Jawa napříč Evropou - expedice TransPyreney II.

Sanremo, pár okruhů v Monte Carlu a noční koupel u St. Tropez

Snídaně u italské pláže a malé kafe v místním právě otevíraném plážovém kiosku. Mnohem příjemnější než chladné ráno a tvrdá zem kdesi v Alpách. Rychle dosnídat a vyrazit, Monako a Azurové pobřeží čeká. Cestou k francouzským hranicím jsme se nejprve od pobřeží opět vzdálili, abychom se s ním znovu setkali v italském Sanremu. Při užívání jízdy "po italsku" zasekanou ulicí jsem trochu zapomněl na širší brašny a místnímu chudákovi nepatrně líznul přední blatník přivázanými sandály. Martin se zase dostal do konfliktu s očividně horkokrevnou Italkou, která zjevně moc neocenila jeho gentlemanský čin v podobě zavření otevřené benzínové nádrže. Sdílný nebyl ani místní strážce zákona. Při prosbě o společnou fotografii motorkáře s motorkáři naznačoval vytažení bločku, takže po několika uměleckých fotkách v místním přístavu jsme raději poodjeli kousek dál a poobědvali v nedaleké pizzerii přímo na pláži.

Pizza dobrá, s pivem to bylo dle očekávání horší. Ale alespoň něco studeného na osvěžení. Počasí bylo opravdu letní, dokonce jsme poprvé a naposled za celou cestu svlékli kombinézy a po slunném pobřeží projížděli jen v šortkách. Příjemné, i když trochu komické. Kombinace šortek a kanad zrovna nejde do sebe. Netrvalo to dlouho a stanuli jsme na francouzských hranicích. Pár fotek s malebným obzorem azurově modrého moře a najednou jsme v Monaku. Po krátké motanici v místních ulicích konečně dorážíme k slavnému kasinu v Monte Carlu. 

S lítostí zjišťuji, že mě do něj v reflexní vestě od oleje asi nevpustí, problém měli i místní policisté s parkováním našich motorek vedle nablýskaných kabrioletů nejluxusnějších značek. Alespoň neprohraji motorku v pokeru, tak tedy vyrážíme projet Monte Carlo. Ostrá zatáčka doleva, pak doprava a najednou jsme byli v tunelu. Že to je povědomé? Žádná náhoda, jen jeden z několika kol, které jsme po slavném okruhu F1 v ulicích Monte Carla absolvovali. Na startovní rovince provoz jako před startem velké ceny a jelikož jsme Monako navštívili pouhý týden po slavném závodě, v přístavu ještě rozebírají tribuny a odvážejí bariéry. Po rychlém občerstvení v přístavu jsme vyrazili vstříc francouzské riviéře a městům Nice a Cannes.

V Nice na nás však nic hezkého nečekalo, tedy pokud se někomu nezdá dvouhodinové cukání v rozpálené koloně příjemné. Když už se takto dokážete zasekat i s motorkou, je to opravdu síla, ještě v tom tropickém vedru. Za ty hodiny se mi prakticky podařilo spálit spojku. Rozjezd, brzda a takto stále dokola na každém metru hlavní městské avenue. Při stále větších problémech s rozjezdy jsem už přestal dbát na tak již uvolněné dopravní předpisy a jízda po chodníku to celkem zkrátila. Když jsme se tedy na konci Nice našli a poodjeli kousek dál z rušného města, přestávka ve stínu v nedalekém Antibes byla pro nás i motorky značnou úlevou. Sedíme na obrubníku, vychutnáváme si vychlazenou neperlivou vodu za dvě eura a najednou k nám míří jakási postava. Ve finále se z toho vyklubalo naše druhé české setkání, tentokrát s kolegou motorkářem, který si přes Francii zkracoval cestu z výletu do Itálie. Asi nemá problém držet na silnici krok i s někým jiným než s kamiony. Po týdnu na cestě bylo příjemné si plynule pohovořit ve svém jazyce. Motory vychladly a mohli jsme pokračovat. Další zastávkou bylo nedaleké Cannes. Při parkování hledáme slavný červený koberec mezinárodního filmového festivalu. Bohužel ani nikoho z Holywoodu jsme nepotkali. Tak si alespoň za rohem změřím síly se samotným Silversterem Stalonem. Jelikož asi nejsme takoví ranaři a po našich motorkách už začínají pokukovat četníci, nasedáme a míříme z města pryč. Opustili jsme tedy pobřeží a vydali se k legendárnímu Saint Tropez.

Po nějakém čase jsme se k pobřeží opět vrátili a mířili okolo stejnojmenného zálivu do dějiště nesmrtelných filmů o četnících. Přímo do města jsme dorazili až za tmy. V jedné restauraci nevaří, tak nám nezbývá než zkusit burger restaurant, který jako jediný svítí v tmavé uličce. Jako trochu úsměvné nám přijde pití piva v dvoudeckové lahve a divný výraz obsluhy, když po minutě říkáme další. Po ne moc zdařilé večeři už nám nezbývá nic jiného než najít místo na spaní, návštěvu města necháme na ráno. Stanování přímo u moře kousek za městem bylo stejně příjemné jako noční koupel ve vodách St. Tropezského zálivu. Nevím, jestli by nám místní ekomaniaci poděkovali, ale smýt ze sebe tu vrstvu oleje bylo největší odměnou. Co na tom že jsme stanovali hned za hlavní silnicí, po osvěžující koupeli padáme do stanů a už ani nezvládám přehrát fotky z foťáku.

Gendarmerie Nationale, Provence a Montpellier

Ráno rozepínám stan a najednou krásné panorama zálivu prosvícené ranním sluncem. Kdo má takový výhled přímo z ložnice? Přitáhnout hlavy na válcích a pak už jen pár set metrů do St. Tropez. Hned ráno přijíždíme před slavnou četnickou stanici, která dnes již nehostí vzteklého Kryšota a půvabnou Nicol, stále však zůstává jasnou turistickou dominantou nevelkého francouzského městečka. Zde jsme potkali rodinku českých turistů, tak prohazujeme dalších pár českých slov, fotíme a pokračujeme skrz město do nedalekého přístavu. Žádná paráda ani přehlídka se zde nekonala, ale po chvíli stání mimo povolená místa pro motorky nám místní četníci připomněli, že v St. Tropez stále jsou. Proto raději nasedáme a odjíždíme dříve, než si odvezeme suvenýr. Opustili jsme pobřeží a vydali se mezi vinice do Provence.


Po svačině a nákupu nových sluchátek pro naši kolegyni navigaci, tzv. sojku, jsme pokračovali do centra Provence, města Aix-en Provence. Po příjezdu na náměstí jsme měli trochu problém nacpat Jawy na parkovací místa určená pro menší skútry, hlavně Martin s PAVem trochu vyčníval z řady. Dáváme si oběd v luxusní restauraci na náměstí. Uvaděč a tak, v Provence asi klasika. Dále jsme se vydali do městečka Arles, kde se před námi po propletení úzkými městskými uličkami zjevilo pravé koloseum. Byť v menším měřítku než to římské, ale jinak jako by mu z oka vypadlo. Celou situaci jen trochu kazil Martinův rozštelovaný karburátor, ale tento problém po nějakém čase jak náhle přišel, tak náhle odešel.

Den se už chýlil ke konci, Provence prakticky za námi a tak jsme zamířili na Montpellier. Bohužel, jen ty levandulové pole se kamsi ztratily. Slivovice došla, a tak po dlouhém dnu kupujeme na čerpací stanici jakýsi místní agro rhum. Za Montpellierem už hledáme místo na spaní, ideálně blízko moře. Po pár nepovedených pokusech, kdy nás od některých míst odradili i zle hledící psi hlídající místní vinice, jsme si nakonec ustlali za rybářským přístavem jen pár desítek metrů od moře. Pod stromy mezi šiškami tedy načínáme agro rhum a jdeme spát, protože další den nás čekají Pyreneje.

Francouzský rybář, Carcassonne a smrtící stoupání do Andorry

Ráno jsme vstávali docela brzy, čekala nás dlouhá cesta. Po již tradičním ranním servisu motorky umýt ruce v moři a sbalit věci. Už jsme byli skoro hotovi, když se k nám přiblížila bílá dodávka. Francouzský rybář na nás ostře spustil a z jeho gest bylo i bez znalosti francouzštiny jasné, že nás tam moc rád nevidí. Jelikož už jsme měli prakticky nastartováno, odbyli jsme ho několika francouzsko-anglickými frázemi a raději odjeli. Cesta nás vedla do města Carcassonne. Při získávání "uměleckých" snímků u zdejšího hradu jsme nejednou podráždili místní řidiče. Při odjezdu z města už v dáli čněly vrcholy hor, jejichž jméno bylo zaneseno i v názvu celé expedice, tedy Pyreneje.

Příjezd do Pyrenejí ubíhal celkem svižně. Pěkné počasí, rovinky nebo lehká stoupání, a když už cesta trochu připomínala hory, šlo o táhlé zatáčky levá a zase pravá. Prostě radost klopit. Bílé vrcholy v dáli se však velmi rychle přibližovaly. Oproti příjezdu do Alp ve Švýcarsku zde však byl podivuhodný klid. Aut i kolegů motorkářů zde potkáte minimum, takže malá přestávka s krásným výhledem na majestátné Pyreneje přijde vhod. Z jedné strany hory, ležíte v trávě u silnice, krásných 20 stupňů a za vámi se v ohradě pase místní dobytek. Dočerpat energii na další výjezd. Když už jsme začali projíždět v údolích mezi vyššími hřebeny, dalo se jednoduše vytušit, co bude následovat. Po pár kilometrech to přišlo. Dvojka, plný plyn a vzhůru. Po nějaké době, těžko se to počítá, když jedete třicet a navíc vám nefunguje tachometr, už to ani dvojka moc brát nechtěla. V takové chvíli nezbývá nic jiného, než pauza v ostré zatáčce v silném stoupání. Sice motorku skoro ani nedáte na stojánek, ale Jawa za ní poděkuje. Sedíme na mezi, z motorů sálá žár jak z rozpálených kamen, sledujeme kamiony co také sotva dýchají do výšky a při pohledu nahoru na cestu se nám nechce věřit, že to ty motory dají. Když už jsme na válcích udrželi ruku celých pět vteřin, pokračovali pomalým stoupáním dál. Až k městu se zvláštním názvem Pas de la Casa. Ještě před vjezdem potkáváme španělského motorkáře na lehně, který si chce vyfotit naše odvařené Jawy. Po pár set metrech dalšího smrťáku nás vedle cedule města vítá jiná, a na ní Andorra.

A byli jsme tam, na vrcholu naší cesty. Po několika minutách jsme minuli nejvyšší bod, 2 408 metrů nad mořem a opět nad hranicí sněhu. Přestože máme opět sníh na krajnici, vleky nejedou a nikde nikdo nelyžuje. Naštěstí. Oproti nočnímu přejezdu Alp jsme zde měli i docela příjemně, byť chladno, ale rozhodně ne mráz. Po kafíčku v místním vysokohorském hostinci jsme po smrtícím výjezdu zahájili nekonečný sjezd. A to až do hlavního města Andorry, města Andorra la Vella. Sjezd nápadně připomínal nedávný sjezd z Alp. Točené zatáčky na jednu i druhou stranu a brzdy měly co dělat. Když jsme konečně dorazili do města, dospěli jsme k zajímavému zjištění. Ani jeden neslyšíme ani slovo. Půlhodinový sjezd o tisíc metrů níže si s námi pěkně pohrál. Zapasovat Jawy do úzkých parkovacích míst pro skútry a na večeři. Je pravda, že Andorra je úplně jiná země, než sousední Francie či Španělsko. Hornatý kus země, kde se všechna města přimkla k několika silnicím a vyrostla na příkrých svazích hor. Cyklistu zde opravdu prakticky nepotkáte. Jelikož se pomalu začalo stmívat, vydali jsme se dál, na Španělsko.

Trochu nás překvapilo, že Andorra končí prakticky hned na konci hlavního města. Na jednu stranu se nám už nechtělo podnikat další noční přejezd nějakého pasu, ale že budeme ve Španělsku asi za pět minut, jsme také nečekali. Španělská silnice nás navíc nevedla přes pyrenejské vrcholy, ale hezky příjemně údolími mezi horami. Večerní cesta tedy celkem pěkně ubíhala a sesedali jsme ze sedel pouhých 150 km před Barcelonou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE