Vietnam: Nejtěžší část cesty

Poté, co jsem se z Íránu vracel zpět a v Ankaře zamával Turecku z letadla, přistál jsem na severu Thajska, odkud jsem měl v plánu pokračovat na motorce až do cíle, tedy do vietnamské Hanoje.

Jenže, člověk plánuje, ale byrokracie mu háže klacky pod nohy. Zase. Sehnat motorku z druhé ruky by nebyl žádný problém. Problém se začal rodit v situaci, kdy bych motorku potřeboval na sebe legálně přepsat a vzít ji díky tomu přes hranice.

Cíl je Hanoj a na něčem je třeba to dojet. Už je fakt celkem jedno na čem.

Jak jsem nekoupil motorku v Thajsku

Nezáživný dlouhý příběh ve zkratce: v Thajsku jsem byl na tzv. visa exemption (tedy osvobození od vízové povinnosti), což znamená, že s českým pasem se dá přiletět bez nutnosti vyřizovat víza a zůstat až pětačtyřicet dní v zemi. Jenže pro vyřízení rezidenčního pobytu, nutného pro registraci motorky na své jméno, bych musel zemi znovu opustit, zažádat o dlouhodobá víza na jedné z okolních thajských ambasád, vrátit se do země, najít motorku, která by byla ideální na cestu přes Kambodžu do Vietnamu, přepsat ji na sebe a vyrazit.

Jasně, jedna z možností by bylo i projet to přes Laos. Tam mi už ale v roce 2013 jednu motorku ukradli a já se zařekl, že Laos už nikdy. Další problém nastává při přechodu hranic do Vietnamu. Od července 2022 totiž začalo platit nové nařízení: každý, kdo chce na své motorce vstoupit do země, dostane povolení na třicet dní, zaplatí poplatek čtyř set amerických dolarů a musí si najmout státem doporučeného průvodce, za kterého zaplatí padesát dolarů na den. To je víc, než si dopřávám na den sám sobě. Takhle končí veškerá legrace.

Počasí na jihu Vietnamu vypadalo slibně a hlavně podél pobřeží byla radost jet.

Ze Saigonu do Hanoje

Po dvou týdnech zkoumání toho, jestli a jak by se to nakonec dalo udělat jinak, mnoha rozhovory se svými kontakty ve Vietnamu, nakonec padlo rozhodnutí vykašlat se na motorku z druhé ruky v Thajsku, přeskočit Kambodžu a v Ho Či Minově městě si rozumný stroj pronajmout a odevzdat jej v Hanoji. Nakonec, v Thajsku jsem strávil přes rok svého života, v Kambodži byl už několikrát, tak jsem neměl důvod to celé tlačit na sílu. A věděl jsem, že Vietnam bude nejspíš hardcore sám o sobě. Byl.

Z Thajska tak kontaktuji Petra Brunclíka, který žije v Saigonu a provádí turisty po Vietnamu a Kambodži, jestli by věděl o nějaké motorce na půjčení. Jeho odpověď je rychlá a věcná: „Jasně, motorka je zařízená.“ Víc z něho nedostanu. Nemám se prý o nic starat, mají garáž plnou motorek a postará se o to, aby pro mě byla po příletu ‚ready‘. Neřekne mi ani o jakou motorku se jedná. Mám všeho zařizování a změn plánů dost. Vypnu hlavu a neřeším to. Když punk, tak punk. K tomu se přidá to, že můj let měl 25 hodin zpoždění a já už nevěděl, jestli si ze mě teda osud dělá legraci, nebo ne.

Nakonec na mě čekala Honda XR150, vlastně ideální mašina na Vietnam.

Suchý dneska nedojedeš

Před osmi lety jsem stejnou cestu projel na lokální kopii Hondy Win, což je sice fajn stroj na vyblbnutí, ale pro cizince neskutečně malý. Ještě do teď živě vzpomínám, jak jsem velkou část tehdejší cesty seděl víc na zadním sedadle, abych kolena neměl u krku. Nakonec na mě v Saigonu ale čeká Honda XR150, lehká a vlastně asi i ideální motorka na takovou cestu po Vietnamu. Dlužno dodat, že mě podržela úplně všude, kudy jsem projížděl, a že občas cesta vypadala jako tankodrom.

Z Ho Či Minova města jsem si dal dva dny na to, abych se dostal do Da Latu. Na klid, na pohodu. Vybral jsem Da Lat, protože mám hrozně rád cestu z Da Latu do přímořského Nha Trangu. Není tam moc provoz, je to mezi lesy, farmami, a cesta je v poměrně kvalitním stavu, a tak je to za dobrého počasí jedna velká radost. Cestou do Da Latu pochopitelně oba dva dny pršelo. To mám za to, že celou cestu přes Evropu a Blízký východ jsem (až na jednu výjimku v Istanbulu) nemusel natahovat nepromoky. Vietnam mi tak dal hned ze startu vědět, že tady to bude úplně jiné kafe.

Ve Vietnamu se na silnicích nedá moc divočit. Větší, silnější vozidla ‚mají přednost‘ ať už pravidla silničního provozu říkají cokoliv. Stejně tak za další zatáčkou může na silnici pobíhat stádo krav, nebo domorodci sušit seno nebo rýži.

Taky nemocný jsi cestou ještě nebyl

A tak pršelo. A pršelo. Furt. Mám tak z Vietnamu mnohem méně fotek a videí, než kolik jsem plánoval dovézt. Udělalo se hezky jen na cestu z Da Latu do Nha Trangu. Pak už jsem jel jen v dešti, občas takovém, že byste si mohli doma vlézt z motorkou pod sprchu, otočit kohoutky naplno, a mít lepší představu, jaké to asi bylo. Ještě teda občas přidat silný boční vítr a protijedoucí náklaďák, který vás hezky osprchuje od hlavy k motoru. Čím víc na sever jsem jel, tím ke všemu klesala teplota.

Při odjezdu z Nha Trangu začínám cítit, že na mě něco leze. Je vedro, potím se, ale potím se víc, než bych měl. Na rozdíl od své minulé cesty, kterou jsem jel většinu času ve vnitrozemí, blíž laoským hranicím, jsem tentokrát zvolil držet se pobřeží. Dorazil jsem do města Quy Nhon, ubytoval se, a další čtyři dny a noci víceméně strávil v posteli. Vietnam teda vůbec nezačíná ideálně. Pátý den ráno to sice pořád není ono, ale cítím se tak na 85 % fit, takže se sbalím, nahodím věci na motorku, zaplatím hotel, a vyrážím dál na sever. Mám to dva dny do Da Nangu, kde si podle situace dám zase pár dní na odpočinek.

Od Nha Trangu pršelo a pršelo. Počasí se nakonec umoudřilo až den před Hanojí.

Ukaž, jestli si zasloužíš to dojet

Déšť mi samozřejmě dává najevo, že si tu cestu se mnou taky chce užít. Takže pončo proti dešti roztrhám někde okolo Da Nangu, než koupím lepší nepromoky a na těch už to dojedu. Ano, sice jsou děsně malé, takže tak do poloviny loktů a lehce pod kolena… ale s tím už nic nenadělám. Snažím se sice vyhýbat dálnicím, kde to jde, ale stejně si tu cestu přes ně občas krátím. Takže v dešti, komplet promoklý, a se snižující se okolní teplotou, si ještě ‚užívám‘ autobusů a nákladních aut, které přednost nepřednost, prostě kříží silnice, jak se jim zachce. Nemluvě o tom, že dálnice křižuje okolní města, takže kolem dálnice stojí domy, obchody, a místní přes ni přejíždí jak se jim zachce a na to, že byste měli mít přednost, na to nijak nemyslí. A čím severněji jedu, tím je to horší. Klasický Vietnam.

Každý večer na hotelu nebo v jednom z místních homestay obracím boty vzhůru nohama a vylévám z nich vodu. Na to, že mi oblečení do rána neuschne, to jsem si už zvykl, ale to mokro a studeno v botách hned z rána…

Z Da Nangu, ještě zcela výjimečně za suchého rána, to beru přes motorkáři oblíbený průsmyk Hải Vân. Fotogenické zatáčky v lesích a kopcích, s občasným výhledem na Da Nang, si prostě člověk chce užít. Teda, pokud mu (ještě než se vůbec ocitne ve třetině cesty) nezačne zase pršet a ještě se k tomu přidá mlha. Jak se dalo předpokládat, ten Vietnam bude jako vždy dost vydřený. Přes nepřízeň počasí nechávám GoPro zapnuté a na okolních fotkách tak můžete vidět, jak se počasí cestou na sever jen kazilo.

V severní části Vietnamu se k dešti přidalo ještě chladnější počasí, a tak zmizela poslední radost.

Několik dní to teď bude pro mě jen přesun na sever, dojet na ubytování, vyspat se, trochu usušit, co se dá, a ráno po hovězí polívce ke snídani, zase vyrazit dál. Lehce mě začíná tlačit čas a já bych rád v Hanoji, než my vyprší víza, měl aspoň pár dní na odpočinek. Pořád jsem se úplně nevyléčil po tom Nha Trangu.

Když snídaně, tak jedině hovězí polévka.

Poslední úsek už nejedu sám

Během cesty na sever se mi ozve Julien, kamarád z Hanoje, že by se ke mně se svou ženou přidali na poslední úsek cesty. Domluvíme si tak setkání v okolí města Ninh Bình, kde přespíme a pak vrazíme společně do Hanoje. Pro mě cesta do Ninh Bình začala poměrně příjemně, žádný déšť na obzoru, slabé tři hodinky to dojet, co víc si přát? Tak zaprvé: navigaci, která by mě neposílala do divných částí vesnic po cestě (a ano, změnil jsem navigaci z Google Maps na české Mapy.cz, ale stejně obě trpěly jistými neduhy) a pochopitelně dojet to v suchu.

Jenže Vietnam měl se mnou jiné plány, takže po cestě se počasí začalo kazit, a bohužel se začalo i dost citelně ochlazovat. Posledních dvacet kilometrů cesty mi byla taková zima, že se mi klepaly ruce a nevěděl jsem, jestli vůbec udržím motorku rovně. Nakonec se to ale s větší opatrností dojet dalo a já strávil snad půl hodiny pod horkou sprchou. Přijel Julien s ženou, ubytovali se a krátce jsme naplánovali odjezd na další den.

Kde to šlo, vybíral jsem trasu mimo dálnice, po okrskách, přes malé vesnice, tedy hlavní důvod, proč ten Vietnam vůbec jet a užít si jej.

Do Hanoje na pivo

Ráno bylo sice chladněji a pod mrakem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že bychom dnes měli zase moknout. Vyrazili jsme se krátce projet mezi skálami v okolí, než jsme zamířili do Hanoje. Chtěli jsme se vyhnout rušné dálnici, a proto jsme co nejdřív to šlo přejeli na levý břeh Rudé řeky. Ne, že by provoz byl o něco bezpečnější, ale silnice byla zajímavější a taky výhledy stály za to.

Co víc, asi hodinu před Hanojí se mraky začaly trhat a nám na cestu svítilo slunce. To jsem neviděl přes dva týdny. Do Hanoje jsme tak přijeli v suchu, já jen hrozně unavený, a v divokém provozu, v jakém to tady funguje, za zvuků tisíců klaksonů, jsme se s Julienem rozdělili. Zamířil jsem na hotel tam dal vědět všem, že jsem to dojel, domluvil ono slibované pivo na večer a padl do postele.

Příjezd do Hanoje už jsme zvládli v suchu a ještě za slunečného počasí.

Další den ráno jsem odevzdal motorku v domluveném spřáteleném servise, vyzvedl vratnou zálohu, vrátil se na hotel a začal zase pomalu přemýšlet nad tou palčivou otázkou.

Za mě jeden z nejkrásnějších výhledů v Hanoji: západ slunce nad Západním jezerem.

Co dál?

Dostával jsem tuhle otázku vlastně ještě než jsem na tu cestu vyrazil a pak mnohokrát během ní. Bylo to dlouhých pět a půl měsíců v sedle, víc než šest, když počítám svůj odjezd z Nizozemí. Tak trochu jsem se utěšoval tím, že ten cíl je daleko a prostě se to nějak vyvrbí cestou – tedy, ne že bych neměl vlastní plány a sny, které bych si po téhle cestě chtěl splnit. Víceméně jsem tomu ale dost nechával volný průběh. S tím, že budoucnost je vždy nejistá.

A taky je rozdíl, co bych chtěl a co je potřeba udělat. Momentálně jsem tak unavený, že bych se potřeboval tak měsíc prospat a nic neřešit. Jenže to nejde a i přes to zakončení cesty v Hanoji mě teď čeká spousta práce a plánování. Předně je třeba vyzvednout na jaře Himalayana a vrátit se s ním do Česka. Taky je otázka, kde strávím zimu. Musím dodělat slíbený obsah, atd., atd. Dal jsem si deadline to dojet do Vánoc, a přestože nakonec nic nedopadlo přesně podle plánu, tenhle cíl jsem splnil. Především mám sám v sobě pocit, že jsem tu cestu zakončil, přestože jsem se po cestě musel přizpůsobovat tomu, jak se měnily aktuální podmínky. A za ten pocit to celé stálo.

Zleva doprava: Jirka, Petr, Tomáš (který to dojel), Matěj, Marek, Tony (za kterým jel) a Steve.

^{Já a Bestie
Tomáš roky žil a pracoval v Jihovýchodní Asii. Živil se jako novinář, průvodce turistů a nakonec, než se vrátil zpět do Evropy, jako majitel a provozovatel malé kavárny na břehu Západního jezera v Hanoji. Točila o něm Česká televize (v čase 10:45) a psal i prestižní časopis Forbes. Během zimní vlny pandemie se rozhodl, že přeruší svou práci v Nizozemí, kde se sanitkou jezdil testovat domácí pacienty na přítomnosti covidu, vezme motorku a pojede za kamarádem Tonym „na jedno“ do Hanoje. Kvůli tomu založil dobrodružný projekt Me and The Beast (Já a Bestie) a sledovat jej můžete na Instagramu, Facebooku a za drobný poplatek se dozvědět podrobnosti o cestě přes platformu Patreon (obsah je anglicky).}

Informace o redaktorovi

Tomáš Slavíček - (Odebírat články autora)