motosp_duben



Kterak jsme se s manželkou vraceli z dáááál

Tak tedy: To se Vám tak 1. 6. 2018 okolo 15 hodin kloužu po levém boku po povrchu kruhového objezdu, spojujícího ulice Moll de Sant Bertran s přístavem v Barceloně, stále sedíc (neb mám řiť prorostlou do sedla) na svém bujném oři zvaném Emil. Přestože se jeho maličká kola točí i nadále, aniž by se dotýkala asfaltu, jako zodpovědný řidič ještě za klouzání přepínám chcípák do polohy off.

Kapitoly článku

(Pokud vám příjde divný, že cestopis začíná tím, že se bezvládné tělo vypravěče, zároveň s jeho hondou klouže po asfaltu, bude to pravděpodobně tím, že jste dosud nečetli jeho první díl: „Kterak jsme s manželkou jeli dál“.)

Tak tedy: To se Vám tak 1. 6. 2018 okolo 15 hodin kloužu po levém boku po povrchu kruhového objezdu, spojujícího ulice Moll de Sant Bertran s přístavem v Barceloně, stále sedíc (neb mám řiť prorostlou do sedla) na svém bujném oři zvaném Emil. Přestože se jeho maličká kola točí i nadále, aniž by se dotýkala asfaltu, jako zodpovědný řidič ještě za klouzání přepínám chcípák do polohy off. První, co vás (v tomto případě mě) v takové situaci napadne, není kupodivu myšlenka, jestli jste celí, jestli vás někdo nepřejede dodatečně, ale jestli to byl tak velkej trapas, jak si v danou chvíli myslíte. Proto, s bolavým krkem, za kterým mi při pádu pěkně ruplo a bolavým ramenem a žebry, vstávám a rychlostí závodníka MotoGP zvedám Emila, jakoby to byla poslední Desmosedici a odtláčím ho z kruháče ke krajnici. Mezitím se ke mně zezadu sbíhají ostatní řidiči a anglicky se mě ptají, jestli jsem all right. Zase mě prozradila značka, že nejsem místní. Z protější strany, čili zepředu, mi pak běží naproti manželka, která se mě tentokrát česky, i když ne zrovna publikovatelnou větou ptá, jestli jsem all right. Všem odpovídám s úsměvem, že jsem přece all right, ať nezdržují provoz, že se přece nic nestalo, tak co tady okouní. Tvářím se, jako bych to udělal schválně a jen pro legraci a zároveň, že tu vlastně nejsem. Za svého mládí jsem nehrál fotbal, tak neumím simulovat. O pár aut za mnou jelo auto Guardia Civil (ekvivalent francouzského četnictva nebo italských karabiniérů). Chudáci byli uvězněni na kruhovém objezdu v koloně stojících aut, tak se nemohli dlouho tvářit, že nic neviděli. Proto vylezli a šli za mnou a mou nově zformovanou družinou obdivovatelů. Než stačili pozdravit, tak na ně všichni začali křičet, že to není moje vina, že je tam vylitá nafta. Vím to, protože jsem si v hlavě tuto větu tak nějak připravoval z toho mála španělských slov, co znám. Doslova mi to vyrvali z úst. Guardiáci všechny ujistili, že jsou si vědomi toho, jak se událost stala a začali mě zpovídat, jestli jsem all right. Na to následovala anglicko – španělská debata v přibližném znění: "Nic mi není, ale na silnici je nafta a je to nebezpečné. Ano, víme seňor, opravdu Vám nic není? Říkám vám, že mi nic není, ale na silnici je nafta, já jsem kvůli tomu spadl. Ano, my víme seňor, chcete zavolat sanitku? Ne nechci žádnou sanitku, myslím, že ta nafta vytekla z cisterny, která ji vezla do přístavu, vidíte, skvrny pokračují do přístavu. Ano, my víme seňor, určitě to byla cisterna. Vidím, že jsou tu kamery, můžete zjistit, komu ta nafta tekla? Ano seňor, kamery, ale ta nafta tekla z cisterny. Kamera mohla zachytit značku cisterny. Ano seňor, cisterna to byla. Dobře, ale já mám škodu na motorce, mohli byste zjistit, která cisterna to vylila? Určitě bude pojištěná. Jste zraněn, seňor? Máme zavolat sanitku? Ne, nejsem zraněn, ještě pořád nejsem zraněn, ale zajímá mě, jestli budete zjišťovat, která cisterna tu naftu vylila. Moc cisterna seňor, adios!" A předali mě na Pan Europeanu přijíždějícímu konkurentovi z Polícia Portuária, který byl pravděpodobně místně příslušný. Zde se situace opakovala v obdobném znění. Přístavní policista Juan mi akorát poradil, kde je v Barceloně obchod s motodoplňky, abych si koupil nové zrcátko a slíbil, že si mě pak v přístavu najde, aby mi dal policejní nášivku do mé sbírky a odfičel pryč. O nějakou mastnou skvrnu se nestarajíc, páč až si na tom někdo rozbije hubu víc, než tenhle rus nebo co to bylo, tak se mu přece zavolá sanitka a hotovo.

 

Nezbylo nám tedy než znovu upevnit bagáž na Emila a jet hledat moto doplňky, páč v tomhle blázinci bez levýho zrcátka a s namoženým krkem, kterej mi neumožní moc otáčet hlavou, to nebude sranda. A taky že nebyla. Před obchodem jsem ještě jednou zkoukl celého Emila a zjistil jsem, že mu kromě levého zrcátka fakt nic nechybí. Jeho levý bok nebyl ani poškrábaný, jen na úzkém proužku byl hladce proleštěn až na bílý plast. Tak byl asfalt mastný. Myslím, že led by ho podřel víc. Ani na celé vnější části levé nohy jsem na motojeansech neměl prodřenou jedinou nitku. Ale naftu jsem z nich mohl ždímat. Zrcátko čínské výroby stejného designu mě stálo 11E. Jak se mi doma v klidu v garáži nechtělo demontovat zrcátka, plexi a půl palubky kvůli uchycení držáku na telefon/navigaci, tak jsem si toho užil v Barceloně na chodníku před obchodem s motodoplňky. Při tom jsem byl bedlivě pozorován mraky kolemjdoucích a servisáky z obchodu, který byl zároveň servisem. Servisáci mě možná chtěli do party, protože jsem makal na španělské poměry vysoce nadstandardním tempem, nevykouřil jsem při tom krabku cigaret, nevyjmenoval třikrát dokola všechna sprostá slova a nakonec jsem si nešel na půl dne domů lehnout s tím, že to dodělám maňana. Kolemjdoucí pak asi zaujal skútr s divnou espézetkou, kolem něhož jsou rozeskládané bágly, stany, kanystry, tašky a pytel nářadí a maník, který si asi při močení proxxcal levou nohavici.

 

Po tomto představení jsme se přesunuli do přístavu, kde jsme v koloně čekající na trajekt opět budili pozornost v nekonečném zástupu BMW R1200GS. Otázka pro majitele tohoto motocyklu, zdravíte se vůbec ještě? Byli jsme tu jak v Pánovi prstenů - dva hobiti uprostřed armády skřetů. Jeden portugalskej skřet s brýlemi jak Sagvan z osmdesátek stál ve frontě vedle mě a nestydatě čuměl s přiblblým úsměvem a mektal něco portugalsky na své kámoše a strašně se tomu smáli. Být tam sám a mít tak o patnáct kilo víc, tak mu vytáhnu klíček ze spínačky a hodím ho na korbu jednoho z projíždějících náklaďáků, ať se chlapec proběhne. Naštěstí se naloďoval dřív, páč plul do Civitavecchie. A měl štěstí, páč pak přijel na Pan Europeanu Juan a dal mi nášivku a odznáček Polícia Portuária. Pochválil mi zrcátko, pak se netaktně zasmál jeho ceně a nakonec vedl přednášku o tom, jak bude Katalánsko samostatné, a že je to v podstatě hotová věc. Mimochodem "prd" je podle Katalánců "zoufalý výkřik utiskovaného hovna"… Možná ti Katalánci nejsou takový hovada, možná jsou jen podráždění z posledních událostí.

 

V nové frontě na nalodění kromě nás budil zájem všech ostatních i holohlavý, značně opotřebovaný týpek se stejně opotřebovaným strojem. Jak jinak než s BMW R1200GS. Po chvilce jsem zjistil proč. Měl totiž takovou tu pěkně malovanou malou espézetku s californskou značkou. Dal se do řeči s nějakýma italskýma harlejářema a vykládali si o zemi nekonečných možností a o Route 66. Pořád ale pokukoval po našich malých střepech a cestovatelských vlaječkách na jejich přídi. Dal jsem se s ním do řeči, během které jsme zjistili, že jsme vlastně profesní kolegové, i když Dave už je sedm let v důchodu. Od té doby tráví 90 dní doma a 90 dní na cestách. Ameriku a Mexiko už má procestované, tak má BMW uskladněno v Německu v nějakém skladu, kde platí dolar denně a odkud každé tři měsíce vyráží brouzdat evropské ale i severoafrické silnice. Za mlada závodil na Ducati 750 F1 a pochválil mi mou 748, jako very good motorcycle. Dal jsem mu vizitku a on slíbil, že se za mnou v srpnu zastaví, jak pojede přes Polsko. Vážně by mě zajímalo, jestli půjdu do důchodu taky v osmapadesáti a budu mít na to, abych půl roku procestoval a půl roku byl doma. To ví jenom bůh a Andrej. Já to vidím celkem skepticky.

Costa Barcelona byla také postarší trajekt, odkoupený spol. Grimaldi z Řecka, ale co se týče hlučnosti a komfortu, byl přeci jenom o level výš. Také cestující byli mnohem civilizovanější. Po palačince, kterou na horní palubě manželce připravovalo za sebou asi 5 lidí (bylo to trochu jako když Pat a Mat a Patty a Matty a ještě jedna blondýna zkouší ohřát gumovou palačinku na pancakemakeru a ono se jim to pořád trhá a trhá…) jsme se vydali do hajan do naší kajuty s oknem.

2. 6. 2018 nás probouzí slunce nad Středozemním mořem. Přistát bychom měli okolo 13:30, tak netrpělivě hypnotizuji horizont. Po snídani, která byla mnohem lepší, než včerejší příhoda s palačinkou, trávíme většinu času na otevřené palubě dýchajíc čerstvý vzduch. Oběma nám je líto, že jsme opustili Španělsko tak brzo a ochutnali jej tak málo. Neokoupeme se v modré vodě Verdonského kaňonu, neuděláme si povinné fotky před četnickou stanicí v Saint Tropez, ani si neproženu všech svých 19 koní slavným okruhem v Monacu. O Sardínii nevíme skoro nic, snad jen, že je to dostatečně daleko od bouřkových mračen nad Španělskem, Francií a severní Itálií. Nadbytek času si krátím vyprávěním rodině doma na Moravě, jak jsme s tím počasím vykývali. No co? Roamingové poplatky přece zrušili no ne? Doma jsem zjistil, že zrušili, zrušili, ale v mezinárodních vodách platíš, bratře 75 Kč za každou započatou minutu. Pěkná vzpomínka mi přišla domů zároveň s vyúčtováním.

Krátce po obědě se z moře začínají tyčit první zlověstná skaliska Sardinie. Po jedné nás lokální rozhlas posílá do podpalubí odkurtovat motorky. Tady znovu potkáváme Davea. Vypráví nám, jak večer ukořistil skoro celou lavičku v jídelně a jak se díky tomu skvěle vyspal. Uvědomil jsem si, že když člověk cestuje sám, nemá nárok na kajutu. Pochlubil jsem se mu, že my jsme měli ve svý v kajutě dvě neobsazený postele a taky jsme se celkem dobře vyspali. Chvilku se zamyslel, pak nám nabídl, že nás vyfotí, vyfotil nás dvakrát a pokaždé úplně rozmazaně, znovu slíbil, že se v srpnu staví a už jsme ho nikdy v životě neviděli…..

 

Pokaždé, když jedu do Itálie, tak se strašně těším a pokaždé se hned ze začátku strašně naser…. naštvu. Sardinie nebyla výjimkou. Mája, která má pouze 8l nádrž už byla na rezervě, což nebylo úplně na prozkoumávání jednoho z největších ostrovů Středozemního moře. Sobota, Italové nepracují, benzínky jsou zavřený. Když jsme potkali otevřenou, stála u automatu nějaká paní, která se tvářila, jakože je pumpa její. Přestože sama netankovala ani neobsluhovala, jala se nám zastoupit cestu k tankovacímu automatu, ať jí zaplatíme předem. Když jsme jí řekli, že chceme platit kartou, poslala nás do řiti, že „Solo karta italiana!“ Nezbylo nám než se Porto Torresem a jeho okolím protloukat dál a dál a já už se začínal těšit, že nevezu tu gumovou hadičku zbytečně a budu dojit Emila ve prospěch Máji a pak to budu u nás v Přerově na Hematologicko-tansfúzním oddělení vykládat, jako že jim fušuju do řemesla. Našli jsme Agipku (ENI), kde stál vedle Golfu týpek, který na nás už z dálky mával a podával nám hadici s benzínem, jakože regalo (dárek italsky). Nedůvěřivě jsme si ho prohlíželi. Vyčůraných Italů už jsem potkal v životě dost a kromě Giovanniho mi ještě nikdo žádnou laskavost neprokázal, natož aby mi dával benzín zadarmo! Několikrát jsme odmítli, ale borec trval na tom, že nám benzín natankuje a hledal hrdla nádrže na našich strojích. Opět jsme odmítli. Uměl jenom italsky, ale pořád se nám snažil namluvit, že je to „regalo a gratis“, ale mě, ostříleného cestovatele nepřesvědčil. Pořád ukazoval na 40E, které svítily na display stojanu, ale já jsem si žádný benzín nevzal, nejsem přece blázen. Borec pokrčil rameny, zavrtěl hlavou, položil pistoli zpět do stojanu, čtyřicítka zmizela, on vložil do automatu další dvě dvacetieurovky, objevila se nová čtyřicítka, zvedl pistoli, tentokrát černou s dieselem, natankoval Golfa, vrátil pistoli do stojanu a odjel. A já mezitím pochopil, že předtím spletl pistole a právě mu propadlo 40E, páč automat nevrací, a když viděl dva ubožáky „de Czechoslovakia“ na starých skútrech, chtěl udělat alespoň dobrej skutek.

No nic, natankovali jsme za svoje, tvrději vydřené korunky a jali se najít dobrej kemp na severním pobřeží, páč jsem podle kilometrovníků u cest pochopil, že je to fakt velkej ostrov a na tři dny nemá cenu se pouštět daleko od přístavu. Předtím jsme si zajeli do nejbližšího Decathlonu, protože jsem v kempu v Zaragoze nechal ve sprše plavky a ručník. V Decathlonu jsem si koupil plavky za 3E, brýle pod vodu za 1E a ručník za 2E. Nákupy podle mýho gusta. Na jejich WiFi jsme zkontrolovali počasí, seznali, že je to opravdu doslova „v suchu“ a zkopírovali jsme si pozice nějakých kempů. Z asi pěti kempů jsme si vybrali ten, co se nám zamlouval nejvíce, přestože nesliboval žádné nadstandardní vybavení. Sprchy s teplou vodou, záchody, WiFi a el. přípojka stačí. K čemu bazény a restaurace? Na místě jak pro autobus jsme rozlouskli náš skromný stan, převlíkli se do plavek a bez přileb se vydali na Emilovi na nejbližší pláž, která byla teda jenom přes cestu, ale kemp byl dlouhej, tak se nám nechtělo pěšky. Severní pobřeží není nic pro nás. Desítky kilometrů dlouhé bílé pláže s dloooooooooooooooouhým a pozvolným vstupem do hloubky. Voda čistá i správné teploty, ale nic spešl. Cákání se ve vlnách a válení se na sluncem vyhřáté pláži ale nikoho neurazí a nás taky ne. Jakmile začalo slunce slábnout na své síle, tak jsme zase přilepili solí nasáklé zadky na Emilovo sedlo a fičeli přes cestu do kempu. Tady jsem zjistil, že ve sprchách teče jenom studená voda, a když držím tlačítko, které s obnaženými dráty trčí z mokrých kachliček sprchy, tak za neustálého klepání se přívodní plastové hadice z hlavice sprchy jde pára a postřikuje vařící voda. Naštěstí jen ve formě kapek. Z českých nadávek linoucích se z protější strany sprchového areálu jsem pochopil, že manželka objevila v dámských sprchách podobnou očistnou kulturu jako já. Poté, co jsem se osprchoval studenou (naštěstí ne ledovou) vodou, tak jsem se chtěl obout do svých pěnovo-gumových dřeváků, když v tom jsem si všiml, že z jedné z větracích děr pravé boty čouhá noha něčeho černého a chlupatého. Vyklepal jsem to a vyběhl z ní dobrej pěti centimetrovej pavouk, ne nepodobnej sklípkanovi (tarantuli) rodu Ischnocolinae. Naštěstí chovám doma mnohem větší jihoamerický a africký osminohý potvory, tak jsem se tam úděsem nesložil, ale mohl jsem dát manželce s lehkým srdcem za pravdu, že jsme opět klesli pod laťku dosud nejhoršího kempu.

Z kempu jsme ráno vystřelili tak rychle, jak nám to jen v součtu našich 31,28 koní umožnilo směrem na severovýchod ke smaragdovému pobřeží, které patří, jak jsme načetli na WiFi, která fungovala jen do 5m od recepce, k nejkrásnějším pobřežím v celé Evropě a je každoročním cílem multimilionářů (hovoříme v eurech samozřejmě). Silnice (na dálnice jsme nesměli) byly v příšerném stavu a auta, která po nich jezdila, byla ještě většími střepy než Emil. Skútrů jsme tu moc nepotkali, protože tu nejsou velká města a není důvod se jimi proplétat v kolonách. Když jsme potkali motorku, tak plnotučnou a na ní zahraniční cestovatele. Provoz směrem na Olbii (hlavní město smaragdového pobřeží) byl nulový, ale cesta nekonečná. Po cestě se nebylo na co dívat. Jen nížinné planiny, moderní komfortní městečka s všudypřítomným italským bordelem a reklamními poutači. Teplota lezla na slunci přes 40tku. Do přilby jsem si pobroukával "I can see cleary now" od Jimmyho Cliffa. Když zmizelo pobřeží, začala se silnice trochu klikatit, ale stav jejího povrchu se nelepšil. Stroje se jakž takž uchladily saharou, ale telefon se zapnutou navigací, nabíjený 12V a uzavřený do nepromokavého obalu, se mi uvařil a ne a ne se zapnout, tak jsem hrdinně posledních asi 35 km zavelel jet podle kompasu „mejd in tchaj-van“, kterým jsem před výletem Emila taky dovybavil. Pojedeme cca 35km zhruba na severovýchod a dojedeme k móři, a tam už po promenádě podél pobřeží najdeme směr do Cugnana Verde, kde máme zamluvenej hotel, páč žena už veškerý kempy zakázala. Jednoduchej plán. Co se na tom dá zvorat? Celkem nic, najeli jsme sice asi jen 90km motorkářsky velmi přijatelnou cestou a dojeli jsme sice k móři, ale civěli jsme na něj ze stometrovýho útesu uprostřed hor, tak jsme jeli cca 15 kilometrů severně k první civilizaci, kde jsme se pak sebejistě otočili a pokračovali zase několik desítek kilometrů jižně. Ale jinak to podle kompasu určitě někdy vyjde.

Hotel celkem ušel, jeho kuchyně taky, ale počasí v horách si dělá, co chce, takže i když nad celou Sardinií svítilo sluníčko, nad Costa Smeralda (Smaragdovým pobřežím) se držela mračna a semo tamo i nějaká kapička spadla. Bylo ale teprve 15 odpoledne, tak jsme na sebe hodili plavky a přioblekli jsme se ručníkem a vydali hledat ty nejprofláklejší zátoky. Jako nejkrásnější a nejdostupnější od našeho hotelu jsem vyhodnotil Spaggia Capriccioli. Po drobných nepříjemnostech s provozem a parkováním, které unavený a tak nějak frustrovaný chlap vždycky přitahuje, (dobře vyspanému optimistovi se to přece vyhne), jsme oba stáli bosýma nohama na teploučkém bílém písku Spaggia Capriccioli s hubou otevřenou jako bába Kelišová. Přestože nebe bylo šedé, voda byla tyrkysová, klidná a jakoby „lehká“. Její pohupující se vlnky šplouchaly o hnědočervené oválné balvany, které z vody jakoby jen tak mimochodem čněly s takovou tichostí a lehkostí, jakoby voda měla hustotu lihu. Jsem si vědom toho, že posledním přirovnáním jsem romantiku a kouzlo onoho místa zabil, ale ta voda byla fakt jiná, než jakou jsem doposavaď viděl. Počasí nepočasí, už jsem měl na sobě tříéčkový plavky a nechával se těma vlnkama unášet, jako v reklamě na deodorant Fa. Bylo mi krásně, i když ke mně nakonec nepřišla blond supermodelína jen v kalhotkách a nenasprejovala mě v podpáááždí. Asi se bála manželky. Nebo jsem až tak moc nesmrděl.

 

3. a 4. den na Sardinii se už nesl v duchu překrásného počasí, výborného jídla (doporučuju zejména restauraci La Giarra v Sorso) a koupání se v malých mořských rájích Costa Smeralda. Ale neprojeli jsme ani osminu všech zátok. Nebylo to potřeba. Všude bylo překrásně a všude byli němečtí důchodci, tak nebylo z čeho vybírat a brali jsme vše v dosahu. Capriccioli s modrou oblohou a zářivě červenými balvany, je ještě krásnější, když se do oněch balvanů opírá slunce. I když v měřítku okolí jde o celkem nenápadnou pláž.

 

A tak pomalým Italským poflakováním se jsme se 05. 06. 2018 po 19:00 hodině ocitli až v přístavu,

 

tentokrát v tom v Olbii, čekajíce na Cruise Olbia, která nás 06. 06. 2018 v 6:30 hodin ráno vyplivla v šedivém přístavu Livorno. Nenasnídané a ospalé nás posílá navigace mimo dálnice až k Pise. Najít ve městě Pisa křivě postavenou Štramberskou Trůbu trčící ze země, není až taková čurina, jak by se možná zdálo. A to ani na nejrychlejším dopravním prostředku ucpaných italských metropolí. Když zadáte do navigace POI Torre Pisa, tak vás bude vodit od jednoho hotelu k druhému, které se zrovna takhle chytře a originálně jmenují. Hnědé ukazatele se symbolem věže vás zavedou pokaždé k záchytnému parkovišti, kde je napsáno, že je to odtud jen 15 minut chůze. Na to vám na skútru se*u! Já chci zaparkovat až pod tím! Nakonec se nám to, za notného přivírání očí před zákazovýma značkama, po vzoru místních i přespolních a přesmořních motorkářů povedlo, a tak jsme si mohli blýsknout naše stroje pod křivákem. Jenomže hlad je sfiňa, tak jsme se vydali k tomu křivému onemu a v bistru vedle věže jsme si dali kafe a obložený croissant. Vzít si ho s sebou, tak zůstaneme na přijatelných 12E. Ale páč jsme si sedli, tak nám naštěstí nezapomněli připočítat coperto (spropitné pro obsluhu), přestože je mohlo zmást, že jsme si sami vystáli frontu u okénka, sami jsme si našli stůl, sami si ho zametli od drobků a sami několik minut vyháněli hejna holubů, kteří se jak mávnutím proutku sletěli, ty ze stolu smetené drobky sesbírat. Za to vše bratru 7E navíc.

Kromě jednoho z divů světa, tam byly i nějaké jistě stejně významné sakrální stavby, na které jsme prděli, páč byly stejně omotaný lešením a igelitama. Samotnej křivák mě ale překvapil. Je vyšší, než jsem si představoval, fakt je dost křivej, a to asi už od začátku, páč horní patra už jsou dostavěný jakoby do vodováhy. Hlavně je ale celej z bílýho, leštěnýho mramoru. Představoval jsem si, že je to z kamení nebo cihel nahozený bílou omítkou, nebo když už, tak ze světlýho pískovce, kterej by tomu taky slušel. Mramor tomu dává z dálky iluzi umělotiny. Samozřejmě až pohledem dnešního českýho venkovana. V době, kdy to stavěli, to musel být nejdřív symbol lugzusu, a když z toho slavnostně sundali při odhalení bílé sukno, tak to byl asi symbol nehoráznýho mrhání veřejnýma prostředkama, popř. prostředkama od vykořisťovaných nevolníků.

 

No nic, moudře jsem pomudroval a nemnoho pojedl, a tak jsme společně s drahou polovičkou naskočili rozkročmo na svá jednostopá motorová vozidla a vydali se snad nikdy nekončící promenádou kolem západního pobřeží na sever směr La Spezia a odtud po překrásné, klikaté, Apeniny protínající a přejíždějící SS62 až do Ramioly. Přestože vedla tato perfektní silnice nádhernými a přehlednými zatáčkami a pitoreskními vesničkami, užíval jsem si ji jen já, protože ženě nebylo toho dne moc dobře. Tss…ženský. Potřebují se vyspat, každej den jíst, pít, odpočívat, strávit aspoň 10 minut z hodiny jízdy ve vertikálním stavu a nakonec mi večer ještě řekne, že se chce osprchovat a spát v posteli.

 

Dojeli jsme tedy do Piacenzy, v POI si našli zkušeně Decathlon, tam jsme se, aniž bychom si něco koupili, připojili na WiFi a objednali si bed and breakfast v San Colombano al Lambro. Když jsem se vracel z Decathlonu ke skútrům, už nevím pro co, stál vedle nich BMW R80GS a hubený Ital okolo 65ti let, ale nepředstavujte si důchodce, Italové vyznávají dolce vita, tak vypadal celkem zachovale. Jeho baworák vínové metalízy ale vypadal až neskutečně zachovale. Čistou italštinou s gesty více výmluvnými než Italové používají při běžné konverzaci (zkrátka něco jako u nás mluvit rukama nohama), mě chválil, že jsme dojeli až z Prága, a kam jakože valíme teď. Jako správný moravský patriot jsem mu hned na začátku sdělil, že bydlím pouhých 100km východně od circuito di Brno a zmínil jsem Maxe Biaggiho s palcem nahoru. Páč neuměl anglicky, tak jsem při vysvětlování, že nikam nejedeme, ale vracíme se, zvolil taktiku předkládání důkazů. Ukazoval jsem mu na telefonu fotky přírodních scenérií a historických budov s heslovitým výkladem, kde to je. Vidíš voe? To je Barcelona, Valencía, Albarracín, a to je ta vaše slavná Sardínia a toto ten váš křivej tubus. Chlap měl z nově nabitých vědomostí zážitek a možná i docela radost. Pak mi opět gesty a plynnou italštinou, která fungovala spíš jako zvuková kulisa, k těm gestům vysvětlil, že jeho báwo je rok 1988, on je jeho první majitel a všech jeho 28.000 km a něco má na svědomí on. Jestli s tím jezdil jen doma v obýváku, jsem se z toho nedozvěděl, ale vzhledem k tomu, jak to vypadalo, je to dost pravděpodobný. V augustu, pokračoval chlapík, jede se svojí mogliou, která postávala opodál a křenila se na mě, na tom jednostopým německým krasavci A PRÁGA (jakože do Prahy) a obdařil mě palcem nahoru zas on. Podali jsme si ruce, popřáli si navzájem bon viaggio, dal jsem mu na sebe telefon, ať se jakože ozve, až tam bude, a už jsem ho nikdy v životě neviděl.

V BB Amici del Colle v San Colombano al Lambro nám naše unavené skútříky schovali do uzamykatelného dvora, jakoby měly hodnotu dvou Maseratti. Pohodlná postel, sprcha a ráno snídaně ve smyslu, vemte si z ledničky, na co máte chuť. Po snídani jsme vyjeli do posledního dne v sedlech. Giovanni nás čeká okolo 17:30. V San Colombano al Lambro ještě určitě doporučuju restauraci Trattoria Giardino, kde jsem předchozího večera měl nejlepší rizoto v životě. Až doma jsem se z překladače dozvěděl, že bylo z kopřiv, ale i tak pecka. Objednávka probíhala jak jinak než rukama, nohama italsky. Obsluha nebyla nejrychlejší, ale prodlevu před objednávkou a mezi objednávkou a přinesením jídla jsme využili pozorováním italského způsobu života. Staří vdovci a rozvedení seladonové v nejlepších letech tu sedí hodiny sami u stolu, čtou noviny a dolívají si víno z karafy. Prsatá, přidrzlá a přesto usměvavá servírka jim nosí jeden chod za druhým. Pastu, salám, olivy, sýr, jinej sýr, bruscettu, parmskou šunku, pečený rajčata… tvl. to se s vysočinou, vlašákem, vajíčkama, párkama a utopenci s dršťkovou v hospodě jejich českých kolegů opravdu nedá srovnat.

"Žádná cesta není příliš dlouhá, pokud jsi v dobré společnosti"

Posledních 80 kilometrů na sever nám svítí zase sluníčko. Jsme smíření s tím, že konec cesty povede přes centrum Milána a užijeme si semaforové závody a proplétání se kolonami. Naštěstí jsme pochytili místní skútr triky a ryze po italsku zdoláváme křižovatku za křižovatkou, aniž bychom si všimli, že to okolo je Milán, hlavní město módy a stylu. Tady na jedné křižovatce na nás troubí náklaďák a usmívá se a bliká dálkovýma. Pak vztyčuje dva palce, že jsme borci. Jsme tu halt populární. Ale to byl jednu dobu Berlusconi taky… Kousek od Lentate převzala vedení manželka, i když podle stylu jízdy, odhodlaného výrazu, který jí vykukoval z pod plexi přilby a jejího cíle, který jsem tehdy ještě neznal, bych ji měl nazývat spíše mia moglia. Mia moglia mě totiž vedla do outletu Giorgia Armaniho ve Vertemate Con Minoprio. Páč naše kamarádka Adriana slaví za pár dní narozeniny a musíme jí z Itálie něco italskýho přivézt. No…Adriana sice nakonec dostala něco neitalskýho, ale kreditka to stejně schytala a tak jsme jeli k Giovannimu pro Lagunu a vozík těžší o jednu kabelku. Giovanni nám přes whatsapp slíbil pravou Neapolskou pizzu. Protože je původem z Neapole, předpokládal jsem, že ji upeče sám, ale poté, co mě u něj doma decentně napojil domácím Limoncellem od babičky, prohlásil, že jedeme na večeři, posadil mě za volant a táhl mě asi 20km do restaurace jeho kamaráda. Celou cestu jsem přemýšlel, jestli, když mi vezmou řidičák v Itálii, můžu řídit aspoň doma. Následovala několikahodinová večeře s Giovannim, jeho ženou a dětmi a několika přáteli, včetně šéfa kuchyně.

Užili jsme si kopec legrace, horu jídla a móře italského espritu. To vše nás ujistilo, že i sem se musíme vrátit.

 

 

Druhý den ráno, tedy 08. 06. 2018 vyrážíme domů. Tedy až potom, co do motoru Laguny dolívám litr oleje, co po cestě sem slupla. Místo abych to hrnul po A1 přes Benátky na Willach, nebo po A4 přes Bolzano na Innsbruck, jedu na sever po levém břehu Lago di Como, které mimochodem vypadá při východu slunce úchvatně, do Švýcarska. Navigace mi tuto variantu sice nenabízí, ale je to blíž a hlavně se moje veličenstvo já Skrblík I. vyhne italským mýtnicím. Podle googlu trasa vede malebnou švýcarskou přírodou, údolími bez výraznějších převýšení či serpentin. Teda aspoň na první pohled. Na ten druhý, který teda přišel už po notném kusu cesty, si člověk všimne nenápadného Passo di Maloja, které asi ani není příliš známé mezi motorkáři, jako spíš mezi cyklisty. Ovšem lokomotiva naší soupravy tuto pasáž zdolávala na první až druhý rychlostní stupeň, k radosti ostatních účastníků provozu za námi. Včetně cyklistů. Nahoře jsme jí dali chvíli odpočinout, dolili dalšího 0,5l oleje, který si na tomto úseku dopřála, a pak už nás čekalo jenom 900 převážně dálničních kilometrů domů.

 

To už nás ale opět dohnala tehdejší celoevropská dešťová vlna a tehdy se ukázalo, že nám tah s úprkem na Sardínii vyšel. Ale příště se těš, Španělsko!

 

Ještě snad pár postřehů závěrem...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.53
Známkováno: 36x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist