Koči ze Slovinska

Čtyřdenní motovýlet po slovinských horách.

Kapitoly článku

Slovinsko se mi vždy trochu ztrácelo ve stínu ostatních cestovatelských cílů. Věděl jsem, že jsou tam hory a jezera, ale spíše jsem Slovinsko vnímal jako zemi, která je jen zbytečným zdržením a dodatečnými náklady na cestě k moři. Slovince jsem vnímal jako přísné a někdy i trochu nerudené vybírače poplatků na cestě do Chorvatska. A myslím si, že se tak často chovají proto, že žárlí na turisty projíždějící bez povšimnutí jejich zemí.

Proto také volba na Slovinsko padla až jako náhrada po uzavření Slovenských hranic a nechuti zabývat se vážnými tématy v polských lágrech.

Odjíždím

Byl jsem překvapen, když mi v pátek po provedení PCR testu zdravotní sestra oznámila, že výsledky obdržím do 48 hodin. Ale já přece odjíždím už zítra!

Spacák, stan a nějaké hadry. Vše se vejde do nepromok vaku na nosič. Netrpělivě kontroluji email. Nakonec vyjíždím bez PCR potvrzení. U hranic vystojím další frontu na test, který si tentokrát musím zaplatit, ale výsledky dostanu na počkání.

Hrnu to po rakouské dálnici směr Vilach. Cestou jedno zdržení, jakási nehoda předemnou. Zadek kolony hlídají dva policisté. Usmívají se a zdraví mne. Tvářím se asi trochu rozpačitě. Po 30 minutách si ten menší povytáhne dirndl až k bradě, zajódluje do vysílačky, a kolona se pomalu dává do pohybu.

Slovinsko

Hranice přejiždím horským průsmykem za Vilachem. Dobro došli vítá mne Slovinsko, kontrola žádná. Za chvíli už projíždím Kranjskou Gorou. Všude spousta turistů, ale také osvěžující koupání v jezeře Jasná.

Pokračuji na jih Triglavským národním parkem. Čeká na mne úzká, místy rozbitá silnička a mnoho krásných výhledů do kraje. Tábořit na divoko se tu nesmí, alespoň tak to píší výstražné cedule.

Silnička samá zatáčka. V nejostřejších místech nahrazuje asfalt kočičí hlavy. Občas je potřeba zastavit, vyhnout dodávce, objíždět všudy přítomné cyklisty. Přede mnou jedou kluci na Indiánech a v ostré zatáčce si ustelou. Pomáhám jim zvedat mašinu a jsem rád, že jedu na lehké motorce bez spolujezdce.

Ano, toto je realita cestování po Slovinsku. Alespoň tak jsem to zažil na mé cestě po vysokohorských silničkách. Závodit se tu nedá. Průměrná rychlost 30 km/ hod. Ostré zatáčky jedna za druhou, místy mokrá místa z vytékajících pramenů. A jako bonus výdrž na jedné noze v náklonu.

Jo, potkal jsem tady i pár sporťáků. Dole v nížinách se to asi dá. Silnice jsou tam kvalitní. Chce to ovšem chladnou hlavu. Kličkovat mezi cyklisty, a uhýbat protijedoucím autům, které do zatáček jezdí přes čáru.

První noc spím v kempu. Je zde určitě více jak třetina čechů. Všichni návštěvníci jsou přátelští. Podnikají výstupy do okolních hor, pěšky nebo na kolech. Večer posedí před karavanem nebo v místní pizzerii. Chodí v kraťasech i večer a mají opálené svalnaté nohy. Takoví trochu kamzíci.

Kempem protéká Soča, tady je ještě mladá. Později dospěje v mocnou vodáckou řeku. Voda je křišťálová a kameny i pláže mají nezvykle bílou barvu.  Přes řeku vedou lanové mostky. Před spaním ještě navštívím místní vodopád.

Vyjíždím v 7:00 a nejsem první. Cesta klesá do údolí, teplota pomale roste. Při pohledu na bílou řeku v ranním slunci až oči přechází. Snídám v její společnosti.

V nížinách je teplota příjemná a je možné jet v mikině. Za poledne, krátce i v tričku. Naopak pokud se vydáte do stoupání, teplota rychle klesá. Na vrcholcích leží sníh.

Ve Slovinsku jedete často podél nějaké řeky. Tady jim říkají tok (potok) i když jsou dravější a často širší než naše řeky. Mimo výživné cesty po proudu Soči, doporučuji také projižďku podél řeky Radovny. Tak nádhernou magickou zelenou barvu jsem předtím ještě nikdy neviděl. Bohužel nejkrásnější místa této řeky jsou motorkářům nedostupné. A voda je studená tak, že se vám zkroutí palce u nohou.

V neděli je ve Slovinsku vše zavřené. Ve větších městech se obvykle najde nějaká benzinka, ale  tankování nenechávám na poslední chvilku. I když mám trasu předem naplánovanou, jezdím podle citu, a tak se stává, že musím několikrát vracet i delší úsek.

Kempy zde nejsou nafukovací. Kemp je obvykle nějaká větší zahrada o kterou se stará majitel s rodinou.

Slovinsko není komerční země, tak jak je komerční například střední Slovensko, nebo naše Krkonoše. Slovinsko vás nechá žít, užívat si krásné přírody, čistých řek a mocných hor. Zastavit a koukat můžete kdekoliv. Místní vás pozdraví a poradí vám, když to potřebujete. Nic po vás nechtějí a nic vám nenutí.

Na motorce mi přijde hrozná škoda, že většinu super míst jen profrčíme. Občas je potřeba nechat motorku na parkovišti a udělat pár kroků. Najít rovnováhu mezi jízdou a poznáváním krajiny.

Podél Soči pokračuji na jih až k Škocjanské jeskyni. Je zde několik prohlídkových tras a vy si můžete vybrat tu svou. Na mne čeká prohlídka podzemní řeky, nasvícené obří prostory a hluboké propasti. Kousek odtud je Postojenská jeskyně, kterou ale míjím.

K obědu mám ovčí sýr s bílým pečivem. Ke každému jídlu slovinci podávají olivový olej, kterého si  zde velmi váží. Pokud projevíte zájem ukáží vám jak sýr olejem pokapat a vytírat pečivem.

Ve větších městech najdete spoustu příležitostí na posezení u kafe nebo u dobrého jídla, chcete-li. Nahoře v horách už to taková samozřejmost není. Je spíše vyjímka, že narazíte na opuštěnou ovčárnu. A když budete mít štěstí, nabídnou vám místní speciality: fazolovou polévku, klobásky, ovčí sýr a pršut.

Další noc spím na louce vedle motorky s dovolením místního ovčáka. Usínám pod hvězdami vedle motorky a představuji si, že mne navštíví krásná Koči na Ohoně - místní bohyně zakletá v řeku - , a že já, Velký Bidloch ji vysvobodím. Alespoň tak se to prý má stát. 

Krásná Koči bohužel někde zabloudila. Brzy mi začne být zima, a tak ani můj bidloch asi nepatří k největším.

V plánu je Bohinjské jezero. Největší jezero ve Slovinsku. Musím se proto vrátit pod Triglav. Jezero napájí Savické vodopády, ke kterým ale musím pěšky. 

Vím kam jedu, ale spíše svou cestu vnímám jako putování krajinou. Nevadí mi dojet nebo nedojet kamkoliv. Vyjíždím ráno, někde dám snídani a často zastavuji, především u řek. Na benzinkách potkávám další motocestovatele, a vždy s nimi prohodím pár slov. Usmíváme se, staří-mladí, geršáci-afráci, piráti-babišovci, zelení-žlutí. A vůbec nám nevadí, že jsme každý trochu jiný. Pod zadkem máme tu svou turbínu a je nám dobře. Takle na cestě!

Za den tímto tempem najedu necelých 300 Km. 12 hodin na motorce včetně zastávek. Pomalé tempo v horských serpentýnách jsem již zmiňoval. K večeru se začnu shánět po noclehu. Ale jsem sám a tak není problém vyspat se kdekoliv.

Jiho-východní část Slovinska je celkem rovinatá, a tak se vracím na sever do hor.

Poslední den kromě jiného navštěvuji Bledské jezero s kostelíkem na ostrově.

Cestu do Rakouska opět volím horským průsmykem. Na malém hraničním přejezdu se po chvilce ukáže celník, zeptá se mne odkud a kam jedu. Doklady nejsou potřeba.

Rakousko profrčím po dálnici. Od rána prší a cesta je zdlouhavější než jsem si představoval.

Závěr

Myslím, že Slovinsko je mezi motorkáři trochu opomíjená destinace. Má co nabídnout zejména pokud rádi jezdíte v chládku mezi horami v utažených zatáčkách a netlačí vás čas. Na jaře a na podzim tu je asi chladno a také zde často prší. Parné léto je ideální doba na návštěvu Slovinska na motorce.

Do Slovinska bych se určitě ještě někdy rád vrátil. Třeba i pěšky, s kolem nebo raftem, abych viděl Slovinsko zase z jiné perspektivy.

Motorka jezdila výborně. Velmi jsem v horských zákrutách a stoupáních ocenil její lehkou váhu. Na horských silničkách byla jako doma. Na dálnici jsem držel 130 Km/ hod, takže takový střední pruh.

První den mne trochu pozlobil nový držák navigace od CP Connect. Technickému zpracování držáku opravdu není co vytknout a mohu ho všem doporučit. Bohužel po prvním horském průjezdu se uvolnil nedotažený šroubek a část držáku jsem ztratil. Po zbytek výletu jsem jezdil s navigací pověšenou na stahovacím pásku za 2 koruny.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):
Motokatalog.cz


TOPlist