Kterak Gene Trânslâmgrâmrâšân zdolal
Text: DESMOFulcrum | Zveřejněno: 10.6.2024 | Zobrazeno: 12 453x
Kapitoly článku
5. den - středa 30.08.2023 ujeto 329 km
Na snídani potkáváme český pár na 1000 Versysu. Navzájem si vyměňujem zkušenosti s tím, jak se na čem dá cestovat a k překvapení obou, je to vlastně plichta.
Po ní vyjíždíme mezi kalužemi a spadanými větvemi směr naše rodná vlast. Neprší, ale to se brzo změní a drží se nás to víceméně celou cestu. Během popisu cesty sem jsem nezmínil speciální služby u rumunských cest, tedy zejména hlavních tahů nedálničního charakteru. Tak, jako jsou u nás u silnic běžné sezónní prodavačky jahod nebo třeba burčáku, v Rumunsku na odpočívadlech pro kamiony a před dávno opuštěnými motoresty nabízejí jiné svoje služby dámy atraktivní asi jak Selma a Petty – sestry Marge Simpsonové. Povahu služeb poznáte podle aktivního vyhledávání zákazníků, zejména kamioňáků a jejich extravagantního oblečení, nesouvisejícího s okolními klimatickými podmínkami. Je šero, zima, přeháňky. Rychlost v obcích pod 80km/h trestají čerstvě ukojení kamioňáci pokusem o vraždu. Přeháňky se mění na chcanec jaxsfiňa. Jsme mokří a špinaví. Plexi přileb máme neprůhledně zasviněný co minutu, kdy ho musíme setřít stejným sajrajtem nacucanými rukavicemi. Dojíždíme do města Arad. Teče z nás, jak z rampouchů o Vánocích. Zastavujeme na benzínce a přes Booking hledáme hotel. Moje podmínka je, aby měl wellness. Potřebujeme to. Okruh ubytování to značně zúžilo. Zůstaly tam dva hotely, jeden za 1.700,- Kč, druhej za 1.800,- Kč. Podle fotek vybíráme ten levnější a na místě zjišťujeme, že je to pětihvězda s podzemním parkingem. Klika. Nedůstojně mokří, špinaví a v nepromocích, který za mokra nejdou sundat, stojíme v supermoderní hale z betonu, břidlice a mechových stěn hotelu Aniroc Signature. Možná mezi ostatními hosty působíme trochu nepatřičně. Recepční po nás chce doklady a pak shledá, že teda můžem na pokoj. Ten je stejně moderní a stylový, jako recepce. Wellness zónu máme téměř dvě hodiny celou jen pro sebe. Sotva jsme ze sebe shodili neuvěřitelně hebký a kvalitní župan s logem hotelu, oblékli jsme si ty nejlepší hadry, co jsme v batozích našli a vydali se na večeři do hotelové restaurace.
Opojen přepychem, který si za dnešek rozhodně zasloužíme, si objednávám steak, import z USA (Argentina mi přišla už moc a Irský máme v Lidlu taky), víno z Francie a čokoládovou věc, kterou neumím vyslovit. Ženě stačí těstoviny a minerálka, tak platíme jenom něco málo přes čtyři litry. Zachovaje dekórum nechávám jako dýško zbytek rumunských bankovek, co mám v peněžence a platím kartou. Po cestě na pokoj odklikávám starostlivé zprávy v mobilním bankovnictví, jestli mě náhodou někdo neokradl. Noc v nejlepší posteli na světě s plným břichem za to ale stála.
6. den - čtvrtek 31.08.2023 ujeto 367 km
Po vydatné snídani (naštěstí v ceně:)), nabalujeme Vespy zaparkované mezi Mercedesem G-Classe a S-kovou Audi. Krátce na to překračujeme hranice s Maďarskem na přechodu Turnu/Battonia, kde nás čeká regulérní pasová kontrola. Od města Szarvas jedeme stejnou cestou, jako sem a poznáváme spoušť, po bouři, co se tu prohnala ze soboty na neděli. Stejná bouře vyvrátila i letitý mohutný kaštan před naším domem cca 370 km vzdušnou čarou odtud, tak si dokážete představit, jaká to byla asi síla. Mimochodem bouřka se prohnala 4 dny poté, co nám doma na autě konečně vyklepali 597 důlků po předešlém krupobití.
Maďarsko je zase únavný a dlouhý. Stavíme jen na benzín, lulu pauzy a párky v rohlíku. Pokud možno all in. Hned za slovenskými hranicemi se ubytováváme v Penzionu Peri ve městě Hokovice. Přesto, že ve dvoře stojí policejní auta a všude jsou kamery, majitel nás důrazně upozorňuje, abychom zamykali dveře do penzionu, i když si jdeme sednout jen na dvůr hned vedle těch dveří. Jinde jsme museli škemrat, abychom si Vespy mohli někam schovat pod střechu, tady nám sám pan domácí z vlastní iniciativy pomáhá je schovat za nábytek, na zastřešenou terasu, aby nebyly vidět z ulice přes zamčenou bránu s ostny, jako proti skřetům z pána prstenů. Docela nás tím znejistil. Zjišťujeme, že kromě nás a dvou stavebních dělníků je penzion plný slovenských policajtů, kteří jsou zde odvelení z vnitrozemí v rotacích na střežení hranic. Přes skutečnost, že máme v baráku minimálně 15 pistolí v rukách strážců zákona, si na doporučení majitele po setmění zavíráme okenice. Večer se z osvětlené ulice ozývá rámus, jak v Bronxu. Maďarský (asi) zpěv mladých výtržníků a duté zvuky ran do popelnice částečně přehlušuje spokojené chrápání z vedlejšího pokoje. Asi už jsou kluci zvyklí. Na stropu pokoje pozorujeme, jak přes škvíry okenic dovnitř problikávají žlutá světla, o kterých si představuju, že jsou určitě z pochodní. Pocit sucha a bezpečí.
Nic! Jedem dom!
7. den - pátek 01.09.2023 ujeto 263 km
Posledních 263 kilometrů jedeme zeměmi, kde rozumíme nápisům i mluvené řeči. Káva se už dá zase pít s chutí a lahůdkové párky z benzínky vám nezpůsobí nekontrolovatelný výtok různě řídkých tělních tekutin z nosu a očí. Egészségedre! Unavené a špinavé stroje parkujeme doma v garáži krátce po obědě.
Nevyužili jsme poslední dva rezervní dny dovolené a vrátili se s předstihem. Neviděli jsme všechno, co jsme mohli a neudělali si povinné fotky s cedulemi, kde už stejně všichni byli. Opět se ukázalo, že počasí a planeta obecně rozhoduje o Vašich plánech, ne vy. A bude to tak, i kdybyste zastřelili tisíc medvědů ročně.
A tak to máme rádi. Žádný itinerář must see spotů, kterej v konečným důsledku jen stresuje a nedovoluje vám změnit plány, jen protože se vám zrovna chce, nebo naopak nechce.
Zážitky se sbírají na cestě, ne až za sjezdem z dálnice.
"Jsou cesty hlavní, po kterých jezdí zločinci a policajti, a pak jsou cesty vedlejší a těmi pojedeme my." Z filmu Jízda (1994) režie Jan Svěrák
Závěrem…
Nedalo mi to a doma jsem psal e-mail na Český svaz juda. Poslal jsem tam naši společnou fotku s Anatolem, naším příběhem a dotazem, co mám s obálkou dělat. Za pár dní mi odepsali, že informace, které jsem jim podal, jsou velmi zajímavé a ujistili mě, že můj e-mail předají přímo olympionikovi. Ten už ale neodepsal. Věc mi ale vrtala hlavou, tak jsem Googlil judistu Anatola z Moldávie. Přece to není zas tak velká země. Našel jsem jen jednoho a tak významnýho, že po něm slavnostně pojmenovávají turnaje. Problém je, že už „in memoriam“. Jeho fotku jsem ale nenašel, tak teď kurnik nevím, jestli to byl blázen, nebo duch….