Slovensko 2020

Když jsem si koupil po letech motorku a dle návodu zajel a toulal se kolem "komínu", zatoužil jsem asi jako každý poznat i širší okolí svého domova, což znamenalo cestu delší než na jedno odpoledne.

První krok jsem tedy učinil: rozhodnutí, že pojedu. Přišel druhý krok: Kam? Přečetl jsem spoustu Vašich cestopisů, které jste napsali a nechal se jimi inspirovat. Padlo mi do oka Švýcarsko, ale nakonec jsem usoudil dle situace v Evropě s bacilem, že přehodnotím své plány a zamířím opačným směrem. Tedy Slovensko. Třetí krok: Kam na Slovensku? :) Cíl jsem měl, průsmyk Dukla. Čtvrtý krok: Kudy k průsmyku? Rozdělil jsem si cestu na čtyři dny, což představovalo denní dávku kolem 350km cesty. Plánoval jsem cestu tak, aby tam bylo hodně zatáček, malý provoz, mimo dálnice a jen zpevněné cesty a stále něco ke koukání a kochání :) Spaní jsem chtěl řešit pomocí kempů (v polovině záři ještě není v noci taková zima, aby to nešlo vydržet) a třeba i vyjde počasí.

První den: Moutnice - Bystrina, okr. Liptovský Mikuláš (340km)

Vyrazil jsem na cestu už kolem 6. hodiny ranní, tankování i balení věci na motorku proběhlo předvečer cesty, a tak jsem mohl bez zbytečného zdržování vyrazit směr východ. Sice žádný hic, ale na silnicích byl naprostý klid a já to mohl klidnou jízdnou směřovat přes Hodonín, Veselí nad Moravou až do Uherského Ostrohu. Tam jsem odbočil vpravo na Hluk a tím opustil hlavní tah směrem na Slovensko a po vedlejší silnici pokračoval přes několik vesnic až na hraniční přechod ve Starém Hrozenkově. Krátká přestávka, dotankování a zpět do sedla. Vítej Slovensko :) Směr Trenčín. Při příjezdu k Trenčínu je krásně vidět celá silueta hradu a já jsem se rozhodl, že kouknu do města a k hradu. Bohužel byl pátek a poledne, tak provoz ve městě byl docela hustý a v okolí hradu nebylo možno nikde v klidu zaparkovat. Proto chuť na kávu zatlačena a nabral jsem směr na další bod cesty, který jsem chtěl zhlédnout, a to zámek Bojnice (prý nejhezčí na Slovensku). Cesta vedla přes Bánovce nad Bebravou a Nováky, docela nudná část cesty, nic moc k vidění, ale není přeci každý den posvícení :) Za obcí Nováky je malá nenápadná odbočka na Bojnice, přejezd přes vyvýšený most a pak už člověk vyhlíží věže zámku, kdy už budou vidět a napětí, jestli Slováci nekecali ohledně krásy zámku. A nekecali :) Nejhezčí pohled je asi z místní ZOO, ale mě musel stačit pohled z náměstí z parku. Zaparkoval jsem motorku na placeném parkovišti (jinde to ani zde oficiálně nešlo) a zeptal se na kvalitu zdejších kaváren a zkusil kávu dle doporučení. Káva dost dobrá, ale hlavně poučení, že je třeba být i trochu zdravě drzý. Mám na mysli ohledně parkování. Sedím na zahrádce kavárny, parkování zaplaceno (dvakrát dražší než káva :), na náměstí přijíždí trojice motorek BMW s německými značkami a bez ostychu parkují i přes zákaz na příčném pruhování na náměstí. Odchází do kavárny, kde jsem seděl a nějaké parkovné je netíží. Ani správce parkoviště to nezvedne ze židle. Tak jsem se poučil a opravdu se mi to dále hodilo, holt člověk se celý život učí :)

Zpět na motorku, směr Prievidza. Zde už provoz děsný, zacpané celé město, ale kličkoval jsem a až na jednoho řidiče dodávky, který mi nadával (v tom fofru ani nevím, jestli to bylo slovensky nebo maďarsky) se všichni chovali velice slušně a i spolupracovali s mým kličkováním mezi nimi, tímto jim děkuji :) Proto jsem nechal Prievidzu rychle za sebou a dorazil do Turčianských Teplic. Zde jsem věřil navigaci, která mě vedla severně od města, cesta ze dvou pruhů se brzy změnila v jeden, pak stále do kopce, mezi poslední domy města, pak chatová oblast, a už jen les a sem tam cyklisté :) Naštěstí stále zpevněná cesta a tak jsem pokračoval dále, vyhnul se traktoru v protisměru, nevěřil jsem, že se na tu úzkou cestu oba vejdeme :) a pak z kopce a napojil se na silnici vedoucí na Bánskou Bystricu. Krásný úsek, zatáčka za zatáčkou, zkrátka 20 km cesty, kde se člověk nenudí a je i někde čas se kochat krajinou se spoustou skal a bohužel místy i ne moc kvalitním asfaltem.  Před Bánskou Bystricou vlevo na sever a zatáčky pokračují dalších 40 km. Je to průjezd mezi Velkou Fatrou vlevo a Nízkými Tatrami vpravo. Kvalita silnice se mnohem zlepšila a člověk si i užije zatáček až k odbočce na Vlkolínec. Vydal jsem se odvážně na motorce až nahoru k této obci patřící do seznamu Unesco, ale bylo pár minut po zavírací době, takže nic (tento stav pozdního příjezdu mě provázel i později :)) Kdo pozdě chodí, však víte, jak je to dále. Pak už jen cesta do Ružomberoku a tankování. Od Turčianských Teplic až sem jsem nepotkal jedinou čerpací stanici, takže je třeba s tím počítat. Pokračoval jsem na Liptovský Mikuláš, bohužel cesta mezi těmito městy byla v rekonstrukci a táhla se jedna dlouhá kolona. Naštěstí bylo možno v pohodě předbíhat v koloně vlevo i vpravo, dle potřeby a možností. Nevím, jaké máte zkušenosti Vy, ale vždy se najde v každé koloně jeden blbec, který to psychicky nedá, že on stojí a Vy jedete a buď řidič vozidla otevře dveře nebo záměrně najede napříč, aby nebylo možno projet. A tady taky. Ale měl smůlu, neboť tímto svým jednáním mále sestřelil cyklistu a ten mu to od plic vysvětlil, co si o něm myslí :) I facka visela ve vzduchu :) Řidič to pochopil, zařadil se zpět do kolony a já pokračoval s úsměvem dále. To už se chýlil večer a já dorazil do Demänovské Doliny, kde se nachází po levé straně kemp Bystrina. V kempu krásný klid, ceny super, teplá voda ve sprše v ceně kempu, kuchyně dobře vybavena. Postaven stan, zaparkovat vedle motorku a po očistě a jídle hurá do spacáku.

Druhý den: Bystrina - Tatry - průsmyk Dukla - Košice (400km)

Noc v Nízkých Tatrách ve stanu v polovině září není žádná tragédie, ale také žádná Havaj. Ráno brzy vstávám a rozhoduji se, že se podívám až na konec Demänovské Doliny. Nic moc, zbytečná cesta, nic zajímavého. Raději obracím, projíždím okrajem Liptovského Mikuláše a směřuji mimo dálnici přes Liptovský Hrádek do Tater. Zde cesta stále stoupá, ale žádné krpály nahoru, jak jsem čekal, se nekonají. Naopak vpravo se postupem času otvírají krásné výhledy na Nízké Tatry a je třeba dávat pozor, aby se člověk moc nekochal, samá zatáčka, slušný povrch a docela malý provoz. Bohužel to odbočkou na Štrbské Pleso skončilo. Domníval jsem se, že všichni turisté ještě spí nebo sedí u pozdní snídaně, ale nebyla to pravda. Dojel jsem do poloviny této obce, parkoviště plná a proto jsem se rozhodl z tohoto Babylonu rychle ujet.

Přes množství turistů bylo otočení motocyklu na úzké silnici oříškem. Jak jsem byl rád, že jsem opět najel na hlavní tah a směřoval k východu. Ve Starém Smokovci jsem zahlédl příjemnou kavárnu a rozhodl se, že je čas na přestávku a kávu. Parkování zde žádné, ale poučen z předešlého dne z Bojnic, "zdravá drzost" :) Parkuji přímo před kavárnou na širokém chodníku. Asi to tam je zvykem, nikdo se nepohoršuje a než stačím sundat přilbu, už vedle mě parkují dvě další motorky. Po kávě pokračuji přes Tatranskou Lomnici až na křižovatku, kde odbočuji vpravo na Kežmarok. Místní cigánští domorodci nabízí kolem silnic k prodeji houby, nejedu rychle, abych nějakého netrefil a musím uznat, že houby zde rostou :)

Zde se poprvé setkávám s pověstnými osadami plnými těchto domorodců, docela síla a jedu opatrně, tady spadnout, tak mě sežerou. Projíždím osadami a dostávám se do Kežmaroku. Jen projíždím a směřuji na jihovýchod, neboť mým dalším cílem je Spišský hrad. Vyhýbám se opět dálnici a stejně jako v Trenčíně, příjezd ke hradu nabízí krásné pohledy na tuto stavbu. Vyjedu až těsně pod hrad, ale na prohlídku nejdu, není to můj hlavní cíl dne.

Cesta vede přes Priesmyk Branisko, krásné zatáčky a dobrý asfalt oživují cestu a přes Prešov směřuji na Svidník, kde už začínají památníky a muzea týkající se Dukelské operace. Zastavuji a tentokrát i fotím památník znázorňující dva tanky a čtu cedule popisující děj válečného konfliktu týkající se této části země. Vracím se na hlavní tah směrem k samotnému průsmyku.

 Klidná cesta se mění v boj o přežití, polští řidiči kamionů jsou s odpuštěním magoři, nerespektující žádné zákazy a příkazy silničního provozu. Přiznávám, že nejsem svatý, ale nedovolil bych si přes obec letět skoro 100km/h jako polští řidiči. Ještě troubí a rozčilují se, když jedu 60km/h v obci. K památníku v průsmyku Dukla přijíždím hádejte v kolik? :) O pět minut po zavírací době. Asi to bude na této cestě mým zvykem. Po prohlídce památníku (zvenku) sedám a směřuji stejnou cestou zpět až do Prešova, kdy celou cestu se mi lepí na zadní kolo nějaký řidič a dělá mu to rozhodně dobře. Ukazuji mu, aby si nechal bezpečný odstup, ale jen se směje jako blbec. Přemýšlím, zda mám zastavit a jednu mu břinknout. Nakonec využívám výkonu motocyklu a při první možnosti tahám více za plyn a předjíždím více aut naráz a mám zase chvíli klid. Jen chvíli, po nějakých 10 km se to opět opakuje. Co se dá dělat, zrychluji a tentokrát se dostávám skrz kolonu dostatečně daleko mimo jeho dosah. V Prešově telefonicky ověřuji, zda v kempu vedle Košic je volno, Po kladné odpovědi vyrážím už za šera tentokrát po dálnici až do Košic, kam dojíždím za tmy. Kemp Route E58 jsem si předem vytipoval, protože se jedná o uzavřený a hlídaný kemp, plně vybavený, jen kuchyňka trochu pokulhává, ale hned vedle je bistro otevřené do pozdních hodin. Využívám, že v kempu je pouliční osvětlení a stavím stan přímo pod lampou, abych na to viděl.

Třetí den: Košice - Podhajská (330km)

Není ráno lepšího probuzení, než když dvě malé děti naleznou klacek a tlučou do plechového plotu kempu. A k tomu jejich matka velmi silným hlasem z druhé strany stanu křičí: Petříku, to nemůžeš, je půl sedmé, nech toho. "Herodes, to byl král" :) Takže budíček jsem měl za sebou, soukám se ze stanu, abych se přesvědčil, že se mi to vše nezdálo. Nezdálo, stále u plotu vidím dva provinilce, kteří nedbali pokynů své matky směřující k ukončení jejich činnosti. Když už jsem venku, vstávám, snídám, sprcha na cestu, balím a vyrážím. Rozhodl jsem se nekopírovat hranice s Maďarskem po hlavním tahu, ale jet středem Slovenska a užívat si klidu.

Cesta mě tedy vedla přes obce Medzev, Rožňava, Jelšava, Hnúšťa, Hriňová, až do Zvolena. Taky jste o těchto obcích kromě Zvolenu neslyšeli? Já ne. Ale počítejte s tím, že jsem absolvoval více jak 100km serpentýn, kopců a sjezdů, množství obcí nepočítám. Tady se rovně vedoucí silnice nevyskytují a najít úsek, kde by byla silnice 200m a více v přímce, zkrátka není. Přiznám se, že ve Zvoleně jsem byl docela unavený, stále plyn, brzda, plně soustředěn. Sem tam jsem se někde nechával unést a zatáhl ve výjezdech ze zatáčky více za plyn než bylo potřeba :) Úsek to byl fajn, ale jednou stačilo. K tomu cyklistický závod a kličkování mezi závodníky. Kousek za obcí Medzev opět potkávám osady, ale kam se hrabe architektura staveb osad u Kežmaroku. Zde je základním stavebním prvkem vlnitý plech, uprostřed celé osady stojí jedna stavba připomínající dům, někde i okno (se sklem), ale jinak lidová architektura v praxi :) Opět dochází ze strany domorodců k nabízení prodeje lesního bohatství v podobě hub na okraji silnic. Ale tentokrát houby nabízejí děti, ne dospělí jako v Tatrách. Míjím je bez náznaku zájmu o uskutečnění obchodu a užívám si kvality silnice okresu Košice. Ale jakmile opouštím okres Košice a vjíždím do okresu, jehož jméno jsem si nemohl ani zapamatovat, silnice se zhoršila a hustota obyvatelstva zmenšila. Což nebylo vůbec špatné, naprostý klid, prázdné silnice (stále zpevněné) a úžasná příroda.

A tímto jsem pokračoval celé dopoledne a do Zvolena dojel v době obědu. Uvařil mi tentokrát pan McDonalds a posílen a odpočinut jsem nasedl a pokračoval již po hlavních tazích přes Žiar nad Hronom až do cíle dne a to jest obec Podhajská. Kemp jsem našel docela snadno, jen to chce více trpělivosti při projíždění obcí a při vyhýbání se místním návštěvníkům termálního koupaliště, asi jsou z té vody poněkud mimo. Kemp (jediný v celé obci) je velice dobře zařízen, opět teplá voda stále k dispozici a kuchyň by stačila na pořádání kulinářské párty :) Aby ne, kemp je hodnocený jako 4hvězdičkový, ale nakonec i ze všech mnou navštívených kempů nejlevnější. Navíc ubytovaní zde mají výrazné slevy do termálního koupaliště nebo wellnesu. Postavil jsem stan a hurá do wellnes odpočívat :)

Čtvrtý den: Podhajská - Moutnice (235km)

Poslední den výletu, takové to povinné dojetí do cíle. Okolí obce Podhajské se velice liší od toho, co jsem viděl předchozí tři dny, žádné kopce, žádné lesy, jen neskutečná placka s výhledem na hodně vzdálený obzor, kde se nachází kopce s názvem Štiavnické vrchy. Jinak nic, samé zelinářství, rovné silnice, čili předjíždění kamionů a jiných dopravních prostředků naprosto v pohodě. Cesta mě vede přes Galantu, Sládkovičovo, Senec až do Pezinku, kde mi stále zní v uších píseň Ivana Mládka Já mám holku z Pezinku, ta má zuby ze zinku :) Zajíždím doprostřed města a hledám nějakou kavárnu, na náměstí jsou hned tři vedle sebe, spoustu posezení venku a jen placené parkoviště kam člověk dohlédne. Opět si beru poučení z prvního dne a hledám místo na parkování, kde to nikomu nebude vadit. A hle, na konci náměstí, hned před kavárnami, jsou vyhrazená tři místa pro motorky, a bezplatně. Vychutnám si kávu, natáhnu nohy a po půl hodině pokračuji směrem k domovu. Cestu z Pezinku do Perneku nemusím spoustě z Vás představovat, známá část silnice, samá zatáčka, dobrý asfalt, spousta motorek. Bohužel z Perneku přes Malacky až k Břeclavi opět roviny. Ale tentokrát změna, až k Malackám jen lesy a lesy, ale jaké. Samá borovice, zpomalil jsem tak moc, že by mě mohli předjet i cyklisté, otevřel hledí přilby a nasával vůni borovic. Poté už jen stačilo překročit zpět hranice, projet Břeclav a směřovat na sever až k Brnu. Poslední tankování a už jsem byl před domem.

Byl jsem z těch kilometrů unavený, ale hned bych jel znovu. Tak až příští rok, tentokrát třeba snad i to Švýcarsko :)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE