jakmile ručička začne lézt po otáčkoměru výše, začnou se dít velkolepé věci. Stovka kobyl začne tahat jak zběsilá, jejich tempu skvěle asistuje nádherný zvuk, pomocí skvělé převodovky opatřené oboustranném quickshifterem řadíte jak pominutí, a díky kompaktním rozměrům si najednou připadáte jak Max Biaggi v sedle „čestrfílďáckého“ čtvrtlitru Aprilia RS 250! Ptáte se na ovladatelnost? Ta není stoprocentní, ale stodesetiprocentní! Tuono skutečně nemá přídomek Factory jen tak pro srandu králíkům, kromě nárůstu výkonu v hodnotě pěti koní při současné ztrátě dvou kilogramů živé váhy obdrželo i plně nastavitelný podvozek (vpředu i vzadu můžete volit předpětí pružin, odskok i kompresi) a od předního kola uloženého ve vidlici Kayaba dostanete informace snad i o chemickém složení asfaltu. Což je samozřejmě super ve chvíli, kdy jedete na kvalitní silnici, ale má to i své stinné stránky, jak se ukázalo za malou chvilku… Během společné vyjížďky se můj názor na Tuono výrazně změnil, a protože jsme jezdili po skvělých cestách, tak se síly soupeřek dost vyrovnaly. Jenže pak přišla cesta domů a další tři dny na jičínských okreskách… Je jasné, že jsem ho netahal na žádné extra rozbité silnice vhodné tak maximálně pro cestovní enduro, ale protáhnul jsem ho těmi samými, na nichž jsem si tak skvěle vychutnával pohodovou jízdu s Monsterem. Jenže na těch samých místech jsem dostal pořádně na frak a zařekl jsem se, že ne, ne a ne! Tuono by doma rozhodně nebylo! Nejde jen o to, že má tvrdší podvozek, ale (jak už jsem popsal výše) jeho celkové ladění je zkrátka racingové, a pokud si chcete užívat poklidnou jízdu, jeho nátura (celková kompaktnost, průběh výkonu motoru, tvrdost odpružení) vás prostě kope do zadnice a dává poměrně nahlas najevo, že by radši jel větším fofrem. Na těch samých cestách, kde jsem si tak skvěle užíval s Monsterem, jsem se tedy s Tuonem jen a jen trápil a těšil se, až budu doma – zkrátka asi tak, jako bych se trápil s Biaggiho čtvrtlitrem.

Tuono je radši, když se tlačí na pilu

U Ducati jsem psal, že je schopná „zabít dvě mouchy jednou ranou“, ale ono to u Aprilie vlastně platí také. Jen od toho, co mají s Monsterem společné (tedy schopnost sportovní jízdy na kvalitních asfaltových cestách) jde zcela opačným směrem než její soupeř a bude vám skvělou společnicí na i uzavřených okruzích při agenturních ježděních. Vzhledem k jejím proporcím jí bude navíc celkem jedno, jestli se ráno sbalíte a pěkně po ose vyrazíte na klasický autodrom do Mostu či Brna, nebo motokárovou trať do Sosnové, Písku případně Vysokého Mýta. Pokud tedy máte podobné choutky a ambice, jsem si jistý, že málokterá mašina bude tak nakloněná, jako právě „tovární“ Aprilia Tuono 660 Factory. V tom případě si určitě stejně jako Vláďa řeknete: „…co by mě asi tak přinutilo kupovat si Monstera, když za stejné peníze můžu mít Tuono?“

V mojí garáži by skončila Ducati

Informace o redaktorovi

Martin Hakl (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm
Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Marek Štvrtecký - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

Který model byste si vybrali vy?

1. Aprilia Tuono 660 Factory
   Hlasováno: 68x
2. Ducati Monster+
   Hlasováno: 71x

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE