Estonsko, aneb o tom jak jsme jeli tam, kam dopadl prst na mapě

Původně jsme měli plán. Plán byl jet v tomto termínu chorvatský TET. Já se shodou okolností dostal s motorkou do Chorvatska přes Velikonoce a země ve mně nechala kromě pozitivního dojmu z krásné krajiny také ještě jeden. Stačí trochu volna a Chorvatsko se stává poměrně dost turistické. Bylo mi jasné, že koncem června to bude ještě horší a poslední věc, kterou bych chtěl, je probíjet se hromadou turistů a cyklistů. Najednou přišla chuť na změnu.

Přišlo dlouhé bádání, kam by to šlo. Požadavky byly celkem jasné, země s menším množství turismu, země která hraje druhé housle v motoristice, aby bylo co objevovat. V neposlední řadě země, která nebude extrémní svojí náročností, protože jsme chtěli letos především jet místo hrabání se celý den na jeden vrchol.

Po shlédnutí hromady videí bylo několik kandidátů a Estonsko nebylo vyloženě na vrcholu seznamu kvůli své vzdálenosti a náročnosti přejezdu. Když však postupně ostatní adepti vypadli, začli jsme se o Estonsko trochu více zajímat. Trasa byla jasná, chtěli jsme trasovat TET 1:1, nechtěli jsme nic vymýšlet a nikde bloudit na vlastních výmyslech. Vzhledem ke vzdálenosti padlo rychle rozhodnutí převézt motorky na vleku. Přece jenom mám Husqvarnu a to je motorka, která už se nevrátila z mnohem menších vzdáleností. Při řešení kde necháme auto, jsme došli k celkem zajimavé problematice. V Estonsku fakt není ani jeden kemp? A kde budeme spát? Píšu tedy dotaz do estonské skupiny motorkářů, kde by se nechalo dát auto. Bez odpovědi. O několik dní později provede podobný pokus můj cestovní parťák Karel, třeba bude o něco větší sympoš a jemu se zadaří. A opravdu. Jen několik dní před odjezdem mu píše místní člověk, který bydlí přesně v místě odkud chceme startovat naši trasu, že u něj můžeme nechat zcela zdarma auto. Náhoda? Trochu přemýšlíme, zda máme takové štěstí nebo nás čeká ztráta ledviny, ale jiná možnost není. A tak nastane den D a my vyjíždíme.

Asi nebudu komentovat samotnou cestu autem, byť by to zřejmě vydalo na samostatný cestopis. Zkratkovitě, i se 4 hodinama spánku to bylo asi 25 hodin cesty. Hnus, hnus, hnus. Pomalu se blížíme k našemu příteli, co nám nabídl ubytování. Čím jsme blíž, tím jsme si jistější, že budeme spíš lehčí o tu ledvinu. Najednou končí asfalt a statečná Octavie si hrne cestu po prašné cestě i s dvěmi většími motorkami na vleku, mezitím míjíme karavan s místním three fingerem a navigace ukazuje, že místo kam jedem už je vidět, protože obsahuje obří skleníky. Najednou se rozestoupí stromy, jsme u pěkného rodiného domku s mega obřím pozemkem u řeky. Přibíhá sympatickej chlap v našem věku a už nás vítá v Estonsku, začíná to vypadat, že to bude přece jenom to štěstí.

Náš nový kamarád by si rád hodně povídal o motorkách, bohužel my jsme tlačeni tím, že i když máme celkem benevolentní plán cesty, tak zítra ráno bychom měli být za trajektem, abychom nezůstali stát zbytečně v přístavu. Předáváme mu teda dárky, které taháme z Česka jako revanš, že u něj můžeme nechat auto zdarma a omlouváme se mu, že pokecáme poslední den, až se vrátíme, protože teď budeme muset dodržet plán cesty. Sundáváme motorky, Karel dělá poslední drobný servis, jako třeba že dotáhne brýle, na což doma zapoměl. Oblíkneme se a jedem!

Estonsko, jaké tedy vlastně je? Jsou tu o 2 hodiny víc, než u nás. Podle informací z roku 2013 tu žije na km2 okolo 30 obyvatel, čímž se řadí do spodní hranice zemí podle hustoty zalidnění a věřte, že tu moc lidí opravdu běžně nepotkáváte. Jeho historie je ovlivněna tím, že se o něj pralo Švédsko s Ruskem a obojí zde nechalo své odkazy. Estonsko je zalesněné z 51% a prý má krásnou pláž ve městě Kunda, kdyby se chtěl někdo cestou smočit.

Po tom, co jsme vyjeli z města, jsme úplně překvapivě vjeli do lesa a tak nějak se už v to chvíli dalo předpokládat, že tento trend bude pokračovat úplně celý následující týden.

Když konečně sjíždíme z asfaltu, tak se před námi otevírá šotolina a je to ta nejdelší rovinka, co jsem kdy v životě ze šotoliny viděl! Okamžitě zatáhnu nadšením za plyn, tachometr roste někam přes 160 km/h a za mnou zůstává jen mohutná clona prachu, což se do budoucna ukáže jako jeden z největších problémů celé výpravy. Mezitím se střídají lesy s lesy, občas projíždíme nějakým lesem, pak se na chvíli otevře výhled a najednou vjedete zpátky do lesa. Trochu žertujeme o tom, že budeme muset trochu rozmýšlet o naší cestovní rychlosti s ohledem na to, že Karel už na motorce srnku trefil. Jen to nějak dořešíme a Karlovi skočí do cesty obrovskej los, to nás samozřejmě nijak nerozruší, protože to není srnka, i když to mládě mělo takovou srnčí velikost. Naše cesta k trajektu trvá asi tak 80 km, za tuhle dobu jsme totálně nažraní prachu a říkáme si, kdy už přestane aspoň trochu prášit. Na trajektu si smysly trochu odpočinou, svoje hraje ještě i cestovní únava.

Sjíždíme z trajektu a ve mně se probouzí takový pocit, že tady začíná to dobrodružství, na které jsem se tak těšil, říká se totiž, že estonské ostrovy jsou jiné než pevnina a i od sebe se vzájemně velmi liší, je na nich totiž les, ale údajně jiný. 

Jakmile sjedeme opět z hlavní silnice, začíná hlína a konečně dává smysl, proč jsme vyrazili na ostrých enduro gumách. Projíždíme některé hezké úseky, které jsou převážně v lese, dalo by se říct, že je to taková pěkná vyjížďka, která je skutečně odlišná od pevniny, z větší části ustupuje také prach, i když v menších měřítcích zůstává. Když přijíždíme na pobřeží, které budeme následujících několik dní kopírovat, tak se nám dostává také mnoha krásných výhledů, občas nás to zavře mírně v lese do hlíny, občas nás to pustí na pobřeží na kamení, sem tam je v cestě překážka, co projet jde a občas musíme něco objíždět lesem. Na estonský TET je zkrátka těch pár lidí, co se to snaží spravovat málo, neboť vzhledem k profilu terénu je jeho celá délka přes 3000 km! Kdo má zkušenost s jízdou v podmínkách, kdy se střídá šotolina s hlínou a místy to lemují hluboké kaluže, tak ví, že kdyby toto měl někdo kontrolně projíždět, tak mu to zabere dobré 3 týdny ve slušném tempu. Respektuju kluky za to, že to vůbec dokáží udržovat ve stavu, v jakém to je. I když...napíše mi někdo do komentářů, jestli zkoušel brodit to moře na vedlejší ostrov?

Mezitím začíná večer a na Estonsku je zajimavé, že to nepoznáte. Severní poloha dělá své a i když to není vyloženě Norsko, tak tu je kolem 11 hodiny večerní stále celkem slušné světlo a světla na motorce nám budou rozhodně celý týden k ničemu. Podle toho, kolik už vyteklo z mojí 701 oleje usuzujeme, že bychom mohli najít kemp a utábořit se. Po tom, co nakoupíme buřty v COOPu, který nás bude provázet celou dovolenou, protože zde nic jiného není, ještě zjišťujeme, že zde není žádný kemp a tak táboříme u moře. Stan a buřty u moře, to je dostatečná satisfakce za tu cestu, za to nevyspání. První noc na cestě probíhá s kladnými pocity.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE