Kterak Gene Trânslâmgrâmrâšân zdolal

3. den - pondělí 28.08.2023 ujeto 368km

Ráno vyrážíme na Sebeș a z něj se vydáváme na silnici 67c hrdě pojmenovanou Transalpina. Tankujeme v Sebeșu, přestože máme přes půlku v nádržích, kdyby tam náhodou nebyly benzínky. Nebyly. Všude kolem jsou honosné nápisy Transalpina. Není to špatný, ale přijde mi to jak obyčejný silnice v Taurech v Rakousku, možná v Julských Alpách ve Slovinsku. Ne jejich motorkářské vrcholy, ale běžné, slušné spojovačky.  U první zastávky u přehrady si dáváme langoš a kupujeme samolepky.

Transalpina a Trânsfrâsâgân, což se ukázalo jako dobrý nápad. Tady ještě moc nechápeme, co tu na tom všichni vidí. Prostě pěkně kroucená silnice v lese s nijak zvlášt půvabnými vesničkami, kde jako jediní dodržujeme předepsanou 50. Jak ale silnice dál stoupá, mění se před očima. Každých pár kilometrů se kompletně změní prostředí. Od horských silnic na Gran Canarii, přes Červenohorské sedlo, Jižní Tyrolsko až po Norsko nebo Skotsko (bez mlhy a deště). Desítky minut nepřerušované motorkářské rozkoše. Zní to chlípně? Tak ať!

Zastavujeme snad jen kvůli fotkám s kravami a osly. Provoz je snesitelnej až liduprázdnej. Když chytíme obytný auto, je spousta prostoru ho předjet.

Asfalt pod Bridgkama je sametově hladkej a drží.  Dojeli jsme až do horského střediska ve městě Rânca, kde to vypadalo jak ve francouzských Alpách (tak mě napadá, že už jsem taky byl ledaskde) s tím rozdílem, že je tam spousta nedostavěných a zpustlých vil. Zbývá nám ještě cca 20 km posledních zatáček, dolů do Novaci, kde by to bylo zase úplně jiný. Doma jsme rádi za pěknej 5 kilometrovej úsek zatáček. Z 10kilometrového Šturce jsme byli předevčírem nadšení a tady si posledních 20km klidně necháme ujít, přestože nás to mrzí. Čím níž se noříme, tím víc teploty lezou přes 30°. Doteď nám bylo příjemně, až zima. Opravdu úžasná silnice.

Vracíme se stejnou cestou zpět do Obârşia Lotrului, kde se napojujeme na silnici 7a, je to taková „přibližovačka“ mezi Transalpinou a Trânsfrukorâšem. Vlítli jsme na ni v režimu Transalpina a toho se držíme. Letíme co nám 12palcová kolečka stačí a boční stojan dovolí. Opět úžasná silnice. Chce nás předjet německý motorkář na Ténéré, ale nejde mu to, necháme ho předjet a nejde mu nám ujet. Tady to prostě nejde, krátký rovinky, táhlý vingly, asi neřadí víc jak trojku a my tam máme furt plnej. Máme doma v garáži italský zázraky z přelomu milenia. Já Ducati 748 1995´, manželka Monstera 620 2004´ . Vždycky, když jsem byl na Hondě, Emilovi na takovýchhle silnicích, tak mi Ducati strašně chyběla a uklidňoval jsem se tím, že je to tak daleko, že bych tam na ní nedojel, a když bych už dojel, tak ona by stopro nedojela zpátky. A když by už dojela zpátky,… ne to není technicky možný. Tady mi Ducati ani moc nechybí. Vespa sice jen tak vrní, ale její řízení je tak ostrý, brzdy předvídatelný… a na tyhle rovinky a výjezdy ze zatáček dvaadvacet koní, spojených s okamžitou náloží 20Nm krouťáku kdykoliv si vzpomeneš, díky variátoru od Malossiho úplně stačí. Stejně jako rychlosti do 110 km/h. Navíc jsem si vyzkoušel, že umí i na asfaltu krátce zaflokovat oběma koly, aniž by vás poslala k zemi. Sportovní náčiní... kdo by to byl řek?

Při průjezdu jedné ze zatáček se prudce vyhýbáme rozsápanému igelitovému pytli s odpadky. To mi připomíná, že je v Rumunsku druhá největší populace medvěda hnědého v Evropě, hned po evropské části Ruska. Ročně tu medvědi napadnou asi třicet lidí s bilancí deset zraněných na jednoho usmrceného. Když se dívám na rumunský národní sport – grilování voňavého masa u silnice v lese a množství prodavačů hub, lesního ovoce, sýrů a uzenin tamtéž, tak se vlastně ani nedivím. To je na Darwinovu cenu!

Pán tvorstva naštěstí v Rumunsku vede v poměru usmrcených medvědů na usmrceného člověka v poměru 426 ku 3 ročně. Táhni do Ruska chlupáči! My chceme les pro sebe… podej mi ještě tatarku prosím.

Dojíždíme na nejbližší benzínku v Tuțulești  s 0,2 l v nádrži. Prohodíme pár slov s Poláky na velkých německých boxerech a jednou Yamahou Buldog. Nevěří, že jsme dojeli po ose na těchto pidi motorkách. Kolikrát jsme tohle už v různých obměnách v různých jazycích a na různých místech Evropy slyšeli.

Dnes jsme dali 368km v přijatelných teplotách na krásně zakroucených silnicích s jedničkovým povrchem (85% Transapliny a 50% 7ačka) a slušným dvojkovým povrchem. Dnešním cílem bylo dosáhnout co nejbližšímu výchozímu bodu na Trânsfugušimân.

Spíme v penzionu/rodinné vilce Casa Erk v Călimănești. V pokoji je anglické menu místní pizzerie s rozvozem, což rádi vidíme. Když ale zavoláme na telefonní číslo, ozve se na druhém konci jen rumunština a ještě jakási stydlivá, takže chvíli nevíme, jestli si vůbec povídáme, nebo se navzájem odposloucháváme. Hlad je ale sviňa, jak se u nás říká, tak zkoušíme jediný románský jazyk, který ovládáme, ale ani kastilskou španělštinou jsme ledy neprolomili. Když už to vypadá beznadějně, jen si tak ulevím „Dořiti, čemu nerozumíš na větě dos Margheritas do vole Casa Erk porfavor?“ a z pizzerie se ozývá chápavé Două pizza Margherita pentru Casa Erk! Casa Erk! Da! Da!

A opravdu! Za čtvrt hoďky stojí u brány usměvavý pán se dvěma Quattro formagi. No ale úspěch to přece jenom byl! A byla fakt dobrá!

4. den - úterý 29.08.2023 ujeto 197km

Abychom se dostali na Trânâsrâfagâštân co nejdřív, vyjíždíme už 06:20 ráno. Jedeme slušnou silnicí, plnou autentických dědin. V každé na nás útočí potulní psi. Je nám divné, že ještě nejsme ve městě, jehož jméno si nepamatuji. Měl tam být ale Lidl, kde jsme chtěli posnídat a taky natankovat. Nemůžeme ale zastavit a projít mapu, protože jsou všude psi. Běží za náma tak deset čtyřnohých, občas i trojnohých, vytrvalých pronásledovatelů. Vypadá to jako v psí verzi živých mrtvých. Dojíždíme po krásné silnici DJ703G až do obce Robaia, kde ale náhle končí asfalt a mění se na štěrk. Navíc s brutálním kopcem. Na fotce to tak nevynikne, ale byl to stoupák s dírama jak „dořiti“. S rozjezdem jsem dojel do 2/3 kopce, už za stálého hrabání hladké zadní pneu. Do intercomu říkám ženě, ať za mnou nejede, protože je mi jasný, že budeme couvat. V teniskách, na štěrku, po špičkách. Žena zastavila kousek pode mnou. Opateterně couvám centimetr po centimetru kolem ní s tím, že se pro ni vrátím bez motorky. Pohyb je to pomalý a riskantní jako v Cliffhangerovi. Každé smeknutí boty znamená tisíce a tisíce vyplacené lakýrníkům, nemluvě o našem zdraví a cti. Blíží se k nám poslední chlupatí vytrvalci, lačnící po naší krvi. Jeden velkej kulhavej a jeden malej. Na hranici cca 25 m to velkej vzdává, protože s tím malým si na nás dva netroufá. Malej jde neohroženě dál sám, ale přestává štěkat a vrčet. U mě už vrtí ocáskem. Zákon davu no. Nakonec to bylo docela přítulný, pohublý štěně. Já ale musím zpátky dokopce. Toto by ani auto s předním náhonem neprojelo. Směrem dolů teda jedno jede a ptají se ženy, jestli nechce pomoct. Ona s díky vrtí hlavou a hrdě drží váhu naložené Filumény svými zaťatými lýtky a špičkami růžových tenisek. Když jsme dole oba, mrkneme do mapy a zjišťujeme, že jsme si zajeli tak 15 km. Takže to máme 15 km zpátky a pak 20 km do původního cíle a pak dalších 35 km pod Trânsârkâfârkâšâtân. Hlavně, že jsme tak spěchali.

Za další hodinu dojížídme do města Râmnicu Vâlcea, tankujeme a jedeme se najíst do Lidlu. Máme hlad. Žena šla nakupovat a já zůstal u těch našich italských modelek s českými registračními značkami alias espézetami.

Těchto si všiml postarší pán a dal se se mnou do řeči lámanou angličtinou. Několikrát zmiňoval, že spolupracoval na olympiádě s naším (českým) známým medailemi ověnčeným olympionikem. Představil se jako Anatol, profesionální trenér juda, a že je původem z Moldávie z Kišiněva. Bavili jsme se o běžných věcech v mezích komunikační bariéry. Zejména ale o judu, o kterém já nevím téměř nic. O zápasnících, se kterými spolupracoval, o zemích a olympiádách, kde všude byl. Zmiňoval jak je sám bohatý, protože vlastní kus Shell Motor Company a žije a pracuje v Německu. Hovor pokračoval i poté co přišla manželka. Anatol jí složil poklonu, že čekal, že vyjde z obchodu nějakej můj moto parťák, a ona si přijde blondýnka. Vykládal a vykládal, my jsme snídali a poslouchali a poslouchali…. až nás,upřímně začal trochu s..štvát. S neupřímnými úsměvy jsme na sebe mrkli, vymluvili se, že už musíme jet a nasazovali si přilby a rukavice, aby to jako pochopil. Trochu nás ale rozhodil, když se mu v očích objevily slzy a loučil se s námi jak s nejlepšími přáteli. Při odjezdu mi vecpal tlustou zalepenou obálku, kterou si nenechal za žádnou cenu vrátit s tím, že je milionář, toto je dárek, a že mám našeho šampiona pozdravovat. Bylo mu jedno, že mám se šampionem společný jen design desek cestovního pasu a nic víc.

Když místní romská stařenka zaregistrovala, že jsme od něj něco dostali, jala se s námi dívat, co to je a sháněla se v okolí po někom, kdo by nám od toho pomohl. Milionář Anatol se mezitím ztratil jak pára nad hrncem. Pohledy na obálku, na sebe navzájem, na zvědavou exšehrezádu, která se mi sápe po řidítkách, dívajíce se po okolí. Nechtěli jsme čekat, až paní někoho důvěryhodného najde, proto jsme práskli do našich dvaačtyřiceti koní a odjeli pryč. Na nikdy nekončících semaforech a dlooouhých přesunech po čtyřproudovkách jsem nemohl dostat z hlavy: „Jsem bohatý“ „Toto je dárek“ Tvl. co mi to dal wtf?

Za městem jsme obálku otevřeli. Byly v ní různé vzpomínkové a propagační materiály z cest s ručně psanými poznámkami, snad v rumunštině a jedna dollarová bankovka. Moc nám to nedávalo smysl, ale oddychli jsme si.

Pokračujeme tedy dál na město Curtea de Arges a zde se napojujeme na cíl naší cesty. Silnici DN7C Drumul din nori (cesta světa), vyraženou do pohoří Fagaraš. Celý svět silnici ale zná pod názvem Trânsplântânfâlusân.

První kilometry DN7C lesem jsou lemovány značkami varujícími před medvědy, které v nás hardkour advánčr travelerech budí směs pocitů natěšení a obezřetnosti. Tento pocit vystřídají kyselý xichty, se změnou ze značení upozorňujícího na medvědy na značení upozorňující na rekonstrukci vozovky. Objíždíme dlouhou kolonu stojících aut, campervanů, ale i disciplinovaných motocyklů na čerstvém, částečně zaschlém asfaltu. Na konci kolony je semafor, buldozery, dieselválce (moderní obdoba parních válců) a grupa pomerančových lidí s helmami na hlavách, obdivujících zblízka práci s rukama v kapsách. Doprava, resp. kolona jede kyvadlově. Jakmile nám naskočí zelená, vystřelíme po vzoru kamikaze letounů vůči dojíždějícím autům, která asi omylem jela na červenou. Jejich řidiči jsou z našich odhodlaných výrazů tak zaskočeni, že najíždí ke kraji do davu pomerančů, aby nám uvolnili aspoň 75cm prostoru, potřebného pro naše projetí. Naštěstí se rekonstrukce vozovky toho času omezovala na asi kilometrový úsek, což způsobovalo jen asi 5 km kolonu v úseku, kde nalevo máte skalní stěnu a napravo sráz do údolí. Jakmile protijedoucí kolona skončila, rozjeli jsme naše plecháčky v opojný úprk do divočiny, když se v tom před námi v zatáčce objevila další kolona stojících aut. Ale jen asi pěti a před nimi nic nebylo. I za relativně prudkého brzdění si všímám mlhavého stínu napravo od stojících aut.

Medvěd!

Náš první medvěd! Stojí na asi metrové kamenné zídce lemující silnici, bránící vozům výšky Lamborghini, aby přepadly do údolí. Zapínám kameru, kterou mám pro tyto účely zavěšenou na šňůrce na krku a blížím se k šelmě s profesionalitou Stevea Irwina. Totiž tragicky zesnulého Stevea Irwina. Před medvědem v autě jste celkem v bezpečí. Na motorce, už je to horší. Ale na skútru riskujete, že jestli je to bývalej cirkusák, sestřelí vás fackou a odjede vám i se skútrem a ještě si v klidu za jízdy seřídí zrcátka na svou výšku. Proto, když se autisti méďou pokochají a já jsem „na řadě“, moc dlouho se v blízkosti cca od 1m jeho tlamy v úrovni očí nezdržuju. Hlavu a tlamu má teda majestátní. Zadek a tlapky má zase k pomilování roztomilý a tak nějak disproporční. Taková hnědá, mokrá panda se zažloutlými zuby. Na výšku na všech čtyřech tak metr deset.

V intercomu rozvíjím debatu na téma, zaparkuj svou Vespu opodál, vytáhni zrcadlovku, sedni za mě, vrátíme se a uděláme bezpečný fotky. Tato debata se nadále rozvíjí o následující frekvenci: NE! Ale.. NE! Vždyť.. NE!!!. V zrcátku pak pozoruju, jak méďa čeká, až projede poslední obdivovatel, seskočí ze zídky, přejde pomalu silnici na druhou stranu a mizí v houští. Musel si o těch idiotech v plechovkách a na plechovkách myslet svý.

            Asi o deset kilometrů dál potkáme další stojící „safari“ kolonu, ale medvěd nikde. Podle toho, jak jsou nasměrovaný objektivy telefonů, odhadujeme směr, odkud může vyběhnout medvěd. Nebo možná Tyranosaurus… tady člověk neví. Poté, co se z interiéru každého z aut před námi tak 15x zableskne, odjede dál a následuje dalších cca 15 záblesků z auta za ním. Moje nákrční kamera už snímá 4. minutu záznamu, na kterém nic není. Napínavý jak kšandy. Když přijdeme konečně na řadu, vidíme v houští další hnědou kouli s očima, jak si mlaská na odpadcích. Tentokráte žena zrcadlovku vytahuje a fotí. Bohužel na příliš krátké sklo a medvěd je celkem daleko, takže z toho použitelná fotka není. Nevadí, bude jich tu víc! … no nebylo. A to ani přes to, že Rumuni opět riskujou s grilováním masa u cesty. Prodejců borůvek a vůbec lesních plodů ale ubylo, vlastně zmizeli úplně.

Aspoň si užíváme jízdu lesem. Auta jedou pomalu, tak si jednou za čas urveme pěknej, soukromej, zatáčkovitej úsek. Silnice je ale v podstatně horším stavu, než na Transaplině. Vlastně asi nejhorší, co jsme zatím v Rumunsku viděli.., teda pokud počítám ty pokrytý asfaltem. Nejde jenom o všudypřítomné díry a výmoly. Samotný asfalt je nějak „vibračně“ hrbolatý. Kvalitu živice ale vynahrazují výhledy z nezalesněné části průsmyku. Mám ještě v živé paměti výhledy z Passo dello Stelvio z loňského léta. Netroufám si říct, že tady je to ještě krásnější. Možná by i bylo, kdyby tu nebyla hlava na hlavě. Top gear silnici ukázal jako liduprázdnou, pomalu zapomenutou, ale taková opravdu není. Možná právě kvůli Top gearu.

Čím víc stoupáme, tím víc doprava houstne, nedá se moc předjíždět. Je tu spousta odstavených aut kochačů a selfiečkářů, za nimiž trpělivě (většinou) stojí kolony aut a motorek. Vlastně ani nevím, kde je jezero Balea. Odhaduju jeho blízkost, podle nadmořské výšky a přítomnosti davů turistů a telecího myšlení parkujících a vyjíždějících řidičů. Docela jsem se sem těšil, ale ani nezastavuju a jedeme dál.

Než se nadějeme, cesta klesá a úroveň asfaltu minimálně stagnuje. Zato ubývá provozu. Medvědi nikde a nebe se zlověstně zatahuje. Na otevřených vyhlídkách je vidět černá oblačnost, za kterou se táhne cumulonimbus vysokej jak atomovej hřib. „Bude lejt Cecilko!“ Sjíždíme do Sibiu, kde na prvním kruhovém objezdu jsou dvě restaurace. Vybíráme si tu u penzionu Alexandru´s Royal, protože zní honosněji. Oběd stál za houno, obsluha pomalá a protivná. Ale aspoň jsme si stihli najít přes booking ubytování pár set metrů odtud. V penzionu Suzi & Roxy  vyškemráme parkování pod střechou pro Vespy, přestože další motorky stojí na dešti. A že prší vydatně! Akorát po tom, co stroje schováme, se strhne průtrž doprovázená hromobitím jak z hororu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE