Za medvědama do Rumunska 2018

Den 1: Týnec nad Sázavou - Lešany u Skutče, najeto 156 km

Měl jsem ten den velký oči a myslel, jak vypálíme kolem poledního a skončíme ideálně třeba někde na Slovači.. No, nakonec má drahá polovička poněkud déle balila a i mě to trvalo dýl, než bych čekal, k tomu ještě nutný oběd, abychom načerpali síly a přesun z Počernic do Týnce n. Sázavou. Tam jsem ještě pro svou milou s bráchou namontoval na top case nutnou zádovou opěrku, aby mi za jízdy netrpěla, a pro změnu jsem při sledování vrtáku pronikajícího skrz stěnu kufru trpěl já. Nevadí, hlavní je, že jsem ještě při obědě dokázal střízlivě odhadnout sobotní nájezd (přiznávám, docela vážně jsem uvažoval i o tom, že už ten den nikam nevyrazíme) a napadlo mě zavolat jednomu známému od Skutče - Jardovi, což by bylo víceméně po cestě. Ten naštěstí byl doma, a že se prý moc těší, ať dorazíme. Tak si říkám super, cíl dnešní cesty máme a to je hlavní. Tam také kolem osmé dorážíme a vítá nás jeho moc milá přítelkyně Verča. Dáváme něco k večeři a u dvou pivek klábosíme, nakonec dorazil i Jarda. Celkově to byl fajn den, zakončenej ještě v luxusní sprše a v normální posteli. Uznávám, trošku jsme se jim tam nakýblovali, ale pokud to člověk nedělá denně, tak co..

Den 2: Lešany u Skutče – pole u Horvátkimle, Maďarsko, najeto 294km

Ráno bylo oproti sobotě fakt úžasný, nebe blankytné a úsměv na rtech mi kouzlil i fakt, že jsem se dobře vyspal. To už úplně nemohla říci má drahá, protože ji budil Jardův kohout a nejradši by mu prý zakroutila krkem, na čemž se překvapivě shodla i s Verčou. Dáváme si parádní snídani v podobě makových a tvarohových koláčků, kterou nám Jarda přeochotně naservíroval se slovy "tak ať se pěkně staročesky nasnídáte". Ještě  než se ale někam dostaneme, skoro celé dopoledne si povídáme s Verčou, která mimochodem na Jardovu adresu trousí vtipné poznámky ve smyslu, kdyby radši místo zvoničky dal do kupy tekoucí kotel. Potom se loučíme a s příslibem možného návratu cestou zpět vyrážíme na další cestu směr Balaton. Po pár desítkách kilometrů stavíme ještě v Křižanově na obědě a fotíme se u místní kašny.

Dále vyrážíme okolo půl třetí a je jasný, že ten Balaton těžko dneska uvidíme. Následujou nudný dálniční kilometry po rekonstruované D1, která i na opravených úsecích poněkud houpe, na úrovni Brna sjíždíme na D2 směr Bratislava a valíme to o 106. S pár nutnýma zastávkama (má milá má tendenci mi usínat na mašině, vim, zní to neuvěřitelně, tak si dává kafíčko od Mr. Browna) jsme prosvištěli slovenský úsek a skončili asi 15 km za hranicemi v Maďarsku.

Slunce už se sklánělo, a tak jsem to strhnul na první nadějně vypadající polňačku a asi po půl kilometru to zapíchl za prvním remízkem u pole. Konečně spaní na divoko a konečně začíná to pravý dobrodrůžo. Stavíme stan, večeříme, já si hraju s novou kudlou a před spaním píšu tenhle cestopis, jsem docela zvědavej, jestli zejtra překročíme rumunský hranice!

 

Den 3: pole Horvátkimle, Maďarsko - Lovrin, Rumunsko, najeto 425km

Jo jo joooo, dokázali jsme to, skoro tomu nemůžu věřit, ale jsme pár desítek km za čárou... Co na tom, že za cenu docela šílenýho noclehu kdesi u hlavní silnice a i tratí mezi poli...

Už někde v Segedínu na nás padla tma a já věděl, že to honění se za kilometrama byla chyba a tady se mi to vymstilo - v naprostym zoufalství z toho, že tu v okolí jsou jen samý silnice, jak když střelí, a kolem pitomý pole, že to nebudu mít kam zapíchnout na spaní, jsme nakonec fakt neměli na vybranou. Sedíme tu ve stanu u polňačky mezi jednim pokosenym a jednim ještě nepokosenym kukuřičnym polem na straně jedný a silnicí s tratí na straně druhý. Jestli nás tu zejtra ráno nesemele kombajn na maličký nudličky, budu to považovat za úspěch. Abych ale nepředbíhal - měli jsme dneska moc pěkný den, pokochali se pohledem na Balaton a užívali si příjemné teplíčko, odhadem tak 25st.

K tomu jsme si dopřáli výborný obídek v jedné z tamních restaurací, já si ho obohatil předkrmem v podobě řecké ovocné polévky..

No nevim, co jsem čekal, že dostanu, žena se mi smála, bylo to prostě sladký, tekutý cosi s kouskama ovoce a šlehačkou na vrchu, prostě polévka jak vyšitá :'D Tímto bych asi zakončil dnešní veleúspěšný den, máme namířeno do Rovenska, kde bychom dali další nocleh u některé ze zdejších českých rodin, tak snad se tam nějak dohrabkáme! 

Den 4: Lovrin - Rovensko, Rumunsko, najeto cca 220km

Dnešní den hodnocený v kostce bych popsal jako ani tak bohatý na kilometry, jako na zážitky..Resp. abych byl přesný, těch opravdu "záživných" km bylo víc než dost, ani zdaleka totiž není kilometr jako kilometr. Nechci ale předbíhat, takže pěkně od začátku. 
Po ranním tradičně pomalým rozjezdu jsme se konečně vypakovali směr Temešvár, kde jsme měli v plánu natankovat a nakoupit pár nezbytností a vybrat nějaký ty místní šušně - rozuměj Leiky ;) Nevim totiž, co by v Rovensku říkali na Eura (domluvil jsem nám tu nocleh u jedné místní rodiny paní Anežky..) Jaká byla noc se už radši nerozepisuju.. a nebo ano, no prostě hrozná. Když nepočítám věčnej kravál od aut, vzbudila nás v noci místní kodrcálka - rozuměj vlak, skoro se podle zvuku zdálo, že se řítí přímo na nás...

Temešvár jinak moc nestojí za zmínku, snad jen že se snad už i Rumuni snaží trošku dodržovat předpisy - stojej třeba na červenou a tím se zvěsti z ostatních cestopisů tak úplně nepotvrdily. Jinak ale tradiční dopravní chaos nechybí, byl jsem celkem rád, že jsem se z toho blázince vymotal bez šrámů. Jo a v místnim supermarketu mě překvapily mořský potvory hned vedle zeleniny v mrazáku, kde si každej může nahrabat, kolik chce ;)

Následovaly nezáživný kilometry, dokud se silnice nezačala klikatit a trochu i stoupat a klesat. Na jedné příhodné loučce jsme dali pozdní obídek a užívali si odpolední pohodičku, měli jsme celkem čas – aspoň jsem si to teda myslel, a tak jsme vyjeli až kolem čtvrté, což nebylo příliš prozíravé.

Do Rovenska podle navigace 100km, říkám si pohodka, za hoďku max dvě tam jsme..heh..naivka.. Pohodově odsýpalo prvních cca 40km cesty.. Totiž to, že už hodnou chvíli byl asfalt samá záplata a osobáky si netroufly na víc než 70 neznamenalo, že nemůže být hůř. Silnice se najednou zúžily, do asfaltu přibylo spousta děr někdy docela monstrózních rozměrů (do jedný jsem najel dost suverénně a málem tam vysadil manželku) a kolikrát dost "umě" schovaných za bezchybnými úseky asfaltu. Upřímně jsem litoval místní, co tu trápili rychlostí sotva chůze svý osobáky – nejčastěji Dacie, tady jsem byl fakt happy za svou Afriku, jejíž tlumiče dost vyžehlily. Pak s přibývajícími výškovými metry místy asfalt postupně mizel a nahradila ho šotolina. Tady jsem začal zjišťovat, že těch posledních cca 37 km při průměrce cca 30kmh fakt nebude jen tak. Cesta nejdřív stoupala, pak klesala, pak si z nás zkoušeli ukousnout místní drzí bafani, pak zas stoupala a posledních 10km po šotolině jsem to začal sypat, místy okolo 50 km/h ve dvou a v plný polní to není úplně málo ;) Dorazili jsme k paní Anežce akorát před setměním a dostalo se nám úžasně vlídného přijetí včetně vynikajícího jídla. Paní nám vyprávěla místní zajímavosti a ochotně odpovídala na naše všetečné dotazy, dokonce doporučila film o Rovensku zvaný nějak jako „Pjemole“. Následně jsme si konečně dali tolik vytouženou sprchu, dva dny bez ní v motomundurech udělají své ;) a šli na kuťe. 

Den 5: Rovensko - Pestisani, Rumunsko, najeto: 176km

Ááá, to jsme se po dlouhé době nádherně vyspali, prostě luxus, z postele se nám absolutně vůbec nechtělo, ale měli jsme u pani domácí domluvenou snídani na půl devátou a na tu jsem se těšil, to ne, že ne.. Připraveny jsme měli dobroty téměř výhradně domácí produkce jako třeba výbornou škvarkovku - tu normálně moc nemusím, ale tahle byla super, nebo domácí kravský sýr, cherry rajčátka, paprika, ze sladkého pak jahodový jam a chléb. K pití nám paní donesla její vlastní čaj dle chuti lipový, ale údajně je to směs bylinek, nebo výborné čerstvě nadojené mléko od jejích horských kraviček, na které jsme se byli též podívat. Do toho tam kolem nás pořád okouněl a předváděl se její 3-letý syn Valentýn. Bylo znát, že je poněkud rozmazlený, ale jinak asi normální děcko. Po jídle jsme se mrkli na okolní pastviny a prohodili pár slov s panem manželem. Pak jsme se ještě mrkli na náves, tam se motalo dokola pár motorkářů a vypadalo to, že na někoho čekají. Udělali jsme pár fotek, rozloučili se s paní a už mazali směr Transalpina. Musíme ale přiznat, že zrovna zde bychom rádi zůstali alespoň týden.. Zdejší příroda je fakt úžasná, samý zalesněný kopečky a pastviny, kam jen oko dohlédne.. Snad se nám sem někdy poštěstí se vrátit.

 

Ale nedá se svítit, musíme dál. I když je to z Rovenska k jejímu začátku nějakých 220km, urazili jsme dnes jen 170. První část cesty je to samá šotolina, co jsme po ní přijeli, pak dalších x desítek km silnice kategorie DJ, kterou jsem si v duchu překřtil na díratku s možnou průměrnou rychlostí okolo 40-50km/h na Africe! Ale zase ve dvou..Takový osobák max 30 a chudák autobus se tam ploužil sotva krokem. Pak jsme ale najeli na první třídu (DNko) a tam už se to dalo krásně švihat 90-100 bez problémů. Z ní jsme potom sjeli do města Baile Herculane (celkem solidního turistického hnízda se vším všudy) a hnali se vzhůru. Zastavili jsme jen na něco drobného k jídlu, slečna, co nás obsluhovala, vypadala tak na 15 a chudák byla z angličtiny dost nervózní, ale domluvili jsme se ;) Dále jsme to švihali vzhůru kolem zdejší celkem vyschlé přehrady, až začla nádherná neponičená část této komunikace a já si ten výjezd nádherným skalnatým údolím porostlým hlubokými lesy užíval naplno. Když jsme vylítli nahoru, bylo už pozdní odpoledne, tak jsme ještě asi hodinu hltali kilásky a kochali se a pak jsme to zapíchli na nádherné louce - asi pastvině, ale bez bobků naštěstí, vybrali jsme krásně prosluněný kout, co vypadal s trochou přehánění jak z Pána prstenů, prostě zatím suverénně nejkrásnější stanovací místečko ever. Uvařil jsem véču, u svitu ohně jsme si zazpívali Červená se line záře a užívali si pohodičku.. Zítra cíl cesty jasný - Transalpina, tak snad ji stihnem!

Den 6: Pestisani - Copaceny, Rumunsko, cesta přes Transalpinu, najeto cca 230 km

 

Ráno se z mlhy jako mlíko poměrně záhy vylouplo sluníčko a začlo pěkně hřát. Nechci to zakřiknout, ale počasí na tomto mototripu nám zatím vyloženě přeje. Posnídali jsme, pobalili, udělali ještě nějaké fotečky, dokonce nás přijel pozdravit asi správce této louky a když odcházel zpět k autu, nevěděli jsme, jestli si jde pro brokovnici, no dal nám 2 vynikající hrušky, rozloučil se a odjel...to je servis, koukali jsme jako puci :D Cca před polednem jsme vyrazili směr Transalpina. Už podruhé jsem si užíval tento unikátní výjezd, nahoře v turistickém centru  Ranca jsme pořídili pár fotek a pohladili místní partu oslíků, která se celkem neodbytně dožadovala chleba od pána v autě, chudák se ani nemohl dostat ven.

Dále jsme udělali několik zastávek na klasických (krásných) fotospotech, minuli partu Rumunů těžící břidlici z kopce s dodávkou blokující jeden jízdní pruh.. něco u nás nevídaného...

 

Poté jsem si užíval serpentiny z kopce a zjistil, že některé dříve hojně divoce obsazené kempy zahradili závorami, popř. ostnatým drátem... Takže začíná zde být vidět určitá činnost úřadů, kterým snad konečně přestává být jedno, jak se tu huntuje příroda bez postihu.  Dále jsme pokračovali po pěkné silnici DN7A kolem velké vodní  nádrže směr Brezoi s tím, že zítra bychom dali Fagarašský výjezd, cestou se mrkli na Drákulovu zříceninu a pokračovali na Sibiu, kde bychom též rádi udělali zastávku. Uvidíme, co se podaří.... Nocleh se nám opět vydařil, jak jsme jeli tím údolím, kde těch vhodných míst opravdu moc nebylo, už jsem nevěřil.. Během jedné pauzy jsem kolem šesté večer vytáhl navigaci a prostě píchl prstem, zmačkl "naviguj" a ono se to povedlo. Skončili jsme na krásným pěkně zašitým místě, vedle šuměla řeka, nikdo o nás nevěděl. Uvařili jsme pro změnu opět gulášek, ale tentokrát s rýží doplněnou o cibuli a myslím, že i baťůžek si chrochtal blahem :)

 

Den 7: Copaceny - Velká přehrada, Rumunsko Transfagaraš, najeto 123km

Dnes jsme, pravda, najeli rekordně málo kilometrů, ale je to ze dvou důvodů, tedy možná i z více, zkusím rozepsat. Za prve se nám vůbec nechtělo z toho nádherného místa, kde jsme spali noc předcházející. Za druhé cesta 85km k Drákulovýmu hradu, resp. jeho zřícenině, trvala asi 3 hodiny. Nečekal jsem totiž, že zkratka vymalována v navigaci žlutou barvou a označená "DJxx" bude ve skutečnosti z většiny křivolaká šotolina a zkuste si takto jet 40km. Za další jsme doplňovali phm a i nějaké zásoby, bolestivá byla ztráta 2,5l pet plné pitné vody někde po cestě, blbec jsem asi zapomněl dotáhnout popruhy (posléze jsem zjistil, že asi nezapomněl, ale 2,5l flaška je pro moje držáky poněkud rozměrná). Jinak ke hradu jsme dorazili krátce před třetí, kupodivu dole v čekací chatce už bylo docela dost lidí. O to víc nás překvapil fakt, že teď mimo sezónu provázejí na hrad 2x denně - v 10 dopoledne a shodou okolnosti v 15 odpoledne. To jsme fakt měli zprdele kliku. Už méně mě těšilo, že se na hrad jde hromadně, ťape se asi 1480 schodů a mezi účastníky byli všelijací zdržující špekouni (jeden mi funěl asi půlku výšlapu za krk, druhou půlku Helče :D) anebo parta Slováků, který jsme s Heli původně chtěli pozdravit, ale po chvíli těch jejich teatrálních hlodů bychom jim nejraději oba dali tečku mezi oči. Vstupné 6 Lei na dospělého, za focení 100Lei/hodinu pro amatéra a 1000Lei pro profíka, ale fotil tam úplně každej bez placení...asi se to vztahuje jen na speciální foto akce. Jinak hrad je vysoko nad silnicí na špičatým skalisku, celkem malinký, ale polohou asi dost nedobytný. Po tom, co jsme ty schůdky o hodinu a půl později zhopkali dolů, se nám slušně třepaly nohy únavou, chtělo to colu na posilnění.

Dále mi vzhledem k času bylo jasný, že dneska už Fagaraš nedáme, takže snad zítra, Sibiu vynecháváme a máme naplánované jeskyně Cetatile Ponorului uprostřed lesů na severozápadě Rumunska, čili pěkně po cestě domů. Je tam i penzionek, tak třeba nám tam vyjde nocleh...Utábořili jsme se tu u severního konce přehrady pod Fagarašem, hned u cesty, občas tu sice něco projede, ale jinak je tu celkem klid.

 Den 8: Copaceny přehrada - Smida, Rumunsko, najeto cca 360 km

Medvěd! Je tu medvěd!! Teda ne, že bych ho přímo viděl (naštěstí), ale na to, abych měl skoro naděláno to teda stačí! Nejdřív jsem ho slyšel z jedný strany a docela z dálky, to už jsem byl v pozoru a měl sto chutí začít balit a vypadnout, jenže tu nejsem sám, Heli má půlnoc. Zatim jen ležím ve spacáku a vůbec nevím, co dělat, přemejšlim, jestli začít plašit a budit jí, taky si dobře uvědomuju tu jednu špinavou plechovku od omáčky ke špagetám v motokufru, snad to necejtí. Pak chvíli nic, najednou se to ale ozve v kopci přímo nad náma a to už s nervama nedávám, lezu ze stanu, kudlu v ruce a startuju mašinu, aby ho to kdyžtak zahnalo. To už se budí i Heli a k mýmu velikýmu překvapení je celkem v pohodě a při poznámce, že medvědi do stanu nelezou, se zas balí do spacáku. To snad ne, ona je fakt úplně v klidu! Po nějaký době medvěda slyším z druhý strany, takže to vypadá, že snad odtáhl. Uff, takovej adrenalin jsem teda dlouho nezažil. Je asi 7:30, medvědí příhoda je snad za náma, ale já už stejně nemůžu spát, tak jdu aspoň nachystat snídani, Helí se mě ptá, kam jdu, proč nejdu spát, vždyť už medvěd odtáh, tak co...Překulila se na druhý bok a spala do půl desátý..přece ji nějakej medvěd nebude rušit ze spaní.. Tohle prostě nechápu! 
Kolem poledne jsme byli pobalení a stoupali směrem do Fagarašských serpentin. Kus pod vrcholem jsme potkali Ukrajince s nejnovější Afrikou Adventure Sports 2018, dali jsme se do jakés takés řeči, on uměl spíš trošku německy, podle jeho posunků jsme nastavili mašiny pěkně vedle sebe a udělali několik fotek sobě i jemu. Moc krásnej stroj to je, pro mě prostě dream bike. Ještě jsme trochu pokecali, pochopil jsem, že je doktor ORL a že razí na Sibiu a v pondělí musí být zpět na UA. Tak jsme si popřáli šťastnou cestu a rozloučili se.

 

S přibývajícími metry nadmořské výšky bylo stále více aut - hlavně Dacií, Rumuni se prostě nezapřou. Fagaraš je oproti Transalpině opravdu Václavák..Vyvrcholilo to nahoře totální zácpou kvůli těm, co se snažili dostat na přeplněná parkoviště..Fakt děs, prostřelil jsem to protisměrem a zastavil kousek pod vrcholem na další fotky. Mezitím doplňuji vodu z horské bystřiny, snad to bude pitelné a zkouším se dovolat do penzionu poblíž jeskyní. Zajímavý je, že Rumuni mi snad nikdy nevzali telefon napoprvé, vždy volají zpět. Vyhlédnutý penzion je bohužel plný. Nakonec se ale dovolám do jiného poblíž v Padisu a odsouhlasíme si cenu 120Lei..super, máme cíl! Heli na mě s obdivem kouká, jak jsem to pěkně ošéfoval v angličtině přes mobil :D Potom jsme sjeli na jedno z posledních míst nad lesem, takový ten zlom na severní straně, dáváme si sváču. Heli že chce tuňáka, pak mi ale krade paštiku, jak jinak :D Nakonec, než jsme vyrazili, se tam zase zastavil pán s Afrikou a fotil..Kývli jsme si ještě na pozdrav a pak už to pálili dolů po serpentinách směr Sibiu. Čeká nás odsud asi 320km dlouhá cesta směrem k jeskyním Cetatile Ponorului. Po nějaké době se dostáváme na dálnici a nestačím se divit, Rumuni umí úplně normální krásnou dálnici, tak jak je známe odjinud (teda vyjma D1), tak to začínám švihat, abychom stíhali. Objíždíme Sibiu, kde jsme původně chtěli také zastavit a letíme směr severozápad. Po cestě ještě řeším chcíplou nabíječku na 12V-5V USB, na žádné z pump, kde jsme stavěli, ji neměli. Hlavně, že měli kupy nabíječek na iphony.. Po nějaké době se najednou nad dálnicí přímo v našem směru objevuje temná poklice nevěstící nic dobrého, teplota prudce klesla dobře o 10st a začaly s námi lomcovat silné poryvy větru. Nakonec, protože v téhle části dálnice nějak zapomněli na odpočívadla, stavím v odstavným pruhu a rychle oblíkáme všechny teplé vrstvy, co máme, a preventivně i nepromoky. Poté z dálnice sjíždíme a stavím u Lukoilu, USB nabíječku kupodivu mají. Jedna vada na kráse ale je, že při čištění CL zásuvky jsem asi šlusnul kontakty a spálil pojistku, kupuju tedy s omluvným úsměvem i sadu nových a měním, Heli na mě zvědavě pokukuje se zmrzkou v ruce. Nakonec do třetice všeho dobrého ještě tankuju a jdu potřetí platit, paní už ze mě má právem docela prdel. S pocitem, že už jsem tu musel před 2ma lety na posledním mototripu s klukama být, pokračujeme dále. Po místních okreskách a já mám čím dál větší strach, jak bude vypadat šoustka do hor, po které máme zvládnout posledních asi 65km. Na navi totiž vypadala jako nekonečné smyčky střev. Když na ní konečně v Huedinu odbočujeme, mé obavy se ukázaly jako liché. Je sice uzoučká, ale v super stavu a bez děr. Letíme zatáčkami obklopenými křoviskama a lesem, co se bezpečně dá a cesta stále stoupá, po chvíli vjíždíme do mlhy hustý jako mlíko. Musím zvednout štít helmy, protože jinak absolutně nevidím téměř na krok, i tak se dá ale jet max 40. Déšť s drobnými krupkami mi díky tomu lítá přímo do očí, asi jako při pořádný horský fujavici. Pokračujeme další desítky km tímto tempem, až padne tma, naštěstí ale mlha s deštěm polevila, ale oba toho už začínáme mít dost. Stavíme v nějaké vísce uprostřed hlubokých lesů nějakých 15km před naším cílem a radíme se, co dál. V tom koukám, že se k nám blíží kdosi ze zahrady, u které jsme zastavili. Navzájem se představujeme, je to turista, který sem přijel za ježděním na kole po horách, vysvětluji mu naší situaci. Měl pro nás jako pro motorkáře kupodivu pochopení, pak vysvětluje, že také jezdí na KTM LC640 a vypadal vážně ochotně, má pro nás ovšem dost nemilou zprávu. Za pár km údajně asfaltka končí a dle jeho slov začíná cosi jako šotolina s bahnem a to prý takto naložení a se spíše silničními plášti nejspíš nedáme.. Propadám lehký panice, co dál. Pán nicméně radí zkusit o kus níže ještě po asfaltu dva různé penzionky a že prý kdyby to nevyšlo, ať se vrátíme a pomůže nám dále – tomu říkám ochota! Děkuji mu a jedeme obhlídnout první z nich. Když vcházím v zeleném rybářském nepromoku, vítají mě udivené pohledy tří Němců, kteří sotva rozumí mé angličtině, nakonec dojdou pro slečnu, která mi s omluvným úsměvem vysvětluje, že jsou totálně plní, nicméně doporučuje zkusit ten druhý, který má být jen o 200m dále. Tam to očividně žije o poznání více, vítá nás tam tlupa Rumunů hodujících ve venkovním altánku s velkým krbem kolem spousty dokonale vonícího jídla. Vysvětluji opět naši situaci a že jestli by nás mohli ubytovat a že i něco k jídlu by bodlo (to jsem ale ještě nevěděl, že to jídlo je výhradně jejich vlastní výroba, jinak bych tak drzej nebyl :D). Chvilku po nás i po sobě pokukují, divoce gestikulují a vysvětlují, že jsou též jen turisti, ale že pokoj není problém a hned nás ochotně do jednoho moc pěkného vedou. Koupelna je kombinovaná se sprchou, tak trošku ve stylu karavanu, není zde zvlášť sprchový kout, ale dnes už jen proto, že nám opět potvrzují, že dále to nepůjde, bereme vše, jsme totálně unavení.. Ještě se ujišťuji, že půjde zaplatit eurem a pak jsme už jen nanosili věci, trochu se zkulturnili a šli mezi ně na jídlo, na které nás též ochotně pozvali. Musím zde vyzdvihnout, jací to jsou úžasní hostitelé, nabídli místa, ohřáli nám jejich vynikající prý tradiční guláš a dále výborné grilované maso z roštu. Já ihned dostávám panáka whisky a pivo, ty po chvíli na téměř prázdný žaludek zapůsobí dle očekávání a docela se to i hodí, protože vzápětí se rozjíždí něco jako taneční zábava s předváděním tradičních rumunských tanců. Dále jsme samozřejmě vyzváni, abychom též předvedli ty své. Pouštíme Škodu lásky a místní jsou nadšení a též se přidávají, zábava se skvěle rozjíždí. Dále, protože pochopili, že Helča je z nás dvou tanečněji nadanější, se někteří snaží též pochytit něco z jejího umu, já pobaveně se sklenkou pivka přihlížím. Nakonec pouštíme ještě něco na styl Samby a Helča je totálně odzbrojuje svým tanečním latinskoamerickým sólem, to už všichni tleskají a křičí bravoo, you are professional dancer!! A že jako aby mě to asi nebylo líto, tak já prý jsem professional motobiker! To už se ale někteří postupně odebírali ke spánku a nedlouho poté jsme šli též, přeci jen kilometrů jsme za sebou neměli ten den málo a těšili se hlavně na tu sprchu..Ta oproti předpokladům tekla horká!

Musím říct, že ač jsem se toho bál, tak jsme si tento neplánovaný večer s místními užili, byla to parta opravdu fajn lidí, všichni jsou údajně příbuzní/kamarádi a přijeli sem z asi 100km vzdálené Oradei na 3-denní prodloužený víkend. Zítřejší jeskynní plány bohužel musely vzít za své, protože i jeden z místních chlapů, poměrně slušně mluvící anglicky, mi vysvětlil, že to fakt ani na motorce nepůjde, ale i tak to byla super změna programu a oba s Heli určitě nelitujeme!

Den 9: Smida, Rumunsko – Salaš Zbojská, Pohronská Polhora, Slovensko, najeto 420km

Budíme se odpočatí, od místních ještě dostáváme polévku ke snídani, zatímco tam všichni pilně pracují a chystají si oběd v podobě domácích hranolků a další spousty masa na grilu. K obědu se ale už necpeme, nakonec musíme stejně co nejdříve vyrazit, tak platíme 30 euro za oba a loučíme se, čeká nás pěkně dlouhá cesta bez jediného metru po dálnici přes Bologu, Margitu, dále v Maďarsku Debrecín a Miskolc až na slovenskou Salaš Zbojská u Pohronské Polhory, kterou mi na nocleh doporučil kolega z práce a též nám odtamtud vozil vynikající ovčí sýry, kam se nám sice dlouho nedařilo dovolat, ale nakonec ano a domluvili si nocleh.

Užil jsem si poslední kilometry místních úžasných místy klikatých silniček, až nás navigace navedla na hlavní E60 vedoucí do Oradei. Z té ale záhy sjíždíme na ves Vanatori, před kterou znovu odbočuji doleva. Asfalt začíná být dost špatný, až po chvíli zmizí úplně a začíná šotolina. Začínám mít chuť to otočit a vrátit se na hlavní a jet před Oradeu. Nakonec to buhvíproč neudělám (asi abych si ještě užil poctivý rumunský dobrodrůžo) a nechám se vést touhle polňačkou. Po chvíli se za námi rozbíhají první potulňáci a vypadají dost neústupně, naštěstí jim ujíždím, takže to rychle vzdávají...začínám se za tento nápad mít ještě víc nerad. Dále vjedeme na jeden rovný úsek vedoucí kdesi mezi poli a u cesty vidím další dva docela velké, něco jako honácké, psy. Ti, jak nás spatří, se okamžitě rozbíhají směrem k nám, jen tahám za plyn a ujíždim, co to dá. Teď už se fakt začínám bát a říkat si, co když nás podobní potkají někde v zatáčkách, tam jim fakt neujedu. Mé obavy se naštěstí ukážou být liché a brzy (po nějakých 8 km) opět najíždim na asfalt a pokračujeme směr hranice. Někde před Margitou si ještě za jedny z posledních Lei dáváme oběd v místní docela pěkně vyhlížející restauraci, ves ale vypadá normálně rumunsky oprášeně. Zdravíme typicky Hello, paní vrchní se ale na angličtinu moc netváří. Nakonec ale po našem českém hašteření ohledně výběru místa nabídne komunikaci ve slovenštině, tak jsme happy, že konečně zase komunikujeme v téměř rodném jazyce, a že si snad i vybereme jídlo podle našeho gusta. Je teda znát, že paní už slova hledá poněkud složitěji, asi zde již nějakou dobu žije, přemýšlím, co ji sem asi přivedlo. Výběr jídla na lístku nevypadal nic moc, já jsem si dal výbornou hovězí polévku a vybral si jakousi směs hranolků se šunkou a něčím dalším, což se ukázalo být něco jako majonéza, a místo šunky asi zdejší obdoba salámu Junior. Heli s jídlem dopadla o něco líp, opět to byly ty přemaštěné hranolky, které objednala s kuřecími prsy, dostala ale stehno, no už jsme neměli sílu reklamovat, hlad zvítězil a vše jsme statečně snědli, nicméně naše zažívání si poté užilo své :D

Platíme a pokračujeme dále, na hranicích nás docela solidně lustrují – chtějí vidět všechny doklady, i od motorky a mě ještě dávají dýchnout. Dá se to ale čekat, vjíždíme zpět do Schengenského prostoru.

Maďarskem jen projíždíme, je to nudná placka, ale aspoň cesta odsýpá. Dále pokračujeme přes hraniční přechod na Slovensku v podobě jakési panelové zatáčky a pokračujeme po místních prvních třídách směr náš dnešní cíl, který je poměrně vysoko v místním NP Muránské planině. Chytře jsem si bohužel nenastavil jako cíl souřadnice Salaši, ale až Polhoru, takže jsme se ty 4km musel vracet zpět, to už byla komplet tma.

Ohlašujeme se v restauraci a tam nás posílají až do té úplně nejvyšší chaty (srubu), zároveň i v noci je patrné, jak to tu mají úžasně vyzdobené, nádherné stylové dřevěné interiéry a dokonce i obsluha restaurace je oblečená dobově, fakt nádhera, už se těším na večeři. Problém ale nastal v tom, že jsem nejdřív úplně nepochopil, jak se nahoru dostat a která že přesně to chata je, tak jsem tam nejdřív trošku chaoticky a bezradně pobíhal, chudáka mou polovičku si mezitím k večeři dali 3 obrovští místní honáčtí psi, no ustála to statečně jen s několika památkama od jejich zabahněných tlap v helmě a po motohadrech, naštěstí jsem jí včas z tohoto psího sevření „zachránil“. Nakonec když jsem zjistil, kam a kudy že to přesně máme jet, dorážíme na místo a vítá nás, jak jsem později pochopil, rodina majitele a nabízí nám vynikající burčák z Tokajského vína a povídají s náma. Zároveň opět obdivujeme, jak to tu mají nádherné, navíc zde byla minulý den svatba, takže i jejich opravdu bohatou výzdobu, která ještě všude kolem byla patrná. Ono se není čemu divit, prý zde mají i několik svateb týdně a termíny vybookovány na rok dopředu... Má milá by se prý hned vdávala znovu, majitel ji ujistí, že to není problém a ukáže na své 3 syny :D

My ale spěcháme na večeři, kde vaří do půl deváté, tak rychle dopijeme, odneseme věci na pokoj a téměř sbíháme zpět dolů do restaurace, kde si dáváme zasloužené místní dobroty – já opravdu vynikající halušky se spoustou beraního masa a Heli obalovaný oštiepok se zeleninovou oblohou a opečenými bramborovými plátky, oboje opravdu vynikající, pivko zde mají kupodivu od Smíchovského Staropramenu.

Vracíme se nahoru a majitel do nás opět dostává další burčák a povídáme dlouho do noci. Nakonec jdeme spát pěkně namazaní, ale v tu chvíli nám to přes únavu ani nepřijde. Dáme si ještě sprchu a jdeme rychle do hajan, pro zítřek nakonec dáváme dohromady plán, že bychom se vrátili rovnou domů a po dálnicích, což je přesně 586km.

Den 10: Salaš Zbojská, Pohronská Polhora, Slovensko – Chářovice, Česko, najeto 586km

Po vynikající snídani platíme dohromady 50 Eur za oba, ale servis teda dokonalý, rozhodujeme se ještě někdy vrátit (cena ubytka na více dní je místo 20ti jen 15Eur/noc, snídaně za dalších 5 Eur v podobě švédských stolů).

 

Krátce po desáté vyklízíme pokoj a vyrážíme dále směr Brezno, Banská Bystrica a po dálnici dále na Bratislavu, Brno, poté již za tmy sjíždíme na Benešov a končíme tam, kde jsme začali – v malé vsi u Týnce n. Sázavou. Cestou s námi nepěkně lomcoval silný vítr, mou milou to pěkně děsilo, což mě bylo líto, ale udržet motorku v pruhu nebyl problém, tak jsme to hnali dále. Dále lituju Slováky, mají pěkně drahý benzín. Všude okolo 1,4 – 1,42Eur – litr, což je v přepočtu okolo 36Kč. Když shrnu ostatní ceny, tak to ale bylo o dost lepší, v Maďarsku se benzín pohybuje od nějakých 390 – 420ft, což je okolo 30-31Kč, v Rumunsku pak mezi 5,6 – 5,83 Lei, což odpovídá 31-32Kč.

Celkově jsme najeli bez mála 3000km, takže dle očekávání - poměrně slušná porce. Motorka se opět projevila svou proslulou spolehlivostí, jediná závada se ukázal být nefunkční zadní pravý blinkr, ale za to ani tak nemůže motorka, mám tam takové aušusové LEDkové. Dále pak odešla USB nabíječka, ale až ke konci výletu, naštěstí jsem na jedné z benzínek sehnal jinou a též jsem svou chybou odpálil pojistku k CL zásuvce, víc nic, za což jsem fakt rád.

Cesta byla super, i když jsem byl v Rumunsku podruhé, a některá místa tak viděl znovu, poznal jsem spoustu nových, jako Rovensko, pak horskou oblast Muntii Vladeasa, kam jsme dorazili původně za jeskyněma a skončili to skvělým křepčením s místními, nebo Temešvár, kde jsem byl též poprvé. Dokážu si představit stejně dlouhou nebo i delší dovolenou strávenou třeba jen v Banátu a cestováním po místních vesničkách, i když je to celkem z ruky, vypravují sem dokonce autobus. Tak snad někdy příště!

Postřehy očima baťůžka Helí:

Jakožto velký zmrzlík rozhodně nelituji prozíravé koupě kukly pod helmu, nevím, jak to Roman bez kukly dává, ale hlavně poslední dny, kdy přišla studená fronta, byla k nezaplacení!
Do tohoto výletu jsem jela vždy max pár hodinek během jednoho dne, nedovedla jsem si tudíž představit, jaké to je, cestovat denně.. Je to utrpeníčko, běhalo mi často hlavou, ale hezké utrpeníčko J Akorát se ze mě už stal homo motorkus a narovnávám se doteď :-P
Před motovýletem jsem si pod Rumunskem představila jen velkou zemi v Evropě s hlavním městem Bukureští a Černým mořem a pak divoké Rumuny. Nevím, kde jsem vzala, že Rumuni jsou divocí, tak oprava, Rumuni, alespoň ti, co jsme poznali, jsou srdeční a přátelští, ale ti jejich psi…ti jsou opravdu jiní.

Teď si pod Rumunskem představím hlavně krásnou přírodu, všude skot, vozy tažené koňmi, divoké psy, co se vás snaží strhnout z motorky (možná ne, ale raději jsme vždy ujeli), šílené cesty s kráterama jak z Marsu, kilometry „silnic“ bez asfaltu a vesničky, v kterých se zastavil čas, a v kontrastu moderní luxusní rodinné domy a nablejskané audiny. Jinak krávy byly fakt všude, na silnicích jako doma J Na silnicích ostatně narazíte kromě krav i třeba na oslíky, spící psy nebo koně.. Když jsme pak už jeli po českých silnicích, tak mě výstražná značka s namalovanou krávou poměrně pobavila, protože tady v Čechách jsem snad na krávu na silnici nikdy nenarazila (teda tu zvířecí =). Tam žádné značky nemáte, ale krav a jiných potvor jsou všude hordy.

Tak ať žije Rumunsko, rádi se tam ještě vrátíme!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE