KTM EXC 2015, aneb které enduro na celodenní lítání v horách

Den začínám s dvoutaktní dvěstěpadesátkou 250 EXC, protože právě tahle kubatura ve dvoutaktu je mým enduro ideálem. Lehký dvoutakt nabízí výkonu až na půdu a jeho ovladatelnost je naprosto parádní. Líbí se mi její živelnost, temperament a obratnost v těžších pasážích. Na druhou stranu se zde ukazuje, že je jízda fyzicky náročná a síly ubývají poměrně rychle. Na výjezdech chce mít zařazenou správnou rychlost, pomáhat si spojkováním a motor držet neustále v otáčkách. Je fakt, že na dvoutakt plněný karburátorem je dvěstěpadesátka hezky plynulá a nabízí vyhlazenou výkonovou křivku… ale přeci jen, dvoutakt je dvoutakt.

Když dochází na trialové pasáže nebo přejíždění klád, je fajn, že motor pružně reaguje na plynovou rukojeť a rychlým vrknutím je přední kolo v mžiku ve vzduchu a překážky se tak lehce zdolávají. U dvěpade, stejně jako u ostatních dvoutaktů, je potřeba počítat s tím, že nepřibrzdí motorem a je potřeba více používat brzdy. Je to znát třeba u dlouhých krkolomných sjezdů, kdy se jede v nízkých rychlostech. Naopak u výjezdů chce dobře řadit, mít plynu tak akorát a vše korigovat spojkou. Právě proto se mi po technické stránce zdá jízda více náročná a síly ubývají celkem rychle. Podvozek působí spíše tvrdším dojmem a pro své potřeby v těchto podmínkách bych si lehce povolil. Hodně podobné je to na dvoutaktním 300 EXC, o kterém se víceméně dá říct to samé, jako o dvoutaktní dvěstěpadesátce. 

Pravděpodobně bude více vyhovovat těžším jezdcům než jsem já a mých sedmdesát kilo. Třístovka je ještě o chlup použitelnější v nízkých otáčkách a také ve vršku jede víc. Alespoň mě se zdá, že na 300 EXC je potřeba více dávat pozor na nechtěné vrknutí, protože rekce na plynovou rukojeť je sakramentsky ostrá. Proto osobně preferuji 250 EXC. U obou oceňuji elektrický startér, protože po ulehnutí v těžkém terénu není nic pohodlnějšího, než cvrnknout o startér a upalovat dál.

Z celé modelové řady chybí startér pouze dvoutaktní 125 EXC. Je ale potřeba říct, že dváca startuje na první šlápnutí a na startér si vzpomenete pouze ve chvíli, když se dostanete do nějaké svízelné situace a ve svahu se nemůžete opřít levou nohou. Stopětadváca s expedičním ježděním nemá problém, ovšem na mokrém povrchu to není úplná brnkačka. Je nutné stále držet otáčky a neustále spojkovat. Výjezdy jsou o dost těžší a člověk se dost nadře. Výhodou je její nízká váha a tím pádem jednodušší zvedání a tahání mašiny z nejrůznějších šlamastik. Pokud bych ale měl na výběr, na dváce bych do Transylvánie nevyrazil. 

Během horského enduro dobrodružství se občas proplétáme dost náročným terénem. Několikrát je potřeba prokousat se těžšími pasážemi jeden po druhém a navzájem si pomáhat. O držkopády dneska není nouze. Většinou se padá v nízkých rychlostech a dokud jsou síly, člověk se směje, až se za břicho popadá. Jsou zde pasáže, které je snad horší jít pěšky, než je vystřihnout ve stupačkách soutěžáku. Na řadu přichází také výjezd na vrchol kopce po mokrých kamenech, oslizlých kořenech a kluzké trávě. Každý volíme jinou trasu a snažíme se dostat, kam se dá. Ve finále jsou mašiny těšně pod vrcholkem rozházené jako mikádo a každý si přožívá svůj vlastní boj.

Síly docházejí celkem rychle, a tak vítáme návštěvu stavení, kde nám hospodářka připravuje místní dobroty. Její muž nám ukazuje, jak se v horách žije a co všechno musí den co den obstarat. Na jednu stranu sakra těžký život, ale na druhou stranu čas tu utíká o kus pomaleji a lidi působí velice spokojeně. Prostě žádné „passwordy, loginy, meetingy“ a další záležitosti naší uspěchané doby… Po vydatném občerstvení a nabrání sil skáču do stupaček čtyřtaktní 350 EXC-F. Už na předchozích ročnících jsem něco najezdil, takže zhruba vím, co mě na ní čeká. Je ale fakt, že v takových podmínkách, jako jsou zde v Rumunsku, jsem 350 EXC-F ještě nezkusil.

Jak se dalo předpokládat, hned po prvních metrech vnímám obrovskou změnu. Vše je úplně jinak než za řidítky dvoutaktů a mám pocit, jako by se svět obrátil vzhůru nohama. Třistapadesátka je velice plynulá, nezáludná, a jak se říká, nedává mi to tolik sežrat. Podvozek působí měkčeji a parádně žehlí kamenité horské cestičky, takže do rukou nejde tolik „štosů“. Na výjezdech vše stačí pěkně korigovat plynem a na spojkování dochází jen málokdy. Tak jak mi třistapadesátka vždycky přišla gumová, tak je tomu i teď a rozhodně je to ku prospěchu věci. 

Líbí se mi odezva na plynovou rukojeť a lineární nástup výkonu. Žádná divočina a ruce vytahané jako švihadla. Právě díky tomu se cítím mnohem déle čerstvý a při silách. Ani ovladatelnost není špatná a nemám problém s nějakými kilíčky navrch. Je jasné, že dvoutakty působí lehčeji a obratněji, ale při takovémto ježdění to není nic zásadního. Už v tuhle chvíli vím, že čtyřtaktní třipade je tím pravým nářadím pro takovéto enduro radovánky a při další cestě do transylvánských hor bych o ní vážně uvažoval. To už ale přehazuji nohu přes sedlo čtyřtaktní pětistovky. Během prezentace zůstává pětikilo vždycky poslední volné, a tak kdo zaváhá, dostává ho pod zadek.

Už teď ale musím prozradit, že půllitr se postaral o překvapení dne. Nechá si totiž líbit jízdu v hodně nízkých otáčkách a za hlubokého brumlání naprosto flegmaticky drtí jeden výjezd za druhým. Důležité je mít zařazeno vždy o jednu rychlost výš a plyn jen zlehka „šolichat“. Když si totiž dáte nižší rychlost a omylem dáte víc plynu, pětikilo nemilosrdně vystřelí vpřed a pak už jen hledáte místo mezi smrčky. Je fakt, že oproti třipade působí pětikilo tak trošku těžkopádně, ovšem musím přiznat, že jsem to čekal horší. Příjemné je, že při sjíždění dlouhých rozmočených sjezdů se zadní kolo hezky odvaluje a přibrzďuje motorem. Někdy je ale třeba dát lehce plynu, aby na kluzkém povrchu nešlo zadní kolo do smyku a naopak se stále odvalovalo. Podobně působí 450 EXC a v těchto podmínkách nevnímám oproti pětistovce až tak zásadní rozdíl, jako oproti mírnější třistapadesátce. Je jakýmsi středem a asi si pro tyto účely získá srdce hodně enduráků. 

Po celodenním expedičním ježdění přijíždíme do cíle a jak je vidět, všichni toho máme plný kecky. Je fajn, že mašiny vydržely a kromě malých oděrek a ulámaných bástrů jsou „doma“ v původním stavu. Po své první zkušenosti s rumunskými kopečky musím Transylvánii všem vřele doporučit, protože tu za řidítky endura může úplně každý zažít neskutečné zážitky. Přírodu, stovky enduro cest a milé lidi člověk musí zažít, protože je to něco neuvěřitelného. Je to také díky tomu, jaké u nás panují „enduro podmínky“. Kdybych se rozhodl do Rumunska opět vyrazit a mohl si vybrat enduro, na které bych v horách strávil několik dní, byl by to nakonec čtyřtakt. Nejspíš bych skočil do třistapadesátky, protože ta mi sedla v těchto podmínkách vůbec nelépe. Člověk na ní vydrží o něco déle čerstvý a pocitově jednodušeji zdolává těžké výjezdy a další zapeklité terény. Čtyřtakt je navíc krmen vstřikováním a tím pádem má o něco menší spotřebu, takže na devítilitrovou nádrž toho dokáže ujet více. Jasně, dvoutakt má sice o půl litrů větší nádrž, ale jak se v praxi ukázalo, ujede na ní méně.