Kterak jsme s manželkou jeli dááál

Varování!!! Tento cestopis je dlouhý a pokud jej přečtete v práci a v pracovní době, nejste dobří zaměstnanci. Jste-li v jádru škodolibí a zároveň máte vášeň pro cestování v jedné stopě, pak vám přeji dobrou zábavu!

Kterak jsme s manželkou jeli dááál

Kapitoly článku

Je pátek 08. června  2018 v 23:25 hodin, přijíždím před svou garáž, manželka spí vedle mě na sedadle spolujezdce. Vypínám motor a ještě dlouze koukám do zpětného zrcátka na dva omlácené a špinavé stroje na vozíku za autem.  Nevím čím to je, ale oba mají stejně unavený výraz, jako my dva. Je čas rekapitulace…

Nápad na tuto dovolenou, ne-li přímo expedici, vznikl spontánně a přirozeně po naší „moto dovolené“ do Slovinska na jaře roku 2017. Pokud by vám unikaly nějaké souvislosti v následujícím cestopise, věřte, že pokud si přečtete ten PŘEDCHOZÍ, budou vám následující řádky dávat větší smysl. Ve zkratce v něm jde o to, jak během 14 ti dní koupit jednostopý vergl za 14 tisíc a udělat z něj GTčko, jak se takové GTčko po cestě „pochlapí“ a co to udělá s člověkem. Po tomto zážitku jsme měli velký oči a mysleli si, že teď už nic není nemožné.

Španělsko byla logická a tak trochu povinná volba. Milujeme tuto zemi, její rytmus a lidi… . Manželka umí obstojně španělsky a večer pro klidné usínání si pouštíme v posteli trojdílný dokument o krásách této země. Poučeni z předchozích úspěchů a chyb plánujeme nic moc neplánovat, vybíráme z našich „večerníčků“ pár míst v dostřelu středně těžkých skútrů a lehce za ním. Dokupujeme pár nezbytností, které tehdy ještě za nezbytnosti považujeme. Jednou z těchto nezbytností, které jsme pořídili mezi prvními, krátce po našem návratu ze Slovinska byla Mája. Skútr Yamaha YP 125D Majesty, vyrobený v roce 2001 ve Španělsku. Manželka totiž usoudila, že na zadním sedadle Emila nemá dostatečný komfort, a že bude raději řídit sama. Pořízení Máji je samo o sobě dobrá historka. Kdybych ji měl vylíčit ve zkratce, tak jsme jeli 300km do Budějovic, obhlídnout Malaguti Madison, s tím, že na něm pojede žena zpět. Ten ani jiné skútry v okolí Budějovic se nám moc nezamlouval, tak jsme večer přijeli až k Jirkovi do Domažlic, kde na nás čekala Mája, která se nám bohužel zamlouvala. Druhý den ráno jsem na ní tudíž absolvoval cca 450km dálkový přesun domů. Tento mi trval až do 17:50 hodin, a v 18:45 už jsem vesele nastoupil noční 12h směnu, při které jsem byl samozřejmě čerstvý jak rybička (v restauraci, kde byste si teda rozhodně rybu dávat neměli).

 

Vzhledem k tomu, že jsme si s manželkou mohli urvat v našem termínu maximálně dva a půl týdne dovolené a chtěli jsme Španělsko projet a ne do něj jen dojet, otočit se a fičet zase zpět, rozhodli jsme se, že naložíme motorky do dodávky, dojedeme s nimi na sever Itálie, kde necháme dodávku a z Janova doplujeme trajektem do Barcelony, odkud se vydáme na cca 10ti denní putování po zemi slunečního svitu a zpátky přes jižní Francii, Provence, Verdon, Saint Tropez, Monaco a sever Itálie k dodávce a domů. Krásně vymyšleno na to, že jsme neplánovali, co?.

V rodině a mezi známými nějaké dodávky sice máme, ale byli jsme rádi, že jsme vyškemrali vozík a k němu 21 let starou Lagunu bez klimatizace. Naši dva sporťáci jaksi nedisponují tažným zařízením. Také jsem si vzpomněl na kolegu Giovanniho, z Lentate sul Seveso, se kterým jsem se seznámil před dvěma lety v Itálii a tehdy jsem jej viděl poprvé a naposled. Anglicky neumí sice ani Gutten Tág, ale komunikaci dohání vůlí dorozumívat se a úsměvem. S pomocí překladače od googlu jsem se s ním na dálku dohodl, že Lagunu i s vozíkem můžeme nechat u něj. Cesta do Lentate trvá podle mapových serverů po dálnici cca 12 hodin, při vzdálenosti 1100Km. Naší soupravě to ale trvalo s minimálními přestávkami 18,5 hodiny.

 

K Giovanimu, který si kvůli nám vzal chudák den dovolené, jsme dorazili před půlnocí, když jeho žena, která Shakespearův jazyk ovládá, už spala, tak jsme se zmohli zase jen na tu vůli dorozumívat se a křenění se na sebe.  Když viděl Lagunu a naše ocelovo-plastové oře, zavrtěl hlavou a řekl: È un bel coraggio! Nejsem si tím moc jistý, ale tuším, že vrtění hlavou v Itálii by mohlo znamenat něco jako u nás uznalé pokyvování.  Tak potichoučku, jak jen to šlo, jsme sundali skútry z vozíku a odjeli na hotel, kde následující den, tedy 25. května 2018 v 10:15 hodin náš trip začíná tím, že před hotelem nabalujeme strojovny bagáží tvořenou dvěma 50l batohy z Decathlonu, přetaženými pláštěnkou a kampingovými doplňky v topcasech.

 

Na můj topcase přibyl ještě placatý, za dvě vteřiny rozložitelný POP – UP stan, věcička, jejíhož tvaru jsem se při koupi bál, kterou teď mohu ale vřele doporučit, stejně jako gumicuky a gumové síťky. Nesmím zapomenout na 5l kanystr, jehož přibalení mi připadlo doma v garáži jako nezbytné. Ještě nalepit na masky skútrů vlaječku Itálie, jakožto de facto pokořeného státu – vždyť už jsme jeli od Giovaniho do 3km vzdáleného hotelu po italských cestách - a vyrážíme směr Savona, kde na nás čeká trajekt Cruise Smeralda od společnosti Grimaldi do Barcelony. Šikovná volba, protože oproti původně plánovanému Janovu nás plavba vyšla i s jednou z VIP kajut, kterých je na celé lodi jenom 12, na polovinu, přičemž z Janova by to s konkurenční společností bylo jen s vnitřní kajutou bez oken.

Sotva vyjedeme, už se hádáme s navigací, která umí vynechat jen zpoplatněné dálnice, nikoli ty nezpoplatněné, na které ale naše skútry podle italských zákonů nesmí, neboť objem válců ani jednoho z nich nepřesahuje 250 kubíků. Nastavujeme tedy nejkratší, místo nejrychlejší trasy, která pravděpodobně přeložena do řeči pozitronických mozků navigací znamená - co nejvíc rovně bez ohledu na to, jestli je cesta z asfaltu nebo hlíny, a to i za cenu ušetření byť jediného kilometru. Proto taky žádné kopce, které nám stojí v cestě do Savony, neobjíždíme, ale zdoláváme po štěrkových a polních cestách, pasáčků ovcí a místních zahrádkářských kolonií, což zejména manželka a její ultra tvrdá Mája (jejíž design, tuhost podvozku a zákus brzd /Brembo/ má evokovat tehdejší YZF R6tku), nesou s nelibostí. Naproti tomu Emil (designově, pohodlím, absencí jakýchkoliv emocí celej Blackbird), si to flegmaticky hrne dál a dál.

Když zrovna nepřekonáváme pastviny mezi ovcemi, projíždíme rovnými cestami, vsazenými do podmáčených polí s rýží, což mi připomíná, že je Itálie největším evropským producentem této plodiny. Tady jsou silnice, oproti ostatním silnicím v Itálii pověstnou výjimkou, potvrzující pravidlo. Nulový provoz, rovný, dobře přilnavý povrch. Abych nemusel z Emila sundávat plexi a díky tomu rozebírat pomalu půl palubovky, jenom kvůli ukotvení držáku telefonu/navigace, namontoval jsem držák na Máju, a tak naviguje žena. Upaluje si to 85 za hodinu, ani moc pomalu, ani rychle. Silnice je rovná, sluníčko svítí, nemusím se starat o cestu. Nevím čím to je, ale z rýžových polí se line vůně máty. Před námi jsou na kilometry daleko vidět krásné zelené kopečky s vinohrady. Život je zkrátka f…..KOKOT v bílým Ivecu!!!!!! Prosvištěl mi kolem levýho ucha a na mojí úrovni začal troubit jak zběsilej. Asi ho to debila dost pobavilo. Jestli my jedem skoro devadesát, on letěl tak kilo třicet. Málem jsem rektálně porodil. Vítejte v Itálii! Země výborného jídla, krásné přírody, technických objevů historického významu a dobytků za volantem. Naše cesta do Savony vede z Lentate přes Alexandrii. Po cestě - mimo rýžových polí, které manželce nedělají dobře, přesně podle hlášky z filmu Na samotě u lesa: „Jak je tam voda, tak se víc bojí“, míjíme vinice, a když už se plahočíme přes nějaký ten kopec, jsou nám odměnou horské vesničky v úzkých serpentinách, ve kterých se vyhnou maximálně dvě, takové ty dvoutaktní, nákladní tříkolky Piaggio. Obědváme v Alexandrii. A protože je čas oběda (15:30), mají Italové zavřeno. Ani jedna trattoria, či ristorante. Tohle jsme zažili už loni v Boloni, ale opět nás to překvapilo. Nezbylo nám tedy, než obědvat v McDonaldu. Zde si naše nabalené stroje na parkovišti fotí několik skupinek Italů. Asi ještě neviděli skútry, či co.

Přístav Savona a Katalánsko.

 

Co bych vám tak řekl o přístavu a čekání, než vás vpustí na loď. Snad jen… ten pocit, když stojíš uprostřed stáda BMW, Triumphů, H-D a Goldwingů, u něčeho, na čem by nikdo z nich nejel ani pro rohlíky…. Vlastně za zmínku stojí pár švýcarských gerontů – totiž staršího páru na BMW 1600 GTL. Teda, když jsem se k prasknutí přecpané Savoně snažil v hluku velkoměsta přes dvě přilby poučovat manželku o významu drzosti v boji s velkoměstskou dopravou a všudypřítomnými kolonami, objevil se za námi v řadě, jako princ na bílém oři v naleštěné zbroji, pán na obrovitém perleťovém GTL se sadou obrovitých kufrů. Domnívajíce se, že tento parník nám bude pohodlně rozrážet cestu mezi auty a autobusy, jsem pokynul ženě, ať ho pustí před nás. Po pár sekundách jsem ale z jízdního stylu pána pochopil, že to není letitý rider, ale dobře penzionovaný švýcarský důchodce, který si jednou ráno řekl, že bude s Helgou cestovat na motorce, nechal si v golfovém nebo yacht klubu odborníky poradit, co za motorku je úplně nejvíc a vydal se na cestu. Motorka  sebou mezi auty tak zběsile kymácela ze strany na stranu, že jsem se bál, že paní sedící až úplně nahoře v křesle na SUN DECK hned vedle bazénu u baru a před topcasem, hodí na vedle, v koloně stojící autobus s italskými školáky, zákonitě šavli. Já vím, byla to dlouhá, složitá věta a ještě s obrazným přirovnáním motorky k parníku, tak si ji přečtěte ještě jednou. Přitom kormidelník o tři patra pod ní na přídi vytáčel mocný řadový šestiválec přes spojku do takových toček, že by se za ně nemusela stydět ani dvoutaktní sportovní padesátka typu Aprilie RS. Je možný, že i přes svůj objem je ten šestiválec točivej motor, ale rozhodně nemá rozjezdový otáčky přes šest tisíc, to ať mi nikdo neříká. A kdyby bylo to houpání ve vidlích od dorazu k dorazu normální, tak si to nikdo nekoupí.

Na tento vskutku tragikomický obraz jsme se dívali několik set metrů, než jsme zastavili u krajnice a nechali ho odjet, aby ten zběsilý jev s námi, nedej bůh, někdo nespojoval. Avšak nezbavili jsme se jich. Hádejte, kdo se postavil ve frontě na stejný trajekt vedle nás? A kdo najížděl v druhé řadě do trajektu vedle nás a jednal opět rozvážně a důstojně, přiměřeně svému věku a svým rozměrům. A kdo měl VIP kajutu vedle nás? Kdo vedle nás snídal? A obědval? A když už jsme z oběda utekli předčasně, kdo se za námi vynořil jako duch a pronásledoval nás od přídě na záď, z levoboku na pravobok, z Garáže č. 4 na SUN DECK a později i na UPPER DECK? Člověk by si řekl, že si ti dva třeba budou chtít povídat, když už se za námi táhnou jako stín, ale oni se po švýcarsku s nosy nahoru jen pokaždé dívali jinam.

Co jsme ovšem při objednávání trajektu nevěděli, bylo, že loď pluje z Barcelony ještě do Maroka. To s sebou neslo i všudypřítomné povalující se cestující, bez kajut a tím pádem i bez sprchy. Tito cestující arabského původu, povětšinou muži, postrádají přirozený evropský ostych, a tak si ustelou, kde jim to zrovna přijde pohodlné, bez ohledu na to, jestli to není třeba hlavní trasa do jídelny. Také to souvisí s hlasitostí jejich rozhovorů, emočních projevů a projevů tělesných. Loď byla vybavena několika bary a bazénem. Bylo na ní ale vidět, že už má pár dekád za sebou a není to zrovna vlajková loď společnosti Grimaldi, a tak byly všude nápisy typu pool is out of order, WIFI is out of order, use gents toilet on 4th deck, ale bohužel taky no camping a watch your step. Je-li vám důvěrně známý zvuk staré Karosy a její vibrace, pak si dokážete živě představit, jak dělá tahle lodička. V naší VIP kajutě bylo sice vše přišroubované, ale jaksi bez silentbloků a tak mezi jednotlivými výbuchy ve válcích posloucháme před spaním všelijaké vrzání a skřípání. Samotný motor má úroveň hluku asi jako ta stará Karosa. Slyšíte se uvnitř navzájem, ale nezapomenete, že jste v autobuse. Tady je to stejné. Přesto usínám jak mimino. Ráno zjišťuji, že máme z kajuty luxusní výhled na moře. Kam taky jinam, že?

Do Barcelony připlouváme s dvou hodinovým zpožděním ve 20:00 hodin. 3 hodiny jsme totiž stáli před branou do přístavu a jaksi nepřistávali. A protože jsme neměli WIFI připojení, neobjednali jsme si předem nocleh. Naštěstí jsme byli v Barceloně v prosinci loňského roku, a tehdy jsme si půjčili jednostopého Peugeota, tak se v městě trošku orientujeme……no tak dobře, manželka se orientuje, já jsem byl úplně v pasti.

 

Dovedla nás do Hostalu Sants, kde jsme byli ubytovaní loni. Nebyli jsme sice moc spokojení, ale nebylo to drahé a měli jsme vlastní koupelnu. Recepční ale odmítá s manželkou mluvit španělsky a tvrdohlavě na ni mluví katalánsky (je to jiný jazyk asi jako řečtina nebo portugalština). Pokoj už logicky nebyl tak levný jako objednaný přes booking, a navíc jsme dostali rohový pokoj č. 666, vedle veřejného WC pro ty pokoje, které nemají koupelnu. Katalánci to s tou nenávistí ke Španělům berou fakt vážně.

Při hledání otevřené večerky jsme narazili na jednom náměstíčku na tradiční katalánské představení Correfoc.  Pro neznalého pozorovatele v něm jde o to, jak za pomocí pyrotechnických efektů parta rudých kapucínů vytváří co největší hluk, mlhu a smrad. Zapojují do děje i přihlížející tím, že jim nad hlavou točí chrliči jisker a pod nohy jim hází dělobuchy. Tady si dle mého názoru Katalánci se Španěly nemají co vyčítat. Jak jde o tradici, tak jde nějaké bezpečí, humánnost či nařízení EU stranou. Abych ale nepůsobil jako protiva, tak i když jsme to sice už jednou viděli, tak se nám to líbilo a nechali jsme se strhnout atmosférou. Což se teda u mě konkrétně projevovalo tím, že jsem občas tleskal do rytmu.

Na hotelové WIFI zjišťujeme, že po celých Pyrenejích se žení všichni čerti, tak místo severu ráno zamíříme na jih a Pyreneje necháme až na cestu domů.

Ráno vstáváme brzo. Když jsme byli v Barceloně loni v prosinci, tak to bylo o Gaudím, katalánské kultuře, jídle a výhledech. Půjčení skútra proběhlo ze dvou důvodů:

  • za a) Nejrychlejší a nejvýhodnější poznávání města.
  • za b) 60 Km vzdálený klášter v pohoří Montserrat

Skútr se tehdy i přes na místní poměry vysoce podprůměrné teploty osvědčil jako nejlepší přibližovadlo památek a zajímavostí. Parkovali jsme na chodníku hned vedle památek. Kolony jsme zdolávali rychlostí zvuku. A v neposlední řadě jsme ochutnávali plnými doušky atmosféru města a jeho dopravy. Tolik k bodu a). 60 km v sedle skútru, který v pohodě upaluje 110 km za hodinu, je sice pohodová projížďka, ale po cca 15 km mimo městskou zástavbu, v lehkém podzimním oblečení, jsme byli zmrzlí jak Masajové při lovu tuleňů. Tehdy mě, (o trochu více odhodlaného) manželka prosila, ať t-t-t-t-t-ten m-m-m-m-m-mondzer-r-r-r-r-rat-t-t-t, necháme až na skútr trip v červnu. Tolik k bodu b).

Po klasické španělské snídani v rohové cafetertii (musíte si tu dát ke všemu cola-cao, vymysleli ho tu a jsou na něm závislí), tedy vyrážíme na slíbený Montserrat. Katalánci, jakkoliv jsem jim nepřišel na chuť, mají nádhernou zemi. Jako stvořenou pro motocyklové projížďky. Můžete se kochat přírodou, trochu připomínající divokou pustinu, tak zelenými kopci. Silnice mají v perfektní kondici a to i v tom smyslu, že bílé čáry razí, jakoby je obden přetírali. Jedete si bezstarostně, jako na Harleyi, nebo zběsile, jako na superbiku, či motardu a vždy plně uspokojeni. Je-li vám to málo, vydejte se na Montserrat po silnici BP-1121. Jiná tu ze směru od Barcelony stejně nevede. Tady se dokonalost ještě vystříbří. Silnice není nekonečně dlouhá, není širší než alpské průsmyky a není ani klikatější. Je ale jiná. Skály nejsou modrošedé, ale oranžovohnědé, zeleň je tmavší. Viditelnost do kraje tady snad nemá limity. K nové kulise, která neobsahuje jen zrakové vjemy, ale i ty čichové…. (hmatové a chuťové vám v tomto kontextu rozhodně nepřeju) si teprve teď připočtěte dokonalý asfalt a přehledné, táhlé zatáčky i vingly, které budete projíždět „na ouško“, máte-li k tomu alespoň trochu schopnou motorku. Jakože já ji neměl.

 

O nádherné výhledy, ani nějaký ten adrenalin jsem ale nepřišel. Emil, ač minimálně vizuálně slušně naložený, se při jízdě bez spolujezdce nechá přemluvit i k nějakému tomu broušení stojanu a znatelné akceleraci i do kopce. Co se rychle rozjede, musí taky zákonitě rychle zpomalit. O znatelném brzdném účinku duálního jednopístku Grimeca a zadního bubnu, bohužel nemůže být řeč… tolik tedy k adrenalinu.

Musím se vám přiznat k jednomu svému zlozvyku, kterého se nedokážu zbavit. Začíná to vždy takhle s novou motorkářskou sezonou. Nadšen z toho, že už zase pilotuju motorku, si do integrálky broukám nebo přímo zpívám. Jen tak sám pro sebe. Tvrdej metal, když vypaluju pavučiny na své uřvané 748, či infantility typu, dva roky jezdím bez nehod a tři čuníci, když každé jaro vyrážíme na Slovensko na Babettách. Ona totiž integrálka nabízí dokonale klamavou akustiku, která je návyková. Doufám, že nejsem sám a někdo z vás čtenářů si alespoň pobrukuje taky. Aspoň na nudných úsecích cesty. Pokud to neznáte, mám to podobně, jako většina lidí ve sprše. Ani si to někdy neuvědomuju. V autě si ale nezpívejte. A už vůbec ne v kolonách. A už vůbec ne Adel, nebo Beyonce… vypadá to fakt blbě. Na cestě na Montserrat jsem si broukal Wagnera a jeho jízdu Valkýr. Dooost dobrej pocit. Dokud mě klaksonem ze středu silnice ke krajnici nesestřelil Španěl na R1200GS. Musím ale uznat, že to valil mocně. Tss… má to halt najetý.

Čím více se blížíme ke klášteru, tím více houstne provoz. Asi nějaký svátky. Motorky, auta, autobusy a kola. Uvidíte-li někde ve Španělsku cyklisty (takový ty s mušími brýlemi, polystyrenem na hlavě a v cirkusáckých trikotech), jeďte za nimi. Ví moc dobře, kde se dá dobře svézt.

Ke svatostánku – k posledním několika kilometrům k němu vede závora na parkovací lístky, jako v nákupácích. Vjedete, a podle toho, jak dlouho tam jste, tak zaplatíte. Bohužel to nemají propočítaný na parkovací místa, tak pokud jedete autem, tak třeba ¾ hodiny jedete těch pár kilometrů nahoru v koloně a tam stojíte další desítky minut až hodiny a čekáte, až bude někdo vyjíždět z parkoviště a pak se po vzoru místních kondorů sletíte společně s dalšími čekateli na zdechlinu. Totiž na parkovací místo. My chvilku čekáme pod závorou a pozorujeme mumraj aut a autobusů a potom po vzoru španělských motorkářů závoru „objedeme“ tím, že k ní docupitáme, nakloníme stroje pod konec závory a tradá nahoru. Nahoře parkujeme jak jinak než na chodníku v grupě motorek, kde naše SPZtky budí opět rozruch. Asi by nebudily, kdyby byly namontovaný na nenápadných R1200GS, ale takhle… Klášter je stejně majestátní jako skály, do kterých je zasazen. Je z něj překrásná vyhlídka do kraje. O nekonečné viditelnosti už jsem mluvil, ale je to pro mě tak nové, že si připadám, jako by se mi zlepšil zrak.Tady na tom svatém místě? Kdo ví?!

 

I tady je plno lidí a desítky různých front, které musíte nejdříve obejít až na začátek, abyste se dozvěděli, kam vůbec vedou. Vyhýbáme se těm, které vedou na bohoslužby v jednotlivých kaplích a lodích, nebo jak se tomu nadává (stejně neumíme katalánsky) a vybíráme si tu na záchody. Potom si prohlížíme mramorové sochy biskupů a rytířů (možná nějakých vládců z období reconquisty, co já vím) v nadživotní velikosti. Vypadají jako sochy z Pána prstenů. Velice detailní, velké a působí čistě a nezašle, právě jako kulisy halyvůdu. Obětujeme 3E za svíčku, kterou zapalujeme u oltáře nám, podle obrázku nejsympatičtějšího svatého, páč nějak nemůžeme v katalánštině najít svatého Kryštofa, patrona a ochránce pocestných. Přes ty davy lidí jsem poprvé za celý „výlet“ naplněn takovým tím smířlivým klidem. Možná za to může zdejší vzduch, příjemně hřejivé slunce či snad ten neskutečnej výhled.

 

Možná aura toho místa jako celku. Oblíkáme si bundy a nastavujeme navigaci na 100 km vzdálenou Tarragonu. Dnes se nám dál nechce. Cesta z Montserratu je stejně krásná jako na Montserrat, ale sotva se napojíme na úzkou silnici C37, ocitáme se v jiném světě. Jedeme borovým lesem a po pravé straně máme výhledy do hlubokých údolí, které jsme pozorovali z kláštera. Jedeme desítky kilometrů klikatou silničkou a nepotkali jsme jediný auto, motorku, nedejbože kamion nebo autobus. Nepamatuju si, ani že bych předjížděl cyklistu. Občasné hromádky „koblížků“ napovídají, že tudy občas musí projít nějaký lichokopytník. Podle borových hájů, hájů mandloní a olivovníků, to tipuju na osly. My jsme je ale nepotkali. Na celé silnici jsme jen my dva a naši věrní, vysoce naložení mezci.

Nemáme hotovost, tak nás z první restaurace, která spíš připomíná dvorek mexického domku, velice zdvořile a dokonce s určitou lítostí, paní domácí vyprovází. Předtím se ale několikrát pokoušela domluvit s platebním terminálem, ale signál nebyl. Hory jsou hory. Škoda, restika vypadala dost auténtico. O pár klikatých zatáček dál a taky níž už nacházíme podobné stavení, kde karty berou. Podle historických fotografií proměn restaurace na stěnách, to vypadalo, že tam pohostinství stálo snad už za éry fotoaparátů s plachtou trojnožkou a střelným prachem místo blesku. Přestože měli jídelníček výlučně v katalánštině, paní domácí nám ochotně přeložila každou položku do španělštiny i angličtiny. A protože chceme něco típico auténtico, doporučuje nám rybu z grilu a pečeného králíka. Teda řeknu vám… nevěřil jsem, jak moc a jak dobře se člověk může nacpat přední půlkou králíka. Jako „poco picante“ salsu k hranolkům nám přinesli naši českou, jednohubkovou, česnekovou pomazánku. Možná trošku slanější, ale lautr to samý. Prej že típico… K tomu samosebou zákusek a kafíčko. Pak najednou vylezete ven úplně nažr… totiž plní, slunce už nehřeje, ale peče, sedla se promění v rozpálené plotny a ještě vás čeká dalších 60 kilometrů v hovězí kůži – páč jste srab si to neoblíct. I to je Španělsko.

Po příjezdu do Tarragony hledáme kempy, podle ukazatelů. Zastavili jsme u prvního otevřeného. Byl to kemp několik kilometrů severovýchodně od města. Jmenoval se Torre de la Mora. Na prospektech vypadal pěkně. Dovolili nám si kemp prohlídnout před ubytováním, a tak nám otevřeli závoru a jedem na inspekci. Totiž to jsem si myslel. Projedu závorou, čumím, kde by asi tak mohli mít pláž a najednou vidím, že v zrcátku nic nevidím. Žena stojí na začátku příjezdové cesty a má hlavu v dlaních. Otáčím to, a když se slzy trochu rozkutálely, zjistil jsem, že po tom co jsem projel já, začala závora padat, ona se musela sehnout a narazila kořenem nosu na hranu plexi skútru. Jako John Rambo hodím nenávistný pohled na týpka ve žlutým tričku, kterej obsluhuje závoru. „První krev“ tekla nám! I když jen do kapesníku.

Jinak byl kemp moc pěkný a čistý. Měli venkovní i krytý bazén, vlastní pláž, čisté a pěkné toalety každých pár desítek metrů, prádelnu, restauraci a samoobsluhu, kde měli všechno od čerstvého pečiva, přes nakládané olivy a odrůdové víno, až po prodlužovací kabely a za hodně dobré ceny. Poprvé letos rozbalujeme náš pop up stan, převlékáme se do plavek a v těch frčíme na Emilovi k pláži, která je od našeho stanu vzdálená cca 300m z kopce. Je to opravdu velký kemp, a my jsme dali přednost výhledu před blízkostí pláže. Už je 16:30 a tak hodinku dovádíme ve vlnách jako malé děti a pak mokrými, slanými zadky a v crocsech sedneme zas na Emila (sorry kámo) a tradá pro čistý prádlo a ručníky a pak zas tradá do sprch a tradá do samošky. Zkuste si tohle na Kawě 1400 GTR. Teda ne, že by to nešlo… ale zkuste si to. Kemp rozhodně doporučujeme. Byl bohužel nejlepší a nejlevnější za celou naši cestu. 17,50 E za motorku, stan a dva lidi. WIFI a elektřina v ceně. Druhou motorku v ceníku neměli, tak byla grátis.

Nevyužili jsme ani zlomek toho, co kemp nabízí, páč jsme hned ráno po snídani vyjeli na jih. Podle předpovědi jsme sice měli přitom projet nějakou tu přeháňku, ale troufáme si až na 260 km vzdálenou Valencii. Podle navigace bychom tam mohli být tak za tři až čtyři hoďky hodně pomalou jízdou. Bohužel cesta je neplacená dálnice a moc alternativ nemáme. Po hodině jízdy nás chytne taková průtrž, že i osobáky zastavují u krajnice, asi jim nestačí stěrače. Schovaní pod přístřeškem na parkovišti, které jsou tu zcela běžné, kvůli parkování ve stínu, oblékáme nepromoky a řešíme kam dál. Na severu leje, tady leje, na jihu, kam jedem, je černo brutálně.

 

Po hodině koukání na nebe už se španělská půda mění na jednu velkou kalnou říčku, která se slévá v Ebro. Doslova, protože právě projíždíme jeho deltou. Musíme někam utéct, je dopoledne a na zapíchnutí to tu je ještě brzo. Jediný modrý kousek oblohy je na východ od nás. Jako Don Quijote de La Mancha nasedám na svého Rosinanta a kynu Sanchovi k trysku směrem na východ. Sjíždíme z N-340 směrem na městečko Deltebere. Originální název v Deltě Ebra, že? Cestu nám zahrazuje rudá řeka, která si to teče přes křižovatku ve městečku Camarles. Řeka je rudá kvůli červenému jílu, který je tu všude kolem, a kvůli kterému se tu pěstuje jenom rýže v podmáčených polích, s tisíci náhonů z Ebra. Soudě podle vyděšených výrazů místních, zírajících z balkonů na řeku v jejich ulicích, to nebyla až tak úplně běžná místní přeháňka. A jakožto neohrožený potulný rytíř, nedbaje svého zdraví, zdraví své družiny a hlavně nedbaje svého rozumu, volím taktiku, když to nejde tudy, půjde to jinudy, kteráž nás zahnala na nezpevněné cestičky doprostřed mou manželkou tak zbožňovaných rýžových polí. Jeli jsme sice jak ve scéně z válečnýho filmu z vietnamské války, zato stále na východ, za modrým obzorem. Když jsme dojeli až do Deltebre, zjistili jsme, že jsme vlastně na poloostrově a dál na východ, kde už modrá obloha fakt je, už je jenom moře, kam se skútry nemůžeme. Pro středoevropana zcela neočekávaná situace, která vzala vítr z plachet i novodobému Donu Quijotovi. Chvíli bezradně bloudíme po okolí a snažíme se najít nějakou restauraci s WIFI a možná i s ubytováním. Než se nám to ale povedlo, začaly se na nás slétat mraky od severu a naopak na jihu se to začalo mírně trhat. Na poloostrově už nebylo bezpečno, tak promočenými rukavicemi stáčíme otěže směrem na Valencii. Do přilby si pěju Kissáky a jejich „Nowhere to run“. V občasných přeháňkách se nám ani ve větru závratné 70 kilometrové rychlosti nedaří uschnout. Hlavní silnice jako N-340, vedoucí podél dálnice, mají tu nevýhodu, že je využívají kamiony, které chtějí ušetřit za dálnici, a zároveň mají pouze po jednom pruhu v každém směru. To by se ještě dalo, pokud nejpomalejší účastníci provozu nejsou navíc ti nejmenší. I když se snažíme kamionům uhýbat za krajnici, ne vždy je to možné a bezpečné. Unavení a díky kvalitním nepromokům spíš zapaření, než promoklí, vzdáváme pro dnešek Valencii a jímáme se najít nějaký pěkný kemp v Benicasimu, asi 90 km vzdáleném od Valencie. Benicasim je turistické letovisko, tak najít hotel nebo kemp zde není problém. My jsme vybírali, až jsme přebrali. Nejlépe propagovaný a nejhonosněji z venku vypadající kemp Bonterra Park Campings krásně zpívá, když ptáčka lapá. Za dvě motorky, pidi stan, WIFI, dvě osoby a elektřinu platíme mimo sezonu úctyhodných 25E. Poté, nás vpustili přes závoru. No vpustili… já jsem projel závorou a za vteřinu a půl mi blesklo hlavou, že radši zkontroluju v zrcátku, jestli tentokrát pustili i manželku. Co byste tak asi řekli? Tentokrát to dostala plexisklem pod oko. A to se ještě dvakrát vracíme do recepce, že nám nefunguje WIFI. Asi nám nevěří či co. Nehledě na to, že elektřinu si sami nezapojíte a na zapojení jsme čekali dobrý 2h. Tento kemp opravdu nedoporučuji. Ráno jsme totiž náhodou zjistili, že nám slečna automaticky přidělila plac GOLD + pro velké karavany. Měli jsme sice pro náš stan pro dvě osoby prostor jak na šapitó cirkusu Humberto, ale taky jsme si za něj připlatili. I když místa pro malé stany za pakatel i s elektrickými přípojkami byla volná. ¡Muchas gracias!  ¡Espero que tu mierda se convierte en un erizo de mar!

Ráno nás budí nejednoznačné počasí. V noci sice nepršelo, ale ve vzduchu je cítit voda a fouká vítr. Do Valencie, nejjižnějšího bodu v našem itineráři, který bych pracovně nazval: „by se mohlo vidět“, nevedou žádné vedlejší silničky, tak se opět napojujeme na N-340tku. Neplacená silnice plná kamionů, jeden pruh v každém směru, stovka limit a zákaz předjíždění. Vytáhnout z obou strojů něco přes kilo sice jde, ale manželka si na to za mokra netroufá, tak praktikujeme něco jako ZIP. Až jsou za námi v koloně víc jak čtyři kamiony, tak se pustíme za krajnici a necháme se předjet. Dokážete si asi představit, že si můžeme za jízdy kamiony prohlídnout pěkně zblízka, ale opravdu zblízka. Díky tomuto jsem si všiml zajímavé věci. Zatímco naši kamioňáci mají na bocích tahačů vyobrazené nahé nebo alespoň polonahé slečny, jejich španělští kolegové mají na stejných místech vyobrazené svaté. A to zcela oblečené! Vede teda panenka Marie nebo možná Ježíš, než mu narostly vousy, ono taky člověk má co dělat, aby tu tlakovou vlnu od toho tiráku ustál na té krajnici, než aby si ty airbrushe nějak detailně prohlížel. Poprvé do svého přilbového soundtracku, cedím přes zuby „Higway to hell“ – od ACbleskDC, pro toho kdo by neznal.

Před Valencií, jakožto velkoměstem, se silnice rozšíří o několik pruhů, to když se napojíme na V-21, která nás podél pobřeží a prvních valencijských pláží dovede až do samotného města, kde na prvních semaforech začíná konečně pršet.  Je deset dopoledne a počasí prostě ignorujeme. Co jiného nám také zbývá. A protože o Valencii víme skutečně nemnoho, vydáváme se za její „novou“, míněno nehistorickou perlou – městem umění a vědy (katalánsky Ciutat de les Arts i les Ciències). Je to architektonický komplex, vybudovaný v bývalém korytu řeky Turia, kterou z Valencie koncem padesátých let odklonili kvůli častým a ničivým povodním. Tímto jim uprostřed města vznikl nezastavěný kus země, konkrétně 8000 metrů dlouhý a 200 metrů široký. Zatímco u nás by pozemky skoupili developeři, kteří by začali vybírat zálohy na levné a zaručeně suché byty, (i když tehdy by tam u nás spíše soudruzi zaseli pšenici) ve Španělsku začali s projektem městské zeleně, parku a na přelomu milénia to pak slavnostně zakončili právě městem umění a vědy, které tvoří budovy, připomínající lidské oko - L'Hemisfèric (prostorové kino, pro speciální naučné projekce), dinosauří kostru - Museu de les Ciències Príncipe Felipe (interaktivní vědecké muzeum), Palác umění princezny Sofie, který mi nepřipomíná vůbec nic, multifunkční halu l'agora, která mi připomíná možná nehet, oceánografické muzeum nebo L'Umbracle, což je něco jako loubí ze zkamenělých stromů, v jejíchž korunách je park se středomořskou florou, a to vše v bílé barvě na ostrůvcích uprostřed tyrkysově modré vodní plochy. Mé estetické cítění, za které by se nemusel stydět ani přihřátý Ital, je tu hýčkáno jako v bavlnce.

 

Tak co Pražáci? Ještě pořád na té Vltavě tak trváte?

Skútry jsme zaparkovali pod palácem umění… no dobře, když něco připomíná, tak něco jako vesmírnou loď, ze které roste fíkus. Přehodili jsme je plachtou… - skútry, protože se nám nechce nosit krosny na zádech a tak doufáme, že si jich místní vlezlí semaforoví umývači čelních skel afrického původu nebudou moc všímat. Během několikahodinové prohlídky, během které jsme pořídili mnohem víc fotek, než je přiloženo výše, se z nějakých 20ti°C a mírného deštíku vyklubalo zcela jasné nebe a teplota 33°C, což jak jistě uznáte, není v motohadrech zcela komfortní. Tak skáčeme opět na stroje, kterých si tu nikdo ani nevšiml (ach to naše nízké podezřívavé české smýšlení) a popojíždíme asi kilometr k nejvzdálenějšímu objektu komplexu – oceánografickému muzeu, kde za 29E na osobu trávíme další hodiny prohlídkou akvárií, lachtaní a delfíní show, kde nesmíme zapomenout na oběd. Co jsme si mohli dát jiného než Paellu (čti PAEJA), španělský národní pokrm z rýže, který pochází právě z Valencie. Teda, ve valencijské podmořské jídelně za 8E není tak ohromující jako na promenádě Menorkínského přístavu, ale i tak jsme si pochutnali.

Na WIFI jsme zjistili, že El Saleru, tedy kousek jižně pod městem, je několik kempů blízko od pláže Playa El Saler. Na místě jsme si vybírali ze tří a asi deset minut po tom, co jsme se ubytovali v Camping Valencia El Saler, jsme se shodli, že jsme si opět vybrali blbě. Platili jsme sice za ten náš ensemble (čti ánsámbl) jen asi 20E, ale dvířka záchodových kójí připomínala lítačky z baru na divokém západě a od toalet šel zápach zkažené vody říznutý fekáliemi.

 

Ale co, když už jsme se ubytovali, shodíme motohadry, nahodíme plavky a takto ustrojení, vybaveni dvěmi přilbami, dvěma páry žabek a dvěma ručníky přilepujeme své téměř holé zadky na Emilovo lepkavé koženkové sedlo a s povelem ¡Vamos a la Playa! za hřmotného řevu čtvrtlitrového dvouventila upalujeme na nejbližší pláž. Emila zaparkujeme na nehlídaném parkovišti u pláže, hned vedle použitého prezervativu, zamkneme do něj přilby a písčitou pěšinkou, posetou barevnými střípky lahví od alkoholu, limonád a nedopalky od cigaret, se dostaneme na neméně poetickou pláž, jejímuž výhledu vlevo dominuje industriální přístav Valencie, plný věží, stožárů a nákladních jeřábů, před vámi na polorozbouřeném moři se pak houpou stovky nákladních korábů a tankerů, napravo na pláži poslední a nejotužilejší skupinky španělských výrostků, posilňujících se doma ve skleníku pěstovaným tabákem. Trošku jako z jiného světa pak působil pohled zpět, tedy směrem od moře na pláž, kde mezi písčitými dunami, řídce porostlými středomořskou vegetací, si ve vyzývavých pidiplavečkách, při focení selfies, užívala naoranžovělého světla nízko jsoucího sluníčka španělská, náctiletá, přesto vnadná a silně nalíčená dívka. Všichni asi znáte ty fotky shora s vyšpulenými rty ála váza na kytky a správně připozvednutým výstřihem. Slečně ani výrostkům opodál zřejmě nevadily odpadky v igelitových pytlících, povalující se na pláži nebo plovoucí tam a zase zpět s přibývajícími vlnami. A protože nízké slunce se sem a tam schovávalo za mraky, rozhodli jsme se, že stát po kolena v moři je vlastně dostatečně osvěžující a ne, ne nebudeme se pouštět do žádnejch větších akcí, páč nejsme rozcvičení. Poté, co jsme se dostatečně osvěžili, jsme opět přilepili zadky na sedlo Emila a vyjeli do nejbližší obydlené zóny koupit něco na večeři. Pohledy místních ale svědčily o tom, že tenhle náš úsporný moto outfit – totiž plavky, není ani zde úplně noumání uďo! (Mladším čtenářům doporučuji shlédnout scénku Kaisera, Lábuse a Bartošové - Luďa).

Kemp není, jak jsem už zmínil, nic moc. Rozhlížím se kolem sebe a jako pokaždé v kempu mě napadá, proč sem ty lidi furt jezdí? Cestuju-li po dané zemi nebo přes danou zemi a přespím jeden nebo dva dny, pak to smysl dává. Ale zaparkovat tu karavan a strávit tu čtrnáct dní? Oproti hotelu moc neušetřím. Ani v nejlepším kempu na světě nebudu mít takový komfort jako hotelovém resortu. Přesto tu v tomto příšerném zařízení jsou desítky Francouzů, Britů a hlavně Němců v karavanech a obytných vozech, kteří tu podle zaprášených čelních skel už nějakou dobu jsou. To všechno, aby si vytáhli kempinkový nábytek vedle piksle na kolečkách a mastili tu karty. Nemluvě o tom, kolik ty vehikly stojí.

Několik set metrů vzdušnou čarou od našeho kempu se nacházela přírodní rezervace Albufera, s lagunou sladké vody, což je jen honosný název pro močál, kde Španělé asi kdysi začali s pěstováním rýže na tu svou paellu. Kromě obrovského historického významu pro místní kuchyni a životního významu pro kolonie nejrůznějších ptáků, to s sebou nese i neskutečné množství moskytů. Komárů velikosti Smarta ForTwo, akorát při letu mnohem hlučnějšího než ForTwo. A to i když počítáme verzi 0,8CDI s vylágrovaným EGR. Teď si představte situaci, kdy se vám v noci chce na velkou, kterou musíte vykonávat ve výše popsaných toaletách, které jako jediné místo v celém kempu svítí do dálky zářivkami s oslňujícím světlem. Připadal jsem si jako v Hitchcockově filmu Ptáci. Ten příšerný, mráz po zádech nahánějící, bzučivo-pískavý zvuk, však ani mistr hororu nedokázal předčít. Kam se hrabou jeho sekance kuchyňským nožem z Psycha. Nakonec jsem z toalet zbaběle prchnul po třech minutách, aniž bych začal vykonávat svou potřebu. S sebou jsem však do stanu, přes všechna protiopatření, přizval i několik „bandits“. Tito svými partyzánskými akcemi soustavně narušovali noc tím příšerným zvukem svých rotorů a neustálými nálety, zejména na uši. Takový moskyt je dost těžký na to, abyste cítili, když na vás sedne, nebo cítili průvan od jeho nízkých průletů těsně pod hranicí rychlosti zvuku. Začala válka. My ji nezačali, ale my ji dokončíme! Přepnul jsem čelovku na combat režim, totiž na červenou diodu, abych nerušil nic netušící a tvrdě spící manželku. Nemilosrdně jsem mocně drtil nepřátelské messerschmitty jednoho po druhém. Na vnitřních síťkách stanu, ani ve vzduchu neměli klid, odříznuti od jakékoliv únikové cesty, dokud manželka neotevřela oči zrovna v okamžiku, kdy jsem se nad ní skláněl s běsnivým výrazem v obličeji, ozářeném rudou září čelovky. Zasypala mě takovými nadávkami, že jim museli rozumět i Němci, tvrdě zařezávající ve svých vzdálených karavanautech. Nezbylo mi nic jiného, než ukončit úspěšnou ofenzívu a schovat se do spacáku tzv. na mumii. Tzn. že jsem se zapnul takovým způsobem, že jsem si nechal jen kulatý otvor velikosti tenisového míčku na dýchání a cedil přes zuby polohlasem výhrůžky vůči přeživším hmyzákům ve stanu.

Následující ráno: Stojím v trenkách v koupelně kempu, v pravé ruce kartáček na zuby, v levé ručník. Účes ála Tina Turner, tupý výraz v krví zalitých očích, pod kterými mám váčky jak orangutan. Od kořene nosu až do půlky čela jsem červeně kropenatý v kruhu velikosti tenisového míčku. Asi jsem jim šmejdům chutnal…. Do koupelny vchází postarší Němec, který se mě lekne, utrousí něco jako "schweinhund", a zapadne do kabinky, vykonávat v klidu svou potřebu, obletován pouze neškodnými mouchami.

Manželka samozřejmě nemá ani štípanec. Buďto jim chutná víc moje čerstvá krev, protože den volna k dovolené jsem si „přikoupil“ na Transfúzním oddělení Nemocnice Přerov a.s. darováním 500ml mé 0 Rh+, která se mezitím už dotvořila, nebo se ti malí šmejdi jednoduše mstili za své padlé pouze na mě.

Dnes vyrážíme do vnitrozemí do vesničky Albarracín, kterou jsme také obdivovali v jednom z večerníčků. Nazvali ji tam „Vesnice, mnohými považovaná za nejkrásnější v celém Španělsku“… no uvidíme!

Cesta na Albarracín.

Navigace nás posílá opět po neplacené dálnici, konkrétně po A-23, přestože tam vede pár sice delších a motorkářsky přívětivějších tras. Začínáme si zvykat, že Španělsko je díky své rozloze propojeno sítí velmi dobrých dálnic. Které představují nejrychlejší a většinou také nejkratší spojení, mezi důležitými body. Tato konkrétně spojuje Valencii a Teruel, odkud je to už jenom asi 40 km do Albarracínu. Dálnice nejsou až na výjimky zpoplatněné a mají velmi dobrý povrch a vedou co nejvíc rovně. Pro místní ideální, ale pro motorkáře bych doporučil si vytyčit trasu podle papírové mapy. Třeba právě z Valencie do Albarracínu vede krásná cesta po CV-35, nebo i CV-235. Nám ale s přestávkami pršelo a pršelo, tak jsme byli rádi, že to máme přece jenom tou nejkratší možnou cestou. Někde na úrovni Gea de Albarracín už leje jak z konve. To se už noříme klikatými silničkami do hnědočervených skal, které náš cíl obklopují. Manželka mi začíná tak nějak ujíždět, tak si říkám, že jí to už je asi všechno jedno a chce tam být co nejdřív. Zatáhnu za to, že jí dojedu a trošku umravním, ale nějak se mi nedaří. Emil tak nějak nejistě padá do zatáček a plave. Na cestě je sice vrstva vody, ale jedeme kolem 55 – 65 za hodinu, a zatímco manželka na Máji mi regulérně ujíždí a její zátylek se tváří sebejistě, já mám nedobrý pocit, že se za chvilku někde vypleskám v louži. Zastavujeme těsně před starým městem na malé benzínce, promočené rukavice vytáhnu z úplně zbytečných návleků a se zasyčením - ne nepodobným smažení na pánvi je prsknu na výfuk. Chvilku pozoruji, jak z nich stoupá pára a pak mi zrak padne na zadní pneumatiku. Tvl. kdy já jsem naposledy foukal gumy?! Zatlačím palci do středu dezénu gumy a už je mi jasný to plavání. Bože já jsem ale hovado! Jedu na druhej konec Evropy a ani si nedofouknu gumy, ani si je nedofouknu na jaře po zimě. Párkrát jsem na to sice během plánování myslel, ale to asi nestačí. Na těch všech dálnicích mi to nebylo ani divný. Na benzínce sice nemají ani kompresor, ani WiFi, ale nevadí jim, když se tu schováme před deštěm. Jsem od přirození skrblík:), tak navrhuji, abychom v tom dešti jezdili, dokud neseženeme WiFi, nebo nekoupíme Španělskou SIM s daty a pak si zabookujeme ubytování přes internet, a ušetříme nějaký to Éčko. To jsem ale dost podcenil ženino rozpoložení. Sama, aniž by respektovala, že jsem samozvaným velitelem expedice, rozhoduje, že najdeme nejbližší blbej hotel a ubytujeme se v něm, ať to stojí, co to stojí.

S výrazem mstitele Reno Rainese shodí svého skútříka ze stojánku a jede vstříc vesnici, mnohými považované za nejkrásnější v celém Španělsku. Zde se vydá úzkou uličkou podél kamenných hradeb směrem k centru za šipkami Hotel Albarracín.  Exkluzivní název, exkluzivní lokalita ve zjevně exkluzivní španělské destinaci. To je jak přijet do Karlových varů a ubytovat se v Puppu. Hotel z venku vypadá jako hrad uprostřed středověkého městečka. Uvnitř mahagon, slonovina, leštěné parkety, kožená křesla a středověké obrazy v nadživotní velikosti. Manželka, stále ještě ve slušivém nepromoku, objednává pokoj a já skromně okapávám opodál na leštěnou intarzovanou podlahu. Já španělsky rozumím snad jenom karambá, tak nevím, o čem se s tou recepční v módním kostýmku manželka baví. Když dohovoří, předpokládám, že se smutně otočíme a odjedeme hledat něco, na co máme, ale on nás exklusivní apartmán s balkonem přímo nad vchodem do hotelu vyšel jen na 75E.

Na oběd jdeme do hotelové restaurace. Já mám jelena, manželka rybu na pomerančích.

 

Každého obsluhuje jiný číšník v bílých rukavičkách. Z restaurace je nádherný výhled na vesnici – spíš městečko, které je vystavěno z kamene na skále. Domky mají růžovo červenou omítku a pod městečkem ve skále je zelený park, kterým protéká momentálně dost rozvodněná říčka Guadalaviar. Na této níže stojí kamenný vodní mlýn. Překrásné místo říkám si. Následující den nás v královské posteli ale budí modrá obloha a sluníčko a na to, jak městečko vypadá na slunci, už žádná slova nestačí. Fotím jak japonskej turista a nasávám atmosféru středověkých uliček, hradeb a věží. Po italsku na skútru úzkými uličkami ale neprojedete, protože jsou tu všude zákazy, a i když mají ve městečku ve službě jenom jednoho šerifa Policía local Albarracín, kterej má náhodou před služebnou postavenou Hondu Foresight v policejních barvách, nechceme riskovat pokutu v eurech.  Místo je krásné a zároveň surové. Jako bych v uličkách slyšel klapot klusu kopyt, řinčení mečů a brnění a arabské halekání. Podle toho, co jsem se o tomhle místě dočetl tu španělská Reconquista (vytlačování maurů z pyrenejského poloostrova v období od začátku 8. stol n.l. až po Kolumba) krev neprolévala, ale kdyby o tom natáčeli film, určitě by alespoň jednu bitvu vsadili do zdejších hradeb.

 

Čas neúprosně letí, a jestli nechceme přijet do 180km vzdálené Zaragozy večer a trochu si ji prohlédnout, tak musíme jet. Ještě si přece urvu pár minut na fotky z hradeb, které se zachovaly nahoře na kopci nad městem na tak vysokém místě, že už se do něj za ty všechny stovky let ani město nerozrostlo. Jdu samozřejmě sám, protože žádný racionálně uvažující člověk by se tam nebelhal. Přes svou životní formu a doping ve formě nadšení nahoře lapu po dechu, v hrudníku mám technopárty a před očima hotový planetárium. Hradby jsou volně přístupné, ale jsou zde španělské nápisy zakazující výstup nahoru. Podle toho, co jsem pochopil, je to vyloženě zákaz a ne nic ve smyslu „na vlastní nebezpečí“. Jelikož ale oficiálně španělsky nerozumím, prošel jsem obrovský kus hradeb a věží, udělal spoustu fotek a se slastným pocitem dobytí nedobytného zhluboka dýchal, až se mi z toho možná trochu roztáhnul i hrudní košíček.

Do Zaragozy tedy vyjíždíme po obědě (bráno jen časově), a jak jinak než opět po dálnici A-23, která vede z Teruelu na sever. Předtím, než se na ni ale napojíme, zastavujeme na řídce porostlém kopečku s nádherným výhledem do kraje. Všude je sice ještě zeleno, ale nízké křovinky a červená půda svědčí o tom, že v létě tu bude zase planina. Naaranžuju oba touringy tak, abych vytvořil krásně kýčovitou fotku, která bude za pár let mému pupkatému plešatému já nostalgicky připomínat, jakej jsem byl v mládí magor.

 

Jen co skouknu tu krásnou kompozici, už mi zase v hlavě začíná vyhrávat. Tentokrát ústřední melodie z Vinnetoua. Mám co dělat, abych si nezačal broukat, nekrytý integrálkou a kulisou motoru. Scéna fakt jak z Májovek, ještě chybí si pořezat a spojit zápěstí. Do toho se mi teda moc nechce, i když by se to sem hodilo. Navrhuji manželce jinou výměnu tělesných tekutin, ale ťuká si na čelo. Prej už musíme jet. Cvak cvak, fotka je na světě a jede se dál. Melodie mi v hlavě vydržela ovšem až do Zaragozy. Na první benzínce opatřené kompresorem šaškuju s hadicí, než mi dojde, že dokud tam nehodím euro, tak to nefoukne ani zákeřného pana ticháčka. Po vhození eura, vydržel tlak tak akorát na nafoukání zadního kola a lehkého pufnutí do předního. Nafoukat auto tu asi vyjde pěkně draho. Už vím, proč jsou ti mechanici Repsol Hondy tak rychlí. Z tréningu u Repsol pumpy.

Dálnice je opět krásná a krajina se mění co dvacet kilometrů. Kopce, kaňony, suché pláně i zelené vinice, skalní městečka, která vidíte z vysokánských dálničních viaduktů, velké černé siluety býka, jakožto národního zvířete a osamocené kapličky na špičatých skalních útvarech. To vše, na 180ti kilometrech nepříliš významné dálnice.

 

Mít tak víc času, tak pomalu na každém druhém sjezdu zahnu a prozkoumávám alespoň jen okolí dálnice. Moc se těším na sever. Tam budeme brouzdat jen po klikatých silničkách a bude více času. Do Zaragozy přijíždíme v 15:30 hodin. Hledáme kemp, který jsme si vybrali ještě v Albarracínu. Na světlech nás opět uznale s palcem nahoře zdraví dva místní výrostci na padesátkových 2T motardech. Městský kamp Zaragoza – Camping municipal ciudad de Zaragoza nám přijde jako dobrý nápad. Nachází se v západní části města. Zaparkujeme u recepce a manželka se ptá, jestli si můžeme kemp před ubytováním prohlédnout. Nepříliš štíhlá, ale sympatická holčina (zapamatujte si ji, ještě o ní uslyšíte) nám s úsměvem říká, že samozřejmě a jako ve všech předchozích kempech si jen po dobu prohlídky ponechá naše doklady a daruje nám mapu kempu, s vysvětlivkami, kam můžou stany, kam auta, kde je bazén atp. Šraňky mají v opravě, tak to vypadá celkem slibně. Nastartujeme skútry, že jedeme najít čupr místo pro stan, ale kromě více méně rytmického vrnění našich čtyřtaktů se k nám odněkud line sice zcela rytmický, ale poněkud hlubší dusot. To na nás letí slečna z recepce a už né tak sympaticky nás pucuje, že prohlídku kempu můžeme absolvovat jen pěšky! Kemp je i podle mapky dost rozlehlý, tak otrávení strávíme 10minut svlékáním propocených motohader, protože je konečně španělské horko a nemuseli bychom tu procházku po kempu úplně udýchat. Bazén je krásný, voda jak zrcadlo bez jediné vlnky, teplota akorát, nikdo u něj není, záchody a sprchy sice starší, ale úplně prázdný. Na dvou velkých plochách pro stany prázdno. Jen na pravé z nich dva velké stany ob jedno místo od sebe a zbytek placu – nějakých 100m prázdný. Na každá čtyři místa jeden plastový stojan s elektřinou. Tak fajn, to by šlo. Dojdeme na recepci, slečna nám vrátí doklady, platíme 36E s elektřinou a WiFi, vystaví nám fakturu, kde je napsáno místo pro stan č. 14. To nás zarazilo. Přijedeme k místu č. 14, s dostatečným obloukem kolem závory, a je samozřejmě přímo mezi dvěma jedinými stany široko daleko. Zpět na recepci reklamovat u slečny místo, neskutečný problém, pomalu hádka, ale shodli jsme se na kompromisu. Rozděláme stan, chceme zapojit elektřinu do stanu, ale nemají klasické zásuvky, tak jdeme opět na recepci pro redukci. Záloha 20E, máme u sebe jen 19E a na kartu nám zálohu vzít nechtějí. Ok, máme plný powerbanky, vraťte nám 7E za elektřinu a kašlem na to. Nepříliš štíhlá a teď už i nepříliš sympatická slečna na recepci nám stroze oznámí, že elektřinu máme objednanou, zaplacenou, a že to že nemáme vlastní redukci je čistě náš problém a peníze nám nevrátí, stejně, jako kdybychom se teď spakovali a odjeli jinam. „¡Bueno! ¿Donde esta el zapateria? … totiž... ¿Donde esta el….jak se řekne bankomat?“ „el cajero automático“ odpovídá mi manželka „¿Donde esta el kachero automatiko…. ty krávo vyžraná?, ptám se zdvořile nepříliš štíhlé recepční. Posílá nás vlevo od brány do kempu a samozřejmě, že žádnej bankomat ani vlevo ani vpravo v dohledu sokola stěhovavého. Opět oděni „na Itala“ projíždíme na Emilovi západ Zaragozy, což je jedno velké sídliště plné jednosměrek, abychom našli nějakej ten bankomat. Po nějaké půl hodině!!.. jsme našli alespoň Mercadonu. Slušně zásobenej supermarket, ve kterým bylo i to jejich automatický kachero, tak jsme ho hned pumpli, uklidnili se a nakoupili nějakou tu večeři. Mohu-li si dovolit nějakou tu mezinárodní reklamu, tak až budete ve Španělích, skočte si do nejbližší Mercadony na ZUMEX. Jak u nás v marketu je automat na mletí kávy, tady je plexisklová mašina, ve které sledujete, jak padá dolů krásnej španělskej pomeranč, rozkrojí se napůl, zapadne na revolverovej odšťavňovač a celý jeho obsah vyteče kohoutkem k vám. A tak dál pořád dokola. Jen doporučuju si pod kohoutek přiložit jednu ze dvou velikostí nových pet lahví, které máte v bedýnce vedle automatu. Jinak budete za troubu, jako jeden nejmenovaný český turista v roce 2016 na Mallorce.

Přijedeme zpět do kempu, tlusté krávě hodím s pohrdavým úšklebkem dvacku na stůl, sbalím redukci a jdu si nabít telefon, powerbanky, foťák, čtečku, stanové lampičky, pustit fén a kulmu najednou, a kdybych našel někde poblíž Teslu, tak tu nabiju taky!!! To není všechno. Pak po pankáčsku, aniž bych si umyl alespoň nohy, skáču do bazénu a to prosím z boku, nikoliv ze skokánku k tomu určenému. Jakmile se dosyta vyrochním, sednu na okraj bazénu a tlačím do sebe velice drobivý croissant. Takový já jsem pankáč B). V tom se ale oskar schová za mraky, a jelikož je teprve poslední květen a už skoro 18 hodin, tak to bylo znát i na okolní teplotě. A protože mraků přibývalo, vzdali jsme bazén a zapadli do stanu naplánovat cestu na sever a cestu domů. Prošli jsme španělské, české i norské meteoservery a všechny předpovídaly dlouhodobý silný déšť nejen na severu Španělska, ale během dvou dní na celém jeho území. K tomu vydatný liják na jihu Francie, kudy jsme se chtěli vracet, na celý výhled, tzn. na deset dní. Vlastně se všechny servery shodly jen na tom, že jediné místo, kde nyní neprší, je okolí Zaragozy. Když pak během našeho zoufalého plánování co nejsušší únikové cesty začal déšť bubnovat i na stěnu našeho stanu v Zaragoze, bylo vymalováno. Vytáhl jsem papírovou mapu Španělska a dlouze ji zkoumal. Na pevnině to bylo beznadějné, tak jsem hledal na pobřeží. Z několika významných přístavů vedly vyznačené trasy pravidelných trajektových linek. Maroko, Alžír… to nám moc nepomůže, Palma de Mallorca a Alcúdia!! Mallorcu přece dobře známe, tak si tudy zkrátíme cestu… ále… taky tam mělo pršet a navíc z Mallorcy to dál pluje jen zpět do Španělska, nebo na jih Francie, což je doslova z louže pod okap. Další možnost byla Porto Torres. Kde to je? Zní to španělsky… Nastalo googlování, opět meteoservery a online kalkulátor Grimaldi lines. Ženo, už jsi byla někdy na Sardinii? Má tam být teď min. 5 dní jakžtakž hezky a zítra večer nám to pluje z Barcelony, kde by taky nemuselo pršet. Nastaly další desítky minut zvažování, počítání a plánování, ale zasekli jsme se na posledním kroku. Totiž mobilní verze objednávkového formuláře lodních lístků stávkovala a my jsme potřebovali PC. Proto jsme se vydali za milou, nepříliš štíhlou, ale opravdu dobře vypadající paní recepční a co nejuctivěji jsme ji požádali, aby nám na chviličku půjčila svůj služební počítač. Ta nám kupodivu vyhověla se stejně křečovitým úsměvem, kterým jsme ji oblažovali i my.

Jakmile jsme měli v ruce vytištěné lodní lístky z Barcelony do Porto Torres (za 130E za dvě osoby, dvě  motorky, kajutu s oknem), uvědomil jsem si, že už neuvidím krásné Baskicko, poustevnu San Juan de Gatzelugatxe, štíty Pyrenejí a jejich křišťálová jezera a říčky, hrad Loarre, Nice, Saint Torpez, Verdonský průsmyk, ani si neškrtnu Emilovým stojanem v Monackém tunelu. Krutá daň za suchý hřbet, ale také jednoznačný příslib, že se tu musíme vrátit.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.37
Známkováno: 27x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist