Pyreneje i Alpy jedním vrzem

Je čtvrtek ráno a opět je nádherně. Balíme a míříme na sever, přes hlavní hřeben Pyrenejí zpět do Francie. Máme v úmyslu projet několik slavných sedel z Tour de France. Projíždíme ještě španělskou Veilhu přejmenovanou na zapamatovatelnější Volhu, v Bossóstu uhýbáme doleva a po prudkých serpentinách opět překračujeme francouzské hranice. Nebudu vyjmenovávat všechna krásná sedla, je jich skutečně dost. Nelze vynechat určitě ale to nejslavnější – Tourmallet v nadmořské výšce 2115 m. Přítomnost slavného cyklistického závodu je tu cítit v každém okamžiku. Ať už nápisy na silnici, značkami s informacemi speciálně pro cyklisty nebo emotivní sochou cyklisty přímo na sedle. Cyklistika, konkrétně silniční cyklistika, je v jižní Francii skutečně sportem číslo jedna. Potkávali jsme desítky, snad stovky cyklistů všech věkových kategorií, kteří neváhali šlapat 15 – 20 km do sedla s převýšením mnoha stovek metrů a pak si užívat následný sjezd. Odpoledne opět otáčíme směr na jih, opět přes hřeben do Španělska. Projíždíme Biescas a poprvé se otáčíme zpět, na východ. Kempujeme po 346 km v Broto opět v bezchybném španělském kempu.

Den 7 - pátek 9. září

Východní směr držíme i v pátek. Pyrenejským podhůřím po krásných cestách se jede krásně. Projíždíme Ainsou, El Pont de Suert, La Pobla de Segur a pak nás čeká asi 60 km cesty, kterou jsem již jeli – ze Sortu až do La Seu d´Urgell. Do Andory ale zpět určitě nechceme, odbočujeme doprava a přes Ripoll a Figueres do přímořské Llancy. Hledáme možnost přespání tak dlouho, až nakonec přejíždíme do Francie. Taky nacházíme kemp s krásným výhledem na moře. Na recepci nikdo není, závora žádná a tak stavíme stan v první řadě na útesu s krásným výhledem. 479 km, první koupel v moři, pak spánek. Náladu nám kazí připití frantíci v sousedství asi v jednu v noci, je po klidném spánku. Kecají a kecají.

Den 8 - sobota 10. září

Ráno balíme a s úmyslem nezaplatit ani cent za takovou hlučnou noc opět projíždíme kolem uzavřené rcepce. Nešlo by zaplatit ani kdybychom chtěli. Celý pátek jedeme po pobřeží na východ. Až do Perpignanu jedem ještě po rozeklaném pobřeží, pak ale najíždíme na dálnici a valíme to co to dá. Míjíme Nimes, odbočku na Marseille i na Toulon. Až Saint Tropez nelze vynechat. Atmosféra slavných komedií se strážmistrem Ludovicem Cruchotem zde dosud je, již při přijezdu do letoviska jsem čekal četnické auto v každé zatáčce, ani jeptišky by mě asi nepřekvapily. Samotná četnická stanice je snadno k nalezení, je stejně ošumtělá jako ve slavném filmu. A zas jedem podél pobřeží, tentokráte uprostřed turistického průmyslu. Přesto je zde příjemně. Není problém zastavit a nějaké pláže a vykoupat se. U Fréjuse opouštíme pobřeží a míříme do kopců severně od Nice. Nocleh nacházíme v terasovitém kempu někde u Vence. Najeto 574 km.

Den 9 - nedělě 11. září

Je neděle. Balíme a vyjíždíme nejdříve východně a pak prudce na sever, tentokrát už po slavné Route des Grandes Alpes. Sedlo Bonette (2802 m) vynechat prostě nejde. Není ale jediné co stojí za zmínku. Sedlo nad Val D´Isere je také krásné a mnoho dalších, prostě nádherný kout světa. Trochu váháme kudy domů. Nechce se nám do Švýcarska – drahé dálnice, většinou špatné počasí. A italskou stranou skutečně žádná cesta východním směrem nevede, jen na sever do údolí. Nedá se svítit, od Mt. Blancu se trochu natlačíme dolů, necháme Turín a Miláno po pravé ruce a pak se někde u Lecca vrátíme do hor. Ale to vše až zítra, dnes ještě italská strana Mt. Blancu a kemp nakonec volíme u Aosty. Zatím nejhorší kemp – špína, turecké záchody, hluk. Naštěstí se setměním přichází bouřka a s ní klid. Spíme moc dobře, najeto 510 km.

Den 10 - pondělí 12. září

V pondělní ráno vyjíždíme podle plánu na jihovýchod a dál od hor. Docela to utíká nížinou nad Turínem, rovné silnice, minimální provoz. Okolo Milána už to je horší, bez navigace bychom tam snad byli ještě dnes. Desítky kruháčů, samé semafory, hustý provoz. Konečně se stáčíme na sever na Lecco. Orientace byla tak náročná, že i moje navigace toho měla dost. Jakmile jsme z toho mumraje byli venku, tak si dala oddech. Prostě si zčernala. No nic, tady už to je domů co by kamenem dohodil. Projíždíme dlouhé tunely, úrodné údolí okolo Sondria a už stoupáme přes Bormio na passo Stelvio (2758 m). Kiosků jak o pouti, hromady motorkářů, potkáváme první Čechy. Odtud to máme kousek do oblíbené chatky v Riedu. Sjíždíme do Malles Venosty a kolem jezera Lago di Resia se zatopeným kostelem a přes průsmyk Reschenpass do Rakouska. I GPSka má radost, najednou se rozbíhá :-). Chatka je volná a tak poslední noc zájezdu nestavíme stan a čeká nás snídaně u stolu. Za sebou 488 km.

Den 11 - úterý 13. září

Ráno snídáme a v podstatě stejnou cestou jako sem, se vracíme do ČR. Jen v Mnichově se uhýbáme více na východ, směr Deggendorf. Před ním se rozdělujem, Bůček míří na Železnou Rudu a já na Strážný. Konečně doma, taky už to mám najeto mockrát. Lipno, Budějovice, Pelhřimov, Polička a v sedm večer po 736 km jsem doma.

Celkem jsme za 11 dnů projeli 6 států – mimo ČR to bylo Rakousko, Švýcarsko, Francie, Andora, Španělsko a Itále. O co zklamalo Švýcarsko, o to více překvapilo Španělsko. Oba stroje makaly bez problémů, nebylo potřeba ani dolévat olej, stačil benzín a pravidelné mazání řetězu. Celkem jsme najeli téměř 5500 km, já se spotřebou okolo 3,5 l/100 km a Bůček se dostal na 5 l/100 km. Jediný problém oba vidíme ve velikosti motorky, oba máme dost přes 180 cm a jak brambůrka, tak alpík jsou prostě fyzicky malé. Tak uvidíme, na čem vyrazíme příště :-).