Motoroad 2013 Ru

Jako každý rok jsme na vánočním večírku rozhodovali kam se pojedeme v příštím roce podívat. Padalo několik návrhů jako např. Ukrajina, Moldávie, Maďarsko, Rumunsko a podobně. Karta padla na Rumunsko, takže přípravy letní dovolené mohly započít. Protože neradi jezdíme do míst o kterých nevíme vůbec nic, tak bylo potřeba připravit cestovní itinerář. V našem případě to znamená naplánovat, alespoň přibližně, trasu cesty, záchytné body, kempy případně oblasti, ve kterých by se dalo přespat, a zajímavosti v okolí zastávek.

1. den

Odjezd byl naplánován na 8. června a protože tentokrát s námi nejel Honza zvaný medvěd, mohli jsme vyrazit už brzo ráno. Honza totiž zásadně nesedá na motorku před desátou hodinou. Od data návrhu cesty k datu odjezdu, čas uplynul velmi rychle a tak 8. června v ranních hodinách kdosi řekl GOU a jelo se. Na cestu vyrazili, Broňa – DL 1000 V strom, Jirka – DL 1000 V strom, Ondra – Super Tenere 750, Jarmil – R 1200 GS a Martin - R 1200 GS. Honzovi to nakonec nedalo a jel nás alespoň na prvních 150 km na své Yamaha Super Tenere doprovodit.                            

 

 První den bylo naplánováno přespat u Balatonu v Maďarsku, tak že před námi bylo krásných 550 km. Cestou jsme se ještě zastavovali poblíž města Žďár nad Sázavou pro Martina – Pegaso 650. Tam se od nás odpojil Honza, který se vrátil domů.  Konečně jsme byli kompletní a nic nebránilo tomu pokračovat v cestě za dobrodružstvím.

 U Velkého Meziříčí jsme najeli na náš tankodrom D1 a pokračovali směr slovenské hranice. Slovenská dálnice je o poznání v lepším stavu. Pod Bratislavou jsme zamířili k maďarským hranicím, kde jsme si museli koupit maďarskou dálniční známku za 6,5€. No maďarská dálniční sít byla ještě o poznání lepší než slovenská, s našim tankodromem D1 srovnáváme nesrovnatelné. Počasí stále luxus.  Bohužel benzín v Maďarsku snad nejdražší v Evropě. V přepočtu kolem 44 Kč. Jídlo v Maďarsku celkem ucházející, jak cenou, tak chutí.

Konečně jsme dorazili k Balatonu, projíždíme po břehu této větší louže a uvědomuji si že od 80-tých let minulého století (kdy jsem tu byl naposled) se tu skoro nic nezměnilo. Voda mírně zapáchá, přístupy do vody neupraveny, u břehu plavou leklé ryby. Přejíždíme trajektem na druhou stranu a hledáme ubytování v přilehlém kempu. Na první pokus se to povedlo. Jedna noc v kempu pod stanem nás každého vyšla asi na 200 Kč, za ty prachy samozřejmě žádný luxus, ale čisté záchody tu byly a koupelna se tam našla také.

 

Večer se jdeme podívat k místním kioskům u cílové stanice trajektu. V přeplněné hospodě nás sedí 6, není divu, když za něco čemu tady říkají pivo, dáváme v přepočtu 40 korun. Takže dáme dvě a jdeme spát.

2. den

Ráno balíme a pokračujeme přes půl Maďarska k hranicím Rumunska k městu Arad. Tentokrát jsme pro přesun použili cesty II.třídy. Povrch vozovek je o poznání horší než na dálnici, ale úseky jsou dlouhé a rovné, taky kde by se v Maďarsku našly kopce. 
Na rumunsko-maďarských hranicích nás rumunští celníci zpovídali jak za totality, co jedem  dělat do Rumunska, jestli pokračujeme na Ukrajinu, jestli máme dostatek peněz, no hrůza.
Od hranic jsme zamířili k městu Arad. Je to průmyslové město na středozápadě Rumunska.
Objeli jsme město a zamířili k prvním kopcům, které jsme zahlédli, bylo totiž už dost pozdní odpoledne a bylo třeba najít místo k noclehu. K večeru jsme zaparkovali na jedné louce pod lesem kousek za nejmenovanou vesnicí.  Skromná večeře na plynovém vařiči, hotel ala stan a nějaké to plechovkové pivo doplnili program večera. Broňa se vydal zkontrolovat okolí našeho tábořiště, neboť blízko za lesem se stále ozýval štěkot psů. On, co by horal z podkrkonošského gruntu vstupoval do lesa s odhodláním navázat přátelství s kýmkoliv koho tam potká. Toto odhodlání mu překazil jeden rumunský pes (velikosti menšího koně), který se za ním rozběhl a Broňovi nezbylo nic jiného, než se dát na ústup. Naštěstí toho rumunského hafana odradil náš rozlehlý tábor a po půl hodině vyštěkávání to vzdal a vrátil se zpět někam za les.
 

3. den

Ráno balíme a pokračujeme přes Rumunsko směr Brašov. Cesta vnitrozemím Rumunska je opředena v každé druhé vesnici radarem a dvěma policisty, spoustou přejetých psů u silnice a řekami plnými odpadků. Obyvatelé rumunských vesnic jsou vesměs chudí, domy většinou neohozené, střechy opraveny vším možným. Na konci vesnice jeden až dva domy oplývající luxusem, zřejmě místní bosové. Rumunsko na vás působí jako země bez střední vrstvy, lidé jsou buď velmi bohatí nebo velmi chudí.

Město Brašov jsme vybrali, protože nedaleko od něj leží malebný a pověstmi opředený Drákulův hrad - BRAN    
Turistická lokalita v okolí hradu poskytovala mnoho možností ubytování, takže nebyl problém najít příznivý kemp. Mimochodem plný Holanďanů s karavany. Jmenoval se VAMPIR.

 
Kemp opět měl příznivé ceny cca 250 Kč/noc. Sprchy byly velmi slušné, ale záchody slabší, spíš horší. Protože ale nejsme žádní cimprdlíci, ani toto nás nijak nerozhodilo.
Za drobnou úplatu v podobě jídla jsme získali neocenitelného hlídače našich stanů a motorek v podobě místního psího tuláka.
U stolu se snídaní seděl jako první a za jídlo, které dostal, v noci hlídal jako ostříž.

4. den

Ráno jsme se seznámili s okolím a před polednem vyrazili na hrad. Podhradí je hojně obleženo různými obchůdky a stánkaři, kteří nabízí snad úplně všechno.
Řekl bych, že i ponurá drákulovská doba na nás na těchto místech dýchla. Zajímavostí hradu Bran je, že v každém z asi 40-ti pokojů jsou kamna nebo krby jiného tvaru. Vladan II, nebo též Vlado napichovač, o kterém se tvrdí že na hradě žil, de facto na hradě vlastně vůbec nežil. Je to jenom pověra, z které těží celé okolí hojným turistickým ruchem.

Pozdě odpoledne, když jsme se vrátili do kempu, kousek od našich stanů přibyl jeden stan s motorkou. Byl to německý motorkář, který nám prozradil, že je na cestách od května, jede z Polska a hodlá procestovat celou střední Evropu. Proti tomuto dobrodruhovi jsme si připadali jako pionýři na víkendovém výletě.

5. den

Ráno odjezd a pokračujeme přes celou Transylvánii K městu Oradea a dál na Maďarský Debrecín. Hlavní tahy mají ve směs nové povrchy. Cesty nejsou nijak přecpané, v každé druhé vesnici se měří rychlost, takže jízda v Rumunsku pěkně pijánko. Všude spousta toulavých psů. Na vesnicích běžně potkáte koňské povozy. V restauraci se docela dobře a levně najíte. Benzín v Rumunsku se pohyboval okolo 36 Kč. V jednom úseku jsme se dostali na zbrusu novou dálnici, po které si to valily vesměs jen kamiony. No samozřejmě taky my. Osobní auta by se spočítala na prstech jedné ruky.

 

Při přejíždění karpatských vršků se některé cesty podobaly rakouským Alpám, docela jsme si je užili. V odpoledních hodinách jsme překročili rumunsko – maďarské hranice a u města Debrecín hledali místo na přespání. V malé vesničce poblíž jsme narazili na ubytování v soukromém apartmánu. Domlouvat se s Maďarem, který odmítá komunikovat jiným jazykem než maďarštinou je očistec. Nakonec pomocí posunků a zdařilé mimiky nás ubytoval za 10 euro na osobu a noc. Po pěti dnech stanování, jsme se octli v pokoji s kuchyňkou, koupelnou a postelí. Motorky pěkně ve dvoře pod střechou. U večeře proběhla česko – maďarská družba s lahvinkou domácí maďarské pálenky (pozornost hostitele). Druhý den jsme museli odjet až před polednem, zbytkáč je zbytkáč.

6. den

Před polednem odjezd směr Komárno a Topolníky vedle Velkého Mederu. Cesta po maďarské dálnici ubíhala pěkně, jen Jirkova DL 1000 Vstrom si řekla o rezervní svíčky. Takže někteří se hrabali v motorce a někteří si odpočívali ve stínu břízek na odpočívadle.
 
  Cestou jsme projeli i hlavní město Maďarska Budapešť, tam se zbláznila navigace, normálně přestala ukazovat. Uprostřed Budapešti se začala točit, jako střelka kompasu v magnetickém poli, asi nějaký protišpionážní rušičky. Za městem se zase sama od sebe srovnala.
Původně jsme se chtěli fláknout jeden den v termálech v maďarském Gyeru, ale ceny byly značně vyšší nežli na Slovensku. Proto jsme tedy zvolili slovenské Topolíky, které se nacházely kousek za hranicemi. Termální koupaliště v Topolníkách disponuje  kempem s možností ubytování v chatkách. My jsme se spokojili se stany. Zdejší termální voda, je opravdu účinná v léčbě při pohybových a exemových onemocněních. Po šestidenním sezení v sedle motorky nám bylo velmi příjemné namočit se na několik hodin do té smradlavé, léčivé, ale horké vody. K tomu jsme popíjeli točené české pivo v ceně 1 € za korbel a bylo nám fajn.
 

7. den

Zůstali jsme ještě jeden den v kempu v Topolníkách a užívali si relax v horkém bazénu. Hodili jsme záda na sluníčku vedle bazénu na celý den. Stihli jsme jen nákup v nedaleké Dunajské Stredě.

8. den

Odjezd směr domov.

Ráno po snídani nasedáme na motorky a odjíždíme směrem na Brno, nad hlavami se nám honí černé mraky. Vypadá to, že nějaká voda cestou asi spadne. Raději navlékáme nepromoky. Valíme si to po slovenské dálnici a o přední plexi se nám tříští jen pár kapek. Takže před Brnem ze sebe stahujeme nepromoky. Počasí se umoudřuje a mraky řídnou. V Brně už svítí sluníčko, a tak posledních , zhruba 250 km už jedeme za sluníčka.
Návrat domů proběhl v pohodě, žádný nemocný a žádná závažnější porucha nás nepotkala.
Jen stesk po našich drahých polovičkách, ale to nám věřit můžete a nebo taky ne.

Rekapitulace: délka cesty 2970 km, projeto za 8 dní, počasí střídavé.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE