Jak jsem se byl projet

Goreme – Ardak

Startuju  časně,  čeká mě tranzitní etapa. Opět jedu po nekonečných pláních a dopoledne řádně fouká. Vítr pěkně z boku, že klopím jak na ploché dráze a pěkně studený, tak to na chvíli řeším nepromokem. Před polednem projíždím okolo jezera Tuz, které je obrovské a celé růžovéJ  Za jezerem  točím na západ na Eskisehir a vítr mám konečně v zádech. Oběd dávám v hospodě u pumpy, kde jazykovou bariéru řešíme návštěvou kuchyně a ukázáním na hrnec který mi byl nejsympatičtější. Pokračuju po nekonečných rovinách a po 100 km sjíždím dolů krásnými zatáčkami směr Bursa. Bursa má přes 2 miliony obyvatel .  Projížděl jsem jí po D200 prakticky centrem a trvalo to 30 min. No Praha má co dohánět.  Na pumpě před Erdekem se snažím u obsluhy zjistit jak zadat do navi adresu hotelu,  kde ulice obsahuje asi 7 jmen. No nic ,má to být u moře, to nějak najdu. Najednou jsem v centru, které je jeden velký kruháč  s  asi  7 výjezdy, takže stop a budu se ptát. Než stačím sundat přilbu, projíždí kolem policajt na zbrusu nové NC 750 tak na něj mávnu, třeba poradí. Když popisuje cestu a vidí, jak začínám koulet očima otočí motorku a zavede mě až před hotel. Hotel (40E polopenze) 30 m od moře tak spěhám do vln. Večer vyrazím do centra, potřebuju zkrátit hřívu.  Najdu holičství,  telefonující chlápek mi ukáže na křeslo, já ukážu na hlavu a než se naděju, už mi bere hlavu štětkou a břitvou. No tak jsem to zkrátil trochu víc než bylo v plánu.J Zbytek večera  strávím u čaje na recepci s majitelem jeho bráchou a synem. Celý den tráví na recepci a klábosí s hosty.

Dnes 805 km, druhé moře – Marmarské, 30 růžových km a pochopení známého hesla „Pomáhat a chránit“

Erdek – Kavala

Královská snídaně na terase nad mořem pár temp v moři a přesun do Cardaku na trajekt směr Geliboli.  Půl hoďka na moři a jsem zpět v Evropě. Je znát že Turci se Řeky nemusí, cesta s Kesanu na hranice byla nejhorší v Turecku. A na hranicích na každém konci mostu vojáci se sapíkama. Turci mě ještě protáhli skenerem, jestli nepašuju nějakou zeleninu. Po půl hodině vjíždím do EU. Táham to po dálnici co nejblíž k Soluni. Někde u Kavali sjíždím k pobřeží a hledám kemp. Všechny jsou nacpané k prasknutí. Nakonec ukecám kočku na recepci  a nacpu se ke sprchám. Zajdu vyzkoušet Egejské moře, k večeři ochutnám místní gyros. Veřer strávím na pláži s pivkem a pozoruju omladinu jak se baví.

Dnes  416 km, třetí moře, tatranka ze skeneru chutná stejně jako čerstvá

Kavala – Kastraki

 Brzký start musel určitě udělat radost celému kempu. Opět to ženu po dálnici chci stihnout odpoledne kláštery Meteora. Musím pouze sjet natankovat, protože na dálnicích žádné pumpy nejsou. V poledne dorážím do Kastraki, ještě stihnu oběd a ubytování.  Rodinný hotel 19 E se snídaní a výhled na kláštery.  Kláštery byly senzační,  žádní Japonci, pohodový pár z Brna co projíždí cestou na svatbu do Athén. Na jednom z parkovišť potkávám pár důchodců z Madridu na upravených (snížených) GoldWingách.  Toulají se Evropou a vždycky spočnou na trajektu . Tomu říkám aktivní důchod. Škoda že nemám foto, borec vypadal úplně jako Sean Connery včetně kloboučku jak z Indiana Jonese. Večer chci ještě zaplatit, ať můžu ráno brzo vyrazit, ale chyba lávky ,majitel mě bez snídaně nepustí. Platit se bude ráno.

Dnes 430 km, nedráždí Řeka snídaní, beztak to byl Sean , přijel zavzpomínat na Bonda a maskoval to španělskou SPZ

Kastraki – Ulcinj

Po řecké snídani vyrážím na sever. Vracím se stejnou cestu jako včera. U Kozani odbočím na A27 směr Makedonie. Projíždím krajinou zničenou těžbou uhlí a okolo tepelných elektráren. Na hranicích celníci lustrují hodně opáleného dvacetiletého „ Švýcara“ s úplně novým Maserati a já projíždím bez povšimnutí.  Za městem Bitola začínám stoupat do hor a projíždím nádhernou krajinou. Okolo poledne dorážím k Ohridskému jezeru. Mířím rovnou k hranici s Albánií, tady potkávám dva páry na GS s Ostravska, skoro sousediJ.  Probereme zážitky a po třiceti minutách jsme v Albošce kde se loučíme. Já se vracím k jezeru ochutnat toho jejich vyhlášeného pstruha. Dnes bohužel přichází z domova smutná zpráva, že nás nečekaně  opustila kamarádka.  Albánii už pouze přeletím, užiju si odpolední špičku v Tiraně a k večeru dorazím do Ulcinj v Černé Hoře. To co jsem z Albanie za ten půlden viděl,  mě přesvědčilo, že se sem musím jednou vrátit. Večer ještě koupání a západ slunce nad Jadranem.

Dnes 585 km,  čtyři země, čtvrté moře a spousta smutku, je potřeba užívat každou minutu života protože nikdy nevíme kdy si pro nás příjde

Ulcinj – Herceg  Novi

 Při rozlučce s panem domácím ještě dostávám na cestu pixlu sušenek a pádím k dnešnímu cíli Durmitoru. Brzy ráno naštěstí není na magistrále žádný provoz a  za chvíli dorážím k tunelu Sozina který mě přenese opět do jiného světa. Pokračuji po M2,  přetínám Skadarské jezero a krajina ololo vypadá jako někde ve Vietnamu u rýžových polí. Z Podgorice mířím po M18 na Nikšič a okolo Pivského jezera až k hrázi.

Nádherné výhledy střídají neosvětlené tunely vytesané ve skále. Užiju si cestu ještě jednou zpět a před mostem přes jezero odbočuju do hor. Cesta poměrně rychle stoupá a v každé zatáčce nový výhled na jezero s horami v pozadí. Cesta vede až skoro do nebe. Nahoře zatavuju na louce, vytáhnu sušenky od pana domácího,  colu  a vychutnávám samotu. Člověk se tu cítí opravdu malý a nedůležitý. Z druhé strany se ke mě blíží žlutá tečka. Po chvíli dorazí Jacek z Wroclavi. Cestuje na kole z Albánie a dnes míní dorazit do Sarajeva, kde chce chytit nějaký stop domů. Dolů se dostal taky stopem. Tomu říkám dobrodruh. Cestou  do Žabljaku ještě potkávám cyklistku Uršulu z Německa. Už 2 týdny sama křižuje Černou Horou. Nějakou dobu jsem byl v Německu pracovně a tohle byla určitě nejhezčí němka co jsem kdy viděl (nehledat žádnou souvislost s tím že už jsem chvíli na cestě J). V Žabljaku pozdní oběd a nabírám směr Kotor.  M41 umožňuje v některých místech řádně obrousit stupačky. V podvečer dorážím nad Kotorský záliv. Sjedu dolu těmi  vyhlášenými serpentinami  bez svodidel a v Herceg Novi beru nejhorší ubytovaní za celu cestu. Holt už jsem v civilizaci.

Dnes 466 km,  že bych zase oprášil kolo­, půl kila ražniči se prostě sníst nedá a Herceg nikdy více

Herceg Novi – Třinec

Tentokrát  si pospím do 8 a u snídaně přemýšlím co dál. V 9 jsem v sedle a cíl je dostat se co nejblíže k domovu s noclehem někde ve Slovinsku nebo Rakousku. Cesta podél pobřeží naštěstí utíká a menší zdržení  asi 20 min je až na hranících mezi BiH a Chorvatskem. V druhém směru je fronta 8 km, tak lituju lidi, kteří si jenom vyrazili na výlet do Dubrovníku. Někde před Makarskou najíždím na dálnici, kde už provoz řádně houstne. Chytám se Poláka na GS, který se s tím nemaže, zleva zprava a tak to celkem utíká i když to občas bylo o život. Před Záhřebem bereme v odstavném pruhu asi 20 km kolonu. Časově jsem na tom dobře a zadek zatím nebolí tak to beru směr Maďarsko, že to zkusím dotáhnout domu nebo aspoň na Slovač. Maďarsko mám najeté z rodinných dovolených u moře tak to beru známými zkratkami.  Maďarsko je rovná nuda, ale dnes asi dílem únavy nebo nějakým zvláštním tlakem užívám vůní, které se střídají od borovicových lesů přes slunečnicová až ke kukuřičným polím.   Po osmé stavím na své oblíbené pumpě za Bratislavou a píšu domů, ať dělají místo v garáži. Před jedenáctou kotvím doma uprostřed grilovacího večírku.

Dnes 1291 km, Cesta vůní, když spěcháš ulov si svého Poláka, všude dobře ale domácí gril je domácí gril.

• Celkem najeto 7600 km
• Prměrná spotřeba 5,4 L
• Závady 0
• Položení motky 1x v campu
• Náklady jsem neevidoval neb všechny zážitky byly k nezaplacení
• Strach na cestách jsem měl 15 km v Čechách při odjezdu a 15 km při příjezdu. No možná ještě
• Tirana byla zajímavá
• Jet sám byla správná volba

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE