Pyrenejské šotolinky I.

Potřeba pohybu ve volném prostoru nám zbyla asi ještě od předků, když jsme po stepi honili mamuti. My „motorkáři“ máme tohoto „červíčka“ zvlášť vykrmeného a kdo ho jednou probudí, tomu jen tak nedá pokoj. Můj červ už zabral podstatnou část mozku a tak jeho hryzání bývá občas nesnesitelné. Není proto divu, že metr stříhám už od začátku září a těším se na akci, jak čokl na buřta. Tak hurá do sedel - nakrmit červa!

Oficiální začátek akce je v pondělí 15.9.2015 v 9:00 v Dolním Dvořišti na Tank ONO napravo od slunečníku :-).

Složení: „CK-Bohumil“ tj. Já - Milánek a Bohunka, stvořitelé výpravy, tentokrát sedlající  dva 1V trpajzlíky Suzuki Freewind, a naši „klienti“, Jirka s Eliškou na Transalpu 600.

Pondělí 14.9. den první – 580km

Probouzíme se s Bohu v našem oblíbeném penzionu v Rožmberku nad Vltavou, který nám už mockrát sloužil jako základna, a po příjemně stráveném víkendu (teda až na to, že se mi rozpadlo dálkové světlo a ztratil jsem tisícovku), se v klidu sbalíme a přesunujeme se na ONO. Jirka a Eliška na Tranďáku, dále pro zjednodušení jako naši „mladí“, se připojují po první etapě ze Ždáru jen s 20min skluzem proti plánu.

Jak jinak, chčije, počasí si z nás dělá srandu hned první den. Na hranicích se ometají policajti a hlídají dodávky, aby snad nějací běženci nechtěli prchnout ze zbídačelého Rakouska do naší vlasti mlékem a strdím oplývající.

Linz za námi, nikde nemají 10denní dálniční známku, už šestý pokus a ani ťuk! Pokračujeme jako „Illegale Autobahnkonvoi“ dál až do Salzburku, kde nás kousek od hranic s Německem zastavuje brutální kolona na dálnici po 20ti minutovém proplétání, mezi auty mi docvakává, že to asi budou ty ve zprávách avizované kontroly hranic s Německem, motory už začínají smrdět a tak utečeme nejbližším sjezdem a bereme to do Němec přes Bad Reichenhall a Lofer. Stačilo sjet mimo dálnici a na hranicích nikde ani noha – to je teda fakt neprodyšně uzavřená čára.

Na benzince na hranicích kupuji známku a hrdě ji ukazuju spoluvězňům. Nadšení mne brzo přešlo, protože byla poslední. No, tak jedu první, jakože „za všechny“ :-D. Najíždíme zase na dálnici u Worglu a hrneme na Innsbruck.

Už leje fakt solidně. Hrneme kilometry a snažíme se mít teplé myšlenky, hlavně Bohu, které netěsní boty je v sedmém nebi. Nakonec z deště vyjedeme až kus za Landeckem, vyhýbáme se placenýmu tunelu a po silnici okolo hledáme spaní.

Nakonec to jistí klasicky plácek mezi kukuřičnými poli u Bludenz.

Úterý 15.9. den druhý - 360 km

V noci sprchlo, ale vstáváme do sucha. Jízda v pokročilém podzimu má několik výhod i nevýhod. Výhody v podobě prázdných silnic a absence vedra si ještě užijeme. Teď to horší, ráno je kosa jak z nosa a stany durch mokrý, a to skoro pokaždý. Navíc minimálně v přesunové dny je potřeba mít vysokou morálku a vypadnout co nejdřív, protože den je hrozně krátký a stmívá se dřív, než je zdrávo. Řešíme to tak, že se balíme „namokro“ bez snídaně a výbavu sušíme až během dne společně s obědem.

V režimu „bez snídaně“ projedeme celé Lichtnštejnsko a sušíme/obědváme až ve Švýcarsku, když se konečně trošku vyčasí. Když se po hodině zase pohneme, ujedeme asi 20km a …..jupííí prší! :-)

Po cestě potkáváme „kraví průvod“ ve vesnici Disentis - aneb jak se dostat ve Švýcarsku až po kolena do srrr……no ano, do „sraček“. Vyzdobené kravičky v počtu 50+ si šlapou spokojeně vesnicí za velkého zájmu okolního obyvatelstva, po hlavní, jak jinak.

V závěsu za nimi spojkujou dva voli a dvě ….. dámy :-) - rychlost je 3km/h a vesnice je dlooooooooooooouhá. Do toho si kravky průběžně kadí, svěží podzimní deštíček a kopyta kolegyň se starají o rovnoměrnou aplikaci vzniklé kašičky na silnici a na nadšené motorkáře ………… po 30min jsem vyměkl a zkusil to objet vesnicí mezi barákama. Byl to úspěch, dojeli jsme až na začátek a mohli se na to podívat znova. Tentokrát už naštěstí z pohledu diváka a ne jako součást stáda.

 

„Naštěstí“ z nás další intenzivní deště smyly veškeré následky téhle akce. V dešti a mlze projíždíme Oberalppass a pak Furkapass a dál údolím na Brig a Martigny. Furkapass se nám odměnil alespoň částečným zlepšením počasí a malou ukázkou toho, že okolo je to tady pěkný. Nepromoky, naše věrné souputníky, máme na sobě zase skoro celý den.

Bivak za kládami kousek od hranic s Itálií nebyl vůbec špatný. Řeka jen 30m daleko, takže proběhla i hygiena v ledové vodě, večer a noc je bez deště a je teplo, o půl třetí ráno se ale zvedl takový vítr, že jsem musel vylízt a pořádně převázat stan, jinak by to asi nepřežil. Eliška si myslela, že jsem zloděj.

 

Eliška: Já se tak bála, že jsem chudáka Jirku vzbudila a vyhnala ven – Milánek už tam nebyl (a samozřejmě ani nikdo jinej) a se stanem prostě jen cloumal vítr. To bylo naposledy, kdy jsme ho jen postavili a nepřikolíkovali.

Večeře: vytuněná gulášovka s bramborem a klobásou

Středa 16.9. den třetí - 330 km

Ráno v 7 nás probudí náklaďák a kladař nám začne rozebírat náš pelíšek, chlapi jsou přátelský, ale nás to stejně nakopne a tak v rekordních 8:00 frčíme dál. Ani ne po 20km jak jinak, chcanec, pak mlha a hnus fialovej.…. mezi Švýcarskem a Itálií směr Aosta je asi 7km placený tunel nebo krásný průsmyk St. Bernard, který jsme chtěli jet, jenže už u tunelu jsou 4st. a chcanec, co teprve nahoře?……Jedeme okouknout cenovku, je to 17E za motorku..... Bohunka chtěla vyměknout a zaplatit, byla ale demokraticky přehlasovaná, jedeme si teda dát 15km zimních sportů na Svatýho Bernardýna 2473m nad mořem. Bylo to solidní podzimní motoporno jaké umí hory koncem v září nabídnout, teplota kolem 0, mlha, že nebylo vidět na 5m a vichr. Plexi muselo být otevřený, pinlock je v tomhle nečase k ničemu a vidíš leda prd.

Nahoře jsme sotva našli ceduli, zmrzlejma rukama jsme párkrát zmáčkli spoušť a rychle dolů. Lovím v mlze zatáčky a zatahuju mrznoucí nudli u nosu, nakonec jsme po výkonu skoro sportovním konečně v Itálii.

 

Jedeme z Aosty směr Francie. Ne, že by tu bylo líp, ale v údolí už to alespoň není o přežití a protože sušení dneska nehrozí, dáme snídani a jede se dál.

 

Prakticky přesně na hraniční čáře zmizela mlha a humus a před námi se otevírají parádní výhledy Savojských Alp. Sucho a o 10st. tepleji, stačilo přejet „kopec“. Francie je odměna za už dost mokré dopoledne.

 

Okolo Val-d´-Isére všechny průsmyky perfektní a při sjezdu na Susu zase humus. Assietta je bohužel utopie, hřeben, po kterém vede, se schovává v hustých černých mracích.

Nedá se nic dělat, v tom hnusu to nestojí za to, škrtáme tedy Assiettu a pokračujeme do Francie po silnici směr Briancon a Embrun, opět prakticky přesně na čáře po zásluze odměněni parádními výhledy a teplem, prostě sladká Francie.

Nakupujeme a Jirka s překvapením zjišťuje, že nemají cigára, zatím je ledově klidný. Odjedeme za město a Bohunka si všimne nenápadné odbočky na pastviny. Projel jsem to na průzkum a vykouklo na mne naprosto ukázkové tábořiště, podle podpapíráků v lesíku okolo v létě hojně využívané, teď jsme tu sami.

Po průzkumu okolí nacházím ještě cestu do strže vybavenou pro jistotu ještě lanem s uzly a na dně luxusní sprchu v podobě 4m vodopádu, musím říct, že nabídku jsem využil jen já a po dobu „sprchování“, ne dýl, než 5sec v kuse jsem intenzivně řval, abych potlačil snahu těla pod takhle horkou vodou umřít :-D.

Uděláme si ohníček, sušíme boty, které se po 3dnech, kdy jsou v kuse mokré už učí běhat a je pohoda. Bohunka našla pod šutrem, na kterém seděla, štíra, „Kam jsme to dojeli, velebnosti?“ Následná párty se protáhne až k jedné hodině, kdy definitivně vytuhneme.

 

Večeře: kuřecí maso, těstoviny, fazolky, ředkvičky a sýr

Čtvrtek 17.9. den čtvrtý - 375 km

Těžká jsou rána opilcova, ale není kam spěchat. Včera skončil přesun a tak vydávám povolení začít si to užívat :-). V klidu posnídáme, obšlápnu si okolí a najednou je 11 a my jsme pořád tady! No, tak to už je moc, nejsme tu na dovolený! Startujeme stroje, do GPS ťukám Avignon bez dálnic a děj se vůle boží.

A taky se děje! Cesta pěkná, jsou tu všude hory s krásnými kaňony, ale nic není zadarmo. Ani ne hodinu po odjezdu začalo pršet, pak lejt, pak pršet a pak zase lejt. Projeli jsme si 200km skrz celou studenou frontu. Mělo to i svý klady, natankovali jsme full a pak jsem otočil plynem a pustil ho, až jsme byli zase na suchu. Shodou okolností v době, kdy už nad námi bylo zase azuro. Člověk by neřekl, jak cesta utíká, když se nezdržujeme takovými zbytečnostmi jako kochání se, focení nebo odpočinek.

Bohunka dostala před cestou povolenku na jednu pamětihodnost. Vybrala Avignon a tak dneska hurá za kulturou. Mladí, jakožto nekulturní narkomani, jdou shánět cigára, která tu jdou koupit jen ve speciálních obchodech označených lebkou se zkříženými hnáty. My, jakožto výkvět inteligence, si jdeme užívat architekturu. Sraz u moto za hodinu.

 

Jirka: Jelikož to už byla na dlouhou dobu pravděpodobně poslední zastávka v civilizaci a tudíž možnost dokoupení zásoby narkotik, tak jsme se vydali na lov. Touláme se po místních ůzkých uličkách a hledáme nějaké opiové doupě nevalné pověsti. Zatím nic. No musím uznat, že řezivo tu mají pěkný, ale kuřivo bych si už taky dal. Mno nakonec se povedlo a tak hurá na místo srazu za doprovodu kouře předznamenavájícího náš slavný příchod.

Bohunka: Byly to nakonec necelé dvě hodiny a bylo to dost málo. Stihli jsme projít most (za 5E), část hradeb, náměstí s Papežským palácem a katedrálou Notre Dame des Doms a arboretum. Krásné město, které kulturním nebarbarům doporučuji.

Město bylo pěkné, po 3 dnech v sedle pohoda, zase chvíli šmatlat po vlastních nohou.

Nenechal sem si to zkazit ani tím, že mi holub posral ucho: „království za kapesník!“ Jsme zpátky z výšlapu, děcka jsou šťastní, že mají cigára a tak vykuřují a čekají na nás. Z radosti koupili 4 krabičky za 24E, ještěže si to nezkouší přepočítat.

Eliška: Prachy to byly nekřesťanský (asi s turistickou přirážkou), ale cenově bychom si asi nikde ve Francii moc nepomohli a až do Andorry by Jirka asi horko těžko vydržel (a já též).

Je 5 hodin, kultura za námi a moře před námi. Z časových důvodů volím nejkratší cestu k moři na La Grande-Motte a někde tam zkusíme chytnout kemp u pláže.

Na dálnici při placení mýtného vyrobím místním hlídačům parádní video pro skrytou kameru: platím, balím peněženku do tankvaku, spadne mi 2eurovka na zem, natahuju se pro ni, 5cm, eeeešťe 1cm ….  Mrd!! Celá motorka i se mnou se válí po zemi a z otevřenýho tankvaku se vysypou 2kila krámů po celým prostoru před závorou, týpek v autě za námi rozhazuje rukama a couvá jinam, úkol udělat ze sebe na výpravě aspoň jednou debila je úspěšně splněn.

Cesta k moři nejde vůbec hladce, blbne mi navigace, něco jsem blbě zmáčknul a pořád to dělá kraviny a mate mě. Nakonec se mi podaří i jednu křižovatku projet na červenou a ještě několik dalších záděrů. Navíc, než seženeme kemp, vše zařídíme, vybalíme atd., tak nám zavřou všechny obchody a v půl osmé se prostě začne stmívat a je vymalováno. Je tma, a jsme o hladu, v nic moc v kempu plným komárů, alespoň teda snad „někde u moře“.

Jsem na sebe nasraný, beru to jako organizační selhání. Stačila by ta hodina z rána a vše by bylo na pohodu, navíc dneska mám den blbec. No, nevadí, bereme aspoň nějaké nouzové zásoby a jdeme to rozpít na pláž.

 

Nic není nakonec tak černé, u moře je sranda, jsou půlmetrové vlny a tak blbneme jak jézéďáci na zájezdu do Bibione. Jsme tu sami, přitom voda má tak 24st. Místní jsou asi zvyklí na jinčí teplíčko. Cestou zpátky do kempu potkáme ještě otevřenou pizzerku a je jasný, jak vyřešíme prázdné žaludky. Už 4tý den jedeme jako poustevníci, nastal čas otevřít prkenice.

Čtyři pizzy a pár flašek úžasnýho vína vyměněných za 70 Éček projasnilo naše utahaný tváře na úsměvy od ucha k uchu a po zavíračce v 10 se s rezervní flaškou v ruce přesuneme na večerníček  k nám do stanu. Venku to nejde, komáři v kempu jsou fakt nepříčetní.

Náročný den se nakonec proměnil na těžkou pohodu i s horkou sprchou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE