Balkánem do Asie

Den 6

Ráno vyrážím opět přes čáru do Albánie a v Kopliku se poprvé pořádně setkávám s albánským provozem. Na okraji městečka je světelná křižovatka, ale semafory nikdo nerespektuje. Uprostřed křižovatky stojí policajt a snaží se řídit dopravu. Pokud někdo nemá hozený blinkr, zastaví ho uprostřed křižovatky, řidič stáhne okýnko, policista se zeptá kam jede a následně mu tímto směrem zastaví provoz. Jaképak nervy vždyť o nic nejde. Albánie žije na ulici. Odehrává se tam vše od pouličního prodeje, přes společenský život až po výrobu čehokoliv. Není vyjímkou, že vedle relativně slušného hotelu je obchod s všelijakýma krámama a hned vedle klempířská dílna, kde Albánec svařuje a brousí rozbrušovačkou tak, že jiskry létají přes chodník, kde se proplétají lidi až na Mercedesy ve vozovce. Mercedes je zde národní značkou a více než polovina domorodců jezdí nezničitelným Piánem v různém stádiu rozkladu. Zkrátka cikáni jdou do nebe a Mercedesy do Albánie.

Vyrážím vstříc druhému offroadu směr Théti. Ano, vy co víte o co jde, dal jsem Théti na naháči se slikama. Po pár kilometrech se asfalt mění v uježděnou šotolinu s více či méně kamenitým povrchem. Jsem na to zvyklý ze včerejška, tak mi to nečiní problém. Celkem svižně stoupám do sedla, které je vstupní branou do údolí kde Théti leží. Cestou potkávám bagry a jinou těžkou techniku jak pracuje na úpravě cesty a chvilku musím čekat než bagr odklidí nalámaný kámen z cesty. Nahoře v sedle potkávám mladý rakouský pár ve starém mikrobusu VW LT. Jak jsem se sem dostal já na naháči je mi jasné, ale jak přes ty šutry přeskákali oni aniž by utrhli kus podvozku, nebo alespoň olejovou vanu mi teda jasné není. Jdeme spolu na kávu do boudy v sedle. Jsou na okružní jízdě Albánií. Ona je nápadně hezká a více než na Rakušanku je podobná na Černohorské holky. Taky prý kvůli tomu zažívá na Balkáně očistec. Všude po ní chtějí doklady a myslí si, že ji její partner někam unáší na falešné papíry. Tady ale jejich cesta končí. Dále dolů do údolí je to už opravdu místy kámen na kameni, že mám problém se vyhnout i já. Zásadní nevýhodou mého cesťáku nejsou ani tak kratší zdvihy jako světlá výška. Výfuk je hodně nízko a ten olejový filtr musí kameny snad přitahovat. Rozhodně to není cesta pro slabé povahy. Vpravo skála, pak dvě kamenité koleje a vlevo kolmá stěna dolů třeba několik set metrů, samozřejmě bez jakýchkoliv svodidel či zátarasů. Jet musíte ve vnější stopě blíž srázu, protože na té vnitřní jsou napadány kameny ze skal nad vámi, tak od kol po hranu propasti máte asi jeden metr, který musíte využít pro balancování mezi šutry. Zpočátku je to velký adrenalin, ale po pár kilometrech otupíte. Já už jsem navíc trochu otupěl včera, kde to bylo podobné, jen výška kolmého srázu byla v desítkách metrů.

Théti, což obnáší asi pět chatrčí a kostel leží v údolí jakoby vyschlého koryta řeky. Je to naprosto izolovaná oblast, kde nejbližší asfalt je 60km ať se vydáte do Kopliku odkud jsem vyrazil, nebo do Skadaru kam mám namířeno. S rodinou Albánců, která zde byla na výletě jsme se shodli, že je to takový malý Tibet, ale Evropa už je blízko, protože v sedle už kopou bagry. I tuto oblast čeká podobný osud jako pravý Tibet, jen vládcem nebude Čína, ale Evropa. Můj naháč způsobil ve vesničce pozdvižení. Nikdy tu takovou motorku neviděli. Připadá jim hrozně maličká, protože tu všichni jezdi na BMW a KTM monstrech. Dva Bavoři stojí zaparkovaní i před jakousi ubytovací chhýší. Přichází jeden německý motorkář a nechápe jak jsem se sem dostal. Tvrdí, že odsud do Skadaru se nemám šanci s tímhle dostat, protože tahle motorka to nedá a bez špuntů nedojedu dál jak za první zatáčku, protože cesta po které jsem přijel je prý lepší než to, co mne čeká. Navíc jsou 3hodiny a nemám šanci to do tmy stihnout. To je pro mne jako rudý hadr před očima. Jsem alergický na řeči GSářů jak se to dá zvládnout jen s touto motorkou, protože je zkrátka super a překoná vše. Tak nějak pozapomínají, že mé SVčko s mými malými poloprázdnými kufry váží polovinu toho, co ta jejich potvora ověšena vším možným. Neberu ale varování na lehkou váhu, protože čára v mapě se z tlusté žluté mění na tenkou šedou a z fotek na Panoramiu vím, že to nejtěžší mám opravdu před sebou.

Vyrážím s tím, že vrátit se můžu vždy a přespat v horách není problém. První část cesty vede údolím vyschlé řeky plným volných kamenů s krátkými výjezdy a sjezdy. Zdánlivě jednoduchý terén byl ve skutečnosti tím nejobtížnějším na celé cestě. Podklad totiž není pevný a kola se do volných kamenů boří. Navíc musíte jet v hluboké koleji po automobilu, což omezuje manévrovatelnost. Pokud zůstanete sedět, jste jasní během pár metrů. Jakmile se ve sjezdech v takovémto terénu dotknete přední brzdy, přední kolo se potopí do kamení a okamžitě je motorka neovladatelná. Nefotím nádherné scenérie kolem, protože mám plné ruce, nohy a hlavu práce s jízdou.Navíc se mi ruce tak třepou vysílením, že by to snad nepobral ani režim sport. Občas se kamení změní v rudou hlínu a to není taky zrovna výhra. Zastavuji před 15m dlouhou rudou kaluží přes celou šířku cesty s nemožností ji objet. Nemám rád, když nevidím do čeho jedu a těžko říct,co se bude skrývat pod tou kaší. Nemám ale na výběr. Jdu do stupaček a doufám, že na dně budou kameny a ne metrové koleje vyježděné od Defendrů, které jsou tu jediným čtyřkolovým spojením s tímto místem. Sice mi pod blátivou vodou zmizí ¾ předního kola a vidím jen vrch lízátka, ale naštěstí bylo dno bez záludných překvapení. Cesta se pomalu začíná stáčet z údolí na úbočí a volné kameny nahradil vlhký skalnatý, nebo hliněný povrch ze kterého trčí kameny. Ať je to jak chce, konečně pevno pod koly. Místy jsou úseky trialové, ale stoupám úbočím do sedla. Nahoře už toho mám dost a musím se něčím posilnit. Když se podívám zpět a v dáli v srdci divokých hor vidím cestičku po které jsem před chvílí jel, je to úžasný pocit. Nyní mne už čeká sklesat do vedlejšího údolí, které vede až k mému cíli. Vím, že jsem už téměř vítěz, ale musím být ostražitý. Jsem hodně unavený, v jednodušších úsecích nedávám pozor a dělám zbytečné chyby. Ono 120km s neustálým manévrováním ve stupačkách na jedničku, místy dvojku dá zabrat. Spadl ale ze mne ten stres z neznáma a cestu si opět užívám v pohodě. Dole jsou další obrovské kaluže, ale většinou se buď dají objet, nebo jsou vzhledem ke stálosti terénu předvídatelné. Objevují se první chatrče a doháním i nějakou dodávku, přičemž řidič se s tím rozhodně po šutrech nemaže. Samozřejmě je to Mercedes. Naráz se divoká cesta mění ve fungl nový asfalt a rozdíl je neuvěřitelný. Do Skadaru je to pár km, do tmy tak hodinka, ale do civilizace se mi nechce. Chci spát ještě v horách. Problém je ale najít místo. Všude je samý kámen a pokud ne, je tam miniaturní políčko s kukuřicí. Přijíždím do vesničky mající asi deset domů a před jedním mají chlapi uprostřed cesty židle se stolem a smaží domino o prachy. No co, dnes už tu auto jelo a pravděpodobnost, že by jely dvě je mizivá. Domino je v Albánii národní hazardní sport, něco jako u nás karty. Ptám se tedy jestli tu je nějaký zelený plácek, kde bych mohl přespat a posílají mne před školu. Je tam plácek asi jako tenisové hřiště se zelenou trávou. Super. Pobíhají tam dva kluci z vedlejšího domu, tak se ptám jestli si tu můžu postavit stan. Prý no problem a jdou do domu. Než ale slezu z motorky, jsou opět u mne a proč bych prý měl stavět stan, když mají klíče od nepoužívané školy a můžu tam zaparkovat i motorku. No to je snad sen. Sotva zatlačíme motorku dovnitř, strhne se průtrž, z nebe padají proudy vody a na plácku, kde jsem chtěl stavět stan stojí rázem několik centimetrů vody. Klukům je 16 let a Sidrid umí trochu anglicky ze školy. Donesli mi hrozny, sedíme na karimatce a vyprávíme jaké je to u nás a tady. V Albánii píší interpunkci pod písmena, tak třeba jejich Č vypadá stejně, jen háček má pod písmenem a vzhůru nohama. Setmělo se a kluci musí zpět do domu. Dám jim na nabití baterie a loučíme se.

Ještě jsem ani nestačil vlézt do spacáku a někdo klepe na dveře. Odemykám cihlou zamknuté dveře aby se neotevíraly, otvírám a tam stojí Sidrid s pánem domu, který mne přišel pozvat přespat k sobě domů. Vysvětluji, že je to od něj velmi laskavé, ale že bych musel všechny krámy stěhovat k němu. Navrhuji pozvání na kávu, nebo čaj. Pán rád souhlasí a já se chystám vykročit. Sidrid mne zastaví a muž se najednou tváří nějak podrážděně. Sidrid mluví něco o oblečení. Mám na sobě tričko ve kterém jedu třetí den a motojeansy od bláta. Jiné kalhoty nemám, jen cordurové s membránou na motorku do zimy, tak si alespoň převlékám propocené triko za mikinu. Naráz je vše OK, oba se usmívají a mně dochází, že problém nebyl ve špíně, ale v krátkém rukávu. Sidrid mi pak vysvětlil, že muž musí mít dlouhé nohavice a rukávy. Ptám se jak to, že on má kraťasy a tričko? Já můžu, já jsem ještě mladý, ale ty jsi už muž odpovídá. Příšla se na mne podívat celá rodina čítající deset členů a paní domu hned zaútočila otázkou na tělo. Je ženatý? Usadili mne na gauč a část se vytratila. Najednou začali snášet na stůl plno jídla a pití. Během pár minut je na stole jídla jako o vánocích a já jsem společensky naprosto ztracen. Poučen krátkým rukávem se bojím udělat cokoliv, abych nestropil mezinárodní fauxpas – čti fópá. Jediným spojencem je Sidrid a já ho žádám, aby mne trochu navigoval kde jsou mé limity, ostatní nám stejně nerozumí. Jen se směje a mám prý jíst a pít co hrdlo ráčí a žaludek snese. Samozřejmě je vše domácí a pěna na kávovém frapé, které mi udělali je tuhá ještě po dvou hodinách. Sidrid bydlí v nedalekém Skadaru a tady je na týden na prázdniny. Je na tom podobně jako já a Angličtinu používá mimo školu poprvé v životě. Všichni jsou laskaví, pořád se usmívají a já se snažím vše splatit vyprávěním o naší zemi a mé cestě. Jsem pro ně vzdálený cizinec, protože sami nebyli nikdy dál než dvě tři města odsud. Nejvíc kluky zajímá kolik si u nás tak člověk vydělá peněz, protože u nich je chudoba. Když jim řeknu plat dělníka z fabriky, nevěřícně koulejí očima a počítají, že by si za to koupili půl Albánie. Pak je ale vracím na pevnou zem, protože u nás dobré ¾ takového platu padnou jen na bydlení a v ruce moc nezbude ani bohatému středoevropanovi. Ptám se čím se živí rodina a pořád mám v hlavě ten Evropský kolotoč do továrny a domů, do továrny a domů. Odpověď je jednoduchá. Máme malé políčko, krávu a několik koz. Život tu není jednoduchý a přesto úplně cizímu člověku snesou na stůl vše co mají. Jsem z té pohostinnosti úplně vedle, loučím se a nevím jak poděkovat.

 Den 7

Ráno svítí slunce a já otevírám dveře školy, aby domácí věděli že jsem vzhůru. Za chvíli jsou tu kluci s nabitými bateriemi a pomáhají balit. Musím jim přece taky něco dát na památku. Ale co? Nic co by mělo nějakou hodnotu, nebo co bych mohl postrádat nemám. Mám! Nůž. Zachránil mne v kaňonu, když jsem s ním vyřezal spojkovou páčku a ještě jej budu určitě potřebovat, ale za to, co pro mne udělali budu paštiky jíst klidně prstem. Kluci rádi přijímají. Žádná falešná skromnost. Když Ti někdo něco nabízí, myslí to upřímně a tak není problém cokoliv přijmout. Jdu se ještě rozloučit s ostatními a jedu do blízkého Skadaru.

Všude jsou po včerejší průtrži obrovské kaluže. Opět je tu albánský provoz. Jede štrůdl aut ucpanou ulicí a najednou jeden Mercedes zastaví, vystoupí spolujezdec, vytáhne si věci z kufru a do okýnka ještě řidiči dovypráví příběh co započali za jízdy. Celý štrůdl za nimi stojí až na pokraj města, čeká až si to dopoví. Kruhové křižovatky občas také řídí policisté, protože Albánec který potřebuje odbočit doleva přece nebude objíždět celý kruháč, když to může vzít za plného provozu vlevo rovnou protisměrem. V některých zemích mají přednost auta na kruháči, v jiných auta vjíždějící na kruháč. Tady má přednost ten, který tam dřív strčí nárazník. Do toho všeho se chaoticky pletou chodci, cyklisté a skútristé. Jenže ono to funguje. Všichni o všech vědí. Holka si píše SMS s očima upřenýma na mobil a jde středem rušné křižovatky aniž by se podívala okolo. Auta zastavují, vyhýbají se a nikdo nic neřeší. Tady má zelenou každý a pořád. Zastavuji a na tržnici si kupuji broskve které chutnají jako broskve a ne jako přírodně identické aroma. Při rozjezdu zapomínám na kufry a smetu k zemi národní dopravní prostředek. Stejně jako Mercedes tu v motocyklech kraluje prapodivná stará Yamaha 150 skútrového vzhledu, ale s řadičkou pata špička a světe div se s kardanem. Hodně lidí je má osazeno home made laďáky a zvuk mají jako nějaký litr. Za městem je myčka, tak si nechám ostříknout motorku, protože je to koule bláta. Ptám se na cenu a prý že je to dobré. V uších mi znějí ta slova: … It´s Albááánia …. Ještě se kluků ptám které silnice na mapě jsou asfalt a které ne, ale sami nevědí, protože tam nebyli a oba mé předešlé offroady byly značeny jako naše okreska.

Fičím směr Debar - Makedonie. První jsou rovnější cesty, ale pak se krajina zase začíná vlnit a užívám si zatáček a kopců. Kvalita vozovek je za každou zatáčkou proměnná a místy je přes asfalt naplaveného i 20cm uježděného štěrku. Mnozí motorkáři se teď chytnou za hlavu, že je to nebezpečné, ale člověk si zvykne, že je pořád nějaká překážka na cestě, Občas to ustřelí na štěrku, občas je díra, občas boule, jindy schod jak ujelo kus břehu i s vozovkou. Do toho všudypřítomný dobytek a psi. Míjím kukuřičné pole, u cesty je několik provizorních přístřešků proti slunci a z každého se čoudí. Malí kluci tam pečou na ohni kukuřice, pak s nimi mávají na cestě a snaží se je prodat. Zastavím na odpočívadle, kde už odpočívá nějaký Mercedes i s rodinkou. Sotva si sundám přilbu, už držím v ruce hrozny, které mi tam tatík s úsměvem vrazil. Co na to říct? … It´s Albááánia …. Tato úžasná země se se mnou loučí deštěm, tak navlékám nepromok. Od Debaru projíždím kolem Národního parku Mavrovo a mám tu naplánovaný krásný trip, ale, je 11stupňů, mlha a prší. Tak jej vynechávám a chci dojet do Skopje. Pořád se držím ve výškách okolo 1000m, klepu kosu v dešti a po cestě tečou proudy vody. Najednou můj motor simuluje moderní technologie a v nižších otáčkách odpojuje jeden válec. Postupně se to zhoršuje až během pár kilometrů cestujeme se zadním válcem sami dva. Mám definitivně z 650 kubíků jen 325. Už se mi jednou doma v dešti stalo, že pocukával. Má to na svědomí voda stříkající na přední válec a fajfku svíčky. Kluci si tam dělají home made blatníček, aby voda nešla přímo na fajfku a já jsem se už před cestou několikrát dušoval, že to udělám taky. No nestalo se a tak stojím v horách , prší a klepu se zimou. Přemýšlím jak to vyřešit. Jednou už jsem improvizační schopnosti prokázal, tak tohle vyřeším taky. A už to vidím. V příkopu leží plechovka od Redbullu. Díky za balkánskou nepořádnost. No jo, jenže jak z plechovky dobýt surový plech, když jsem nůž daroval Sindridovi? Nahradil jej klíček od zapalování a po chvíli mám luxusní samosvorně držící blatníček. Jede to sice pořád na jeden, ale říkám si, že kousek zkusím jestli se chytne. Je to teplé, voda by se měla rychle odpařit. Taky že jo. Za chvilku už přední válec začíná uvažovat, že by se zase přidal až nakonec zase cestujeme všichni spolu.

Jakmile se objeví civilizace, je na první pohled jasné, že tahle země je úplně někde jinde než Albánie. Od Střední Evropy by jste ji nepoznali. Dobrovolně jedu na 60km úsek dálnice do Skopje. Před mýtnou bránou zastavím bokem, rozbalím všechny vrstvy, vytáhnu peníze, projedu, zase na bok a zabalit zpět. Při tomto manévru uniká znatelná část tepla a nemůžu zpět nasadit promočené rukavice. Celá akce trvá dobrých 10minut. Fičím si to po dálnici a ustává déšť, jenže po 15km zase mýtná brána. Aha, říkám si. To je pro ty, co najeli na dálnici z nějaké přípojky a mě bude stačit, když ukážu lístek z první brány. Nestačilo. Bylo potřeba zaplatit další úsek. Nechápu systém, ale jedu dál. Po 20km vidím další mýtnou bránu, což znamená zase opakovat celý 10min. obřad a oči se mi podlévají krví. Toho, kdo to vymyslel bych vraždil. Zaplatím a tentokrát se zabalím důkladně, protože zase začíná poprchávat a Skopje je už na dostřel. Po pár kilometrech řvu do přilby všechna sprostá slova co znám a tahle země to u mne hned na startu projíždí na plné čáře. Evropský vzhled, zima, mlha, prší, válec nejede a ke všemu předemnou čtvrtá mýtná brána. Hlava mi to nebere. Na 60km jsou 4 mýtné brány a jen placením jsem strávil skoro ¾ hodiny.

Nad skopje je největší kříž na světě, který v mlze a v šeru vidím, ale na fotku nemůže být pomyšlení. Probíjím se centrem a jsem nejvíc psychicky na dně za celou cestu. Vydržím hodně, ale to počasí, mýtné brány, provoz v centru a stmívání mne téměř zlomilo na hotel, což je proti mé filozofii. Vyfotím povinně most v centru a doubledecker, kterých zde jezdí plno. Nejsou to ale oježděné vraky z Anglie. Jsou to fungl nové autobusy s historickým designem. Zase leje, je tma a válec se opět loučí. Fakt bych se vším seknul a jel domů. Zastavuji na benzínce. Musím sundat chladič a mrknonut jak moc je fajfka mokrá. Je zde krásně vidět rozdíl civilizací. V Albánii a Černé hoře bych nestačil ani vytáhnout vercajk a někdo by mi chtěl pomoci, ale tady kolem chodí, nebo jezdí lidé, já jsem pro ně neviditelný a přitom bych moc potřeboval, aby se někdo zeptal, jestli mi může nějak pomoct. Ne že bych potřeboval pomoc, ale když se někdo zeptá je to příjemný pocit, že v tom nejsi sám. Těsnění kolem fajfky propouští vodu do hlavy ke svíčce, kde je sice odtokový kanálek, ale nepomáhá to. Natočím přes gumu několik závitů potravinářské fólie. Jde nasadit těžce, což znamená, že bude těsnit. Oprava byla účinná a já jedu tmou kamkoliv, hlavně ven za Skopje. Už chci být v teple spacáku. Co není durch mokré, je vlhké a co je suché, je doma. Po hodině ustává déšť a já nalézám místo na spaní. Dnes to byl opravdu nejtěžší den. 

Den 8

Ráno si mne chce asi udobřit. Modrá obloha po které plují beránci jako v Simpsonech. Balím a jedu pár zbývajících kilometrů k unikátní astronomické observatoři našich předků. Druhá nejvýznamnější observatoř hned po Stonehenge je skalka na kopečku ze které ční půlmetrové úzké kameny. Tady předkové nic nestavili, ale jen trochu přitesali skalku, aby jim rozsedliny ukazovaly co potřebují. No vidět to nikde není, ale když to říkají …...

Pokračuji dál na Kratovo, kde je Údolí panenek, další výtvor přírody. V městě se ptám mladého policajta jestli umí anglicky. Vrtí hlavou na všechny strany jako že trochu, tak se ptám na rocks, nebo stones, ale nerozumí ani jednomu slovu. A Rolling Stones znáš? Vyhrknu částečně bezradně a částečně ze srandy pro úlevu. Světe div se. On se chytá, mává rukou a radostně říká bek, bek. Sláva! Stejně ale ještě zastavím mladou makedonku a ptám se. Tady jsem zase za vola já, protože ona hovoří plynně, ptá se jaké kameny, nebo skály myslím a já nedokážu Údolí panenek přeložit, protože si za boha nevzpomenu, jak se řekne panenka. No … valley of little girl, toy …... nechytá se. Improvizuji a už jen ze srandy říkám Valley of Barbies! Ona se směje, okamžitě chápe a detailně popíše cestu. Díky za nadnárodní korporace ovládající zeměkouli. Je zbytečné popisovat jaké nádhetné sloupy zde příroda vytvořila, fotky řeknou více. Na parkovišti ještě popovídám s makedoncem na litrovém V Stromu, což je první a na dlouhou dobu poslední dospělá motorka co jsem u balkánců viděl. Chlubí se, že umí dvě česká slova, protože zná jednu motorkářku od nás. Ta slova jsou: tmavé pivo.

Za Delčevem překračuji Bulharskou hranici. Po kontrole dokladů je ještě celní kontrola a Bulhar se ptá co vezu v kufrech. Oblečení, ukazuji na rukáv. Alkohol nět? Nět odpovídám. Cigarety nět? Nět. A pistoljet? Mlčky vrtím hlavou do stran, protože se mi pořád nechce opakovat nět. Nějak zbystří, udělá krok blíže a já rychle dodávám nět. To ho uspokojí a pouští mne. Až když se rozjíždím, dochází mi, že v Bulharsku kývají hlavou naopak a když jsem vrtěl do stran, říkal jsem, že pistoljet u miňa jest. Jak málo stačí k průseru.

Jedu k pohoří Rila navštívit Stobské pyramidy, což jsou tmavě červené přírodní útvary, které vznikly odplavením měkkých sedimentů při deštích. Potkávám zde postarší cestovatele z Holandska žijící v Itáli. Je to od parkoviště půl hodinky do prudkého kopce a paní to jde v klínových řemínkových botech s podpatkem proklatě vysokým a cestou z kopce se belháme spolu. Ona díky podpatkům, já díky kotníku, který dostal zabrat. Jedou taky do Turecka, ale mají namířeno až k Araratu. Jedu do nitra hor navštívit malebný Rilský monastír. Je to nádherný pravoslavný klášter na kterém není pomalované jen to, co je pozlacené. Je tu jen pár lidí a mezi nimi mladý mnich v hábitu s rodinkou. Čtou si ve freskách, fotí a malé děti se kolem nich honí. Jakmile vyjdou z areálu k automobilu s ukrajinskou značkou, sundá muž čepici s hábitem a pod tím má ošoupané jeansy. Naloží rodinku do auta a do nepřehledných zatáček to řeže jako Eliška Junková. Asi se dobře pomodlil. Jedu kolem druhého bulharského pohoří Pirin do kterého se opírá zapadající slunce. Kousek před Melnikem rozbíjím na louce stan a okamžitě usínám. 

Den 9

Ráno mne vzbudí zima a to oprávněně. Teploměr hlásí 6 stupňů. Je brzy, ale co se budu klepat ve spacáku, rozhýbu se balením. Přijíždím do Melniku, kde jsou také pískovcové útvary a jedu k nim pěšinkou kousek za město. Na konci pěšinky je stan ve kterém po mém příjezdu s vykuchaným výfukem už nikdo nespí. Není tu nic značeno, vše je zarosteno křovisky, tak se stanu ptám jestli hovoří anglicky. Hovoří, ale neví kudy se tam chodí, protože přijel v noci. Jdu tedy na průzkum. Po návratu už se mnou nemluví stan, ale mladý polský pár, který jede stejnou trasu jako já, jen opačným směrem a stopem. Uvaří mi ranní kávu a vzájemně si povykládáme co nás čeká. Stopovat na Balkáně prý není problém, ale Turci neumí vůbec jinou řeč. Vyklepaní zimou se mne ptají na počasí. Když jim řeknu, že dosavadní maxima byla kolem 25 a většinou bylo 15 - 20, klepou se ještě více. Oni měli v Istanbulu 40. Líbí se jim na fotkách mé Údolí Bárbín, tak jim pro jistotu říkám i originální makedonský název Dolina za kuklite. Ptají se mne kolikátý den jsem na cestě. Nevím. Co je dnes za den? Oba se na sebe podívají, pokrčí rameny a všichni se dáme do smíchu.


Mne dnes čeká pohoří Rodopy táhnoucí se na hranici s Řeckem. Je to 250km cesty poskládané ze samých zavřených zatáček, kdy nejdelší rovinka měla 150m. Pořád přejíždím sedla serpentýnami na úbočí a pohybuji se ve výškách 1000 až1700m Při těch kilometrech muselo být zatáček ne stovky, ale tisíce. V horách opět lidi žijí starým způsobem života a izolace od okolního světa je patrná. Na jednom palouku vidím cosi bílého v řadách a vypadá to jako hřbitov, kterých je u cest plno. Když ale přijedu blíže, jsou to březové špalky zasazené do země a na nich drn trávy. Nechce se mi věřit, že by to někdo dělal jen tak a taky se později dozvídám, že dřevo ztrouchniví a pěstují tam potom nějaké houby.

Sjíždím do Řecka a krajina se rovná. Překvapuje mne množství semaforů. Každá i sebenevýznamnější odbočka je řízená semafory. Jedu sám na široké hlavní cestě, která může být klidně dvouproudová a každá odbočka do pole je pod semafory. Přitom je v místě omezení na 50km/hod a vidět na stovky metrů okolo. Snad nikdy v životě jsem nejel na červenou, ale v Řecku asi patnáckrát. Do Alexandropolis k moři dorážím za tmy a sednu na hlavní bulvár, abych si koupil něco k jídlu. Tady to žije, to je kontrast proti horám. Ulicí tečou proudy aut, mezi nimi kličkuji motorky, chodník je plný lidí sedících v zahrádkách. Objednávám si kebab, ale No rajčata a No kečup. Mladá servírka na mne mrkne, usměje se a říká: No red ! Najdu si místo na pláži kousek od značky s přeškrtnutým stanem a jdu spát. No co? Stan nestavím. Spím pod širákem.

Den 10

Ta pláž nebyl dobrý nápad. Celou noc mne budilo šumění moře a písek mám všude, ale pro romantiku se musí občas něco přetrpět. Hurá do Turecka. Na hranici hlídají most Turci s kalašnikovama a v bezcelní zóně je benzinka. Sláva! Drahý Turecký benzín za 50kč vykompenzuji alespoň jednou levnou nádrží. Jenže smůla, všech 6 stojanů je only diesel. Strkám pas snad do pěti okýnek a v posledním dělá Turek křížovku. Strčím tam pas, dlouze do něj hledí, pak listuje, dlouze hledí a pak klepne do počítače. Uplynou asi dvě nekonečné minuty a já si říkám kde je problém, když na všech ostatních hranicích mrkli jen jestli jsem to já, strčili biometrický pas do čtečky a po pár vteřinách jsem jel. Pořád tupě hledí do pasu, nakonec se na mne podívá a otázkou mi vyrazí dech. Tenhle celník se mne po dvou minutách studia mého pasu ptá ze které země jsem. Jsem tak zmatený, že říkám Československo, ale rychle se opravuji, abych ho nezmátl ještě více. Ještě dobrou minutu hledí do pasu a datluje jedním prstem do počítače a můžu jet. Podle mne mu řekli: Tady si dej křížovku, aby bylo vidět, že jsi chytrý a umíš číst, pak se do té knížečky co ti podají dlouze dívej a pak je pusť.

Konečně jsem v cílové zemi. Jedu poloostrovem dolů do Eceabatu a většinu cesty vidím vlevo Asii. Mám štěstí. Pár minut po mém příjezdu trajekt odjíždí a za chvilku v Asii opravdu stojím. Jdu si omrknout trojského koně, kterého zde na pobřeží zanechali filmaři, když točili Troju. Chci si vyměnit peníze, nebo najít bankomat, ale nikdo mi nerozumí. Poláci měli pravdu. Anglicky neumí ani mladí.Nakonec se mi ale daří vybrat. První co mne praštilo do očí bylo množství mladých holek chodících v šátcích a baloňácích. Občas jsem to na cestě už potkal, ale ne v takové míře. Turci mají taky spoustu nesmyslných rychlostních omezení, ovšem smysl pro risk jim nelze upřít. Na dálnici, kde jsou směry rozděleny zeleným ostrůvkem je zcela běžně v levém rychlém pruhu ostrůvek přerušen a odbočka do leva protínající protější dva pruhy. Občas se tak stane, že si to fičíte 130 a v rychlém pruhu před vámi stojí auto. Chvíli jsem se rozmýšlel jestli jet do Tróji, když je tam jen pár kamenů a nic víc jak vím z internetu, ale je to jen 30km, tak tam pro symboliku jedu. Jenže ouha. Vstup je nesymbolických 15€, což vychází 1€ na 1 kámen. Tak na tohle vám už z principu prdím.
Jsem nejjižněji na své cestě a od teď se začínám vracet. Stáčím to nahoru k Istanbulu, kde chci přes Bospor přejet zpět do Evropy. Snažím se volit kompromis mezi bočními cestami a hlavními tahy. Turecko je země rozlehlá a silniční síť řídká. Buď jedete po dvouproudovce, nebo nevíte kde se asfalt promění v hlínu. Co se týče povrchu silnic, je zde ten nejhladší asfalt co jsem viděl. Je to jen samé černé pojivo do kterého jsou zamačkány vyleštěné vápencové drobné kamínky. Při neopatrném přidání plynu je cítět jak zadní kolo cestuje do stran. Tohle převažuje na hlavních tazích a ve městech. Pokud jsou cesty mimo hlavní tahy novější je to makadam nastříkaný silnou vrstvou asfaltové hmoty do které jsou zamačkány asi 3cm kameny. Cesta je jako struhadlo a padnout tady, mám půl zadku pryč. Pneumatiky na nich hoří přímo před očima a kdo by si myslel, že to na tom alespoň dobře drží, je na omylu. Díky hrubosti podkladu má pneumatika jen malou styčnou plochu a těch pár vápencových kamínků které vás drží je vyleštěných jako diamant. Za deště to musí být led.

Zastavuji v městečku abych nakoupil a fotím stroje místních bikerů. V podstatě zde nenaleznete vyšší kubaturu než 150 a která motorka není starý Mondial v žalostném stavu, je to nový Kanumi youngtimerovského designu, jen s tím rozdílem, že to není retro, ale realita. Občas se mi podařilo ulovit i nějakou kopii Harleye, ale byly to asi 3 stroje za celou dobu. Jawu zde už neuvidíte, ale všichni ji znají a chválí spolehlivost. Téměř každá motorka má obrovský padací rám ze silnějších trubek než je samotný motocykl. Zadní stupačky zpravidla nahrazují jakési lyžiny, protože jízda ve třech není vyjímkou. Navíc se na ně dá uchytit spoustu nákladu. Viděl jsem otce řídit, druhé sedělo dítě a poslední matka držela v každé ruce za nohy jednu slepici. Zadní lyžiny místo stupaček bude asi varianta kombi.

Projíždím městem Goen a zastavím, abych si koupil nějakou večeři. Vedle mne zastavuje Suzuki GS 500 v žalostném stavu. Oprýskaný zašlý lak, sedlo přichycené gumicukem. Je to po mnoha dnech zase motorka dospělého charakteru a na zdejší poměry neuvěřitelného objemu a výkonu. Seskakuje z ní padesátník a jde do krámu něco vyřídit. Když se vrací, ještě pořád něco štrachám v kufru. Změří si můj stroj, pak mne nacvičeným gestem s příslušným záklonem zve na všudypřítomný čaj. Čaj se tu řekne čaj a pije se sladký a silný z charakteristických sotva deckových skleniček. Každý třetí obchod je čajovna. Ovšem čajovnou zde rozuměj silně patinovanou místnost se samovarem a pár plastovými židlemi uvitř a na ulici. Chci si vzít přilbu ze zrcátka, aby mi ji nikdo neukradl, ale on nedokáže pochopit proč, když jdeme "jen" 200m od motorky odkud na ni neuvidím a po ulici proudí spousta lidí. ... Asi nějaký lepší oddíl. Můj hostitel neumí jinak než Turecky, tak se domlouváme rukama nohama. Pak někam zavolá a ptá se: Rusky? Zapátrám v paměti a nějak automaticky vyhrknu: Ja učilsja v asnavnoj škole, no ja všistko zabyl. Rozumí mi stejně jako Česky a musím vše zopakovat do sluchátka. Za pár minut sedí u stolu Sulejmán. Pracoval několik let v Rusku a jazyk ovládá o dost lépe než já. Učil jsem se na základce ruštinu před 23 lety a nikdy ji nepoužíval. Které slova neznám, řeknu je Česky, přihodím ruskou koncovku a Sulejmán rozumí.

Můj hostitel motorkář se jmenuje Gčkhan. Vyprávíme o našich domovech, motorkách, čaje do nás padají, že mi už srdce bije jako zvon. Gčkhan se hrdě chlubí že je ateista, což je zde nevídaný jev a mezi tím se nějak setmělo. Gčkhan se mne ptá, jak mi může pomoct. Říkám, že je velmi laskav, ale jsem v pořádku a žádnou pomoc nepotřebuji. Kde budeš spát? Nevím, povídám. Najdu si něco cestou v přírodě. Spím tak každou noc. Zajedu na boční cestu a ta většinou končí někde ve křoví, nebo na louce. Když je zima postavím stan, když není, spím pod hvězdami. Éto něvazmožno Martin. Nechápu proč by to nebylo možné. Ty musíš spát v hotelu říká Gčkhan. Snažím se mu vysvětlit, že nespím na své cestě v hotelích a vyhovuje mi to tak, ale je neoblomný. Kamarád má pár ulic odtud hotel a ty musíš spát na hotelu. Začínám být trochu zklamaný, že se z dobrého pohostinného člověka vyklubal hotelový nadháněč, ovšem jen do té doby, než Gčkhan vše uvádí na pravou míru. Já jsem motorkář, ty jsi motorkář a protože jsi sám v mé zemi, já ti musím pomoct, to jinak nejde. Kamarád má tady kousek čistý hotel se sprchama na pokoji a ty tam budeš dnes v noci spát. Samozřejmě zdarma. Bráním se zuby nehty a Gčkhan je z toho úplně stejně zmatený jako já. Jeho kultura mu říká, že mi musí pomoct a bere to jako samozřejmost, tak nechápe proč nechci přijmomut. Naopak já nedokážu pochopit, že by někdo u nás v středoevropském bohatém světě cizímu člověku jen tak zaplatil hotel. Nakonec mne ujišťuje, že to platit nebude, protože  majitel je jeho dobrý kamarád. Přijímám a oba si oddechujeme. Domlouváme si všichni tři se Sulejmánem rande zítra ráno v 8 zase zde. Zaplatit čaje je samozřejmě nevazmožno a frčíme k hotelu.
Kamarád recepční mne rozesměje otázkou, jestli chci pokoj s televizí. Dostávám opravdu čistý dvoulůžkáč s dvěmi ramínky, se sprchou a evropským wc. Jen sprchový kout, nebo vaničku by jste hledali marně. Místnost je vykachličkovaná a vyspádovaná pod umyvadlo, kde je kanálek. To je ale na Balkáně běžné. Peru co je potřeba a chci dobít baterie, jenže nemůžu najít zásuvku. Odtáhnu postele ode zdi a nic. Jdu na recepci, aby mi to dobili tam, když na pokoji zásuvka není. Tam mne ale ujišťuje, že zásuvku tam mám a jde mi ji ukázat. Jsou to dvě malé dírky svisle ve zdi hned vedle vypínače. Žádné zapuštěné kolečko jak známe u nás. Fajn. Pro jistotu si řídím budíka na 7, protože jsem unavený a v ten moment si uvědomím, že mám náš středoevropský čas, tak se jdu zeptat znova na recepci kolik je hodin. Takového vola tu asi dlouho neměli co neví kolik je a nevidí zásuvku. Mají tu o jednu hodinu víc. Osprchovaný usínám v čistých peřinách.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE