Írán: Písek, horko a byrokracie

Írán toho má hodně co motorkářům nabídnout i díky tomu, že se člověk může občas vyblbnout mimo silnice, přespat pod stanem, pod hvězdami, nebo – kde to jde – zaparkovat na noc v jednom z karavanseráj, tedy zastávce vybudované v dávné historii právě pro nocování karavan.

Hranice s Íránem jsem překročil na severu Turecka, přes přechod Gürbulak-Bazargan. Na íránské straně na mě čekal kontakt, který mi měl pomoci s papírováním na motorku. Jenže i samotné opuštění Turecka neproběhlo úplně hladce.

Na celním seděl jen jeden člověk a ten mi při kontrole pasu sdělil, že mě ani motorku nemá v systému. Musel jsem tedy projít stejnou trasu jako pěší, naštěstí mě místní protlačili dopředu před frontu. No, protlačili, v půl metru široké zamřížované uličce jsem se mačkal s Turky a Íránci, kteří mě s úsměvem nechávali předbíhat. Na konci uličky jsem dostal razítko do pasu a stejnou tlačenku jsem absolvoval zpět (protože venku na mě čekala motorka).

Výhledy na kopce a hory na severu Íránu jsem si naprosto užíval

Na hladké překročení hranic zapomeň

Na celním ale nikdo. Kousek postávali pohraničníci, tak jsem se jich šel zeptat, kde je někdo z celního, a jestli by kolegu mohli zavolat. Začali se smát a dělat si legraci, že si možná šel celník na chvíli schrupnout. Bylo až drze jasné, že jim je všechno ukradené, a ještě dodali, že to není jejich práce. Nádhera.

Po půl hodině se frajer z celního objevil, zkontroloval mi pas, ten jejich slavný systém a pak otevřel tureckou stranu hranic, abych mohl projet.

Na druhé straně mě íránský voják nasměroval s motorkou ke kraji silnice a chtěl, abych mu otevřel brašny na motorce. Ani se v nich moc nehrabal, jen se zeptal, jestli nevezu raki, anýzovou pálenku, takový národní alkoholický nápoj Turků. Zakroutil jsem hlavou, že ne, a nechal mě dojít na pasovou kontrolu. Než jsem se na ni dostal, tak mě proklepli, jestli jsem očkovaný nebo negativní na covid, a poslali do fronty. Tam, kde všichni čekají bez masek, bez roušek, a já náhle zjistím, že jsem ve frontě asi sto padesáti lidí, kteří se na sebe mačkají tělo na tělo, covid necovid. Skvělé, jak sardinky.

Ranní cesta z Kazvínu do pevnosti Alamút mi nabídla pohled nad mraky v údolí

Protlačit se přes hranice

Horší ale bylo, že se fronta nehýbala. Prý jim spadl systém a nejde nahodit. Takže spolu s ostatními stojíme na sebe navzájem nalepení zhruba tři hodiny, než konečně přijde někdo s vyšší šarží a rozkáže jim pouštět přes hranice. Jestli systém už naběhl, to nevím, ale v jednu chvíli se konečně ocitnu „na řadě“ a skrz malé okénko pasové kontroly prostrčím ruku se svým pasem (v okénku spolu s mou rukou jsou další tři ruce s jinými pasy).

Uniformovaný Íránec se podívá na můj pas a jen mi řekne, že ne. „Ne“ zopakuje ještě dvakrát, načež mi dojde trpělivost, jemně jednou rukou začnu jednu po druhé z okénka vytahovat všechny ruce, které nepatří mně. Podívám se muži za sklem (a teď si musíte představit, že za mnou je přes sto lidí, kteří mě tlačí na to sklo a já mám co dělat, abych tam nezanechal otisk svého obličeje) přímo do očí a už se ani nesnažím mluvit anglicky. Česky mu řeknu, že teď hned mi dá na víza razítko ať můžu jít.

V místním motoservise

Asi jsem jej dostatečně zmátl, protože vzal můj pas, naštvaně se na něj podíval, ale razítko jsem dostal. S úsměvem mu poděkuji. Konečně jsem v Íránu. Můj kontakt mezitím vyřídil papíry na motorku a já tak vlastně můžu – kromě ještě jedné zastávky na celním – spokojeně vyrazit.

Nikdy nekončící vedro

Tedy, spokojeně, na druhé straně hranic udeřilo takové vedro, že ke spokojenosti bylo daleko. Ještě mě ale čekala pětihodinová cesta do Urmie, kde večer na ubytování potkávám motorkářku z Francie, která jede na svém Himalayanu směr Pákistán a Indie a která je na cestě stejně dlouho jako já. Bohužel, já neumím francouzsky a ona nešprechtí anglicky, takže si moc nepokecáme. Její stroj je v servise, protože při volnoběhu nedrží otáčky a chcípá. Tiše poděkuji svému Enfieldu, že mě celou cestu až sem podržel a nic vážnějšího než výměnu oleje jsem nemusel řešit.

Většinu cesty po Íránu výhledy nabízejí jen skály, písek, poušť a kamení. Jednou z výjimek je sever po cestě k a u Kaspického moře, kde zeleně pomalu přibývá

Během prvních dní v Íránu zjišťuji, že jsem plán cesty z pohodlí gauče překombinoval a hodně z něj tak cestou osekávám, protože všechno by možné vidět sice bylo, ale už ne to vstřebat a užít si. Taky po cestě zjišťuji, že varianta Pákistán padá a jiné cesty jsou finančně náročné tak, že by to znamenalo úplný konec. Takže ještě než se vůbec dostanu do Teheránu, musím udělat jedno z těch těžších rozhodnutí na cestě – a sice, že z Íránu se budu muset vrátit do Turecka a pokračovat jinak.

Tímto ještě jednou díky všem, kteří se mnou byli na telefonu, sítích, emailech a se kterými jsem jednotlivé varianty postupu dál řešil (a že jsem to řešil plné tři týdny). Důvody, proč jsem se tak rozhodl, případně shrnu v jiném článku. Vzal jsem si z toho ale jednu důležitou lekci do budoucna: Podstatné je udělat to rozhodnutí, přijmout jej a plně přijmout i tu zodpovědnost za ono rozhodnutí, i kdyby se mělo v budoucnosti ukázat jako chybné.

Uličky a karavanseráj v Kášánu

Citát:
„Dobrou zprávou je cena benzínu. Za 10 litrů dávám 25 korun. No to je zadarmo.“

A bude tam bezpečno?

O íránské pohostinnosti jsem toho hodně slyšel ještě než jsem se vůbec tímto směrem vydal. A legendy nelhaly. Často se mi stávalo, že někdo přiběhl, když jsem tankoval nebo zastavil u krajnice, a daroval mi nějaké ovoce, oříšky, vodu nebo hrnek kafe. Při cestě z pevnosti Alamút, když jsem odpočíval u cesty, vedle mě zastavilo terénní auto, stáhly se okýnka a vysmátý manželský pár se na mě zubí a říká, že mě miluje. Muž v tu chvíli něco poví ženě a ta mi nabídne ovoce, daruje pytlík pistácií a ještě se zeptá, jestli nechci čaj. Když něco přijmu, něco slušně odmítnu, tak se rozloučí a se zvoláním „I love you!“ řidič šlápne na plyn a vydá se vlastní cestou. Připadám si trochu jako Alenka v říši divů.

Občas (oukej, často) se ale stávaly ne úplně bezpečné momenty, kdy chcete předjet nákladní auto na dálnici, v zrcátku vidíte, že se přibližuje v levém pruhu auto, tak mu dáte přednost, jenže ono začne těsně u vás zpomalovat a tím vás i lehce omezovat. Když se pak auto dostane na vaši úroveň, stáhne se okýnko, vyleze z něj ruka s mobilem a začnou si vás fotit nebo točit. To bylo na denním pořádku. Nebo si necháváte od aut před vámi bezpečný odstup, ale místní to vnímají tak, že se před vás můžou natlačit. Vrchol tomu nasadil jeden mladík na motorce těsně Teheránem, který si se mnou za jízdy mezi auty a motorkami v městském provozu chtěl povídat víc než šest kilometrů. Uff.

Jazd a Isfahán

Na focení je třeba dávat pozor

Musím ale přiznat, že teprve až tady v Íránu jsem se začal potkávat s více zajímavými cestovateli. Bylo (a je vždy) zajímavé poslouchat jejich příběhy a motivaci, proč se rozhodli na motorce vydat sem, nebo ještě dál na východ. Paul z Německa měl vlastně stejný plán jako já, resp. ještě šílenější, dojet to až na Nový Zéland. I když, taky řešil, jak to udělat přes zimu, jak překročit hranice z Indie do Myanmaru (stále jsou zavřené a asi se jen tak neotevřou). Další motorkáři to otočili zpět do Evropy a Pákistán s povodněmi a bezpečnostním rizikem zavrhli, jiní zvolili variantu trajektu z Bandar Abbas do Emirátů a přepravit motorky do Indie po vodě.

Snažím se cestou fotit a točit, ale s Íránem je ten problém, že se zde nachází různé (a neoznačené) vojenské objekty a íránští vojáci jsou dost citliví na to, když se tam objeví někdo z kamerou. Velký klacek na focení mi ale pod nohy hodily protesty (ano, byl jsem v Íránu v době, kdy demonstrace začaly), takže šlo občas cítit, že jsou někteří trošku víc ostražití. Fotil jsem, co se dalo, a snažil se zbytečně nedráždit hada bosou nohou.

Jedny z ne příliš mnoha záběrů, které jsem z motorky nasbíral

Nejezdi do pouště sám, když nevíš, jak na to

Co mě na Íránu nebavilo byly dlouhé přesuny po dálnicích. V tom vedru (čtyřicet plus byl nový standard) a s tím, že spousta silnic je prostě jen kilometry dlouhá šňůra, to byla tak trochu nuda. Naštěstí se téměř kdykoliv dalo sjet mimo silnici a na štěrku a písku se trošku vyblbnout a pak pokračovat dál. A toho jsem někdy využíval. Jindy jsem občasnou jednotvárnost dálnic zaháněl tím, že jsem se podle dopravních značek učil číst a psát číslovky v perštině.

Taky se mi jednou povedlo zapadnout do písku. Chtěl jsem nafotit Himalayana u písečných dun, zaparkoval, udělal jednu dvě fotky, a pak že budu pokračovat dál. Jenže, pochopitelně moje blbost, jsem zapomněl, že jsem plně naložený a že těch víc než dvě stě kilo s lehce sjetými gumami na písku se jen tak nerozjede. Takže i přes spodní ztvrdlý písek jsem cítil, jak se mi zadní kolo propadá stále hlouběji a hlouběji a nikde nikdo okolo. Legrace skončila.

Sesedl jsem, jednou rukou držel Enfielda, aby nepřepadl na stranu, a druhou pak vyhrabával zadní kolo z písku. Nic, pořád se propadám. Takže vyhrabat znovu, důkladněji. Už na motorku ani nesedám, ale snažím se ji vyvést z písku, což se nakonec povede a naskočím na silnici. Celý zpocený, lehce dehydrovaný a s pískem nejen v rukavicích, si nadávám a ukládám si poznámku, že jestli do pouště, tak nejspíš už nikdy sám. Pořád se učíme. A po cestě se omlouvám Himalayanu, že mu to už nikdy neudělám.

Těsně před tím, než jsem zapadl do písku

Přes hranice zpět

Když nocuji v Jazdu, padne konečné rozhodnutí to otočit. Stačilo. Viděl jsem z Íránu dost, abych na to mohl vzpomínat. Písek mezi zuby už mi taky stačil, takže to otáčím a vydávám se pomalu zpět do Turecka. To ještě netuším, že překročení hranic zpět bude peklíčko.

S mým průvodcem vyrážíme ráno, abychom před desátou byli na hranicích, tentokrát přes přechod v Esendere. Já zaparkuji těsně u přechodu hranic – brána klasicky zavřená – a on jde řešit papíry. Po pár hodinách se vrátí a říká, že to ještě není hotové a že Turci mají problém s jejich rentgenem kamionů, takže poslali pro někoho, kdo to opraví, a do té doby žádná vozidla přes hranice nepustí. Snad prý do dvou tří hodin to bude opravené (nebylo).

Nám mezitím nastane jiný problém. Společně s průvodcem jdu na celní řešit nový zádrhel. Jednomu z celníků vadí, že nemám dočasné íránské SPZky. Valíme na něj oči. V Bazarganu mě podle něj měli poslat na policejní stanici, abych si vyzvedl dočasné placky a tady je odevzdal, což je normální proces pro auta, ale nikoliv pro motorky. Pak mi to dojde. Celé je to osobní zášť proti mému průvodci a o SPZky vůbec nejde. Jemu je to ale jedno a klidně by mě tam nechal stát přes noc, nebo jet pět hodin na sever do Bazarganu a překročit tak bez problémů na severu.

Když se Himalayan potká s Himalayanem. Vpravo francouzská motorkářka Colline, která má namířeno do Indie

Vítej v Turecku!

Nakonec přes hromadu telefonátů, písemná potvrzení od nadřízených, ujištění policie i celníků z Bazarganu, zapisuje jeden z úředníků do systému, že mě v Bazarganu nikam neposlali a tudíž nemusím mít dočasné SPZky. Uff. Konečně můžu přes hranice! Ve chvíli, kdy dojdu k motorce, Turci otevřou bránu a já opouštím Írán. Jdu na celní v Turecku, přihlásit Himalayana a když mě pak při prohlídce motorky pošlou ještě jednou na celní, protože úředníci motorku do jejich systému zapsali jako automobil, už se jen směju a je mi všechno ukradený.

Po sedmi a půl hodinách čekání, zřejmě jako vůbec první člověk toho dne, vjíždím do Turecka, přede mnou na úplně prázdné silnici pomalu zapadá slunce a já se cítím neskutečně šťastný, že jsem zpět. A že si konečně večer dám dobrou večeři a pivo (celý den jsem nejedl).

Další den ráno ještě napínám řetěz, který už začíná být slušně vychozený (a až v Istanbulu jej měním za nový), vydávám se zase směr jezero Van, ale tentokrát v opačném směru. Místní mě na benzínkách zvou na čaj, na kafe, a radí, kterým směrem je to nejlepší vzít. Je fakt, že mě navigace zase párkrát cestou zradí, tak tentokrát místní skutečně poslouchám.

Cesta z pevnosti Alamút, na které nebyl téměř žádný provoz

Kam dál? Kam dál?

Cestou zpět přes Turecko než se dostanu dál na západ, se množí vojenské kontroly a poctivě mě staví úplně na každé a vždy kontrolují doklady. Celkem šestkrát za první den cesty. Levou nohou lehce zakrývám samolepku Íránu na nádrži, abych je zbytečně nedráždil. V čase, který mám na přemýšlení, se rozhoduji jak to tedy udělám, s motorkou, s přeletem jinam… Indie nebo Thajsko… a vůbec nevím. Všechno nechávám zatím otevřené. Plány se mění za pochodu.

Jedno ráno v Istanbulu ale nad ničím už nepřemýšlím, sednu k internetu, a koupím letenky do Thajska. Rozhodlo i to, že posledních pět týdnů jedu téměř bez přestávky, dehydrovaný, bez pořádného odpočinku, a cítím se víc než vyčerpaně, fyzicky i psychicky. Volba tak padá na místo, kde jsem kdysi dávno žil a kde odpočinek jde sám od sebe. Ale o tom, až zase příště.

Pro mě osobně je první etapa cesty u konce. Zjištění jsou jasná: po souši se to celé projet nedá. Některé země přes hranice kvůli pandemii dál nikoho nepouští. Jiné zase naopak restrikce úplně ruší (jako třeba právě Thajsko) a člověk, aby se v tom vůbec vyznal. Rozhodně ale cesta nekončí, cíl je stále jasný: Dosáhnout Hanoje do konce roku. Kostky jsou vrženy a nejdůležitější je tuhle cestu dokončit hlavně pro mě samotného.

A Enfielda si vyzvedneme cestou zpět a ještě si spolu užijeme návrat do Česka.

PS: Moc díky Martinovi, který mě v Urmii seznámil s appkou iOverlander. Ta se mi v Íránu několikrát osvědčila při hledání ubytování (klasické služby jako Booking.com zde kvůli restrikcím nefungují) i označeným místům s vojenskými objekty a kontrolami, kterým bylo vhodné se vyhnout. Jestliže cestujete ať už na motorce nebo autem přes vícero zemí, stojí za to ji vyzkoušet.

Já a Bestie
Tomáš roky žil a pracoval v Jihovýchodní Asii. Živil se jako novinář, průvodce turistů a nakonec, než se vrátil zpět do Evropy, jako majitel a provozovatel malé kavárny na břehu Západního jezera v Hanoji. Točila o něm Česká televize (v čase 10:45) a psal i prestižní časopis Forbes. Během zimní vlny pandemie se rozhodl, že přeruší svou práci v Nizozemí, kde se sanitkou jezdil testovat domácí pacienty na přítomnosti covidu, vezme motorku a pojede za kamarádem Tonym „na jedno“ do Hanoje. Kvůli tomu založil dobrodružný projekt Me and The Beast (Já a Bestie) a sledovat jej můžete na Instagramu, Facebooku a za drobný poplatek se dozvědět podrobnosti o cestě přes platformu Patreon (obsah je anglicky).

Informace o redaktorovi

Tomáš Slavíček - (Odebírat články autora)

Autoři článku obdrželi prémie 20 Kč od 2 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):
Motokatalog.cz


TOPlist